Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Jakub Charvát: Vzestupy a pády Strany zelených

Jakub Charvát

Vzestupy a pády Strany zelených

Česká Strana zelených prošla během více než dvaceti let své existence zajímavým až převratným vývojem. Po první, slibné fázi velkých nadějí, že se strana stane relevantním aktérem české politiky, přichází po prvních polistopadových volbách v roce 1990 zklamání a změna strategie. Pro další období se strana stane součástí volební koalice menších subjektů, což ji načas přivede na půdu České národní rady či Poslanecké sněmovny. Nejpozději od poloviny devadesátých let ovšem následuje období úpadku a marginalizace, které navíc doprovázejí značné finanční problémy. Teprve rok 2002 a dílčí úspěch v podobě výsledků strany ve sněmovních volbách budou znamenat posun k parlamentnímu (2004) a především sněmovnímu zastoupení (2006).

Po listopadu 1989 nově vznikající a obnovované politické subjekty vstupovaly do prvních svobodných voleb, konaných v polovině roku 1990, s jistým handicapem ve srovnání se stranami, jež svou činnost vyvíjely v době předlistopadové, jako Komunistická strana Československa, Československá strana lidová či Československá strana socialistická (ČSS). Zatímco existující strany mohly navázat na předchozí působení a disponovaly vybudovanou organizační strukturou i členskou základnou, nově vznikající subjekty si je – vedle nutnosti registrace u republikového ministerstva vnitra – teprve musely utvářet. Jednotlivé strany se s tím vyrovnávaly různě, přesto dvě zjevně zvládaly tuto nelehkou výchozí situaci v prvních měsících roku 1990 lépe. Podle Pavla Pšeji (Stranický systém České republiky, Brno 2005) se mohlo v první čtvrtině roku 1990 zdát, že nejlépe se s ní budou schopny vypořádat Československá sociální demokracie (ČsSD) a Strana zelených (SZ). Poněkud paradoxně nakonec ani ČsSD, ani SZ nedokázaly tohoto svého náskoku využít a v červnových volbách 1990 parlamentní zastoupení nezískají. Naopak Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, které v první čtvrtině roku 1990 v podstatě ještě neexistovalo, zastoupení ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění (SL FS), Sněmovně národů Federálního shromáždění (SN FS) i České národní radě (ČNR) získá.

Naděje a zklamání 1990

Vzniku SZ předcházelo 24. listopadu 1989 ustavení Československé strany zelených (ČSZ), která bývá někdy nesprávně spojována se vznikem SZ. Známý ekologický disident I. Dejmal tehdy označil část představitelů ČSZ za pracovníky StB a vyzval ekologické aktivisty spíše k organizaci otevřených klubů než politických stran. i další představitelé předlistopadových ekologických iniciativ vnímali ČSZ jako nedůvěryhodnou, pročež se ustavený přípravný výbor ČSZ po několikatýdenním působení (a znemožnění se) sám rozpustil.

SZ se začala konstituovat poměrně záhy po Listopadu, zejména v průběhu prosince 1989. Fakticky ale SZ vznikla „až“ 6. ledna 1990, kdy se v karlínské hospodě u Kazdů sešli zástupci různých skupin zelených, aby se dohodli na vytvoření společné strany. Na českém ministerstvu vnitra byla pak strana zaregistrována 3. února 1990. Vytváření vnitrostranických struktur SZ bylo zakončeno spojením české SZ se Stranou zelených na Slovensku (SZS) na brněnském celostátním sjezdu 17. února 1990, kde byl současně prvním předsedou zvolen Jan Ječmínek. Vytvořením federální struktury (se třemi zemskými bloky: českým, moravským a slovenským, k nimž později přibyl blok pražský) a celostátním (československým) působením představovala SZ spíše výjimku.

Federální strukturu si nicméně SZ nezachovala dlouho. Od samého počátku bylo možné zaznamenat spory mezi českou a slovenskou částí, které nabyly na intenzitě po parlamentních volbách 1990. Jednak to bylo způsobeno skutečností, že SZS získala ve volbách do Slovenské národní rady (SNR) 3,4 procenta hlasů, což pro ni – při existenci zákonem stanovené tříprocentní uzavírací klauzule pro volby do SNR – znamenalo zisk šesti mandátů, jednak a především po těchto volbách nabyl ve slovenské organizaci strany převahu nacionalisticky orientovaný proud. Po několika dalších kolech sporů se nakonec federální strukturu SZ zachovat nepodařilo, v červnu 1991 se slovenská část SZ odtrhla a vytvořila, respektive obnovila samostatnou SZS.

