Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 6 > Galerie a Architektura: Brvy pod sklíčkem

Galerie a Architektura

Brvy pod sklíčkem

Naše rubrika – ve stávající podobě – po pěti letech končí. Čím se rozloučit? Pět let jsme brousili po výstavách. Poslední dobou povýtce často jen po místních, moravských, olomouckých. Dnes patří závěr mistrům a pupku světa. Zamíříme do města s ohryzkem – přitom ale podivuhodně neopustíme Litvínov, Jičín, Vrbno pod Pradědem ani polabské roviny – bez něhož (nichž) by nebylo současného umění v té podobě, jak je (ne)známe dnes. Ano, New York City coronat opus. A Milan Kozelka! Performer, básník, editor, diletující romský filolog, politický pamfletista, anarchobuřič, working class hero z Mannhattanu, zenovej Indián, enfent terrible českého umění a výkonný think-tank Islámské strany sociální rovnodennosti v jedné osobě nám laskavě zapůjčil kytici svých čerstvých básní-performancí a tak nám poskytl i důvod k malému zamyšlení. Á propos: adieu!

Žánr je macešský pěstoun, a tak si žádá své. Je třeba Milana Kozelku položit pod sklíčko recenzně-esejistického mikroskopu; hned uplave, ale rád zanechá pár brv a mezitím snad cosi vznikne.

Strictly radical

Kdo je Milan Kozelka? Hned se vmísí pracovní začátek. Milan Kozelka patří u nás mezi první akční umělce, neboli performery. Je tato informace relevantní? „Kubismus vznikl v Jičíně, odtud expandoval v několika vlnách do Francie, do slunné Itálie a do Spojených arabských emirátů. To je fakt, na který se neprávem zapomíná. Surrealismus vděčí za svoji existenci opozičním bouřlivákům z choceňských kaváren, když dorazil do Paříže, měl už nejlepší roky za sebou. Dadaismus je skalpem mladých a neklidných rebelů z Kladna, v Curychu už dožíval jeho slabý odvar. Nikdy nechval rána před večerem, proto je nutné zdůraznit, že pop art je spontánním výplodem tvůrčích géniů z Ústí nad Orlicí. Jeho pozdější newyorská odnož vyzněla krotce a akademicky, stejně jako dílo Francise Bacona, inspirované olomouckým solitérem Václavem Stratilem. Když se řekne minimalismus, každého hned napadne množství amerických jmen, nikdo ale nejde k jádru pudla a nezveřejní fakt, že tento ryze velkoměstský směr poprvé spatřil světlo světa ve Vrbně pod Pradědem. Dějiny jsou slepé a mýlí se, což dokládá skutečnost, že land art importovali do Ameriky artmejkři z polabských rovin, tamní zoufalci pak recyklovali jen vyčpělou nudu.“ (Milan Kozelka) Čtenář vidí, že není. Není důležité, že za normalizace seděl za napadení orgánu SNB a výtržnictví, není důležité, ani že patřil k nejviditelnějším představitelům podzemní kultury.

