Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Knihy 6/2011

Knihy 6/2011

Zajatkyní Stalina i Hitlera

Jedna z knih, které vskutku vstoupily do dějin, se v češtině objevuje více než šedesát let po svém prvním vydání. I když už nemůže přinést překvapivá odhalení, zachovala si plně sílu svědectví o lidech v mezních situacích. Autorka byla mezi Němci vězněnými v Sovětském svazu a vydanými po uzavření paktu mezi Stalinem a Hitlerem nacistům, což pro některé znamenalo svobodu a pro jiné smrt, pro ni samotnou koncentrační tábor. Když se koncem války dožila propuštění, musela ještě prchat na západ, aby se nestala Stalinovou zajatkyní podruhé. Její kniha je kaleidoskopem lidských osudů, setkávání a způsobů boje o zachování života i lidské důstojnosti. Dává mnoho příležitostí k úvahám o podobnostech a rozdílnostech obou totalitních diktatur. Zvláště zaujmou pasáže o vězněných komunistkách a svědkyních Jehovových – i ty vybízejí ke srovnání různých podob víry.

Margarete Buber-Neumannová: Zajatkyní Stalina i Hitlera. Svět v temnotě, Barrister & Principal, Brno 2011, 413 s., cena 345 Kč.

-jn-

Čína, náš soused

Helmut Schmidt je váženým a populárním německým státníkem, který ve svých třiadevadesáti letech stále aktivně pracuje jako spoluvydavatel týdeníku Die Zeit, publikuje články, dává rozhovory novinám i televizím a v neposlední řadě vydává zajímavé knihy. Frank Sieren je německý novinář, dlouhá léta žijící v Číně. Schmidt poprvé Čínu navštívil jako spolkový kancléř SRN v roce 1975, od té doby ji navštívil bezmála patnáctkrát jako oficiální host či jako soukromá osoba. Pokaždé však měl přístup k nejvyšším čínským činitelům. Schmidtovy zkušenosti ze setkání s Mao Ce-Tungem, Teng Siao-Pchingem, Ťi-ang-Ce Minem, Ču Žung-ťim dokládají, jak moc se změnili čínští vůdci a jejich zájmy za posledních třicet let. Rozhovor s Helmutem Schmidtem o Číně Nachbar China (Berlín 2006) se často mění v dialog, a to nejen o zahraniční a vnitřní politice tohoto státu, ale také o jeho kultuře s třítisíciletou historií. Za výrazný základ kultury Číny je označen její konfuciánský základ. Kniha přispívá k tomu, abychom o Číně přemýšleli bez povrchního přesvědčení o vlastní evropské nadřazenosti a stali se více znalými duchovního, politického a hospodářského vývoje čínského národa. Je nejlepším podnětem k dalšímu zájmu o studium a pochopení Číny. Lze jen litovat, že knihy Helmuta Schmidta, které jsou v Německu bestsellery, se v českém překladu objevují jen zřídka.

Helmut Schmidt, Frank Sieren: Čína, náš soused. Rozhovor s Helmutem Schmidtem, přeložil Miloš Bárta, Doplněk, Brno 2011, 296 s.

-augustin-

Murovaná drevenica

Ivan Lehotský (1942) sa narodil v Bratislave, pracoval v Slovenskej televízii ako produkčný a asistent réžie, kým v roku 1968 neemigroval do Švajčiarska. Vo Fribourgu absolvoval vysokoškolské štúdiá filozofie a teológie, viedol farnosť Bruder Klaus v Zürichu, neskôr vyučoval etiku, filozofiu a náboženské vedy na gymnáziách. Murovaná drevenica, za ktorú autor dostal jednu z Cien E. E. Kischa za rok 2010 (z českých spisovateľov sa stali laureátmi Kischovej ceny napr. I. Klíma s S. Motl) voľne nadväzuje na predchádzajúcu knihu Moje diery v ementáli (2007). Ponúka glosy spoločensko-politických tém, kriticky reflektujúc ponovembrový vývoj na Slovensku, slaboduché partajníctvo, firemníčenie v politike, všeobecnú kultúrnu poklesnutosť, nedostatok nezávislého myslenia, uhranutosť mamonom, s vlastnou nadutosťou kráčajúcu devótnosť mnohých Slovákov voči inému a cudziemu. Lehotskému je blízke a vlastné videnie a uvažovanie ľavicového intelektuála, pričom svoje kritické, mnoho ráz ostro nesúhlasné názory vyslovuje kategoricky, ba i s veľkou dávkou verbálnej agresivity. Druhou základnou polohou knihy sú reminiscencie na detstvo, rodičov, štúdiá, prvé lásky, na život v emigrácii a návrat „domov“, presnejšie – na Záhorie, a to v r. 1990. V tejto nanajvýš úprimne až intímne ladenej časti sa ako refrén vracia motív hľadania vlastných stôp a koreňov, akéhosi ukotvenia v priestore a obnovovania pamäti. Vždy je to bilančný zápas, ktorý znovu a znovu treba vybojovať zoči-voči protirečeniam a vôbec všetkému, čo človeka formovalo citovo, skúsenostne a vzdelanostne. Neviem, či je autor viac doma v Plaveckom Štvrtku alebo v Zürichu, no tuším, že samotné písanie prospieva jeho introspekcii a orientácii navonok. On sám si ako motto ku knižke vybral myšlienku Gabriela Lauba „Písanie je jediný zločin, pri ktorom sa páchateľ usiluje zanechať stopu“. Stopu celkom inej povahy zanechala, žiaľ, jazyková redaktorka, a tak v knihe možno násjť „elektriku“ (namiesto elektriny), spojenie „v pote tvári“ (správne: v pote tváre) a viacero štylisticko-gramatických nezmyslov: „niektorí sa navonok s režimom zaangažovali“, „nájsť si parkovisko, zaplatiť ho“ (namiesto nájsť si miesto na parkovanie, zaplatiť zaň)...

