Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Dušan Havlíček: Tři Karlové

Dušan Havlíček

Tři Karlové

Rušná raná léta šedesátá byla časem nečekaných setkání, při nichž se poznatky důsledně měnily v nemilosrdná poznání. Množící se podněty už od počátku padesátých let bortily zástěnu junácky upřímných, leč pošetilých představ o sociálně spravedlivém uspořádání společnosti a rozptylovaly oslepující mlhovinu. Někdy to byly záblesky malicherné, jako například náhodné setkání se spolužákem z konzervatoře, který zběhl na vnitro a holedbal se razantními činy, nebo promluva se španělákem, který se ocitl na dlažbě, protože veřejně vyjádřil nepřípustné názory. Ovšem zásah jako dýkou bylo monstrózní předvádění procesů se zdrcujícím urválkovským řevem, s vyhřezlým přílepkem „židovského původu“, „židovského původu“, „židovského původu“... jakoby pěticípý „Jude“ z časů nacismu. A pak už to šlo ráz na ráz, Chruščov a dokořán otevíraná pravda o stalinismu... Nastal čas činů. Před nemilosrdným výslechem sebezpytování nebylo už výmluvy kam zametat.

Přítel Karel Kostroun, od chvil hlubšího vzájemného poznání vždy zvaný Karlík, byl – ač soudruh nepřehlédnutelný – povahy zdrženlivé, nedramatické, nepozorovatelně vstřícné. Pohyboval se ve světě literárních časopisů bez atraktivních konfliktů, znal se chápavě s kdekým a nevtíravě pomáhal, jak se dalo. Ve stínu Čestmíra Císaře si odpykal tvrdé chvíle na ÚV KSČ v čase „milostivého léta“ 1963 i nějaký čas už předtím.

Někdy zcela na počátku šedesátých let jsem zastihl Karla tuším v Klubu spisovatelů. Povídal si u stolku s mladým mužem, který na mne obezřetně pohlédl. Karel mi ho představil: Karel Pecka. Z letmých okrajových poznámek se pootvíral jeho příběh. Jedenáct let převážně v jáchymovských dolech pro pokus o vycestování bez povolení dusilo talent, kterému se teď konečně měla pootevřít osvobozující škvíra stále ještě ideologicky bedlivě střeženého prostoru. Ostraha už tehdy ale chřadla a Karlík Kostroun byl právě jedním z těch, kdo ji jak se dalo prolamoval. Peckova první povídka vyšla v roce 1963 v Plameni...

Někdy se prolamování hned nedařilo, někdy pomohly snesitelné kompromisy. Jen dvě ukázky:

Vladimír Justl, nestor české literatury a divadla a editor spisů Vladimíra Holana, získal v roce 2007 cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře. V rozhovoru pro Lidové noviny (Cenzoři šli po „závadných“ jménech) v září téhož roku na otázku Jany Machalické „Jak se schvalovaly ediční plány a jak fungovala cenzura?“ odpovídá:

Paradoxně byla cenzura někdy operativnější v 50. a 60. letech než později v sedmdesátých. Na Hlavní správu tiskového dohledu se posílala stránková korektura a tam šli především po jménech. Lidé, kteří tam seděli, hledali, co by mohlo být ideologicky závadné. Mladá fronta chtěla vydat v roce 1961 Holanovy Příběhy a cenzoři si nevěděli rady s textem. Závadná jména tam nebyla, ale zdálo se jim to divné. Předali to na ÚV KSČ a tam byl vedoucí takový fajn kluk Karel Kostroun, kterého pak taky po roce 1968 vyhodili a šel pracovat do metra, kde si zničil zdraví. Bolševik měl ale všechno pojištěné, jen tak ho nešlo oblafnout. Kostroun musel sehnat tři kladné posudky. Bohužel obdržel jen dva kladné, a tak Holan nevyšel. Až za dva roky v Československém spisovateli.

„Fajn kluk“ Kostroun v tomto případě neuspěl, alespoň ne hned.

