Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Jiří Hochman: Temně legrační název „securities“

Jiří Hochman

Temně legrační název „securities“

Krize v USA: prekérní vyhlídky

Ve čtvrtém roce krize v USA nepolevuje hlavně ve svém nejcitlivějším plodu – v nezaměstnanosti. Těch, kteří se přišli postavit do dlouhých front na podporu v nezaměstnanosti, je dnes nejméně 14 milionů. Píši tento článek postupně v září 2011 – a teprve nedávno se začali mezi nezaměstnané započítávat také ti, kteří se vzdali a o podporu už nežádají.

Na kapitalismus a jeho občasná zhroucení jsou Američané zvyklí. Všelijak se protloukají. Jsou to neobyčejně houževnatí, šikovní a přizpůsobiví lidé. Devatero řemesel, chce se mi říct. Situaci dobře znají, traduje se v rodině. Když přijde další krize a další ztráta práce, hbitě nabízejí jiným své všelijaké služby – krizi je prostě třeba nějak přežít, i když třeba bude trvat dvacet let (což se už stalo), anebo když třeba není jasné, že vůbec skončí (jako tato krize).

Mezi nezaměstnané se teď započítávají také ti, kteří chtějí pracovat plnou pracovní dobu, a ne vykonávat jen krátká, dočasná zaměstnání na několik hodin týdně, s přiměřeně menším výdělkem. Tak se i do televize výjimečně dostala podrobnější zpráva o 25 milionech nezaměstnaných. „Spojené státy jsou v sevření nejhorší krize zaměstnanosti od doby, kdy byl v Bílém domě Franklin D. Roosevelt,“ píší New York Times. Rozdíl je v tom, že Rooseveltova doba byla dobou Nového údělu a vláda Demokratické strany prováděla celou řadu veřejných programů, které sledovaly cíl usnadnění života nezaměstnaným. Naděje, že by to hospodářství rozhoupalo, se postupně ztrácela – až přišla válka.

Prvních 25 let po válce bylo ještě americké hospodářství chráněné proti spekulantům zákony z 30. let; považují se za dobu prosperity pro všechny. I první poválečný republikánský prezident, generál Eisenhower (1953–1961) situaci plně respektoval. Prezident Johnson, který vládl po smrti J. F. Kennedyho v roce 1963, rozšířil sociální výdobytky Nového údělu v oblasti občanských práv a zejména prosazením pojišťovacích systémů Medicare a Medicaid v roce 1965. Po něm byl zvolen republikán Richard M. Nixon (1969–1974). V prostředí studené války a zbytečné války ve Vietnamu tehdy pravice rozpoutala ideologickou válku proti „velkému státu“ Rooseveltovy éry. Byla to velmi rafinovaná a úspěšná kampaň v době, kdy americká levice zlenivěla a nadlouho vyklidila politické pole, což otevřelo cestu pro Reagana a pro postupnou demontáž zákonů z Rooseveltovy doby, regulujících činnost finančního sektoru USA. Strašidla krizí se nezbytně začala znovu ukazovat, zejména na počátku 80. let. V době vlády prezidenta Bushe II. (2001–2009) byly už zákony z doby Nového údělu demontovány úplně a nebylo překážek, aby se rozpoutala obrovská spekulace kolem realit, která vedla k vypuknutí krize z roku 2008.

Barack Obama převzal prezidentský úřad USA v lednu 2009 a počátkem roku 2010 spustila jeho vláda obvyklý „stimul“ (800 miliard $), který sice krizi zmírňoval, ale ekonomové, kteří jej připravovali, podcenili její velikost. Přední odborníci jako například Paul Krugman, na to už tehdy upozorňovali, ale okolnosti ani větší stimul neumožňovaly. Přesto nelze přehlédnout Obamův výběr poradců, mezi nimiž byly dost žalostné charaktery. O tom, jak si Obama poradce vybíral, kdo mu přitom radil a co pak tito lidé dělali, vyšla nyní dost otřesná, ale autentická kniha nositele Pulitzerovy ceny a předního amerického novináře Rona Suskinda. Vůči Obamovi samému je kniha vcelku příznivá.