Zpočátku mohla SZ těžit ze skutečnosti, že politické elity v období tzv. komunistického režimu dlouhodobě neřešily otázky životního prostředí a kvality života. Ono období výrazně přispělo k velmi špatnému životnímu prostředí, pročež byl tento problém vnímán jako jedno z naléhavých témat polistopadového vývoje. Straně zelených do jisté míry mohl nahrávat i fakt, že díky kooptacím získala parlamentní zastoupení. Naděje na úspěch budily i průzkumy preferencí agentury IVVM, které SZ předpovídaly okolo deseti procent voličů – na začátku dubna 1990 pak dokonce třináct a na začátku května ještě jedenáct procent. Od té doby ovšem podpora klesala, přesto ještě na začátku června průzkumy ukazovaly pětiprocentní podporu. Bohužel pro SZ výsledky parlamentních voleb 8. A 9. června 1990 nenaplnily očekávání. Ve volbách do ani jedné ze tří parlamentních komor se nepodařilo překonat hranici pětiprocentní uzavírací klauzule (ve volbách do SL FS získala strana 3,10 procent, do SN FS 3,44 a do ČNR 4,10 procenta hlasů), a zůstala tak bez jediného křesla.

Svou roli sehrálo několik faktorů. Jedním bylo i to, že řada předlistopadových ekologických aktivistů nezamířila do SZ, ale do několika jiných politických stran – např. J. Vavroušek se stal členem Občanského fóra (OF) a později Občanského hnutí (OH); I. Dejmal vstoupil do OF, posléze do KDS a ODA a ke SZ se přidá teprve po roce 2001; M. Bursík se stane členem OH a později KDU-ČSL, do SZ vstoupí teprve později; B. Moldan se stane členem ODS; M. A P. Kužvartovi členy ČSSD atd. Podle některých autorů (např. Pavla Pečínky) tak učinili ve víře, že vstupem do vícera vlivných stran spíše zajistí ochranu životního prostředí. Podle Pavla Pečínky se navíc pověst o „estébácké minulosti“ šířila i o SZ. Straně nakonec neprospělo ani převážně negativní vnímání levicové politiky a určitá míra společenské averze ke stranictví po listopadu roku 1989, především pak ale pojetí zakladatelských voleb jako plebiscitu o předchozím režimu.

Poprvé v parlamentu (1992–1996)

Po neúspěchu v prvních polistopadových volbách museli zelení řešit otázku dalšího postupu. V první polovině roku 1991 bylo možné zaznamenat první pokusy o integraci menších subjektů, které se hlásily ke středu. Tohoto procesu se zúčastní i SZ – nejprve jen její česká zemská organizace, později se zapojí celá SZ. V září 1991 se SZ připojí k volebnímu spojenectví nazvanému Liberálně sociální unie (LSU).

LSU vznikla 20. května 1991, nejprve jako aliance Zemědělské strany a ČSS, v září téhož roku se ke koalici LSU připojilo (spolu se SZ) i Hnutí zemědělců. LSU se prohlásila za politické uskupení levého středu a jejím cílem se stalo získat podporu voličů nespokojených s politikou vlády, odmítajících ovšem volit levicové strany. Tato integrační strategie malých středových stran se ukázala být pro její jednotlivé členy výhodná, protože jako samostatně kandidující subjekty žádný nedisponoval potenciálem překonat uzavírací klauzuli. Preference LSU jako celku se ovšem pohybovaly mezi sedmi a osmi procenty. LSU se také podařilo vyhnout se problémům s vyšší zákonem stanovenou uzavírací klauzulí pro volební koalice. Ačkoli se fakticky o volební koalici několika politických subjektů jednalo, LSU obešla pravidla tím, že se zaregistrovala jako politické hnutí, čímž se na ní vztahovala „pouze“ hranice pětiprocentní.

Výsledky parlamentních voleb 5. A 6. června 1992 potvrdily, že z hlediska ambicí vstupu na parlamentní půdu se koalice stran v podobě hnutí LSU ukázala být pro své členy výhodná. LSU dokázala překonat pětiprocentní uzavírací klauzuli – ve volbách do všech tří zastupitelských orgánů (ve volbách do SL FS získala 5,84 procenta hlasů, do SN FS 6,06 procenta a do ČNR 6,52 procenta a celkem dvanáct mandátů ve FS (sedm ve SL FS a pět ve SN FS) a šestnáct v ČNR.