V říjnu 2004 otiskly Hospodářské noviny rozhovor Pavla Kosatíka s Josefem Škvoreckým. Byla řeč i o Zbabělcích a objevila se i zmínka o Karlíkovi:

„Když Zbabělci, váš nejznámější román, v roce 1958 vyšli, byla z toho nejdřív aféra, po které vás vyhodili z práce. Ale uplynulo jenom pár let, kniha vyšla znovu a z vás se stal uznávaný autor. Dnes, dodatečně, se to všechno jeví jako příběh se šťastným koncem, ale než se přiblížil – cítil jste třeba strach?“

To víte, že ano. I když ze začátku to na průšvih nevypadalo. Vzpomínám si, jak jsem někde na Národní třídě potkal Kamila Lhotáka a ten mi gratuloval, protože četl na Zbabělce kladnou recenzi. Já jsem čekal útok jinde než v politické rovině. Myslel jsem, že mě zkritizují, že nemám v románě socialistický realismus, že se tam nemluví spisovně a tak. Nakonec mi ale vyčetli všechno možné – v Životě strany třeba napsali, že od Zbabělců vedou nitky jednak do Svobodné Evropy a jednak k sionistům. A pro případ, že by to nestačilo, obvinili mě ještě z antisemitismu.

„Kdy jste se bál nejvíc?“

Jednou večer k nám přišla matka mé ženy, celá udýchaná, jak běžela celou cestu, a povídá, že v Praze na nějaké schůzi prý o mně mluví prezident. A hned: jestli máme nějaké cennosti a spořitelní knížky, ať jí je dáme, že to schová. Dal jsem jí své rukopisy, Tankový prapor a povídky, co jsem měl, odvezla to a schovala u jednoho známého na venkově ve stáji. Ale pak uplynula nějaká doba, Karel Kostroun si mě zavolal na ústřední výbor a povídá: Podívejte se, musíte v té knížce něco změnit, aby oni neztratili tvář... Tak jsem tam pár věcí změnil, aby román znova mohl vyjít. Tím pro mě začala obleva šedesátých let.

Teď by mohla následovat úvaha o kompromisnictví, ale přenechám ji raději politickým komentátorům, kteří o historii doby nemají ani ponětí.

Od poloviny padesátých let počet prozřevších vzrůstal, až jich byl bezpočet, a všichni se vydali cestou změn, snad někdy zpočátku v osamělých skupinkách, ale pak nezadržitelně splývajících do hnutí v prohlubujícím se souznění s lidmi v celé společností. Vzpoura vykypěla v Pražském jaru a nic ji už, jak se zdálo, nemohlo zastavit. Starý systém se hroutil a z jeho trosek se vynořovalo svobodné společenství...

V létě 1968 jsme se setkali s Karlíkem v odpovědných funkcích bortícího se aparátu ÚV KSČ. Spolu s ostatními jsme tušili odkud přichází hrozba, z první ruky jsme pozorovali, kdo ji přivolává i kdo před ní klesá na mysli. Z hloubi klukovské paměti se u mne vynořovaly mnichovanské pocity. A pak přišla noc, kterou jsem prožil přímo v centru moci. Spíše v centru bezmoci. Vydal jsem o ní vzápětí přímé svědectví.

* * *

S Karlem Peckou jsem se opět setkal ve švýcarském exilu, i když jen zprostředkovaně. Na počátku osmdesátých let se v Ženevě ustavila AIDA-Suisse a uspořádala celou řadu akcí na podporu pronásledovaných umělců v Československu. (Víc se čtenář dozví z noticky AIDA není jen opera, uveřejněné v Listech v říjnu 1982, kterou přetiskujeme v rubrice Archiv na s. 74; red.) François Germond, herec, ale zároveň profesor našich dvou dcer, vyzval starší dceru Elenu, abychom pomohli při výběru textů pro týden rozhlasových pořadů, věnovaných českým autorům. V publikaci Čára na zdi (nadrýnského) kolínského nakladatelství INDEX jsem objevil Vaculíkův fejeton Jak se špatná zpráva změnila na lepší, vzpomněl jsem si na povídku Ivy Procházkové Proč z takové dálky, když hrajeme přesilovku, kterou nečekaně uveřejnil týdeník Tvorba v příloze LUK počátkem prosince 1973, a z prvních dvou sešitů Malostranských humoresek Karla Pecky, k nimž jsem přišel nevím jak, neboť vyšly v 68 Publishers až v roce 1985, mě tehdy nejsilněji zaujala povídka Mistři smíru.

Vrhli jsme se zběsile do práce. Moje francouzština byla tehdy pramizerná, a tak všechny tři povídky nejprve přeložila Elena, které tehdy nebylo ještě ani jednadvacet. Ty školní sešity s mnohokrát opravovaným rukopisem si schovávám dodneška. Přepsal jsem je na stroji a probíral je slovo od slova s literárně vzdělaným přítelem jménem Michel Eggel, který neúnavně rajtoval nad každým výrazem a jemuž jsem musel u Peckovy povídky podrobně vysvětlovat všechna malostranská zákoutí.