Důležité je, zdá se mi, toto: Milan Kozelka patří dnes v českém kontextu k nejsvobodnějším, nejpodvratnějším a nejinspirativnějším umělcům, k tvůrcům, kteří radikálně odmítají oddělovat slova a činy (téměř v každém možném významu tohoto spojení), ale také k tvůrcům, jimž se věnuje nejmenší pozornost, kteří nemetaforicky živoří na okraji. I když si tento okraj Kozelka vybral sám ze znechucení nad současnou situací, náleží ke skupině na Západě respektovaných akčních umělců z Východu a u nás k nejerudovanějším angažovaným umělcům. Není snadné s ním souhlasit, ale ještě mnohem nesnadnější je s ním nesouhlasit. Recenzovat jeho tvorbu performancí, jeho pamflety, přednášky, texty a kritickou práci skutečně poctivě si totiž žádá vyrovnat se s nekompromisním, radikálně anarchistickým postojem k životu a dílu, který(m) jej (se) vyčlenil z naší společnosti. Souvisí to především s otázkou svobody, svobody nikoli jako fangličky, ale skutečné svobody, která má jméno VZPOURA. Je Milan Kozelka umlčován? To už jsme u hlavního tématu Milana Kozelky našich dní: české pseudoumělecké dostihy zapouzdřených autorů, kteří neinformované a médii decimované zbytky kulturní scény (bez existence reálné umělecké kritiky a bez existence její čtené platformy) udržují v iluzi, že NĚCO NOVÉHO a kvalitního by s jejich tvorbou zmizelo, tedy pokud nedostanou státní grant. Většinou to tak není. A za to, že jim to nahlas, s gustem a k pobavení hrstky, připomíná, je nenáviděn, přehlížen a marginalizován. Jiří David kozelkovský boj o vše, myslím, vystihl: „V tomhle je Milan Kozelka mistr světa: zmutovaná hrabalovská pseudospolečnost příšerně vážně žvaní a žvaní. Všude jsou nějaké zavřené dveře. Extáze keců vrcholí, uvnitř zvráceného elitního společenství, plného těžko udýchatelného hluku: není vlastně jasné, co si sdělují, čas je halucinogenní jako fatamorgana českého intelektuálního výkvětu. (...) Jeho bravurní postihování nás chtě nechtě nutí ty věci a jevy vidět. Umně spouští zasuté vizuální asociace. Sugestivně nás usazuje doprostřed dění. Nejsme však pouhými svědky – cítíme mrazivost replik, útržků rozhovorů a dohmatáváme je v naší mysli až k fyzické bolesti; není lehké se se vším vyrovnat.“ (Jiří David, z úvodu ke knize MK Bez adresy, s deštěm v patách a Egoniášovo proroctví, Praha 2009).

Emulze žluči, sarkasmu a svobody

Bylo kdysi možné přít se s Ladislavem Klímou? Ano, ale žádalo to lví erudici a sebezapření pustit se do křížku s nedostudovaným gymnazistou, který psal filozofickou prózu i francouzsky, německy a latinsky, bylo nutné otevřít se radikální trhlině ve vnímání umění, kterou by bylo lze SPATŘIT (filozofickou) krásu a dobro i v těch Klímových textech, kde se opěvuje kaprofagie či soulož s mrtvolami. Kdo to svedl? Čistému vše čisté? Jednodušší bylo – téměř pro všechny jednodušší – Klímu odsoudit a odvrhnout, vytěsnit, nečíst, nevydávat, nepodporovat, nechápat. A nechat dožít v zapomnění ve vysočanském hotelu Krása na konzervovaných rybičkách a levném rumu.

Studentka oboru filozofie (sic!) FF UK Lucie Novotná na fakultním blogu ke Kozelkově letošní návštěvě na její alma mater: „Nezastupuje žádný názor, jen kritizuje všechny možnosti ve jménu svobody. Jenomže svoboda není v neustálém boji, je i v přijmutí zodpovědnosti sám za sebe a svoje rozhodnutí. A jeho pojetí svobody mu bohužel v mnohém svazuje ruce. Nelimitují ho sice hranice konvencí a společnosti, ale limitují ho jeho zásady. Jako ostatně každého. Neustálá kritika k ničemu nevede – nerozvíjí, neukazuje další řešení, neosvobozuje, nemění, jen kritizuje. Pouhá kritika je pasivní a nikam nesměřující. Tomuto druhu umění přece nelze věřit, pokud mu chybí ideál a přesvědčení. Mám se sice zamyslet, ale současně s tím dostávám i vzkaz: Jakákoliv změna bude taky špatně.“ Uf!

POLEDNÍ SIESTA
Ve vládní posilovně vztekle prcají ekonomičtí
náckové s reklamními fašouny. Filcky kvákají
z mobilů, skryté kamery masturbují a vržou
čelistmi. Ekonomičtí náckové vyrážejí ostré
holdingové skřeky, když je reklamní fašouni
mrdají do prdelí. Česká filharmonie hraje
kultivovaně a sladce, z předem schválených
not. Reklamní fašouni kouří ekonomickým
náckům zapařený péra, tiskové mluvčí
cudně odvracejí ksichty. „Sieg heil byznys,
kapitalismus akbar!“ křičí Matka Tereza.
„Komfort macht frei!“ křičí Mahátmá Gándhí.
„Luxus über alles!“ křičí Svatá Anežka Česká,
veřejně lízaná Svatým Ogarem Moravským.
Není divu, že ekonomičtí náckové a reklamní
fašouni preferují Blesk před Britskými listy.