Prezident se pak dlouho soustředil na prosazení zdravotní reformy, přičemž začal dělat republikánům, tehdy ještě v menšině, znepokojivé ústupky. Vzdal se například klíčové části navrhované reformy, která by zřídila veřejnou část pojištění. Na podzim 2010 pak Demokratická strana prohrála „poloviční“ volby do Sněmovny reprezentantů a politická situace se tím změnila natolik, že Obamovi to úplně nabouralo agendu. Teprve počátkem letošního září, když to už rozměr nezaměstnanosti prostě vynucoval, předložil Obama Kongresu energický návrh Zákona o práci. Pozůstává z 200 milliard nových výdajů převážně na údržbu dopravní sítě a návrat propuštěných učitelů, hasičů, policistů (veřejní zaměstnanci) do práce; k tomu patří také návrh na zajištění podpor v nezaměstnanosti na příští rok. Druhá část návrhu je 240 miliard $ daňových úlev spojených se zaměstnaností.

Děsivá čísla

Návrh ale naráží na velké překážky. Zaprvé, demokraté nemají většinu ve Sněmovně reprezentantů a republikáni pro jeho návrh hlasovat nebudou. Dokonce i mnoho demokratů ve SR odmítá pro návrh hlasovat pod různými záminkami; hlavní je v tom, že příští rok budou zase volby (včetně voleb prezidenta) a poslanci nechtějí ztratit finanční podporu bank a korporací. Situace v Demokratické straně je charakteristická i tím, že vůdce demokratů v Senátu (kde mají demokraté zatím většinu) Harry Reid z Nevady nedává najevo žádný spěch, aby dal Obamův návrh zákona na pořad Senátu. Prezidentova popularita je na nejnižší úrovni od zvolení i mezi jeho hlavními stoupenci z roku 2008: dělal republikánům příliš trapné ústupky a jeho nedávný obrat k politice bližší tradicím Demokratické strany přišel asi pozdě.

Na překonání kapitalistické krize ale ekonomická věda zná jen jeden recept: Keynesovo anticyklické povzbuzení. Bude-li to však podle odhadu předsedy Federální rezervy Bernankeho ještě v roce 2014 nebo v roce 2017 něco – a někomu – platné, to by byla zlomyslná otázka.

Statistický úřad (U. S. Census Bureau) mezitím zveřejňuje nové a nové deprimující informace. Jeden ze šesti Američanů žije v chudobě; každé páté americké dítě žije v chudobě; je to nejhorší situace od roku 1959, kdy se tento údaj poprvé objevil v amerických statistikách. 6,7 procent obyvatelstva žilo v roce 2010 za méně než polovinu životního minima. Celkový počet registrovaných nezaměstnaných v srpnu 2011: 14 milionů! Počet lidí, kteří mohli pracovat jen zkrácenou dobu: 8.8 milionu. Počet lidí mimo ty, kteří jsou započítáni do pracovní síly a kteří by chtěli pracovat: 2,6 milionu. Počet pracovních příležitostí vytvořených v srpnu 2011: nula. Počet Američanů, kteří neměli žádné zdravotní pojištění v roce 2010: 16,3 procenta. Počet amerických domácností, jejichž členové měli dost co jíst v roce 2007: 88,9 procent. Počet amerických domácností, jejichž členové měli dost co jíst v průběhu roku 2010: 85,5 procenta. (Všechna data jsou z oficiálních amerických statistik.)

Robert Reich připomíná, že jenom kvůli růstu populace potřebuje americké hospodářství každý rok vytvořit minimálně 125 000 nových pracovních příležitostí. Od konce roku 2007 nově příchozích na trh práce tímto přirozeným způsobem bylo skoro sedm milionů, ale celkový počet pracovních příležitostí se naopak mezitím snížil o více než 300 000. Délka reálného pracovního týdne byla letos v srpnu 34,2 hodiny. Není nad přesné statistiky.