A tak se stalo, že v románském švýcarském rozhlase zazněly v listopadu 1981 texty Comment une mauvaise nouvelle peut devenir meilleure, Pourquoi une telle distance puisque nous jouons en surnombreLes virtuoses de la reconciliation s jménem překladatelky Elena Havlicek.

* * *

Začetl jsem se do povídek Karla Pecky a pokusil se dešifrovat osobnosti. O Karlíkovi v Mistrech smíru nebyly pochybnosti:

„... Pohlédl jsem na Karla a viděl, že se usmívá. Karel byl svého času něco jako ministr a vozili ho ve vládních vozech, dokonce i do hospody. Potom jezdil s vrátkem na metru, a když ho po podpisu Charty vyhodili i odtud, uchytil se jako umývač výkladních skříní. Vydržel tam dodnes...“

U Mistra jsem rovněž nezaváhal, zvlášť když Pecka připomíná, jak mu spisovatel, proslulý svými bizarními životními zážitky, kdysi vmetl do tváře:

„Já jsem sice opilý, ale vy spíte se ženskejma.“

Josef Škvorecký v roce 1975 věnoval v Listech románu Ladislava Fuchse Návrat z žitného pole obsáhlou úvahu (Dobrý člověk v nedobré době, Listy, ročník V. číslo 4, květen 1975, str. 24nn), v které položil nepřímou otázku:

„... Jenže Ladislav Fuks je umělec a citlivý a evidentně hodný člověk. Je proto poučné zjistit, jak proplul Scyllou a Charybdou úředního vymezení možností...“

Pecka v Mistrech smíru načrtává odpověď.

* * *

Ponořil jsem se do povídek a uvědomil jsem si, že v životě autora se otevřel nový prostor. Z Karla Pecky se stal Malostraňák až do hloubi duše. V Garden-Party s vernisáží mne zavedl do domu v Nerudovce, a ač jsem neměl ani ponětí, kdo je malíř pan Kryštof, jeho ateliér a zahrádku jsem viděl, jako kdybych tam byl. Neubráním se obsáhlejšímu citátu a vím, proč tak činím:

... Zářijové podvečerní slunce promítalo do Loretánské ulice dlouhé teplé stíny, Sešli mlčky po Radničních schodech, dorazili k domu v horním úseku Nerudovy ulice a vystoupali po schodech do podkroví, kde měl pan Kryštof svůj ateliér. Dveře jim otevřela jeho paní a s milým úsměvem je zvala dál.

„Pan Kadlus vás zavede na zahrádku, už to tady zná. Připravím ještě nějaké zákusky a hned přijdu za vámi.“

Návštěvníci prošli malou kuchyňkou do ateliéru, rozčleněného horizontálně na dvě části, vystoupali po strmém schodišti nahoru do podlaží, zúženého šikminou mansardy, a odtud plnoskleněnými dveřmi na zahradu. Rozkládala se nad úrovní malostranských prejzových střech a komínů na terase, ohraničené vpravo zídkami i proti vchodu dlouhou zdí, nad níž se tyčila vysoká stěna rampy, která tvořila krajnici uličky Ke Hradu, prudkým stoupáním nahoru připomínající koryto toboganu. V pravém rohu terasy stála pergola zarostlá révou, naproti v druhém rohu malá chatka, přilípnutá ke stěně rampy. Dvě mohutné hrušně, několik broskvoní, záhony s květinami a anglický trávník, to vše svědčilo o nevšední péči a vkusu, s nímž bylo vypěstováno toto kouzelné zákoutí. Na stěnách ateliéru i na protější rampovní visely řady grafických listů, zasklených a zarámovaných v kovových rámech.

„No toto,“ broukl pan docent B. a složil poklonu panu Kryštofovi, který jim spěchal vstříc: „Často jsem obdivoval vaše hájemství při pohledu z rampy shora, ale musím přiznat, že teď při seznámení zblízka prostě žasnu.“

Kostrounovo kuchařské umění bylo proslulé, a tak není divu, že i v Garden-party s vernisáží je postavou klíčovou jako pan Karel kuchař.

„... Zevnitř jim vyšel v ústrety muž opásaný bělostnou zástěrou. Nesl několik rozkládacích sedaček, které rozestavil kolem kulatého stolu před verandou.

