Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Štěpán Steiger: Vznikne palestinský stát?

Štěpán Steiger

Vznikne palestinský stát?

V září se má rozhodnout o přijetí do OSN, šance není veliká

Možná bude některý čtenář překvapen – ale Palestina, o níž tak často čteme a slyšíme, jako stát, tj. svrchovaná územní jednotka, dosud neexistuje. Neboť Palestinská samospráva – v angličtině Palestine Authority (arabsky As-Sulta Al-Vataníja Al-Filastíníja) – vznikla v roce 1994 jako výsledek dohod z Oslo, uzavřených mezi Organizací pro osvobození Palestiny (PLO) a izraelskou vládou. Byla zamýšlena jako prozatímní orgán, který by spravoval části západního břehu Jordánu a pásmo Gazy po dobu pěti let, během nichž mělo být vyjednáno její konečné postavení. Tyto dohody se však dodnes nesplnily.

Dohody určovaly, že Palestinská samospráva bude spravovat záležitosti bezpečnosti a občanských práv v městských palestinských oblastech (tzv. zóna A) a pouze občanské záležitosti v oblastech venkovských (zóna B). Ostatní části teritoria včetně izraelských „osad“, oblasti údolí Jordánu a silnice spojující palestinská sídliště měla zůstat pod výhradní kontrolou Izraele (zóna C). Východní Jeruzalém byl z dohod vyloučen. Po uzavření dohody se Palestinská samospráva přejmenovala na Palestinskou národní správu (Palestine National Authority), což je dodnes její oficiální název. (Nutno ovšem podotknout, že už v roce 1988 vyhlásil Jásir Arafat, tehdejší předseda Organizace za osvobození Palestiny, „nezávislý palestinský stát“ na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy s východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Tento stát uznalo do roku 2010 podle palestinských zdrojů více než 100 zemí – včetně někdejšího Československa.)

Jestliže se nicméně ani po více než šestnácti letech dohody nenaplnily a žádná mezitím vedená vyjednávání mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou nebrala konce – a podle všech známek je žádná dosavadní izraelská vláda neměla v úmyslu k definitivní shodě dovést –, vlastně PNA nezbývalo než pokusit se o novou cestu. Proto – sice s údivem nad zvoleným okamžikem, ale ne zcela překvapivě – se svět mohl dočíst 17. května v článku předsedy PLO a prezidenta Palestinské národní správy Mahmúda Abbáse v New York Times: „... letos v září budeme na Valném shromáždění Spojených národů požadovat mezinárodní uznání Palestinského státu v hranicích z roku 1967 a přijetí našeho státu za plnoprávného člena Spojených národů.“

Tomuto prohlášení předcházely dva nečekané kroky, jež mohly vzbuzovat jisté naděje. Jednak totiž za poslední půlrok některé latinskoamerické země diplomaticky uznaly palestinský stát, jednak někteří členové Evropské unie – Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Norsko, Portugalsko, Španělsko a Velká Británie – přiznaly misím PNA, dosud s titulem „generálních zastupitelství“, postavení vyslanectví, což se obvykle děje jenom u svrchovaných států.

K tomu dvě poznámky.

První: Mezinárodní politika ČR se řídí politikou americkou a navíc je otevřeně proizraelská. V otázce Palestiny proto nezaujímá žádné stanovisko, jež by se mohlo lišit od pozice oněch dvou zemí. Druhá poznámka: Abbásovo prohlášení vyvolalo nespokojenost americké vlády a pobouření v těch kruzích, které bez výhrad souhlasí s proizraelskou politkou amerických vlád. O významu tohoto jevu se ještě zmíníme. Z Abbásova vyhlášení vyplývají dva cíle jeho strategie: mezinárodní uznání Palestiny jako státu a členství tohoto státu v OSN. Chtěl by dosáhnout uznání kolektivního.

Podle Rijáda al-Malikiho, palestinského ministra zahraničí, vyjádřilo asi 150 zemí ochotu v září palestinský stát v hranicích z roku 1967 uznat. Počet států může být důležitý, zejména učiní-li tak některé členské země EU. Jde totiž o dvojí názor: pokud je uznání považováno za konstitutivní – státnost je pouze věcí uznání –, je významný počet a kvalita uznávajících. Pokud by však uznání mělo být deklarativní – samo o sobě státnost neurčuje, musí být doprovázeno jinými faktory, tu je významná například nezávislost –, je problém zvláště v tom, že Izrael si udržuje kontrolu okupovaného (palestinského) území.

