Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Jiří Vančura: Jak ČSSD osloví své voliče?

Jiří Vančura

Jak ČSSD osloví své voliče?

Od časů Občanského fóra volím sociální demokracii a nevím, proč a jak bych tuto svou volbu měnil. Jako pouhý, byť věrný sympatizant nemám sice možnost podílet se na praktickém počínání ČSSD, věřím však, že k upřímně míněným názorům mohou její odpovědní funkcionáři přihlédnout.

Chci se v následujících odstavcích vyjádřit k několika námětům, jimiž by ČSSD podle mého názoru měla své potenciální voliče oslovit. Setkávání kandidátů s občany je dozajista významné, prakticky nezbytné, menší důvěru mám k drahé a sotva účinné inzerci v novinách a zcela skeptický jsem k billboardům, prezentujícím centrální nebo krajské funkcionáře. Předvolební agitaci ČSSD bych si spíš představoval jako postupnou, po několika týdnech vydanou sérii drobných tiskovin, tak či onak doručovaných do domácností. Odpovídat by měly na základní otázky, které si občané v té či oné míře kladou.

Státní dluh ČR, jak vznikl, rostl a co s ním

Je někdy až bolestné poslouchat krotké námitky, jimiž se funkcionáři ČSSD snaží čelit bezostyšnému tvrzení současné vládní koalice, že zatímco sociální demokracie hodlá naše společné peníze populisticky rozhazovat, pravice je přímo geneticky uzpůsobena, aby je šetřila a rozmnožovala. Je totiž málo skutečností stejně jednoznačných jako lví podíl pravicového vládnutí na zadlužení našeho státu...

Na přesných, nezpochybňovaných údajích lze ukázat, kterak a proč od roku 1990 až po současnost postupně narůstal státní dluh. Jak vypadala bilance našich vnějších závazků a pohledávek bezprostředně po Listopadu a jak se vyvíjela až po naše dny. Kam se poděly mnohamiliardové hodnoty vytvořené v letech, pro něž dnes zpravidla máme jen paušální odsudek, hodnoty, které byly všelijak zašantročeny ku prospěchu dnešních boháčů.

Postupujme chronologicky, třeba textem, na jehož levé straně bude počínání vlády, která byla v daném období u moci, a vedle toho narůstající sloupec dluhových závazků, z nichž dnes stačíme jen splácet úroky. Patří sem škody, které státním financím přinesl Klausův s odpuštěním „bankovní socialismus“, vytváření nových kapitalistů na státní útraty, v podstatě časovaná nálož, pro niž tehdejší pravicová vláda nemohla a ani nechtěla výrazně zadlužené banky privatizovat. Vypořádat se s tím musela až první sociálnědemokratická vláda, dnes obmyslně odsuzovaná za náklady, které toto oddlužení stálo. Není třeba skrývat ani případné omyly, jichž se dopustila levice vázaná nešťastnou „stabilizační smlouvou“ s Václavem Klausem, podíl sociální demokracie na rostoucím zadlužení je ovšem ve srovnání s vinou ODS téměř nepatrný. Následovaly kroky Topolánkovy vlády, jednotná daň, jíž se Česká republika zařadila po bok nejméně výkonných zemí postkomunistické Evropy, a pak skutky „rozpočtově odpovědné“ vlády Nečasovy. Na úkor státního rozpočtu pravicové vlády favorizují nejbohatší vrstvy, a tak připravují státní rozpočet o miliardové částky. Jestliže dnes vláda deklaruje vyšší zdanění příjmů přesahujících milion korun ročně, jde o pouhý a navíc krátkodobý fíkový list, určený pro zklidnění veřejnosti.

V době, kdy se už nelze obohacovat privatizací společného, zděděného majetku, přisávají se na tělo státu upíři, aby z něho čerpali životadárnou mízu. A konečně je tu úloha korupce, soukromý či stranický podíl z nadsazené ceny státních zakázek, únik veřejných prostředků, odhadovaný na desítky miliard. Pravděpodobná zlodějna středočeského hejtmana je pouze komicky nepatrným zlomkem ve srovnání s korupčními aférami místopředsedů ODS, zametanými pod koberec.