SZ z toho připadla dvě poslanecká křesla ve SL FS, jedno křeslo ve SN FS a tři poslanecké mandáty v ČNR. Zatímco poslanci SZ zvolení do FS ukončili svou činnost s existencí FS (v důsledku rozpadu Československa), poslanci zvolení do ČNR – J. Vlček, M. Raška a P. Seifer – SZ postupně opustili. Tehdejší předseda SZ Jaroslav Vlček (od září 1992) odešel v říjnu 1995 – spolu se dvěma místopředsedy a nemalou částí členské základny (vč. Seifera) – do ČSSD, Raška se přesunul do Českomoravské unie středu (ČMUS). Dlouho po volbách nevydržela ani LSU. Předseda SZ Vlček se v tuto dobu snažil přiblížit SZ k ČSSD, nejprve v podobě spolupráce s Realistickým blokem, jehož se ale SZ neměla stát formálním členem, posléze mělo dojít podle Vlčkových představ až k začlenění se SZ do ČSSD. Když pro tuto politiku nenašel Vlček uvnitř vlastní strany podporu, opustil v říjnu roku 1995 SZ a přešel do ČSSD a v čele strany jej nahradil Emil Zeman. Již předtím ale SZ 22. listopadu 1993 vystoupila z LSU. Předcházel tomu pokles preferencí strany pod dvě procenta (od druhé poloviny roku 1992), ale ani samostatný postup SZ před sněmovními volbami 1996 na slabé pozici mnoho nezměnil.

Do parlamentní bezvýznamnosti (1996–2002)

Sněmovní volby v roce 1996 jsou z hlediska dalšího vývoje české stranicko-politické soustavy zásadním mezníkem. Mimo jiné proto, že ty subjekty, které v těchto volbách nepřekonají hranici pětiprocentní klauzule a nezískají zastoupení, zůstanou již marginalizovány. Všechny subjekty, které později mandáty v Poslanecké sněmovně (PS) získají, budou ty nově založené (voleb do PS v roce 1996 se neúčastnily). Do jisté míry platí tento závěr i pro SZ, která se voleb v roce 1996 nakonec také nezúčastní.

Po rozpadu LSU a po odchodu Vlčkova křídla ze strany se SZ rozhodla v dalších sněmovních volbách kandidovat samostatně, a tak předložila v jednotlivých volebních krajích kandidátní listiny. Vzhledem k formálním nedostatkům (chybějící data narození nominovaných) ovšem odmítla Krajská volební komise zaregistrovat listiny v severomoravském volebním kraji. SZ se proti rozhodnutí odvolala u Ústřední volební komise i u Nejvyššího soudu, oba orgány ale stížnost zamítly. SZ se v reakci rozhodla, že v žádném z volebních krajů nesloží kauci nutnou pro účast ve volbách, a voleb se tak nezúčastnila. Těsně před volbami pak SZ doporučila svým voličům hlasovat pro ČMUS.

Je nicméně zřejmé, že případná účast ve volbách by SZ stejně sněmovní zastoupení nepřinesla. Naopak, další volby konané v tomto období (senátní na podzim roku 1996, sněmovní v létě 1998 či komunální na podzim 1998) svědčily o minimální podpoře. Ve sněmovních volbách v polovině června 1998, do nichž vstupovala SZ samostatně (i v důsledku neúspěchu předvolebního vyjednávání s Občanskou koalicí – Politickým klubem bývalého sociálnědemokratického poslance J. Wagnera), získala strana pouze 1,12 procent hlasů. Ani následná výměna v čele strany (novým předsedou se stal Jiří Čejka) nezastavila pokles preferencí, které se posléze pohybovaly pod hranicí jednoho procenta. To se v plné míře odrazilo na výsledcích prvních českých krajských voleb v listopadu 2000.

Na cestě vzhůru (2002–2006)

Ačkoli se po volbách v červnu roku 2002 do PS ještě nedostala, znamenaly pro SZ jeden z významných mezníků a vlastně začátek nové etapy vývoje. Zisk 2,36 procenta hlasů totiž znamenal nejen zvýšení publicity, ale rovněž nárok na finanční příspěvek ze státního rozpočtu, což bylo pro zadluženou a dlouhodobě nejednotnou stranu výrazným úspěchem. SZ nicméně úspěchu napomohla svým postupem ze začátku roku 2002.