Na půdě OSN

V roce 2003 předložila Čtyřka (Quartet – USA, EU, Rusko, OSN) „cestovní mapu“ (celý titul: The Performance-Based Roadmap Towards a Permanent Two-State Solution to the Israel-Palestine Conflict.), jejíž „druhá fáze“ (červen – prosinec 2003), schválená Radou bezpečnosti, vyzývala k „vytvoření nezávislého palestinského státu s prozatímními hranicemi a podstatnými znaky svrchovanosti, spočívajícího na nové ústavě jako významném kroku k trvalému postavení“. Jako část této fáze hodlali členové Čtyřky „podporovat mezinárodní uznání palestinského státu včetně možného členství v OSN“. Počítali tak s tím, že palestinský stát by mohl být ustaven před definitivní dohodou s Izraelem – PLO by tedy nemusela čekat, až se Izrael stáhne z obsazených území.

Když se ovšem Čtyřka sešla letos 11. července ve Washingtonu, byla jejím závěrem – slovy britského komentátora Adriana Hamiltona – „mlčící impotence“. Namísto jasného vyjádření o tom, co „mezinárodní společenství“ očekává od mírového ujednání a co sama míní podporovat, Čtyřka nezaujala žádné stanovisko. Vysvětlení může být jak v nátlaku USA a Izraele, tak i v povolnosti EU – ministryně zahraničí baronka Ashtonová znovu prokázala svou bezradnost.

Z Abbásova sdělení (prohlášení) vyplývá, že bude v září usilovat o členství v OSN. Podle čl. 4 (2) Charty OSN je uchazeč za člena Organizace přijímán Valným shromážděním na doporučení Rady bezpečnosti. Třebaže lze v Radě očekávat americké veto, je nejisté, zda americký odpor doporučení skutečně zablokuje. Postup je totiž takový: Žádost o členství je předkládána generálnímu tajemníkovi spolu s formálním prohlášením o plnění povinností předepsaných Chartou. Žádost potom posuzuje Rada bezpečnosti, v kladném případě musí obdržet devět hlasů, žádné veto. Je-li takto žádost doporučena, je předložena Valnému shromáždění, kde pro ni musí hlasovat dvě třetiny členů.

Ve svém projevu k ministerstvu zahraničí letos 19. května prezident Barack Obama prohlásil: „Symbolické akce v září ve Spojených národech spočívající v izolaci Izraele nevytvoří nezávislý stát.“ Za povšimnutí stojí, že Obama palestinský postup výslovně neodmítl – i když musíme předpokládat, že vzhledem k historii amerického postoje v OSN budou Spojené státy i tentokrát na straně Izraele.

Nicméně americká opozice vůči členství palestinského státu v OSN by nemusela ohrozit vyhlášení státnosti, pokud by se 150 členských států rozhodlo v září pro ni hlasovat – za předpokladu, že by šlo o vyhlášení konstitutivní. (Tchajwan není členem OSN, ale je státem. Také Vatikán je považován za stát, ale není členem OSN, stejně jako Kosovo, uznané za stát desítkami zemí – včetně USA a EU. Švýcarsko, které do OSN vstoupilo teprve v roce 2002, bylo státem dávno předtím.)

Rizika a přednosti palestinské státnosti

Kritici považují palestinskou strategii, pokud jde o členství v OSN, za zbytečnou, plýtvá prý časem a vůbec nic nezmění na reálné situaci na území samotném. „Členstvím v OSN by se mohlo získat jen to,“ tvrdil např. Ali Abunimah, „že Abbás dosáhne mezinárodního uznání sebe a své svity za vedoucí představitele imaginárního ,státu‘, zatímco pro Palestince se v podstatě nic nezmění.“ Jiný kritik napsal už přede dvěma roky: „S rozděleným územím, rozčleněným na kantony, obklopeným zdmi, ploty, příkopy, strážními věžemi a ostnatým drátem, by sotva mohlo jít o stát hodný tohoto označení.“

I přes tato rizika by však mohly převážit přednosti strategie současného palestinského vedení. Pokud by 150 států – včetně některých členů EU – uznalo Palestinu jako stát, formálně by pak případná další vyjednávání s Izraelem byla vedena jako jednání rovného s rovným. Jakožto člen mezinárodního společenství, formálně rovnoprávný, by nový stát trval na své suverenitě. Nemusel by nijak slevovat ze svých požadavků, pokud jde o izraelské osady, právo na návrat exilových Palestinců nebo na (východní) Jeruzalém jako své hlavní město.