„To je pan Karel, mistr kuchař,“ představil ho pan Kryštof. „Myslím, že si pochutnáme na některé z jeho specialit.“

„Jen v rámci možností. Budou flambované kotlety po cikánsku s adžikou,“ ohlásil pan Karel kuchař...

* * *

V těch hlubokých letech exilu nebylo pro mne ani pro Duňu, s kterou jsme všechny svízele a příkoří společně prožívali, pomyšlení na cestu do Prahy v dohledu. Švýcarská občanka Elena Havlicek, poté co byla jako Elena Havlíčková zproštěna československého státního občanství, se na ni odvážně vydala. Po nekonečně dlouhé době se opět setkala především s dědou a s babičkou, s ockom a Evkou, jak se u nás říkalo. A s Karlíkem poseděla U kocoura a v ateliéru pan Kryštofa se seznámila i s Karlem Peckou. Tedy, to už jsme tehdy věděli, i když jen na dálku, že ten Peckův pan Kryštof je výtvarník Karel Kramule. Přivezla nám od něj celé složky serigrafií, nad kterými jsme se těšili a žasli, stejně jako hosté na garden party s vernisáží. Nechme opět chvilku mluvit Kramuleho přítele, spisovatele Pecku:

„Promiňte, Mistře, ale jakou technikou je to vlastně děláno? Původní kresby to nejsou a klasická grafika taky ne, jak se mi zdá.“

„Máte pravdu, pane docente, ta technika se nazývá serigrafie čili sítotisk,“ vysvětlil pan Kryštof. „Originál se přenese na speciální tkaninu, kterou se pod tlakem protlačuje barva.“

„Ty kopie mají ale výbornou kvalitu,“ ocenil pan docent.

„Záleží hodně na materiálu, na barvách. Ve skutečnosti je to grafický list zhotovený pouze odlišnou technikou.“

Obrazy představovaly malostranské motivy střech a komínů, úseky ulic, schodů a náměstí, domy, chrámy a jejich okna. Z odstupu vypadaly jako černobílé fotografie, teprve při bližším pohledu se projevilo, že každý detail až po dlažbu je vytvořen z jemné tkáně čar a šrafování. Každý jednotlivý obraz svědčil o mimořádné trpělivosti a pracovitosti kreslíře a paní Ela se na to také otázala:

„Kolik těch čáreček musíte udělat, aby vzniknul na příklad takový pohled?“ ukázala na záběr domu „U dvou slunců“ z nadhledu.

„Osmdesát až sto tisíc, přibližně,“ odpověděl pan Kryštof. „Ale v tom to samozřejmě nespočívá.“

Na mé neskromné přání mi dcera z následující návštěvy přinesla štoček s ex libris, pro které Mistr obětoval Nerudovu ulici s domem č. 40, tak trochu snad i jako pozvánku, kam máme bez váhání zavítat, až jednou přijde chvíle, která zatím zůstávala beznadějně v nedohlednu...

* * *

A pak to šlo najednou ráz na ráz. Zjevil se Gorbačov, Mitterrand, Helmut Kohl... Blížil se rok osmdesátý osmý a z poslušného závětří normalizace se začali probouzet i dosud smířlivě podřimující postchartisté, aby nepropásli příležitost, která se začala rýsovat stále zřejměji. Dříve než všichni ostatní rozpoznali blízkost zvratu endéráci. Nic už nemohlo zadržet rozpad režimu.

Ještě v posledním záchvěvu zmatku pustily úřady Karlíka Kostrouna s jeho ženou Libuškou Kozákovou k nám do Ženevy. Všechny ty ponižující vyřizovací štrapáce si mohli ušetřit. Přijeli krátce před 17. listopadem, vraceli se do zcela jiných poměrů.

Exulanti se hrnuli na návštěvu domů, kam desítky let nesměli. Byli jsme mezi nimi. V tom překotném setkávání s rodinou a s přáteli vedla i cesta Nerudovou ulicí k domu číslo 40 do ateliéru v podkroví, kde jsme se poprvé tváří v tvář setkali s Karlem a Jaroslavou Kramulovými. Poprvé, ale ne naposledy. Vysedávali jsme tam často při každé cestě do Prahy a těšili jsme se v obdivu nad Kramulovými kresbami i nad jeho – to byla pro nás novinka – abstraktními obrazy, hrajícími všemi barvami, nad složkami Peckových básní, které „malíř pan Kryštof“ ilustroval, a zároveň jsme si sdělovali své osudy.