V červnu roku 2001 došlo v Brandýse nad Labem k setkání představitelů tehdejší Čtyřkoalice (C. Svobody a H. Marvanové) se zástupci občanských iniciativ (ČT – věc veřejná, Hnutí DUHA ad.) s cílem zvýšení kvality české demokracie rozvinutím občanské společnosti – tzv. Brandýské fórum. Původní představa, že by se někteří členové Brandýského fóra mohli objevit na kandidátních listinách Koalice a částečně tak nahradit kandidáty ODA, se nakonec neuskutečnila. Brandýské fórum se tak posléze domluvilo na spolupráci se SZ, přičemž dohoda o spolupráci byla uzavřena na jaře 2002. Představovala pro SZ přínos i proto, že dosud neexistoval téměř žádný personální přesah mezi českou SZ a ekologickými nevládními organizacemi. Po celá 90. léta se totiž vztahy mezi SZ a většinou ekologických sdružení nevyvíjely nejlépe. Jednotlivé iniciativy si udržovaly od SZ odstup, ba ji kritizovaly pro nedostatečné aktivity v ekologii. SZ se tak poněkud paradoxně nacházela v rámci ekologického hnutí v izolaci. Současně dohoda straně přinesla podporu řady osobností z intelektuálního a uměleckého prostředí (M. Kocába, F. Gála, I. Dejmala, J. Kellera, J. Dědečka, V. Merty, P. Uhla, J. Krause, M. Putny ad.).

Po sněmovních volbách 2002 se navíc začali lidé z Brandýského fóra (zejména J. Beránek a J. Patočka, oba z Hnutí DUHA) výrazněji prosazovat i uvnitř SZ. Přínosem Brandýského fóra byl rovněž nárůst počtu členů (2002 jich měla strana 239, na jaře 2003 již kolem 750). Z Patočkovy iniciativy byly za tímto účelem zorganizovány dvě akce: Zelená padesátka, primárně zaměřená na ekologické aktivisty a lidi z občanské společnosti (do strany vstoupili např. Beránek, Dejmal, Gál, K. Jech, O. Liška, D. Lužný, M. Ander ad.), a tzv. Tmavozelená výzva, která měla přilákat širší spektrum lidí. Tyto akce byly nicméně do jisté míry podníceny snahou odstavit staré vedení a získat většinu pro „tmavozelené“ kolem Patočky a Beránka. Svou roli sehrála i skutečnost, že SZ přislíbila svému volebnímu manažerovi D. Vachulkovi odměnu ve výši téměř dvou milionů korun za předvolební kampaň, a to bez vědomí představitelů Brandýského fóra, kteří měli na volebním úspěchu SZ v roce 2002 hlavní zásluhu. Navíc v situaci, kdy si s sebou z předchozího působení SZ nesla dluh zhruba dvanáct milionů korun (ještě do voleb do PS 2006 půjde SZ s dluhem asi pět a půl milionu korun). Do SZ v této souvislosti přišla řada lidí názorově blízkých Beránkovi a Patočkovi, což se projevilo i na brněnském mimořádném sjezdu v dubnu 2003, který zvolil do čela strany Jana Beránka; bývalý předseda Miroslav Rokos, zvolený v březnu 2002, se rozhodl znovu nekandidovat a podpořil na sjezdu Beránkovu skupinu.

Ani nové, „tmavozelené“ vedení ovšem neudrželo stranu jednotnou. Dělící linie uvnitř SZ ovšem již nevedla mezi starými a novými členy, a to zejména proto, že první jmenovaná skupina přestala hrát uvnitř strany zásadnější roli. Novou vnitřní dělící linií se stala otázka vedení, spor nyní probíhal mezi vedením SZ a členskou základnou. Již na táborském mimořádném sjezdu, konaném v září 2003, vypukl otevřený spor mezi vedením SZ a skupinou okolo Uhla a Dejmala (postupně se k ní přidali např. i M. Bursík, D. Stehlíková, D. Kuchtová, J. Jařab, P. Štěpánek ad.), která ale odešla ze souboje poražena. Důsledkem sjezdu tak byl – namísto utlumení dosavadních sporů – vznik Otevřené platformy SZ, do jejíhož čela se postavili Dejmal a Uhl a která kritizovala vedení pro přílišný centralismus, uzavřenost, sektářství a z toho plynoucí omezenou vnitrostranickou diskusi (tzv. seznam třiceti tří hříchů). Poté odešla část vedení (v polovině dubna 2004 odcházejí z vedení SZ místopředsedové Liška a Stráský). Ze SZ byl navíc vyloučen – za veřejnou kritiku Beránka a Patočky – jeden ze zakládajících členů německých Zelených Milan Horáček.