Je nutné oživit občanskou paměť, zveřejnit přehledné údaje, proč a jak hubnou naše veřejné finance a kdo si včera i dnes doopravdy žil a žije nad poměry. Stejně jako je nutné formulovat sociálnědemokratickou představu, kterak tuto situaci překonat. Dospěla tak daleko, že ji sotva lze vyřešit zcela bezbolestně, obecně sdílený pocit sociální spravedlnosti však vyžaduje, aby postupná náprava nedopadala především na nízkopříjmové a střední vrstvy a aby vrchnostenským škrtáním výdajů nerozmnožovala armádu lidí bez práce.

Proti parazitům

Lichvářské úroky sice nejsou bolestí, která sužuje většinu občanů, zároveň však svědčí o tom, jak málo stát své občany chrání a jak napomáhá potvrzovat darwinovskou představu, že nejvíc se dá získat na úkor nejslabších příslušníků vlastního druhu. Vláda, která ve svém programovém prohlášení deklaruje podnikání jako hlavní zdroj národního bohatství, je vcelku lhostejná k tomu, zda činnost podnikatelů vytváří pro společnost nové hodnoty, nebo jen parazituje na lidech sociálně nejpotřebnějších.

Téměř bratrská jednota věřitelů, překupníků pohledávek, vymahačů, advokátů a exekutorů dokáže zcela legálně zvýšit původní stokorunovou pohledávku na desetitisícovou sumu, případně zbavit dlužníka střechy nad hlavou a deklasovat ho na bezdomovce. Při současném nedostatku peněz veřejných i těch, jimiž disponují domácnosti, jsou neopatrným nebo zoufalým lidem přímo vnucovány rychlé a snadno dojednávané půjčky bez ohledu na reálnou možnost splácení. Bezostyšní podnikatelé přímo počítají s tím, že půjčka splacena nebude a jejich nároky na tučný zisk posléze uspokojí exekuce dlužní­kova bytu, domku nebo alespoň obstavení jeho důchodu až na hranici životního minima.

Je pro českou povahu příznačná chuť riskovat účast na dobrodružstvích, která jen zcela vzácně končí ziskem, zpravidla však zkázou? Jak si lze vysvětlit, že podle mezinárodního zjištění má Praha téměř tolik kasin, kolik jich je v šestnácti hlavních městech Evropy dohromady (99:106)? Usilují snad správcové naší stověžaté matičky o mezinárodní pověst evropského Las Vegas? Také vykupování pražských bytů obývaných Romy a jejich hromadné stěhování bylo ve svých důsledcích protispolečenským jednáním, přinejmenším krajně nesolidárním vůči severočeským obcím, které i tak mají svých problémů až nad hlavu. Nebylo však protizákonné.

Protože žijeme ve světě spravedlivých i hříšných, v každé společnosti existují také sociální hyeny, odhodlané těžit z lidské bídy, a jde o to, zda je společnost trpí, nebo se proti nim brání. Současným problémem je uplatňování filozofie raného kapitalismu, které koalici pravicových stran velí nezasahovat do tržních vztahů, i když je většina občanů považuje za nemorální. Zásadu právního státu, že co není výslovně protizákonné, je dovolené, využívají kromě děravé legislativy celé legie zainteresovaných obhájců současného stavu. Program sociální demokracie by měl tuto praxi a toto nazírání změnit.

Na školních vysvědčeních býval třetí stupeň chování označován jako mravy „zákonné“ a každý mistr si dobře rozmyslel, než vzal hocha s trojkou z mravů do učení. Buďme stejně obezřetní, zda uchazeče s mravy toliko zákonnými máme pověřit prací pro společnost, a při posuzování činů vlastních i cizích si častěji vzpomeňme na staré mateřské varování před tím, co se „přece nedělá“.

Hrátky se suverenitou

Sociální demokracie by měla ještě výrazněji deklarovat svůj proevropský postoj, svůj souhlas s principem Evropské unie, s odhodláním podílet se na její činnosti a na jejím zdokonalování. Zavazuje ji k tomu pocit odpovědnosti k nastupujícím generacím, snaha vytvořit pro současné i budoucí pokolení bezpečný a přátelský evropský domov. Český majoritní pán, tvrdící, že jen v národních státech lze uplatňovat demokracii, jako by zapomněl, že právě někdejší konglomerát evropských národních států byl líhní nepřátelství, rozdmychávané nenávisti, nacionalismu a válek.