Ivan Lehotský: Murovaná drevenica, Petrus, Bratislava 2010, 188 s.

-mah-

Bez srandy, ale naozaj

Spisovatelka a scénáristka Jelena Mašínová alias Jelena Kohoutová, manželka spisovatele a dramatika Pavla Kohouta, oslavila přednedávnem krásné životní jubileum (70). Při této příležitosti vyšla kniha publikující část textů, které napsala, ať už jde o prózu, rozhlasové hry, filmové scénáře či divadelní kusy, o nichž mnohý z nás neměl ani páru, neboť Jelenu vnímal pouze jako spoluautorku scénářů s Pavlem Kohoutem (např. Konec velkých prázdnin, 10 způsobů lásky, Cizinec a krásná paní, Čapkovy povídky). Na závěr jsou zařazeny krátké texty, jež napsalo dvaatřicet osobností, přátel oslavenkyně (např. Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík, Jana Trefulka, Václav Havel, Jiří Gruša, Viktor Polesný, Marie Drahokoupilová, Ivan Klíma, Vlasta Chramostová, Eva Salzmanová, Karel Steigerwald, Juraj Kukura, Vlastimil Třešňák, Milan Uhde, Lída Rakušanová). Čtenáři je tak přiblížena krásná a statečná žena, jejímž životem prostupuje výstižné motto: To se ale máme dobře. Nutno také zdůraznit výtvarnou úpravu (Petr Minařík a Pavel Řehořík), fotografie Oldřicha Škáchy, fotografie z archivu Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové nebo kresby Ondřeje Kohouta. To vše dohromady podtrhuje ediční počin. Je totiž fajn znát Jelenu...

Skrytá hvězda Jelena Mašínová, uspořádal a k vydání připravil Pavel Kohout, Větrné mlýny, Brno 2011, 432 s.

-augustin-

Bez srandy, ale naozaj

Zaslúžilý kaviarnik Leopold Hawelka vraví, že kaviareň vo Viedni je druhým srdcom mesta. Na túto tému sa vyjadril aj spisovateľ Alfred Polgar: „Chcel by som byť sám, potrebujem však na to spoločnosť.“ Náhoda, v ktorej badať zákonitosť, chcela, že kniha vyšla v edícii s priliehavým názvom i jeho originálnym typografickým riešením – moKKa. Napokon, časť rakúskych literárnych dejín je neodmysliteľne spojená s pracovno-povaľačským pobytom spisovateľov vo viedenských kaviarňach, ktorí ich týmto aktom povýšili na úroveň spoločenských inštitúcií. Zostavovatelia v knihe predstavujú vyberanú spoločnosť spisovateľov, dramatikov, básnikov, prekladateľov, vydavateľov, žurnalistov, kabaretistov, muzikantov a hercov. Reprezentatívny výber ponúka ukážky napr. z tvorby Friedricha Torberga, Karla Krausa, spomínaného A. Polgara, Petra Altenberga, H. C. Artmanna, Gustava Ernsta, Andreasa Okopenka, Petra Henischa, Wolfganga Teuschla či Helmuta Qualtingera a Carla Merza, ktorí v roku 1961 vytvorili malomeštiaka a prevracača kabátov menom „Der Herr Karl“, rozprávajúceho fiktívnemu poslucháčovi svoj životný príbeh na pozadí rakúskych dejiných udalostí. Legendárnu dvojicu kabaretierov zastupuje dialóg Travnicek a voľby. Travnicek, človek z ľudu, na otázku priateľa, prečo pôjde voliť, odpovedá: „Ná lebo dostanem volebný lístek!“ Na upozornenie, že politik potrebuje kontakt, že prostredníctvom volebného lístka sa dozvie, čo si o ňom myslia voliči, opáči: „A to mu mám na ten lístek napísat?“ Keď priateľ namietne, že v takom prípade by lístok neplatil, Travnicek zapochybuje o potrebe kontaktu a na opakovaný argument, že odovzdané hlasy prezradia politikom názor ľudu, reaguje otázkou: „A to ich neruší?“ Žánrovo pestrú knihu tvoria dialógy, krátke poviedky, glosy, fejtóny, básne. Mnohé z textov sú napísané vo viedenskom dialekte – materinskom jazyku viedenského humoru. Teta Jolesch, slávna postava F. Torberga, až na smrteľnej posteli vyjavila tajomstvo, nad ktorým toľkí dumali dlhé roky: „Moje kapustové fliačky boli vždy také dobré preto, lebo som ich nikdy nenavarila dosť.“ S knihou „Bez srandy, ale naozaj“ je to podobné. Lektúra len na 208 stranách, ale dobrého naozaj býva málo...