Není třeba mít vybraný vkus, sbírku nerozřezaných bibliofilií, předplacené Lidové noviny a na nočním stolku Jana Skácela, abychom se odvrátili hnusem. Ale není také třeba být revolučním leninistou a brousit kolem bank s aktovkami nacpanými Molotovovými koktejly, abychom Kozelkovu textu nepřiznali, že o naší době vypovídá možná víc, než bychom si přáli slyšet.

Slovo-čin

Je velmi nesnadné najít správná slova k umění někoho, kdo se umí tak dobře slovy vyjádřit sám, kdo pro to správné a ještě častěji pro nesprávné slovo nemá nikdy daleko. Navíc pro tvůrce velmi plodného, který se účastní ročně několika festivalů performance, autorských čtení, který píše kritiky, knihy, povídky, politické pamflety, který se angažuje. Kozelkův nesourodý živelný způsob tvorby, jenž se valí českými hospodami, náměstími, internetovými blogy, přednáškami v aulách atd., je vykoupen ostrakizací autora. Ale není to nakonec jedno? Důležitější je, že od něj slyšíme, že „soudobé umění není pouhou kosmeticko-dekorativní discíplínou, ale čím dál víc a čím dál důrazněji apelem. Buší na kovová vrata a podrývá shnilé kmeny. Stává se křikem bezbranných, řevem postižených, alarmem soudných. Burcuje napříč politickými, národnostními a náboženskými spektry. Činí tak prostředky veskrze nekorektními, pobuřujícími a nikoho a nic nešetřícími. Neomezuje se pouze na galerie, jeho působištěm je celý veřejný prostor i s přilehlými neveřejnými kuloáry. Současné politické (ve všech aspektech angažované) umění je útočné, nekompromisní a drze zesměšňující. Samozřejmě je nepohodlné a oficiálními šíbry nenáviděné. Jenže kdyby takové nebylo, ztratilo by smysl a vnitřní opodstatnění.“ (Milan Kozelka k diskusi na blogu Strictly radical o zničení děl a předčasném rozmetání výstavy Petra Fusse v Galerii NoD loni na jaře v Praze.)

Tento text narychlo skládaný z brv, jež ulpěly pod sklíčkem těchto dní, jsem opatřil výpisky z textů (bez jednoho) z toho, co mi nabídl Google na prvních třech stranách, a z toho, co mi Milan překotně během dvou dní posílal. A vlastně jen jako úvod k tomu hlavnímu, k newyorským akcím-textům Milana Kozelky. Pro něj slovo, akce na ulici, rozhovor v hospodě, mail psaný nad ránem, hádka mezi nejlepšími přáteli, sprosťárny vytrubované do světa atd. atp. jsou pouze médiem, médiem vzdoru. Ale nikdy ne samoúčelným: „Svět není vystavěn ze slov, ale z činů, ze skutků. Pokud zplaní slova, zplaní i činy. Život většinou vyprchává v rezignaci, z touhy po pohodlí a po jistotě. Kdo je mimo to, zachovává si v sobě dar života a neflirtuje pomocí zplanělých slov. Bojovat je nutné v každé době a v každém režimu. Kdo nebojuje, není svéprávný. Jak kdysi řekl Ferlinghetti: Jenom mrtví se neangažují.“ (MF Dnes, Brno a Jižní Morava, 19. 7. 2008)

Kozelkovo umění-boj vzniká v trhlině, kterou rozevřel už Charles Baudelaire v diskusi s vlastní duší z Malých básní v próze: „Tento život je nemocnicí, v níž každý nemocný touží změnit lůžko. Jeden by chtěl trpět u kamen, jiný pak myslí, že by se uzdravil, leže u okna. Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře tam, kde nejsem, a o této otázce stěhování diskutuji stále se svou duší.“ A je rámováno slavnou odpovědí, kterou Baudelairovi jeho duše dala: „Konečně má duše vybuchne a moudře na mne volá: ,Kamkoli! kamkoli! Jen když to bude mimo tento svět!‘“

David Voda

Čtěte také:

Lech Kaczyński: Svoboda a pravda

Piotr Pogorzelski: Janukovyč bere vše

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.