Prvotní součástí nynější finanční a hospodářské krize je krize domovní a stavební. Za vlády prezidenta Bushe II. právě tam probíhala zuřivá spekulace, ze které krize vznikla. Ceny realit několik let stoupaly, což lákalo k výhodné koupi domu (kdo na to měl, koupil si jich víc). Když bublina praskla, ceny realit ovšem padaly. Ještě dnes nadále klesají, celkově už klesly od roku 2007 nejméně o 33 procent. Reality už ztratily na hodnotě 6,6 trilionu dolarů. Nepamatuju dobu, kdy se pro tyto situace používaly tak astronomické cifry.

Většina domů je zatížená jednou i více hypotékami, přičemž 14,6 milionů majitelů domů dluží na své hypotéky víc, než jaká je dnes hodnota jejich domů. Říká se tomu tady, že jsou „pod vodou“. Šest milionů rodin už své domy ztratilo a dalších 3,5 milionu domů je v nějakém stadiu nespláceného hypotekárního dluhu. Zoufale hledají nějaké řešení. V této chvíli znovu roste množství zabavovaných domů, jejichž majitelé nemají na splácení hypoték. V mnoha případech je to nezákonné, protože „investoři“, zejména největší banky, předkládají zfalšované dokumenty. Federální agentura FHFA, která spravuje obří úvěrové organizace Fannie Mae a Freddie Mac, podala žalobu proti dvanácti největším bankám za to, že jim podvodně prodaly obligace (securities) s převážně bezcennými hypotékami.

FHFA žádala náhradu v hodnotě 198 miliard dolarů. Mezi obžalovanými bankami jsou také velké evropské banky (např. Deutsche Bank), které se na zdejším kasinu přiživovaly. Nikdo ovšem nečeká, že by žaloba nějak příliš bankám ublížila. Obamova vláda byla zatím k bankéřům hodná a často čtu stížnosti, že za kolosální podvody nebyl ještě ani jeden bankéř či „investor“ poslán za mříže. V polovině září začaly demonstrace na Wall Streetu.

Federální rezervní banka byla mezitím (koncem srpna) donucena uveřejnit první část dokumentace, co vlastně tato soukromá-státní banka v době vypuknutí krize dělala. Je to dost otřesná informace: od roku 2007 do roku 2010 hlavně newyorská filiálka této poněkud záhadné instituce poskytla různým velkým bankám rychlé úvěry v celkové hodnotě 16 trilionů dolarů. Mezi těmito bankami jsou ovšem známé firmy, jako je Goldman Sachs nebo Citibank, ale jsou tam opět i banky zahraniční včetně Deutsche Bank, švýcarské banky UBS a Credit Suisse, britské Barclay Bank a Royal Bank of Scottland, francouzské BNP Parisbas atd. Federální rezerva je nezávislá, nikdo ji nekontroluje, ani vláda USA, ani Kongres. Senátor Bernie Sanders, nezávislý z Vermontu a jediný senátor o kterém se ví, že má čisté ruce, o tom řekl: „To je jasný případ socialismu pro bohaté...“ Banky prý ale své dluhy splácejí.

***

Nechci zde ještě jednou hromadit podrobné informace, aniž bych se pokusil o hlubší pohled na americkou krizi. Rozšířila se skoro všude po světě, ale vlády na ni odpovídají různými způsoby. Jenom v zemích skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) se zatím podařilo držet krizi pod kontrolu.

Tato krize je svým původem finanční, stejně jako skoro všechny poválečné krize. Byla opět vyrobená v americkém finančním sektoru a tam také vypukla ze spekulací kolem cen různých „produktů“ peněžních ústavů – bank, pojišťoven a úplně pochybných institucí zvaných „hedge funds“ neboli fondy „obehnané plotem“; tam ukládají své přebytečné peníze bohatí lidé, chtiví výnosného investování. Říká se jim investoři. Manažéři těchto fondů hledají nejvýhodnější umístění těchto peněz.

Každý ekonomický systém ovšem potřebuje finanční ústavy. V USA je víc než 6000 bank a spořitelen a většina z nich poctivě slouží zákazníkům. To se ale nedá říci o velkých bankách, které se soustřeďují na spekulační rejdy. Protože pravidla bankovního podnikání z doby Nového údělu v posledních třiceti letech zanikla, tito bankéři to roztočili podobně jako ve 20. letech minulého století.

