Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Jaroslav Dvořák: Rusko – jiný úhel pohledu

Jaroslav Dvořák

Rusko – jiný úhel pohledu

(K Listům 6/20111/2012)

Americký historik A. M. Schlesinger, jr., věnoval ve své práci Cykly americké historie jednu kapitolu tomu, co jsme si zvykli nazývat studenou válkou. A napsal kromě jiného toto: „... poctivé hodnocení příčin ,studené války' si žádá, abychom se v myšlenkách postavili na místo nepřítele... musíme se snažit pochopit, že Rusové nemuseli v podmínkách sovětské reality správně rozumět našim signálům. Stejně tak musíme zkontrolovat, zda my jsme správně rozuměli signálům jejich.“ (Uvádím ve vlastním překladu z ruštiny.) V historii bychom našli nepřeberné množství důkazů, že v žádné válce se nevyplácelo nedoceňování či dokonce podceňování nepřítele. A to platilo i pro válku studenou. Vedlo to k tomu, že obě strany vynakládaly nesmírné úsilí, aby dosáhly něčeho tak nedefinovatelného jako strategická převaha. Náklady snad ještě nikdo nekvantifikoval. Můžeme ale směle prohlásit, že byly v podstatě vyhozeny do vzduchu a že důsledky pociťujeme ještě dnes. Nakonec dospěly obě strany víceméně intuitivně k závěru, že přivedly sebe a společným úsilím i svět do stavu, kdy mohlo dojít třeba i v důsledku náhodného činitele ke zničení podmínek existence civilizace, a konsensuálně se rozhodly závod o převahu ukončit. Na tom nic nemění ani to, že jedna ze stran byla rezultátem tak opojena, že se začala považovat za vítěze, kterému je dovoleno vše. Teprve dnes, 22 roků po historickém rozhodnutí Bushe staršího a Gorbačova na Maltě ukončit studenou válku, se opojení „z vítězství“ vytrácí. Na věty A. M. Schlesingera jsem si vzpomněl, když jsem v Listech 6/2011 přečetl článek Evy Dobšíkové a v něm větu: „Nesmiřitelnost nikdy nevedla jinam než k tragédiím... cesta k řešení vede prostřednictvím dobré, usilovné vůle vcítit se do stanoviska druhého“.

Po jistou dobu jsem se připravoval k velitelské práci v československém vojenském letectvu. Kromě jiného jsem se učil činit správná velitelská rozhodnutí. Jim vždy předcházelo „zhodnocení nepřítele“. A tam se vždy žádalo, abych ocenil nepřítele, se kterým mám bojovat, jak je vyzbrojen, jaké má úmysly, jak je schopen tyto úmysly realizovat. Řečeno slovy E. Dobšíkové „vcítit se“ do jeho uvažování. Když jsem pak v Listech 1/2012 četl článek A. Raška Rusko v mém životě, zajímalo mne nejvíc, jak A. Rašek, člověk nesporně informovaný, hodnotí dnešní Rusko, co by mělo či nemělo dělat, čeho by se případně nemělo bát. Bohužel jsem nezaznamenal snahu „vcítit se“ do toho, jak uvažují Rusové.

Jediným zdrojem informací o těchto otázkách je pro mne to, co je k dosažení v internetu, případně z dostupné literatury. Po roce 1989 se možnost hasit žízeň po informacích o Rusku podstatně zhoršila. Jediným dosažitelným zdrojem ruské literatury je pro mne Slovanská knihovna v Praze. Mně nejbližší a nejdosažitelnější knihovny v Třebíči a v Brně neposkytují prakticky nic. Odklon od Ruska, a myslím vůbec od slovanského světa, je pro mne těžko pochopitelný. Nacházíme se zřejmě u druhé zdi nebo škarpy. Kupovat si ruský tisk, to v tržním prostředí nepřipadá pro důchodce v úvahu. A co se týče českého tisku, je situace obdobná té, která byla za normalizace: jako bychom se mstili dnešnímu Rusku za Brežněva či Gorbačova. Jako by nás Rusko už přestalo totálně zajímat. S nostalgií vzpomínám na dobu po roce 1985, kdy jsem si v žádostivosti po nových informacích z počátků glasnosti a perestrojky předplácel Pravdu za stejný peníz, jako stálo Rudé právo, abych získal informace, které mi normalizační tisk odpíral. Dnes je cenzura zakázána ústavou, ale oklikou ji zařídila neviditelná ruka trhu.

