Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Václav Žák: Impérium a média po 11. září

Václav Žák

Impérium a média po 11. září

Co se stalo se světem po 11. září 2001? Jednoduchá otázka, složitá odpověď.

Francis Fukuyama, americký politolog a ekonom, napsal v roce 1992 knihu Konec historie a poslední člověk, v níž předpokládal, že liberální demokracie se stane konečnou formou vlády lidstva. Od té doby se hodně změnilo. Nejen že se objevily tzv. zhroucené státy, jako je Somálsko, ale v samotných Spojených státech můžeme pozorovat vývoj, který má k naplňování Fukuyamových vizí značně daleko.

Zkusme tedy aspoň naznačit základní parametry proměny, ke které od 11. září 2001 došlo. V té době vlád již osm měsíců G. W. Bush, republikán, jehož zvolení zajistil analytik Karl Rove, expert na manipulace. V americké Wikipedii se můžeme dočíst, že při kandidatuře na guvernéra státu Texas proti dosavadní guvernérce, demokratce Ann Richardsové, kdosi organizoval telefonickou kampaň, v níž se operátoři voličů ptali, jestli by jejich hlasování bylo spíš ve prospěch nebo neprospěch guvernérky Richardsové, kdyby věděli, že její domácnost ovládají lesbičky. Rove svou účast na kampani pochopitelně odmítal. Této technice se říká push poll – pod záminkou výzkumu veřejného mínění se šíří pomluvy. Přesto pozorovatelé byli přesvědčeni, že autorem kampaně Rove je. S tímto analytikem po boku se prezident George W. Bush v lednu 2001 ujal prezidentského úřadu.

Útok Al Káidy vedl k vlně soucitu s oběťmi a pocitu vlastenecké sounáležitosti. Kongres bleskově přijal zákon nazvaný USA PATRIOT, což je zkratka Sjednocení a posílení Ameriky zajištěním vhodných nástrojů k zachycení a potlačení terorismu. Dotkl se celé řady zákonů a dramaticky zmenšil omezení, která potřebují orgány činné v trestním řízení a speciální služby na monitorování elektronické pošty, telefonních rozhovorů, zdravotních, finančních a jiných osobních dat. Podstatně přitvrdil možnost zadržovat a deportovat imigranty. Zákon byl přijat obrovskou většinou jak ve Sněmovně reprezentantů (357:66), tak v Senátu (98:1).

Zmiňuji se o tom proto, že hloubka zásahu do občanských svobod, které si Američané žárlivě střežili, ukazuje názorně, jakým otřesem americká společnost po útoku z 11. září procházela. Podle některých komentátorů hlubším, než vyvolal japonský útok na Pearl Harbour. Patriot, zkratka zákona, znamená vlastenec. A administrativě prezidenta Bushe se podařilo sjednotit národ pod prapory války proti terorismu.

V médiích došlo k něčemu, po čem blahé paměti volal na Slovensku premiér Mečiar. K etické samoregulaci. V Americe, na rozdíl od Evropy, byla média vždy soukromá. Předpokládalo se, že jim nezávislost zajistí jejich bohatství. Federální vláda se je proto rozhodla podpořit tím, že dotovala poštovní zásilky novin a časopisů. Mělo to opravdu ohromný efekt: na konci devatenáctého století vznikla skutečně investigativní žurnalistika.

Když přišla elektronická média, byla vesměs odkázaná na příjmy z reklamy. Takzvaná veřejná média měla v USA vždy marginální význam, nevznikala na základě státního monopolu jako v Evropě. Krize po 11. září tak pro kritická média znamenala ohrožení ze tří stran: administrativy, která byla schopná a ochotná konstruovat realitu, vlny vlasteneckého nadšení, která si vynucovala konsensus tím, že vnímala kritiku jako útěk od praporů, a strachu, který teroristický útok ve společnosti vyvolal.