„Produktem“ tohoto oboru, kterému se zde říká průmysl, se myslí například kreditní karty, různé druhy účtů, pojistek, obligací atd. Vyhledávání příležitostí k investici je v kapitalismu velmi důležité, protože peníze se nemají nechat ležet ladem. Investice má být bezpečná a má vracet co nejvyšší výnos. To je v této době stále obtížnější a „investoři“ se často musejí spokojit s americkými federálními obligacemi, u kterých jsou úroky nízké. O „Mizejících příležitostech k investicím“ má Schumpeter dosti aktuální kapitolu ve své nejvýznamnější knize.

V případě této krize se všechno točilo kolem milionů hypoték, nacpaných bankami do různých obligací (securities – legrační název pro tak nebezpečný materiál!). Ceny těchto papírů dlouho a riskantně stoupaly, jak uměle byly vyháněny ceny realit. V přízemí celého podvodu byli „realtoři“, kteří horečným tempem prodávali hypotéky komukoli kdekoli. V posledním roce tohoto blázince už potřebovali jen jméno, adresu, dům a fiktivní obnos a předali to bankám. Ty pak tyto hypotéky balily do zmíněných „securities“ a prodávali je po celém světě. Z předpokládaných splátek na jednotlivé hypotéky se pak měly vyplácet dividendy. Nikdo ale nakonec nevěděl, čí hypotéka je kde – v Číně? Na Islandu? Je vůbec někde?

„Produkty“ byly sice jiné, ale praxe v době předcházející krizi roku 1929 byla velmi podobná. Tato krize je svým rozměrem a hloubkou mnohem větší než krize 30. let minulého století. Navíc v USA není vyhlídka, že by se prosadil jediný známý způsob, jak krizi aspoň zmírňovat, takže ponechána sama sobě roztahuje se dál. Krugman nedávno poukázal na to, že jenom stavební propad z roku 2008 po sobě zanechal v americkém hospodářství „díru velkou jako trilion dolarů“, a pokud by mělo dojít k zotavení, musel by nejdříve být tento otvor vyplněn. Ve skutečnosti se ale dál vyčerpávají rezervy a otvor se zvětšuje, místo aby se zmenšoval.

Rooseveltův Nový úděl stanovil systém pravidel finančního systému, který mj. oddělil investiční a depozitní banky a silně omezil čachry, které vedou ke krizím. Bylo to účinné ještě dost dlouho po válce, ale spekulanti různých odrůd se ovšem snažili jak mohli tato pravidla odbourat. Jak ale vysvětlili klasici, a z nich myslím nejlépe můj oblíbený Schumpeter (jeho nejlepší žák Samuelson to potvrdil), čachry jsou v podstatě systému a nelze je trvale potlačit. (Odtud poučka o „procesu tvůrčího ničení“.) Spekulanti si vždycky najdou cestu zpátky.

Něco se stát musí

Přečetl jsem všechny hlavní práce zdejších ekonomů o této krizi a vybírám z ní práci profesora Nouriela Roubiniho z newyorské university, vydanou v r. 2010. Je tak podrobná, že tam asi z historie příprav této krize neuniklo nic. Roubini prostě krok za krokem trpělivě popisuje vývoj v americkém finančním kasinu a celou dobu čtení jeho knihy, musím říci, jsem měl dojem, že to prostě muselo být všechno úplně ilegální. Nebylo, jenom částečně. Na výsledku dramatu to ostatně nic neměnilo. Jak sám Roubini věštil už v roce 2005 – muselo to skončit tak, jak to skončilo. A důsledky nastalého „volného pádu“ (Stiglitz) spolehlivě fungují i o pět let později a podle odhadu předsedy Federální rezervní banky není vyhlídka na zlepšení ani v roce 2013, ani v roce 2017, a možné je i to, že se nynější marasmus usadí na dobu mnohem delší. Bernanke ostatně utrousil i možnost „stálostosti“ (persistence) této situace.