Pokud jde o výdaje na armádu, možná by stačilo se obrátit k článku, který s článkem A. Raška sousedí. Autorem je Greg Evans. Já jsem si vybral názory V. A. Nikonova, poslance Dumy RF, děkana jedné z fakult Lomonosovy univerzity. Ten napsal (Nězavisimaja gazeta, 29. 2. 2012): „Putinův program v oblasti bezpečnosti je často kritizován jako návrat k militarismu. Přitom největší podráždění vyvolává částka 23 trilionů rublů, která je vyčleněna na přezbrojení armády pro nejbližších deset let. (A. Rašek hovoří neurčitě o „příštím období“; pozn. J. D.) Komu se zdá tato částka kolosální, tomu upřesňuji, že je menší než roční rozpočet Pentagonu. Přitom naše přezbrojení následuje po dlouhém období jednostranného odzbrojování. Byla doba, kdy NATO i Varšavská smlouva pečlivě zvažovaly své síly a udržovaly vojenskou paritu. Dnes NATO, pokud se týče bojových možností, převyšuje Rusko přinejmenším osmkrát. Na Alianci připadají téměř tři čtvrtiny vojenských výdajů celé planety. My samozřejmě neočekáváme napadení. Také však víme, též z informací, které unikly přes WikiLeaks, že na Západě vojenské plánování proti Rusku probíhá.“ – Stačí?

Co bych chtěl říci k „možnému ohrožení Ruska ze Západu“? Zase se opřu o názory, které jsou podle mých poznatků v Rusku dost frekventovány. A to nejen z úst renomovaných historiků či politologů, ale i lidí, kteří vstupují do polemik k článkům v ruském tisku. S některými jsem sám vedl polemiku – na vyšší úrovni, co se týče lidské slušnosti, než se kterou se setkávám na našich blozích. Ony názory představují právě přístup, kterého se dovolává jak Schlesinger, tak Eva Dobšíková, tj. vcítění do stanoviska druhého. Historička Natalije Naročnickaja (v Česku vyšla její kniha Rusko a jeho místo ve světě) napsala v elektronických novinách Stoletije 24. 2. 2012: „... před námi jsou vážné zkoušky... Západ zřejmě půjde do Íránu, už vyvolal chaos v arabském světě, přibližuje se ke zdrojům surovin, aby je měl na dosah, sní o tom, že zcela změní orientaci všech států po obvodě našich hranic... pokusí se znesnadnit nám přístupy k moři... budou nás odtlačovat na severovýchod Euroasie, tedy tam, kde země promrzá do hloubky 1,5–2 metrů a kde jsou přírodní podmínky takové, že se ekonomika stává nekonkurenceschopnou...“ – Nemusíme jistě zcela souhlasit. Podle mého názoru je to však stanovisko nejen Naročnické, ale i mnoha politických činitelů.

Snad by stálo za to, abychom se zamysleli i nad názorem V. Falina, známého historika a diplomata. Ten ve stejném médiu opakuje slova, jež svého času řekl Gorbačovovi: „Američané tvrdili, že po sjednocení Německa se NATO ani o palec nepohne východním směrem. Osobně jsem sám několikrát varoval Michaila Sergejeviče, že slovům Washingtonu věřit nelze, že jimi žongluje podle vlastní úvahy, že porušuje dokonce smlouvy, které jejich Senát ratifikoval. Na to mi Gorbačov namítal: ,Jsi příliš přísný ve svých hodnoceních, já věřím slibům, které dostávám.' Jak to dopadlo s těmito sliby, vidíme dnes všichni! Lze se pak divit tvrdým slovům ministra zahraničí Ruské federace Lavrova, která pronesl v interview 2. 3. 2012 (Rossijskaja gazeta)? ,Doba, kdy bylo možné se pokoušet hovořit s Ruskem jazykem kázání a mravního ponaučování, již patří minulosti. Američtí partneři to velice dobře chápou. Nicméně jistá setrvačnost, se kterou ještě doznívají dřívější přístupy a stereotypy Washingtonu, o sobě stále ještě dává znát.'?“

Bohužel, měřítkem pojmu velmoc se staly zbraně hromadného ničení, na prvním místě atomové. A k nim patří jakási „nadtřída“, zbraně termojaderné. Snad není sporu, že stát, který tyto zbraně vlastní a je schopen jich použít, získává status velmoci. Okruh těchto států je dnes žárlivě střežen těmi, kdo už zbraně vlastní. Jako by vlastnictví těchto zbraní dnešními velmocemi garantovalo, že nemohou být zneužity i ke zkáze těch, kteří je nevlastní.