Další spor přinesly blížící se volby do Evropského parlamentu (EP) konané v červnu 2004, respektive otázka lídra kandidátní listiny. Původně bylo první místo na listině nabídnuto Bursíkovi, ovšem nebylo dosaženo dohody. Posléze zářijový táborský sjezd neschválil jako „jedničku“ ani vedením strany navrhovaného Beránka, pročež kandidátní listinu do voleb do EP nakonec vedl Patočka. Současně před volbami do EP vedla strana jednání o možnosti společné kandidátní listiny se Stranou pro otevřenou společnost (SOS), která podle Patočky sdílela se SZ podobné postoje vůči občanské společnosti a významu Evropské unie; druhé místo na kandidátce mělo připadnout E. Tylové z SOS. Dohody ale nebylo dosaženo, podle Patočky zejména pro nerealistické představy SOS o obsazení kandidátní listiny. Na kandidátní listině vedené Patočkou pak odmítli být např. Jařab, aktivistka Jihočeských matek Kuchtová, Dejmal či Uhl, navíc Otevřená platforma vyslovila podporu Tylové, „jedničce“ na kandidátní listině SOS, která svým environmentálním programem SZ konkurovala. Nakonec tedy SZ kandidovala ve volbách do EP samostatně, získala 3,16 procenta hlasů (SOS 0,23 procent) a zůstala bez zastoupení, což dále podlomilo pozici vedení. To bylo ještě umocněno zhoršením vztahů mezi vedením české SZ a Evropské federace stran zelených, jejíž čelný představitel Daniel Cohn-Bendit podpořil kritiky obou stranických lídrů. Bez zajímavosti jistě není, že do EP se naopak za německé Zelené (Bündnis 90/Die Grünen) v roce 2004 dostal Milan Horáček (v roce 2009 pak neúspěšně kandidoval do EP za českou SZ).

Zásadním úspěchem v dosavadním vývoji se staly senátní a krajské volby na podzim roku 2004, kdy se nezávislý kandidát J. Štětina stal vůbec prvním českým senátorem nominovaným SZ a kdy strana získala poprvé dva krajské zastupitelské mandáty – oba v Jihomoravském kraji (v rámci volební koalice Zelená pro Moravu jeden mandát obsadila členka SZ J. Drápalová, druhý obsadil bezpartijní ekologický aktivista, nominovaný SZ, M. Vlašín), a to při zisku 5,08 procent hlasů v kraji.

Těsně před senátními a krajskými volbami proběhl v září 2004 sjezd, před nímž se Otevřená platforma formálně rozpustila. Na sjezdu Beránek jen těsně obhájil postavení předsedy (před Štěpánkem), nicméně začínalo být více než jasné, co se naplno projevilo v roce následujícím. Během dvou let v čele SZ (od léta 2003 do léta 2005) si Beránek a Patočka vytvořili z bývalých spojenců (a často i osobních přátel) tolik protivníků, že se ocitli v menšině. Vnitrostranická opozice se začala formovat kolem Bursíka, bývalého místopředsedy OH a krátce také člena KDU-ČSL (za niž se 1998 stal ministrem životního prostředí v Tošovského vládě).

Zlom ve vnitrostranickém vývoji SZ přinesl mimořádný sjezd, konaný 24. A 25. září 2005 v Pardubicích, jehož hlavním úkolem bylo zvolit nové vedení. Beránek s Patočkou již ztratili ve SZ výraznější vliv, pročež se Beránek rozhodl svou pozici neobhajovat, zůstal ale členem strany. Naopak Patočka zhruba měsíc před sjezdem SZ opustil a s ním odešlo i několik desítek stoupenců. Posléze vytvořili hnutí Zelení, které ale vyvíjí jen minimální aktivitu a představuje marginální subjekt. Novým předsedou byl zvolen Martin Bursík. Se zvolením nového vedení se proměnila i strategie pro budoucí postup strany v nadcházejících sněmovních volbách. Zatímco předchozí vedení preferovalo vytvoření široké aliance s menšími liberálními a zelenými subjekty a formacemi (US-DEU, ODA, Cesta změny, LiRA, Evropští demokraté ad.), nové stranické vedení se přiklonilo ke strategii samostatného postupu. SZ se začala stále zřetelněji prezentovat jako alternativa vůči stávajícím elitám, čímž si otevírala prostor pro případný zisk protestních hlasů nespokojených voličů. Současně si SZ začala vytvářet podmínky pro případný budoucí široký koaliční potenciál – jednak se strana vyhýbala (sebe)zařazení na pravo-levé stranicko-politické škále, jednak se zmírnilo dřívější ostré vymezování vůči ODS; v neposlední řadě představitelé SZ nejednou prokázali ochotu komunikovat se zástupci všech v PS zastoupených stran vyjma KSČM. Naopak téma antikomunismu se stalo jedním z významných prvků identity SZ. Strana dále oslabila radikalitu volebního programu oproti roku 2002 (ačkoli před rokem 2002 program SZ příliš radikální nebyl) a ve snaze přilákat nové skupiny voličů rozšířila jeho záběr i o další témata (např. zdravotnictví, bytová politika, daňová reforma). Vedle tradičního segmentu environmentálně orientovaných voličů se tak strana nově zaměřila i na oslovení liberálně smýšlejících, zejména bývalých voličů US-DEU.

