Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Víra ve Stalina?

Alena Wagnerová

Víra ve Stalina?

K Listům 1/2011

(Erazim Kohák: Hitler a Němci, Stalin a Češi)

Výstava Hitler a Němci je jistě fascinující svým pokusem vystopovat prameny Hitlerova úspěchu a frenetického nadšení pro národní socialismus, které se většinové německé společnosti ve třicátých letech minulého století zmocnilo. Mimoděk to svádí aplikovat její koncepci na náš český vztah k jinému diktátorovi, který svou mocenskou politikou podstatně ovlivnil poválečný vývoj československé společnosti, jak to dělá ve svém článku (Listy 1/2011) Erazim Kohák. Je to ovšem srovnání, které kulhá a k analýze a kritické konfrontaci s naší státně komunistickou minulostí nepřispívá, ale spíš mate. Kromě toho se tímto srovnáním autor nebezpečně přibližuje rovnítku mezi komunismem a fašismem, což zcela určitě není Kohákova pozice ani jako obecně váženého historika, ani jako podnětně politicky myslícího intelektuála. Historická situace, národní tradice a mentality obou národů jsou na to příliš rozdílné. Také formulace věřit Stalinovi neodpovídá způsobu, jakým byl Stalin v české společnosti viděn. Byl především jedním z vítězů druhé světové války, a tím symbolem vítězstvi nad fašismem. V tomto bodě tkvěly sympatie, kterým se po druhé válce bezpochyby těšil, a to nejen u komunistů, ale u tehdejší většinové české společnosti. O nějaké slepé víře ve Stalina lze u nás po válce ovšem sotva hovořit, o nějaké frenetické adoraci, jak ji známé z filmových záběrů z Německa, ani nemluvě. Jistě, pár mladých nadšenců napsalo obdivné básně o Stalinovi, ale i to je něco jiného než slepá víra. Rozhodnutí pro socialismus, ovšem trochu jiného typu a především vlastního ražení, nebylo dáno nějakou vírou ve Stalina, ale typicky poválečnou, postkatastrofální vírou v nutnost nového, spravedlivějšího společenského uspořádání, které by odstranilo minulé neřády a zabránilo další válce. Stalin byl konec konců také vůdcem národa cizího, byť bratrského, a už proto se – přes panslavistické záchvaty – nemohl stát vůdcem národa českého. Československo také nikdy nenavštívil. Jestliže u nás představa socialistického uspořádání společnosti ve volbách v roce 1946 získala většinu, pak ne proto, že bychom byli věřili Stalinovi, ale protože jsme po mnichovské zradě roku 1938 přestali věřit Západu a hodnotám demokracie a republikánství. A kromě toho ji strategicky velmi zdatná komunistická strana národu podstrčila ve formě spojování demokracie se socialismem, Marxe s Masarykem, jak si to bylo možné přečíst i na volebních plakátech. Především generace lidí narozených ve dvacátých letech se Mnichovem ocitla v hodnotovém vakuu a během války našla novou hodnotovou orientaci v tom, co považovala za marxismus-leninismus, a to přes tradici literatury, ne přes kontakt s komunistickou stranou, živořící v ilegalitě. Tito mladí lidé se po válce stali pěšáky revoluce, kteří horlivě uskutečňovali stalinsky deformovanou podobu socialistického společenského pořádku. Patřil k nim tehdy na příklad i Karel Kosík. Alternativu v návratu k předválečnému společenskému uspořádání neviděli také proto, že jim staré politické elity nebyly schopny žádnou novou koncepci nabídnout.

Srovnání Hitler a Němci, Češi a Stalin kulhá ovšem i proto, že Stalin už v roce 1953, tedy pouhých pět let po únoru 1948, zemřel a v roce 1956 byl 20. sjezdem KSSS definitivně smeten ze svého trůnu. Potom už nekritická víra ve Stalina, která ovšem v Československu nikdy jako masový fenomén neexistovala, zmizela v propadlišti dějin. To mimo jiné posílilo šanci procesu hledání původního smyslu revoluce (jak to ve své knize nazývá Michal Kopeček), který ovšem nenápadně započal už po Stalinově smrti. A tento původní smysl revoluce bylo možno i najít, jak to ukázal příklad Československého (Pražského) jara. A vůdčí roli v tomto procesu hrála mimochodem právě generace poválečných nadšených pěšáků revoluce, mezi nimi na předním místě i Karel Kosík.

Hledat nějaký takový „původní smysl“ v ideologii německého národního socialismu by byl pokus předem odsouzený k neúspěchu, protože tady nebylo co najít, protože ten žádný hlubší smysl než německou hegemonii nad světem neměl. I proto Kohákovo srovnání srovnává nesrovnatelné.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a novinářka.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.