A jednoho slunného dne jsme s mistrem – přesně jak to Pecka popsal – prošli malou kuchyňkou do ateliéru, rozčleněného horizontálně na dvě části, vystoupali po strmém schodišti nahoru do podlaží, zúženého šikminou mansardy, a odtud plnoskleněnými dveřmi na zahradu. Rozkládala se nad úrovní malostranských prejzových střech a komínů na terase, ohraničené vpravo zídkami i proti vchodu dlouhou zdí, nad níž se tyčila vysoká stěna rampy, která tvořila krajnici uličky Ke Hradu...

A na rampovní stěně visely řady kreseb a grafických listů... Byla to naše intimní garden-party, jak jsme o ní snili. Nanosili jsme si od Karla Kramuleho hojný počet sítotisků, grafických listů i několik abstraktních obrazů a mohu se pochlubit, že jsme si koupili i jednu kresbu se statisíci čáreček. Snad ji mohu zveřejnit, když je teď naše...

Začátek 90. let byla pro nás doba šťastná.

Peckovi vyšly konečně v brněnském nakladatelství Atlantis Motáky nezvěstnému, a když nám autor vepsal věnování

Milým Duně a Dušanovi Havlíčkovým

srdečně K Pecka,

přijal jsem je trochu jako odpustek za své někdejší ne dost včasné probuzení.

* * *

Až do doby návratů jsem za těch dvacet let exilu poznal mnohé evropské metropole. Okouzlila nás Paříž, uchvátil nás Řím a zklamal mne Londýn, abych jmenoval jen některé. Utvrdil jsem se v přesvědčení, že nad Prahu není. Kromě žižkovské věže, Paláce kultury, „Nádoru sobě“ na Národní třídě, pankráckých mrakodrapů a vražedného zářezu magistrály ji ani státněsocialističtí urbanisté příliš neponičili. Jsou pouze jedny Hradčany, jedna Malá Strana a jeden Petřín na světě...

A teď jsme najednou pozorovali, jak se v čase, kdy nastupující politici přestali rozlišovat čisté a špinavé peníze, Malé Strany – a zdaleka nejen jí, ale všeho československého bohatství – začíná zmocňovat volná ruka nenasytných trhovců cizích i domácích. Naši dva Karlové Malostraňáci přihlíželi nestydatým proměnám s hlubokým znepokojením. Spolu s dalšími Malostraňáky – mimochodem i s Karlem Kosíkem – se spojili, aby z toho zamoření zachránili aspoň jednu pravou pivnici U černého vola.

Přímá rána přišla náhle z míst nečekaných. Advokát z normalizačních časů, který se vyšvihl do vládních pozic, byť po dlouhá léta neoprávněné užíval titulu JUDr., se v letech 1992–1993 stal formálně společníkem, ale ve skutečnosti hybatelem eseróčka NERUDOVA s adresou v Nerudově ulici č. 40 a se základním kapitálem 1,4 milionů Kč. Vklad falešného JUDra činil podle obchodního rejstříku 0 Kč. (Kdo je zvědav a rozumí příběhům tohoto druhu, nechť pohlédne na internetovou adresu http://rejstrik-firem.kurzy.cz/rejstrik-firem/DO-45809615-nerudova-spol/.)

Ale není na mně, abych trpký příběh vyprávěl. Mám výpověď z první ruky a nemám v úmyslu ji veřejnosti utajit. V roce 1993 jsme dostali překrásný šestistránkový rukopisný adventní a novoroční pozdrav se závěrečným sdělením:

PRO SVÉ PŘÍZNIVCE, VZÁCNÉ PŘÁTELE

A LASKAVÉ ČTENÁŘE

NAPSAL, NAKRESLIL,

MALOSTRANSKÝMI MOTIVY OPATŘIL, VLASTNORUČNĚ VYTISKL NA RUČNÍ PAPÍR LOSÍN S PŘÁNÍM VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK

Karel Kramule

Jaroslava Kramulová

Krasopisný text nás zprvu uvádí do situace:

Můj vzácný a laskavý čtenáři, rád bych Tě pozval v této době adventní k malé procházce ulicí Nerudovou, dále po schodech radničních, ulicí Loretánskou k Černému volovi, abychom naši pouť ukončili v ulici Úvoz, směřující z Pohořelce zpět, odkud jsme vyšli. Měj trochu trpělivosti a vyslechni příběh, který Ti podávám slovem neumělým. Proč začneme a skončíme právě v ulici Nerudově? Protože je to jedna z nejposvátnějších ulic historické Malé Strany. Zde žil a psal svoje Malostranské povídky pan Jan Neruda. Zde žije a napsal svoje Malostranské humoresky pan Karel Pecka. Oba tito mistři slova psali o obyčejných lidech, o sousedech malostranských, s kterými se potkávali, s kterými i poseděli ve starobylých hospůdkách se zdmi prosáklými atmosférou dávných dob pana Nerudy...