Účinek byl devastující. Administrativa pochopila příležitost, jaká se jí naskytla. Condoleezza Riceová, bezpečnostní poradkyně prezidenta Bushe, si svolala štáb k poradě jak využít příležitosti. Tou příležitostí byl strach a nadšení, s nímž se Američané řadili za prezidentem.

V roce 2004 si jeden z poradců prezidenta Bushe dělal legraci z novináře listu New York Times. Prý on a jiní novináři stále věří, že se pečlivým studiem reality doberou porozumění věcem a k návrhům na jejich řešení. Ale to je omyl. My jsme říší, a jakmile začneme jednat, vytváříme vlastní realitu. Vy ji zase začnete studovat, mezi tím my zase zasáhneme. My jsme aktéry dějin. Bushova vláda to předvedla v praxi.

Džihád, tedy varianta militantního islámu, se vyvíjela na okraji především egyptské a saudské společnosti pod vlivem psaní Sayyida Qutba, který strávil několik let po druhé světové válce ve Spojených státech a americkou kulturu vnímal jako životní ohrožení základních hodnot islámu. Odpor proti Americe se skládal z mnoha důvodů, z nichž v neposlední řadě stála podpora USA státu Izrael, jejich podpora zkorumpovaným režimům zejména v Saudské Arábii, posléze i v Egyptě. Ovšem teror, který různé militantní skupiny vedly především proti vlastním vládám, většinové společnosti odpuzoval. Islám je náboženství, které připouští vraždu pouze jako odplatu za vraždu. „Kdo zabije nevinného, bude souzen, jako by zabil celé lidstvo,“ varuje Korán. Bylo třeba hodně spin-doktorství lidí, jako byl Ayman Zawahiri, aby se vraždění nevinných lidí a používání sebevražedných atentátníků jevilo jako přijatelné. Teroristické útoky tohoto typu vedly ke ztrátě podpory ve společnosti a téměř k rozpadu samotných organizací radikálů. V druhé polovině devadesátých let stála organizace Al Káida, základna Usámy ibn Ladina v troskách. Vražedného útoku na turisty v Egyptě z listopadu 1997, po němž síť teroristů v Egyptě naprosto ztratila jakoukoliv podporu a musela zmizet, si málokdo všiml.

Útok na dvojčata vyvolal vlny sympatií po celém světě, i v tom muslimském. Jak poznamenal významný britský novinář Sir Simon Jenkins, byl to krátký okamžik americké morální převahy. Války v Afghánistánu a zejména v Iráku vedly k opaku – USA ztratily morální kredit. Usáma ibn Ladin si snad nemohl víc přát. Prezident Bush pronesl výrok o křížové výpravě – traumatu udržovaném propagandou v muslimských zemích. Válka a desetitisíce obětí, které způsobila, vyvolala vlnu antiamerických nálad a povzbudila radikální muslimy po celém světě.

Spojené státy opustily úspěšný koncept, který vedl k vítězství ve studené válce, tedy zadržení a odstrašení, a rozhodly se přejít na strategii preventivních válek, aby likvidovaly nebezpečí dřív, než se stačí zformovat. To byl zásadní omyl. Prezident Bush se pustil do války – a snížil daně. Důvody pro válku s Irákem zmanipuloval. V Iráku nebyly žádné zbraně hromadného ničení a Irák neměl nic společného s útokem Al Káidy na Světové obchodní centrum. Vedlo to k roztržce s Evropou, enormnímu zadlužení Spojených států a oslabení jejich vlivu ve světě.

Po deseti letech je sice Usáma ibn Ladin mrtev, ale válka s terorismem představuje pro prezidenta Obamu dědictví, se kterým se neumí vypořádat, i když opustil koncept „benevolentní hegemonie“ Spojených států, který prosazovala řada neokonzervativců v Bushově administrativě.

Co na to média? Pomáhala americké veřejnosti kriticky posoudit, co její vláda dělá?