V důsledku této „formální rovnosti“ by se novému státu rovněž otevřely různé cesty právních kroků proti Izraeli na mnohých mezinárodních fórech. Jako stát by Palestina mohla ratifikovat mezinárodní smlouvy, např. Římský statut Mezinárodního soudního dvora (u nějž mimochodem už leží žádost o určení jejího postavení.). I kdyby USA blokovaly její členství v OSN, ale mnohé země ji uznaly jako stát, byl by tím palestinský požadavek u Mezinárodního soudního dvora značně posílen. – Kdyby přiznal Palestině pro účely svého statutu postavení státu, mohl by zahájit vyšetřování válečných zločinů spáchaných po roce 2002, kdy jeho statut nabyl platnosti. Poprvé v historii izraelsko-palestinského konfliktu by Izraelci mohli být voláni k odpovědnosti ze zločinů proti lidskosti, ze kterých jsou obviňovaní.

Výrazně by se mohlo změnit veškeré palestinsko-izraelské vyjednávání: nový stát by mohl trvat na tom, že pokračující izraelské osídlování a okupace jeho území jsou porušováním svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti – mohl by tudíž žádat, aby Izrael z jeho území odešel. Palestina by například mohla konstatovat, že Izrael okupuje cizí stát (jako třeba Irák v Kuvajtu v roce 1990 a jako Jihoafrická republika v Namibii déle než 40 roků) a požadovat okamžité stažení všech jeho sil. Pokud by Izrael odepřel a napadl Palestince tak, jako učinil v zimě roku 2008 v Gaze, Palestina by se mohla dovolávat článku 51 Charty OSN a trvat na právu na sebeobranu.

Kdyby Izrael odmítl zrušení osad a stažení z palestinského území, palestinský stát by jako jeden aspekt své svrchovanosti mohl požadovat, aby Izraelci na jeho území buď požádali o jeho občanství a chovali se podle jeho zákonů, anebo z území odešli. Kdyby i potom Izrael palestinské požadavky odmítl, palestinský stát by se mohl obrátit na Radu bezpečnosti OSN se žádostí, aby přijala patřičná opatření a donutila Izrael palestinská území opustit. Pokud by Rada bezpečnosti požadavku nevyhověla, mohli by se Palestinci obrátit o podporu jinam a například požádat Mezinárodní soudní dvůr o právní názor, které třetí státy by měly Palestině pomoci proti Izraeli.

Pokud by se Palestina stala členem OSN, byla by s to předkládat vlastní návrhy včetně návrhů rezolucí a dávat o nich hlasovat – bez vyhlídky by ani nebyla možnost zvolení za nestálého člena Rady bezpečnosti.

Členství by jí rovněž umožnilo vstoupit do mnoha dalších mezinárodních organizací – třeba Světové zdravotnické organizace (WHO), UNESCO apod., takže by získala další práva poskytovaná pouze státům. Na podporu obchodu by mohla uzavřít asociační dohodu s Evropskou unií a obdobnými organizacemi, a usilovat tak účinněji o větší hospodářskou prosperitu pro zvyšování životní úrovně svých občanů.

Na námitky těch Palestinců, kteří by si přáli jako řešení vzájemného konfliktu ustavení státu dvou národů (tj. společně s Izraelem), zní odpověď, že i kdyby Palestina nabyla postavení státu, existuje vždycky možnost spojení se státem jiným (vzpomeňme příkladu Egypta a Sýrie v roce 1958, kdy se obě země spojily ve Sjednocenou arabskou republiku).

Dosavadní cesta?

Přirozeně, do září se mnohé může změnit. Nejvíce překážek do cesty Abbásově strategii samozřejmě klade a bude klást Izrael (a jeho mocný spojenec USA). Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu se např. snaží Palestince rozdělit, v projevu před americkým Kongresem v květnu vyzýval Abbáse, aby se nespojoval s Hamásem – což palestinský prezident činí v zájmu palestinské jednoty. Ostatně ani Obamovo vystoupení 19. května, v němž zaznělo – v americké proizraelské politice dosud neslýchané – doporučení, aby Izrael a Palestinci vyjednávali na základě hranic z roku 1967, nebylo ničím jiným než pokusem přesvědčit evropské státy, aby odmítly úsilí o vyhlášení palestinského státu.