Únorové průzkumy agentury CVVM pak naznačily, že by nová strategie mohla být úspěšná a že by se SZ mohla dostat do PS, když poprvé překonala hranici pětiprocentní podpory (ve výzkumu získala podporu šestiprocentní). V následujících měsících se pozice SZ ještě zlepšovala: rostl zájem médií a podpora strany se držela na hranici deseti procent, což dávalo velké naděje pro volby do PS v roce 2006. Bursík se dokonce nechal slyšet, že by strana měla usilovat o dvouciferný výsledek.

Podruhé ve Sněmovně (2006–2010)

Ačkoli se SZ nepodařilo ve volbách do PS v roce 2006 na vysněný dvouciferný výsledek dosáhnout, představoval zisk více než šesti procent a tří poslaneckých mandátů mezník: SZ poprvé samostatně získala sněmovní zastoupení. Po volbách se rozhodla stát se součástí vládní koalice s ODS a KDU-ČSL, což se ale nesetkalo s pochopením u části členské základny, a již při vzniku druhé Topolánkovy vlády se uvnitř strany ozývala hlasitá kritika spolupráce s pravicovými stranami (např. V podání M. Stropnického). Přesto sjezd v únoru 2007 potvrdil Bursíka ve funkci předsedy, první místopředsedkyní se stala Kuchtová. Postupně se okolo Stropnického a Kuchtové zformoval širší vnitrostranický opoziční proud (do kterého spadaly i poslankyně Jakubková a Zubová, jež byla současně předsedkyní Republikové rady SZ), který Bursíkovu vedení vyčítal přehnané ústupky vládní pravici, někdy i na úkor programových priorit SZ, což byla pro opoziční frakci zrada programu.

Spor měl nejen ideologický, ale i organizační aspekt. Jestliže Bursíkovo vedení mělo nezpochybnitelnou převahu v předsednictvu, až do podzimu 2008 měla v širším vedení, Republikové radě (RR SZ), převahu Bursíkova vnitrostranická opozice. Bursíkovo vedení nesouhlasilo s tím, že RR SZ disponuje rozsáhlými pravomocemi, čímž představuje jakési druhé mocenské centrum (vedle předsednictva), a navrhovalo – v zájmu posílení akceschopnosti strany a vyjasnění některých kompetenčních přesahů – oslabení pravomocí RR SZ ve prospěch předsednictva. Podle Bursíka měla RR SZ získat podobu orgánu, jakým je Výkonná rada ODS či Ústřední výkonný výbor ČSSD, měla být zrušena volba části členů RR SZ sjezdem a RR SZ měla nadále sdružovat pouze zástupce krajských organizací. Proti takové přeměně se ovšem tvrdě postavila opozice uvnitř strany, která takový postup vnímala jako snahu omezit vnitrostranickou demokracii; naopak požadovala zachování stávající organizační struktury či v lepším případě posílení vnitrostranické demokracie vytvořením orgánu kolektivního předsednictví.