Manfred Chobot, Gerald Jatzek: Bez srandy, ale naozaj, 100 rokov satiry a humoru vo Viedni, edícia moKKa, Viedeň 2011, 208 s.

-mah-

Listář 1

Co tuto knihu, snad zatím nedoceněnou, a osobnost autora v ní nejlépe vystihuje? Mnohé by se chtělo citovat, tak třeba slova: „Po celé ty nekonečné roky strávené v našich žalářích jsem měl ve zvyku zavřít oči a nechat míjet po plátně své niterné paměti vše, co jsem v životě potkal příjemného: gesta, pohledy, úsměvy, tvary, slova.“ Vystihuje to přístup protinacistického odbojáře a dlouholetého politického vězně po únoru 1948 k blízkým i ke světu. Milovník krásných, ba drahých a luxusních věcí, ovšem hlavně knih, rukopisů, obrazů, ale člověk docela bez chamtivosti, okázalosti, pózy. Nemohl-li se oněmi krásnými věcmi obklopovat, měl jich až do vysokého věku dost v láskyplné, nesentimentální paměti. Díky lásce k Heleně Čapkové a pak manželství s ní dostáváme ještě jeden nezvyklý pohled na vlídné a velmi pracovitě vlastenecké čapkovské prostředí. A na tragédie, které na ony tolikrát závistí postihované lidi dopadaly. Helena Čapková, i tehdy, když se stala autorkou úspěšných memoárů, živoří s existenčním minimem jako obět absurdního dluhu, visícího – na konfiskátu. Zemřela krátce po návratu milovaného manžela z dlouholetého vězení. A další osudy a lidé a Palivcova schopnost milovat přese všechno až do smrti...

Josef Palivec: Listář 1, Torst, Praha 2010, 550 s.

-vb-

O štěstí v umírání

„Smrt je pro většinu lidí neznámá, temná a obávaná, proto, že ti, kdo opustili tento svět, nepodali svá svědectví,“ začíná autor – malíř, výtvarný kritik a publicista – svou knihu. Stále více nám chybí i zkušenost se smrtí jiných, protože se stává zvykem přenechávat starost o umírající nemocnicím. To autor s vědomím rizika a potíží odmítl udělat, doprovodil svou matku až na práh smrti a rozhodl se vydat o tom svědectví. Je to svědectví tvrdě věcné – řekl bych, že i čtenář podstupuje jisté riziko –, ale taktní a nedeprimující: v závěru autor přemýšlí o tom, jak podstatně blízký a dlouhodobý kontakt se smrtí ovlivnil jeho další život. Inspiroval ho také k vytvoření obrazů, které jsou v knize reprodukovány jako barevná příloha.

Jan Paul: O štěstí v umírání, Barrister&Principal, Brno 2011, 275 s., cena 375 Kč.