Ozdoben je kresbou Nerudovy ulice s domem č. 40:

A pak už následuje teskný povzdech:

Můj vzácný a laskavý čtenáři, nechtěj abychom nyní některou hospůdku navštívili. Nepůjdeme k Bonapartovi, ani ke Dvoum sluncům. Neslouží již svému lidu. Jsou zrekonstruovány. Je tam mrtvo. Zejí prázdnotou. Nesetkáš se tam s jediným Malostraňákem, s jediným sousedem, ani s panem Peckou. Fádní interiéry dokonale vygumovaly historickou atmosféru. Ztratily nenávratně svoje dřívější kouzlo. Pan Neruda měl štěstí, nedožil se toho. Domy, v kterých žije a žil prostý lid malostranský, se přebudovávají ne pro ně, ale pro jiné účely. Hospůdky za totality zaslepené zavřenými dveřmi se neotvírají k prospěchu lidu zde žijícímu, ale obnažují interiéry zářivě zrcadlící Wechsel, Change, Bohemia Glass, Schweinbraten mit Knödln und Kraut, Wiener Schnitzel, Beer, After 5 o‘clock 20% reduction... Lid malostranský začíná být dobrovolně vysídlován, aby přišedšímu novodobému majiteli nepřekážel v bohulibém podnikání...

Zde mistr dospívá k jádru příběhu:

Můj vzácný a laskavý čtenáři, postůj se mnou před domem č. 40 a vyslechni jednu současnou historii – ne již nerudovskou povídku ani Peckovu humoresku – spíše tragédii – ale snad už jenom banalitu. V tomto domě našel pan Pecka v mém ateliéru inspiraci k jedné své humoresce Garden-party s vernisáží. Ve čtyřech atelierech byla tvořena díla k poctě Malé Strany a pana Nerudy. Za totality tu byly tisknuty ilustrované básně pana Pecky na Malostranské motivy na téma Schody, Stromy, Listy, Domovní znamení, Střechy a zákoutí...

V jedenácti bytech žili a umírali dobří lidé malostranští – až do doby posametové, kdy přišel vysoce postavený vládní Pán, aby se svými dvěmi přičinlivými učedlníky dům za levnou minci zakoupili.

I svolal Pán svůj lid nájemný a ústy jednoho z jeho učedlníků jim sdělil: Jsem váš nový Pán, lide můj, a chci jen vaše dobro. Dům zvelebím k vašemu prospěchu. Nájemné nezvýším ani vás nevysídlím, neboť rozsáhlé sklepní prostory vínem naplním, zahradu i zahradní dům přebuduji na bohulibé pohostinství... měšec můj tak bude pln zlata ryzího. I žehnal lid Pánu dobrodinci svému řka: Hle, toť náš nový vládní Pán, na kterého jsme čekali drahných 40 let, který nezklame. Takto Pán svůj lid jedněmi ústy ujišťoval, zatímco stejnými ústy zažádal úřad magistrátní o souhlas k vyhazovu v prvním pořadí všech výtvarných umělců z jejich ateliérů, které si vlastní rukou a náklady sami vybudovali. Když Pánovi vyhověno nebylo, neváhal Pán zažalovati Magistrát u soudní stolice celého města Pražského řka, že zájem umělce nelze nadřazovat nad zájem Pána-majitele. Všechny žádosti, žaloby i protesty vždy řádně opatřil vlastnoručním podpisem, aby později sdělovacím médiím prohlásil, že s případem domu č. 40 nemá PRANIC společného a je obětí desinformací většinou to plátků bulvárních. Pán ale i prohlásil „za co jsem koupil, za to i prodal“. Zřejmě ze skromnosti Pán neuvedl, že koupil za tisícův 600 mincí českých a „prodal“ svému učedlníku mincí již milion, ne českých, ale poctivých to marek německých. Tak Pán lid svůj opustil a přenechal do péče nově jmenované společnosti s ručením omezeným, nazvané zřejmě k poctě pana Nerudy společností Nerudovou, aby se tajemníkem stal již známý učedlník ochraňující podíl svého pána. A tak již nemá pranic společného s osudem 22 duší, z kterých zbývá k vysídlení už jenom duší pět. Píše se rok 1993, 4 roky po sametové revoluci...