Spory se prohloubily na podzim 2007 poté, co Kuchtová v září rezignovala na křeslo ministryně školství, když předtím čelila ostré kritice pro nedostatečné čerpání prostředků z fondů Evropské unie. Poté se některé krajské organizace za Kuchtovou postavily, vytkly předsedovi Bursíkovi její nedostatečnou obhajobu a obvinily jej ze snah o čistky. Současně vyslovily požadavek, aby SZ zvážila setrvání ve vládě a v případě pokračování podmínila vládní angažmá splněním několika požadavků (vycházejících z programu SZ). V listopadu 2007 naznačily poslankyně SZ Zubová a Jakubková, že by nemusely podpořit návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2008. Zubová nakonec hlasovala pro, Jakubková se ale zdržela s odkazem na jeho nedostatečnou podporu ekologické dopravy (zákon tak byl nakonec schválen díky hlasům bývalých poslanců ČSSD M. Melčáka a M. Pohanky). Tato nejednota, přítomná uvnitř SZ i poslaneckého klubu, se projevila i na začátku roku 2008 při volbě prezidenta. Druhé prezidentské volby se pro (údajné) zdravotní problémy nezúčastnila poslankyně Zubová, za což si vysloužila kritiku od některých stranických kolegů i od předsedy Bursíka. Spory uvnitř poslaneckého klubu vrcholily od června 2008. Nejprve Jakubková se Zubovou podrobily kritice komunikaci v klubu a jeho předsedkyni K. Jacques a připustily možnost svého odchodu z klubu. Jacques se ve snaze urovnat rozpory a utišit kritiku vzdala 16. června předsednictví klubu (a v jeho čele ji za osm dní nahradil P. Rabas), ani tak se ale nepodařilo rozpadu klubu zabránit. Zubová a Jakubková ve sporech s vedením klubu setrvaly, pročež z něj obě ke dni 22. listopadu 2008 vystoupily a současně vyzvaly Bursíka k odchodu z čela strany; Zubová se s odchodem z poslaneckého klubu vzdala funkce předsedkyně RR SZ. Předtím ale ještě proběhly zářijový sjezd SZ a senátní a krajské volby.

Sjezd SZ 5.–7. září 2008 je z hlediska vnitrostranického vývoje SZ zásadní: přinesl posílení pozic Bursíkova vedení. Jednak potvrdil Bursíka jako předsedu (protikandidátkou byla Kuchtová), jednak místopředsednická a další místa v předsednictvu převážně obsadili lidé blízcí Bursíkovi (Kuchtová neobhájila ani pozici první místopředsedkyně, když ji porazil Liška). V závěru sjezdu se novému vedení podařilo odvolat z RR SZ všechny sjezdem volené zástupce, mezi nimiž měli převahu členové opoziční frakce. Její představitelé obvinili Bursíkovo vedení ze záměrného účelového zvyšování počtu členů prostřednictvím zakládání nových místních organizací tak, aby vedení získalo vyšší počet delegátů sjezdu. Bursík obvinění popřel s tím, že nové organizace nesouvisejí se sjezdem, ale jsou důsledkem pokračujícího boje proti stavbě dálnice D3 a že se tempo růstu členské zá­kladny i základních organizací nijak výrazně neliší od dřívějška. Tímto krokem se Bursíkově skupině podařilo ovládnout i RR SZ a získat tak kontrolu nad všemi důležitými orgány strany, vnitrostranické rozpory se ovšem překonat nepodařilo. Naopak, vnitrostranická opozice okolo Kuchtové a M. Čáslavky reagovala na situaci nejprve výzvou předsednictvu, jejíž podstatou byla kritika vedení, odklonu od volebního programu a potlačování vnitrostranické demokracie. V této situaci se v polovině října 2008 konaly volby do Senátu a krajských zastupitelstev, které skončily pro SZ fiaskem. Ačkoli předseda Bursík – i pod vlivem výsledků některých tehdejších průzkumů preferencí, které SZ přisuzovaly sedmiprocentní až devítiprocentní podporu – předpokládal růst počtu krajských zastupitelských mandátů o stovky procent, nejenže se takový nárůst nekonal, ale SZ nezískala žádný mandát v žádném krajském zastupitelstvu. Podobně ani senátní volby nepřinesly SZ jediný mandát.

