Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Lubomír Boháč zemřel

Lubomír Boháč zemřel

Na samém počátku léta se uzavřela životní pouť PhDr. Lubomíra Boháče (8. září 1926 Drnholec n. Lubinou–21. června 2011 Praha). Odešel po vyčerpávajícím zápase s časem, od práce nad teprve nedávno zpřístupněnými archivními fondy, od práce, které se věnoval s mimořádným úsilím doslova do posledního dechu.

Rodné Lašsko, rodinné prostředí a zejména události posledních válečných let poznamenaly nejen jeho mládí, ale ovlivnily výrazně jeho postoje. Válkou zkomplikované středoškolské studium (uzavření gymnázia v Příboře, který se stal součástí odtržených Sudet) ukončil ve Zlíně na průmyslové textilní škole při Baťových závodech. Zde se zapojil do protinacistického odboje: nejprve ilegální buňka v závodech, poté vlastní odbojová skupina mládeže na baťovských internátech, napojení na vojenskou odbojovou organizaci a působení ve složce 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky (skupina Skalský-Zlín) a nakonec v prvních květnových dnech účast v boji o Zlín.

Po válce složil ve Zlíně maturitní zkoušku, poté uspěl na FF UK v Praze, kde získal aprobaci pro pedagogickou praxi z filozofie a obecných dějin a v r. 1953 obdržel doktorát z filozofie a čs. dějin. Po únorových událostech organizoval s kolegy z FF UK ilegální činnost (1948–1954; letákové akce, časopis) s vizí obnovy demokracie a suverénního státu. V letech 1948–1953 a 1957–1964 působil jako pedagog na pražských středních školách. V roce 1953 uspěl v konkursu na místo asistenta na VŠE na katedře filozofie. Otevřená kritika stalinismu a veřejně proklamovaná podpora vývoje v Jugoslávii a v Maďarsku vyústila v roce 1957 v nucený odchod z katedry. Po uvolnění poměrů se v roce 1964 na VŠE vrátil, ovšem již na katedru dějin národního hospodářství, kde se zabýval především společensko-ekonomickým systémem Jugoslávie. Reformní proces podporoval mj. prostřednictvím oficiálních kontaktů s jugoslávským velvyslanectvím, založením Společnosti přátel Jugoslávie, aktivitami na půdě Svazu protifašistických bojovníků, jako člen předsednictva obnoveného Sdružení českých partyzánů (pozdější Sdružení domácího odboje). Patřil k iniciátorům výzvy k obnově Československé obce sokolské i k signatářům Dvou tisíc slov. Knížka Jugoslávie, kterou napsal v letech 1967–1968 (Svoboda, Praha 1969), byla po krátké době stažena z prodeje. 21. srpna 1968 následovala přihláška do KSČ, v roce 1970 vyškrtnutí ze strany, zrušení aspirantury, výpověď pro ztrátu důvěry, zákaz publikační činnosti. A poté až do roku 1989 místo vychovatele v domově mládeže. Po rehabilitaci působil krátce opět na VŠE, kde ho ale poměry neuspokojovaly. Upřednostnil práci v SPB, dnešním Českém svazu bojovníků za svobodu, s cílem proměnit jej v demokratickou organizaci a rehabilitovat západní a nekomunistický odboj, perzekvované skupiny i jednotlivce. Protože vývoj neodpovídal jeho nekompromisním představám, koncem 90. let na další činnost rezignoval. Rozhodl se věnovat náročnější teoretické práci, vztahující se nejen k historii druhého, ale i třetího odboje a jejich návaznosti. Od roku 1999 spolupracoval externě s Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a jako člen kolegia ředitele měl možnost prostudovat některé běžně nepřístupné archivní fondy. V té době se začal věnovat studiu závažných a dosud neobjasněných kauz z nedávné totalitní historie, jakými jsou smrt Jana Masaryka, případ Josefa Vávry-Staříka a především protikomunistické odbojové organizaci Světlana.

K publikační činnosti se mohl vrátit v podstatě až po listopadu 1989. První texty publikoval v Hlasu revoluce (pozdější Národní osvobození), v rámci studia pro připravovanou monografii věnovanou Světlaně a zejména Josefu Vávrovi-Staříkovi otiskl několik drobnějších statí v Magazínu Zlín. Je ironií osudu, že teprve v pokročilém věku publikoval intenzivněji a jeho texty se dostávaly pravidelněji k veřejnosti. Od roku 2004 zveřejňoval drobné i rozsáhlejší příspěvky k aktuálním společensko-politickým problémům (smrt Jana Masaryka, ÚDV, Kosovo, L. Polednová aj.) v Listech. V roce 2006 vyšla v nakladatelství Academia jeho monografie věnovaná smrti Jana Masaryka.

V úsilí objasnit důslednou analýzou pramenů některé klíčové kauzy poválečné historie a představit realistický obraz dějin nepolevil i přes rychle ubývající síly ani v posledních týdnech života. Jeho celoživotní boj za pravdu a spravedlnost ukončila až smrt. Stalo se tak až symbolicky den poté, co otevřel čerstvý výtisk Listů s nástinem komplikované historie odbojové organizace Světlana, s níž tento boj jako mladík s nezlomnou vírou ve spravedlivou budoucnost začínal.

-red-

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.