Podoba „vládního Pána“ na první stránce adventního pozdravu je neklamná.

* * *

Na textu Karla Kramuleho jsem nezměnil ani slůvko. Jen bych chtěl příběh suše dopovídat. Nahlédl jsem, ekonomický a právnický nevzdělanec, do obchodních rejstříků a v dobré víře, že mi nikdo nebude předhazovat nejapné předsudky, dovoluji si předložit souhrn svých postřehů.

Obchodní rejstřík zaznamenává, že Obchodní společnost Nerudova spol. s r. o. (se základním jměním 7 000 000 DM) se sídlem Praha 1–Malá Strana, Nerudova 40, IČO 45809615, se v důsledku zrušení bez likvidace a přeměny na akciovou společnost ke dni 9. listopadu 1995 z obchodního rejstříku vymazává. Právním nástupcem je akciová společnost Nerudova, a. s., se sídlem Praha 1, Nerudova 40, IČO 63078422. V tom tanci akcií a milionů se věru nevyznám – kdesi je zmínka až o 37 500 000,- Kč – a ani jména střídajících se akcionářů mi nic neříkají, ale nakonec jsem se dopátral zjištění, že rozhodnutím jediného akcionáře ze dne 16. 12. 2005 byla společnost zrušena s likvidací ke dni 1. 1. 2006 a že tímto dnem společnost vstoupila do likvidace. Dospěl jsem k poslednímu záznamu z února 2007: „Vymazává se z obchodního rejstříku společnost Nerudova, a. s., v likvidaci, se sídlem Praha 1, Nerudova 40, IČ: 630 78 422. Právní důvod výmazu: ukončení likvidace.“

* * *

Proč to po tolika letech vytahuji na světlo? Mí tři Karlové už přece nejsou mezi námi: Karel Kramule zemřel v 74 letech 20. října 1994, rok po svém poselství Archanjel Gabriel praví nám..., Karel Pecka v 69 letech 13. března 1997 a Karlík Kostroun v 77 letech 10. května 2004.

Pozoruji rok od roku město svého mládí, dospívání i dozrávání a zjišťuji s úzkostí, že ti strátněsocialističtí urbanisté byli babralové proti obchodnětržním podnikatelům, kteří dnes okupují Prahu na kapitálových obrněncích. Bezcitně využívají... Bezcitně? Proč sem pletu sentiment, když jde o prachy? Tedy bez skrupulí zneužívají nádhery historických částí města, na které se přisáli jako rakovinový nádor. Samozřejmě že mají místní pomocníky, kteří jim tu výhodně prodají za babku získaný dům, tu dají souhlas se zbouráním památkově chráněného objektu. Inu, proč v tomto mondiálně kapitalistickofinančním ovzduší třeba nevyměnit jeden z nejvzácnějších malostranských paláců za kus pusté berlínské parcely...

Prosím vzácného a laskavého čtenáře, jak by pravil Karel Kramule, aby dnes shlédl s koutu Hradčanského náměstí na zahrádku domu č. 40 v Nerudově ulici. Tam na té zahrádce se konala za časů, které pominuly, Garden-Party s vernisáží. Dnes ji je možné v neporušené podobě spatřit už pouze ve stejnojmenném příběhu z filmu Malostranské humoresky, který v roce 1995 natočili studenti FAMU pod dohledem svého profesora Zdenka Sirového. Říkám pravdu, když připomenu, že v povídce Buldoček si Karel Pecka zahraje hosta v pivnici U černého vola, ale lžu, jako když tiskne, o neporušené podobě zahrádky: ty scény se musely krkolomně natáčet v náhradních prostorech, protože původní zahrádka už byla dávno nepřístupná. Dům č. 40 v Nerudově ulici – divím se, že ji ještě nepřejmenovali třeba na Reaganovu třídu – je dnes od sklepů až po náhorní plošinku restauračním podnikem zahraničního majitele, kterého, jak praví reklamní povídání na internetu, město očarovalo svým nádherným vzhledem a nedotčeností trhem, a proto se (jména vynechávám) zde rozhodl usadit. Sám prý o tom řekl: „Bylo to příliš krásné na to, aby člověk odešel. Takovou příležitost máte jen jednou za život: překrásné město a přitom všude pole neorané. Stačilo vzít pluh a začít. Skoro vůbec nezáleželo na tom, kde.“ A čím se chlubí restaurační společnost? Inu tím, cituji doslova, že „ideální poloha na Malé Straně a atraktivní terasa u řeky s nádherným výhledem na Karlův most a Staré Město udělaly z ... (jméno společnosti vynechávám) prvotřídní podnik pro místní i pro turisty...“ Pro místní? Tůůůdle...