Jedna evropská země také byla velmocí ještě v době, kdy jsem navštěvoval obecnou školu. Velmocenské postavení však ztratila a pak je znovu získala. Francie. Ztratila velmocenské postavení, když během třiceti dnů válku s Německem prohrála, pak značnou svou částí kolaborovala s Hitlerem, později prohrála válku v Indočíně, ztratila rozsáhlé kolonie v Africe a v Asii a stala se řadovým větším státem Evropy. Načež její prezident generál de Gaulle rozhodl obnovit velmocenské postavení. Francie vyvinula vlastní atomové zbraně. A nikdo od té doby nepochybuje, že velmocenský status byl obnoven. Své velmocenské svaly ukázala Francie zrovna vloni při ostudné intervenci v Libyi.

Rád bych za kritéria velmoci považoval něco jiného, ale může snad někdo pochybovat, že Rusko, které zdědilo po Sovětském svazu zbraně hromadného a absolutního ničení, a to v množství a kvalitě vysoce převyšujícími množství, které by potřebovalo k obraně, má rovněž statut velmoci a nemusí o něj usilovat?

Podle A. Raška by snad Rusko rozvoji Sibiře mělo věnovat více snah než upevňování vojenské síly, když je přece Západ „neohrožuje“. Nezastírám, že jsem byl zneklidněn. To máme chtít od Ruska, aby vypustilo ze své historie celé devatenácté a dvacáté století? Rusko včetně Sibiře bylo po celou historii ve zcela jiné situaci, než jak to na příkladu Spojených států amerických vysvětluje Zbigniew Brzeziński v rozhovoru s deníkem Komsomolskaja pravda 29. 10. 2008. Říká: „Kdyby USA byly tak centralizovanou zemí, jakou je Rusko, pak bychom nikdy neměli Kalifornii a New York.“ Jako by neviděl či nechtěl vidět, že za sovětské vlády bylo na území Sibiře zahájeno či realizováno obrovské množství projektů, které krom jiného umožnily, aby tam byla rozvinuta ta válečná výroba, o kterou přišla země v důsledku válečné ztráty západních oblastí; že skutečnou příčinou neuskutečnění plánů byla válka horká, kdy šlo Rusku, a nejen Rusku, o holou existenci; že ohromné ztráty, které stát válkou utrpěl, musely být po vítězné válce nahrazeny; že to byla nakonec i válka studená, která byla Rusku vnucena nebo do které se nechalo Rusko zatáhnout pod hrozbou atomového zničení. Spojené státy se mohly spokojeně rozvíjet a osvojovat západní teritoria, jsouce spolehlivě izolovány od ostatního světa oceány, na jejich území nikdy nevstoupila „tupá, nadrilovaná, poslušná, zvířecí stáda hunské soldatesky“, vedená „hejskovskými prušáckými oficíry“ (Churchill). A že území Spojených států nejen válkou neutrpělo, ale doznalo obrovský rozvoj. Jen zemědělství zvětšilo produkci o 250 procent! O průmyslu nemluvě.

Existuje i jiný pohled na problémy, se kterými se současné Rusko potýká poté, kdy po jelcinovských letech („Ekonomické ztráty, které Rusku způsobila vláda Jelcina, dvojnásobně převyšují ztráty, které utrpěl Sovětský svaz za Velké vlastenecké války,“ píše americký vědec Stephen Frand Cohen) nastoupila éra Putin-Medvěděv-Putin.

V českých publikacích v pohledech na tuto zemi, a nejen na ni, velice často postrádám snahu po objektivnosti. V žádném případě si to nemyslím o článku A. Raška; jen přibírám při hledání obecnějších závěrů i jinou než svou vlastní zkušenost. Z mnohých úvah dnes čiší snaha po jisté revanši za to, čím jsme byli častováni po řadu desítek let. Je pak obtížné nacházet pravdu. A ta přece musí zvítězit nad lží! Avšak vítězství nepřichází bez přičinění. Za pravdu je třeba bojovat, ne nutně se zbraní v ruce. Podle mého soudu může být pravdivý pohled na cokoliv, tedy i na současné Rusko, získán jen pohledy z různých úhlů. Především pak musí zde být, jak tvrdí Eva Dobšíková, patrná „usilovná vůle vcítit se do stanoviska druhého“.

(Redakčně kráceno)

Ing. Jaroslav Dvořák, Třebíč

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.