Bohužel, selhala. Přestala být nezávislá. Televizní stanice MSNBC propustila jediného moderátora, který byl jasně proti válce v Iráku, Phila Donahue, údajně pod tlakem inzerenta. Teprve kolem roku 2007, když důsledky oslabení pozice USA ve světě kvůli Bushově politice už byly nabíledni, se americká média začala kát. Bill Moyers natočil v roce 2007 pro veřejnoprávní televizi dokument o tom, jak vedení médií ovlivňovalo žurnalisty.

Phil Donahue v dokumentu říká: moje produkce měla příkaz, že ve studiu se mnou nikdy nesmí být samotný odpůrce války. Jenom konzervativci, kteří podporovali prezidenta, mohli být samotní. Na každého liberála museli být ve studiu dva konzervativci.

Když se ho Moyers zeptal, jestli žertuje, odpověděl že ne. Podobnou zkušenost veřejně oznámili další novináři – např. Jesicca Yellinová, která pokrývala Bílý dům pro televize ABC a MSNBC, a Ashleigh Banfieldová, která dokumentovala válku v Afghánistánu. Výpověď Banfieldové z roku 2009 je zvlášť výmluvná: když v roce 2003 měla jako hvězda MSNBC projev na Univerzitě státu Kansas, ve kterém prohlásila, že reportáže z Afghánistánu nejsou žurnalistika, protože neukazují utrpení, rozzlobila tím vedení NBC. Sebrali ji kancelář, stáhli z vysílání, ale nepropustili. Musela chodit do práce a sedat si ke stolům kolegů, kteří nebyli v práci. Když žádala o výpověď, nevyhověli jí. Aby nemohla svou story náhodou prodat jinde.

Prostě tlak vládní administrativy i inzerentů na manažery důležitých médií byl tak silný, že v letech od roku 2002 do 2007 se o svobodě slova se ve Spojených státech dá mluvit jen v uvozovkách. Objevily se praktiky, které bychom čekali v jiných režimech. Ukázalo se, jak zranitelná jsou média, která závisí na příjmech z reklamy, pokud vláda neváhá využít strachu společnosti, aby „konstruovala realitu“. Nešlo přitom jenom o jednotlivé redaktory, o nichž jsem se zmínil. Všechna americká média servírovala obraz válek v Afghánistánu a zejména Iráku podle scénáře, který jim připravila armáda. Včetně zákazu informovat o rakvích, které se z bojišť vracely do USA. Pak přišlo trpké vystřízlivění. Alespoň u části médií.

Je třeba poznamenat, že západoevropská veřejnoprávní média se s obtížnou situací vyrovnala podstatně lépe. Jednak byla chráněná koncesionářskými poplatky před přímým vlivem komerce, jednak instituční nezávislost dokázala udržet odstup od vládní politiky zejména ve Velké Británii, která se v iráckém tažení postavila po bok USA. BBC ze střetu nevyvázla bez ztráty květiny, její nezávislost utrpěla šrámy. Ale celkově se dá říci, že obstála se ctí – také ovšem díky tomu, že se veřejné mírnění v Británii nenechalo tak snadno obelhat jako v USA.

Ve východní Evropě šlo o podstatně smutnější příběh – většinová polská i česká média se dobrovolně postavila „pod prapory“. Ne nadarmo americký ministr obrany Donald Rumsfeld mluvil o „nové Evropě“. V testu nezávislosti média neobstála.

Politika, kterou osm let provozoval George W. Bush, nezůstala bez následků pro samotné Spojené státy. Americká společnost je hluboce polarizovaná. Svůj díl odpovědnosti za to nesou i média vlastněná Rupertem Murdochem, jejichž referování o válce s terorismem nemělo se snahou o nestrannost nic společného. Jenže americký politický systém je postaven na slabé polarizaci, na ochotě základních politických stran se na řešení politických problémů dohodnout. Pokud ochota schází, americký politický systém může začít kolabovat. Řada amerických historiků varuje: imperiální politika postavená na vojenských výbojích po světě není slučitelná s demokracií. Možná že nás čekají v budoucnosti překvapení.

(Upravená verze článku pro bratislavský deník Pravda)

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.