Krize je navíc komplikovaná agresivním pohybem doprava uvnitř Republikánské strany. V dějinách se už stalo, že různé společnosti reagovaly na kapitalistické hospodářské krize pohybem doprava, např. V Itálii a v Německu mezi dvěma světovými válkami. V USA byla ve 30. létech minulého století také podobná, i krajně pravicová hnutí, ale proti vysoce oblíbenému F. D. Rooseveltovi neměla naději. Růst nynější odrůdy lze sledovat od prvního roku vlády Baracka Obamy, kdy se začala mezi republikány organizovat Tea Party, matně stylizovaná podle bostonské protidaňové vzpoury z počátků americké revoluce. Lze v ní ale také rozpoznat odpor proti prvnímu černošskému prezidentovi. Nejzávažnějším rysem tohoto hnutí je odpor proti státnímu organismu, který je v USA představován Kongresem, prezidentem a Nejvyšším soudem. Toto hnutí v podstatě ignorovalo prezidenta a odmítlo podpořit cokoli, co chtěl v Kongresu prosadit. To je zde velmi neobvyklé. Jako v jiných zemích, i v USA se od začátku respektovala priorita státu, který občanům vytvářel prostředí pro jejich ekonomickou a jinou činnost. Je těžké si představit republikánskou vládu, která by uplatňovala takovou filozofii.

Hlavním problémem ovšem zůstává, jak se vybrodit z krize. V této chvíli je nemyslitelné, že by se mohly prosadit tradiční kroky k oživení ekonomiky, tzv. stimuly. Tomu brání především politická situace. Republikáni prostě chtějí, aby v době příštích prezidentských voleb byla hospodářská situace co nejhorší, aby mohli zabránit znovuzvolení Obamy prezidentem. Pro nezaměstnanost a skomírající hospodářství žádný program nenabízejí. Republikáni jsou odborníci na to, jak připravit situaci pro vypuknutí krize, ne na to jak se z ní vyhrabat.

Je ale na místě si položit otázku, jestli by spolupráce republikánů na případném schválení nového, reálně velkého stimulu mohla vůbec v tomto stadiu krize vyvolat v hospodářství žádoucí pohyb. Soudě podle toho, co dosud o krizi napsali přední ekonomové, je o tom nutné pochybovat.

Krugman, Stiglitz i Roubini například ve svých knihách velmi podrobně vysvětlili, jaká opatření jsou nutná, aby se těmto krizím předcházelo. Roubini teď dokonce zveřejnil návrh, jak předejít propadu do „deprese“ – tedy použil termín, kterému se američtí ekonomové vyhýbají. Problém je, že tyto návrhy jsou politicky neprosaditelné. Tím se posiluje systémový charakter krize, která už v USA vytváří nebezpečnou krizi sociální.

Odstraněním pravidel, která stanovil Nový úděl ve 30. letech minulého století, vznikla situace, jež vyžaduje rozsáhlé opravy systému. Předně, jak napsal Krugman, v ekonomice „chybí“ trilion dolarů v rukou zchudlých Američanů, takže očekávat, že zase začnou chodit do krámů a nakupovat jako před třiceti lety, je nesmysl. Trh se prostě sám neopravuje. Bude nutné vyrovnat příliš veliké sociální rozdíly, které vznikly zejména změnami daňových tarifů v neprospěch střední vrstvy a ve prospěch nejbohatších 1–10 procent obyvatel (daňové úlevy Bushe II.). Bude také nutné dále významně zpřísnit pravidla pro finanční sektor, protože jinak se nelze vyhnout dalším bublinám a jejich praskání.

Tyto změny ale nejsou možné bez velkých politických obratů, které se dnes jeví jako nemožné. Proto je nutné počítat s tím, že krize se potáhne tak dlouho, až si americká společnost potřebné – nebo nepotřebné změny vynutí, zleva nebo zprava. Jinak to nejde.

Odkazy: Ron Suskind: Confidence Men (Důvěryhodní muži), HarperCollins Publishers,

New York 2012; Josef A. Schumpeter: Capitalism, Socialism and Democracy, Harper Colophon,

New York, 1975; Nouriel Roubini, Stephen Mihm: Crisis Economics, a Crash Course in the Future of Finance (Ekonomika krizí, Rychlý kurs budoucnosti financí), The Penguin Press, New York 2010; www.project-syndicate.org/commentary/roubini42/English)

Jiří Hochman

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.