Tato strategie je jednou z několika – všechny však směřují ke zmaření palestinských snah. Bez podpory EU nemají USA v Radě bezpečnosti partnery. Současně však bije do očí nejednotnost Evropanů: Německo – z důvodů, jež netřeba vysvětlovat – spolu s Itálií se sice proti palestinské žádosti postaví, kdežto Francie a Velká Británie zatím váhají. Švýcarský velvyslanec u OSN a v tuto chvíli předseda Valného shromáždění Joseph Deiss soudí, že bez doporučení Rady bezpečnosti si Spojené národy členství Palestiny „nemohou dovolit“.

Další uvažovanou možností je přimět obě strany konfliktu znovu zasednout k vyjednávacímu stolu – pokud možno před zářijovým Valným shromážděním. Tato snaha však musí ztroskotat – především na izraelském nesouhlasu, Netanjahu to ostatně ve vystoupení v Kongresu výslovně odmítl – a pouze zcela bláhoví optimisté očekávali nějaký náznak smíru.

Třetí možnost jak palestinské úsilí zhatit je v případných formulačních změnách rezoluce požadující palestinskou státnost. Uvažovalo se např. o tom, že vyhlášení Palestiny jako státu by záviselo na určitých podmínkách – třeba na výsledku nového vyjednávání s Izraelem. Což by mohlo být přijatelné i pro Izrael.

Netanjahu však především spoléhá na americké veto – o němž netřeba pochybovat. Jasně to mimochodem také řekl v rozhovoru pro síť CNN: „Návrh rezoluce musí projít... Radou bezpečnosti a pak teprve musí být schválen Valným shromážděním. Domnívám se, že pořadí je důležité, neboť Spojené státy mají v Radě bezpečnosti právo veta.“

Je tu ovšem i možnost, že Palestinci a jejich sympatizanti, třeba země Latinské Ameriky, se odvolají na zřídka využívanou rezoluci 377A Spojeni pro mír (Uniting for Peace), která umožňuje Valnému shromáždění dvoutřetinovou většinou přehlasovat rezoluce Rady bezpečnosti.

Rezoluce 377A byla přijata 3. listopadu 1950 během korejské války proti sovětskému vetu. Je ironií dějin, že dnes by mohla být použita proti vetu USA, z jejichž iniciativy byla přijata – tehdy proti ní hlasovalo Československo, a jeho historický nástupce, Česká republika, by opět byl proti ní. (Pro Středoevropana nebude vůbec bez zajímavosti sledovat hlasování středoevropských zemí v této záležitosti – stupeň vazalství jejich zahraniční politiky ve vztahu ke Spojeným státům bude moci posoudit podle formulací jejich záporného postoje vůči palestinským požadavkům.)

V průběhu času byla rezoluce 377A ve Spojených národech aplikována pouze desetkrát, Palestinci však naznačují, že by ji mohli využít. Dosud je podporuje 112 zemí, usilují proto o získání dalších 23, aby dosáhli v září potřebné dvoutřetinové většiny.

Postup Palestinské samosprávy budeme tedy v září napínavě sledovat. Sympatie světové veřejnosti budou přitom do značné míry také odrazem klesajícího vlivu největší světové velmoci, jež se považuje za demokratickou, ale upírá přitom právo na samostatnou existenci deptanému národu, který usiluje o nezávislost. V pokřiveném zrcadle mezinárodních vztahů budeme rovněž s to na palestinském příkladu jako v příslovečné kapce vody pozorovat reflexi současného světa.

Pro úplnost nutno zaznamenat, že ve dnech, kdy tento článek jde do tisku, objíždí Mahmúd Abbás evropské země ve snaze získat jejich podporu pro palestinský plán v OSN. V Barceloně řekl 20. července: „Ať se stane cokoliv a ať jsou reakce na náš záměr a jeho výsledek jakékoliv, vrátíme se k jednacímu stolu, abychom s Izraelci dosáhli nejlepšího výsledku. Úsilí, které jsme vyvinuli, abychom v září šli do Spojených národů, neublíží ani míru, ani vyjednávání, ve kterém chceme pokračovat.“ Barcelonský projev pronesl Abbás několik hodin poté, co izraelský ministerský předseda Benjamin Netnajahu prohlásil, že je připraven jednat s Abbásem „o míru mezi našimi oběma národy“, a to „ihned a kdekoliv“. (Všimněte si, že se nezmínil o podmínkách.) Byť jde pouze o náznak nebo první krok, je to možná změna dosud neoblomného postoje – v tom případě první výsledek palestinského plánu v OSN.

Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.