Protože vedení nadále odmítalo vnitrostranickou kritiku z okruhu kolem Kuchtové a Čáslavky, byla 31. ledna 2009 v Pardubicích ustavena vnitrostranická platforma Demokratická výzva. Členové platformy byli poté obviněni z porušování stanov strany a věc byla předána ústřední revizní komisi, která podnět shledala oprávněným a navrhla RR SZ vyloučit Kuchtovou, Čáslavku, Jakubkovou a Zubovou ze SZ. Republiková rada je posléze 8. března 2009 skutečně vyloučila (krátce před plánovanými, ale nakonec nerealizovanými předčasnými sněmovními volbami na podzim roku 2009 byli Kuchtová i Čáslavka znovu do SZ přijati). Tyto spory s vedením se podle Jakubkové i Zubové staly hlavním důvodem pro rozhodnutí vyslovit nedůvěru (Topolánkově) vládě při hlasování 24. března 2009. Pak se SZ zapojila do činnosti vlády Fischerovy, do níž zpočátku nominovala i některé ministry. V důsledku údajné přílišné politizace Fischerova kabinetu a vzhledem k postojům vlády k ochraně životního prostředí – v souvislosti s neshodami ohledně rekonstrukce uhelné elektrárny v Prunéřově rezignoval na post ministra životního prostředí Dusík (nominovaný SZ), kterého nahradil bývalý ministr zemědělství J. Šebesta (nominovaný ČSSD) – začala SZ k vládě zaujímat stále kritičtější stanovisko. Po Kocábově odchodu z kabinetu v březnu 2010 zcela přestala vládu podporovat.

A zase dolů?

Mezitím došlo v polovině roku 2009 ke změně ve vedení, když bezprostředním podnětem změny se staly výsledky voleb do EP 5. A 6. června 2009. Kandidátní listina SZ, vedená Dusíkem, v nich získala 2,06 procenta hlasů a nezískala jediný mandát, pročež se Bursík rozhodl 8. června jako předseda rezignovat. Vedením byl dočasně pověřen první místopředseda Liška, jehož posléze jako řádného předsedu potvrdil brněnský sjezd SZ, konaný 6. prosince 2009; porazil Matěje Stropnického a Jana Linharta; prvním místopředsedou byl zvolen František Pelc. Navzdory Bursíkově rezignaci na nejvyšší funkci představoval brněnský sjezd další z porážek křídla dlouhodobě kritizujícího „bursíkovské“ vedení strany.

Ani blížící se sněmovní volby nepřinesly do řad SZ potřebný klid a volbám ještě předcházela i rozmíška ohledně nominace K. Jacques. Ačkoli její umístění na pražské kandidátní listině prosazoval bývalý předseda Bursík, Jacques na listinu umístěna nebyla, Bursík však případnou vlastní kandidaturu podmínil nominací Jacques. Nakonec ale ustoupil a stal se lídrem kandidátky v Ústeckém kraji, ačkoli Jacques již do sněmovních voleb nominována nebyla. Samotné volby pak jen potvrdily, co již bylo delší dobu zřejmé například z výsledků předchozích voleb z let 2008 a 2009, ačkoli ty byly specifické (tzv. volby druhého řádu), nebo z průzkumů preferencí: SZ nepřekonala pětiprocentní hranici a nezískala sněmovní zastoupení.

Došlo tak na varování Lubomíra Kopečka (Politické strany, ed. Jiří Malíř a Pavel Marek, Olomouc 2005), že pokud by se frakční konflikty (přítomné v letech 2002–2005) měly stát dlouhodobým rysem SZ, či by dokonce vedly k zakládání nebo podpoře konkurenčních stran, mohlo by to ohrozit či přinejmenším zabrzdit expanzi SZ. Namísto snahy o překonání nejednoty a urovnání sporů se ovšem strana po volbách do PS 2006 stala – navzdory nesouhlasu části členské základny – součástí vládní koalice, což byla jedna z příčin prohloubení existujících sporů. Nevyslyšená přetrvávající kritika Bursíkova vedení částí členské základny, na niž předsednictvo nejenže odmítalo uspokojivě reagovat, ale naopak usilovalo o posílení vlastních pozic, nakonec vedla k ustavení frakce, rozpadu poslaneckého klubu, vyloučení některých členů a následnému ustavení konkurenční Demokratické strany zelených, která se samostatně zúčastnila voleb do EP v roce 2009. SZ se tak v žádných z následujících voleb (komunálních, krajských, senátních či do EP) nepodařilo navázat na výsledek ze sněmovních voleb v červnu roku 2006. SZ postupně přišla o část voličstva, které nesouhlasilo s participací strany na vládní koalici s ODS a KDU-ČSL. Odliv části elektorátu pak dozajista zapříčinilo i setrvání SZ ve vládě při hned několika podezřeních vůči předsedovi KDU-ČSL J. Čunkovi a nerozhodnost – navzdory předchozím poměrně silným mediálním proklamacím – zelených činitelů v klíčových okamžicích s tím souvisejících. Do voleb přitom Strana zelených vstupovala mimo jiné s jistým morálním apelem...

Jakub Charvát (1985) působí jako politolog na Metropolitní univerzitě Praha.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.