Ta hospoda na terase přímo pod Pražským hradem nese jméno americké: kluci od krav (laskavý čtenáři, přelož si název sám). Proč ne třeba po malostranském zvyku U tří slunců nebo U černého býka?

Nejsem sám, kdo s povzdechem sleduje neblahé dění v historických skvostech Prahy.

Dan Hrubý se v Poctě Janu Nerudovi (Reflex 12/2007) nejprve zmiňuje o proměnách na Malé Straně:

„O tom, jak se změnila pražská Malá Strana, vypovídá docela názorně příběh jednoho domu v Nerudově ulici (číslo popisné 223/40). Svůj ateliér tu měl KAREL KRAMULE, český malíř, grafik a výstavní scénograf. Mimo jiné autor cyklu Malostranské motivy – pocta Janu Nerudovi...“

Z Peckovy povídky Garden-Party s vernisáží pak Hrubý cituje popis prostředí, v kterém se vernisáž těchto grafických listů odehrála v osmdesátých letech minulého století, aby se v závěru zeptal:

„... A dnes, jak vypadá Kramuleho zahrádka dnes?

Pohled shůry, přes zeď schodištní ulice Ke Hradu, je odstrašující. Vinná réva, záhony i ovocné stromy zmizely, místo anglického trávníku leží dlaždice a na nich stojí řady stolů restaurace Cowboys (Kovbojové – v Praze!). A v rohu – běda, Mistře malíři! – obrovská kráva napíchnutá na rožni.

Inu, taková pocta Janu Nerudovi!“

Ludvík Vaculík se ve fejetonu Naši bastardi (Lidové noviny, 18. července 2008) rozdurdil nad přejmenováním známé holešovické tržnice na River Town:

„... Nevím, kdo tak rozhodl, ale musely to být osoby bez odpovědnosti k tomu místu i k nám a k tradici. Lidé prodejného ducha, konjunkturalisté a lidé zištní. Byl by ovšem nesmysl vytýkat obchodníkovi, že chce vydělávat: ale tu sahá k nekulturnímu způsobu. Urážlivě se dotýká našich citů a zvyků. Chce nám měnit hlavu. Je to takový... a já se opatrně zdržím jedné nadávky... jako ten majitel Malostranské kavárny, který ji přejmenoval na Square: nevím, kdo to je, ale myslím si, že se pod označení za vola nedostaví. Ono je divné už to, že mu to obec dovolila...“

(Mohu panu spisovateli opožděně prozradit, že týž majitel vlastní i Kovboje v Nerudovce.)

O rok později je Vaculík ve svém fejetonu Matička Praha (Lidové noviny, 22. května 2007) ještě drsnější:

„... Prahy se zmocnili pasáci, kteří ji přes její věk posílají do ulice, aby jim vydělávala...“

A vzápětí dodává:

„... Dneska? Obyvatelé jsou z celé historické části města vyháněni. Jak je možné, že za Arbesa mohli na Malé Straně žít i chudobní lidé? Před několika lety se občané Malé Strany vzbouřili proti odcizování svého města: nevím, jak jejich odpor dopadl. Praha se mění ve výdělečnou atrakci a podnik...“

Sepsal jsem své vzpomínkové povídání o třech Karlech, aby se Vaculík i všichni čtenáři, kterým osud Prahy není lhostejný, dověděli, jak odpor občanů Malé Strany už dávno dávníčko dopadl. Žalostně, jak v bitvě na Bílé hoře... Obávám se, že bude hůř i v jiných částech historické Prahy, na Starém Městě, na Novém Městě, na Karlově náměstí. Prostě všude. Slyším už dobrodušnou námitku: Vždyť tam všude – třeba v Celetné ulici či na Václavském náměstí i na ostrovech – stojí chráněné památky! Jak už dnes víme, stačí lusknout prstem, však ony se zhroutí a bude nutné je odstranit, aby Praha – jak pravil nelítostně Vaculík – mohla pasákům přes svůj věk vydělávat.

Dušan Havlíček

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.