-jn-

Potulky knihami a časem

Kniha vznikla výběrem a zpracováním nejlepších částí rozhlasového cyklu. Autor se cítí být cestovatelem, který z nekonečných krajin literatury přináší zprávy o zajímavých místech. Hledá je většinou zcela mimo oblíbené destinace, třeba i ve hřbitovních nápisech, v dopisech vojáků z fronty, ve sbírce promluv tzv. hanáckých Slováků z Kobylí. Ale i o své velké lásce Shakespearovi nám Přidal řekne mnoho překvapivého a podstatného. Na několika stránkách dokáže přesvědčit, že slavným dramatikem a básníkem byl vskutku nenápadný venkovan a nikoliv vznešený aristokrat. Objevil a přeložil pro nás také nádhernou báseň Shakespearova současníka, kterou napsal před popravou pro svou ženu a která mu stačila zachovat místo v lidské paměti. Autorovy neobyčejné znalosti jsou v naprosté harmonii s půvabem a elegancí výkladu. Nedovedu si představit krásnější vánoční dárek.

Antonín Přidal: Potulky knihami a časem, Barrister&Principal, Brno 2011, 288 s., cena 265 Kč.

-jn-

Jiřina Šiklová bez ohlávky

Temperament by asi Jiřině Šiklové nedovolil usednout a psát paměti, proto je dobře, že vznikl knižní rozhovor o rodinných kořenech, dětství, mládí, o osmašedesátém, nemartyrologický, nesentimentální, nesebeobdivný popis riskantních pašeráckých aktivit v zájmu udržení celistvé české, československé kultury, i se samizdatem, i s exilem. Se smyslem pro humor, bojovností a stálou chutí setkávat se a střetávat s lidmi i v době polistopadové. Onen temperament vede ovšem i k soudům, jaké jsou snesitelné při spontánním rozhovoru, ale zde působí nespravedlivě, třeba soud na základě nereflektovaného fyzického odporu k jinému člověku. Některé výroky jsou záhadné a tazatelé bohužel upřesnění nežádají („... Stát Izrael je experiment a skoro bych i řekla, že Palestinci nemají na stát právo. Je to do jisté míry uměle udržovaný problém.“). Jinde jsou hozeni do jednoho pytle Vladimír Železný a Jiří Paroubek – ale proč, nedozvíme se. Před faktografickými omyly – od jejich hlídání jsou ovšem zejména tazatelé a redaktoři – je třeba čtenáře varovat a doporučit opatrnost (nejde bohužel zdaleka jen o Čapkova mloka, který má držet starovlastenecké frázovité promluvy ve Vltavě u Národního divadla). Samozřejmě že v pamětech je třeba odlišovat věcné omyly, ale respektovat právo na názor. Například takový: „Vždy, když mně byl někdo sympatický, šla jsem se nabídnout, že pomůžu s volbami.“ Tak tedy: Občanské hnutí, ODA, Schwarzenberg, Fischer (majitel cestovní kanceláře), Bursík... Kdo čte tu knihu a tím spíš ten, kdo měl štěstí Jiřinu Šiklovou poznat osobně, nepochybuje, že to vždy bylo nezištné a upřímně. Jenže – rubem tohoto nadšenectví je opovržení vůči takzvané velké či klasicky stranické politice, jež se myslím mnoha mimořádně čestným lidem z disidentského prostředí po Listopadu vymstilo. A asi nám všem.

Michal Plzák, Magdalena Čechlovská: Jiřina Šiklová bez ohlávky, Kalich, Praha 2011, 368 s.

-vb-

Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby marnosti

Také díky ukázkám z té­to korespondence, které vyšly v Listech právě před rokem, se jistě na knihu těšil mnohý. Ale hlavně díky předcházejícímu svazku korespondence Josefa Škvoreckého s věrným přítelem Lubomírem Dorůžkou. Nový svazek začíná rokem 1968, z něhož pochopitelně dopisů není mnoho, a končí po Sametové revoluci – uskutečněnou nadějí na brzké shledání. Je to potěšení literární, jazykové a kniha čtivá, nejen dokument (také díky všelijakým konspiračním kamuflážím), a jestliže v prvním svazku nacházeli ctitelé Josefa Škvoreckého mnoho látky – snad hlavně východočeské – k příštím románům, zde bude asi v Dorůžkových dopisech více látky ke Škvoreckého exilové publicistice. Je to také velký soubor dobových dokumentů o té „šedé zóně“, bez které by období normalizace bylo ještě mnohem příšernější (Jiří Černý, Melodie, Sekce mladé hudby atd.). Díky svému pražskému příteli mohl Škvorecký zasvěceně hájit Jazzovou sekci a bez rizika velkých faktických omylů nebo nepochopení psát třeba o osudech domácích spisovatelů. Škvorecký by byl jistě velký spisovatel i bez Dorůžky. Ale hodně jiný! Takové přátelství je třeba každému přát a možno i v dobrém závidět.

Na shledanou v lepších časech.

Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby marnosti (1968–1989), Spisy 32,

Books and Cards, Praha 2011, 488 s.

-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.