Odpůrci Evropské unie se vydávají za ochránce české suverenity, a to i ti, kteří proti někdejší přeměně naší země v sovětský satelit nikdy nepozvedli hlas. O co jim ve skutečnosti jde? Především o vlastní svrchované postavení, které nemusí respektovat žádnou vyšší autoritu. Koryfej českého odporu vůči sjednocené Evropě nestrpí na svém úředním sídle unijní vlajku, byť by šlo o pouhý obecně akceptovaný symbol účasti v širším celku. A pak jsou zde síly pomocné, které sice nemohou doufat, že by do prezidentského křesla zasedly, třebaže se pokoušejí sehnat podpisy na svou nominaci, ale vidí v hesle suverenity nadějný základ pro svoji politickou orientaci. Odpůrci evropského sjednocování, kráčející po úzké hraně nacionalismu, jsou přitom v podstatě neteční k uchovávání skutečných hodnot, k páteři živého státu, k jeho kultuře, jazyku nebo ke školství. O to hlučněji operují národními zájmy, aniž je pro jistotu konkretizují.

Sociální demokracie musí dát zřetelně najevo, že ve vztahu k Evropské unii hodlá skoncovat se vším, co tam dělá České republice ostudu, že EU nepovažuje za pouhou, byť t. č. mizerně dojenou krávu, ale že se chce upřímně podílet na její činnosti a spolu se stejně smýšlejícími přispívat k jejím změnám v sociálně soudržný celek. Tedy postoj, který má na mysli budoucnost.

Odpověď nejtěžší, ale základní

Představa, že strany současné vládní koalice vládnou špatně, je do značné míry mylná. Strany, které se v ní spojily, nemají přece ve svém programu obhajobu lidí práce a těch nejméně majetných, třebaže to občas hlásají v nápodobě úvahy, že bude-li se víc ovsa sypat koním, budou z toho mít užitek i vrabčáci.

Současnému odklonu od politických stran, který by přinejhorším mohl vyústit až v nastolení nedemokratické vlády silné ruky, může čelit jen poznání, že společnosti vládnou ti, komu voliči odevzdají své hlasy. A že politické strany nejsou jedna jako druhá, že kromě politických reprezentací pro „úspěšné a zámožné“ jsou i takové, které hájí lidi živící se produktivní prací. Prokázat, že takovou politickou stranou, do níž lze vkládat naději na potřebnou společenskou změnu, je právě sociální demokracie, patří k nejtěžším, ale bezprostředně nejpotřebnějším úkolům této strany.

Sociální demokracie by měla lépe, dalo by se říci že náročněji, reflektovat svou minulost dvou uplynulých desetiletí. Byli snad skutečnými sociálními demokraty ve smyslu více než stoleté sociálnědemokratické tradice dva někdejší předsedové, kteří z pocitu nedocenění nebo poté, co ztratili svou vrcholnou pozici, sociální demokracii škodí slovy i skutky? Byl jím někdejší mladý, zdánlivě nadějný předseda vlády, který tak snadno zaměnil hlásané ideje za osobní prospěch? Příběh Davida Ratha, jeho současnou výživnost pro odvádění pozornosti, není třeba připomínat.

Sociální demokracie prošla kritickým obdobím právě v době, která se pro ni jevila jako nejpříhodnější – když se stala nadějným výtahem k moci. Takto jí využili jednotlivci i skupiny, pro které zájmy lidí práce překrýval zájem o osobní prospěch. Dohoda Miloše Zemana, který přece „věděl, jak se má vládnout“, s dalším technologem moci Václavem Klausem pro mnohé sociálnědemokratické funkcionáře vytvořila pohodlné, byť ne zcela čisté prostředí pro lukrativní účast na moci. Prostředí, po kterém se Zemanovým pohrobkům stýská a ze kterého pramení rezidua Zemanovy obliby. S vděčností na tuto kooperaci vzpomíná i Václav Klaus.

Pouze tehdy, jestliže se sociální demokracie této tradice zřekne a bude se hodnověrně prezentovat jako levicová, nikoli revoluční strana neblahé paměti, stane se srozumitelnou a nadějnou. Rathova aféra, názorně ilustrující dobu, kdy se k ČSSD přiklonili lidé s cílem vlastního prospěchu, měla by se pro sociální demokracii stát naléhavým podnětem, kterak zúčtovat s dosud živými stíny vlastní nedávné minulosti.

Jedním z prostředků k tomu je možnost sice radikální, ale sotva zpochybnitelná – požadavek majetkového přiznání pro všechny kandidáty na poslance v Parlamentu, Senátu a ve vyšších stupních samosprávy. Požadavek, aby kandidátem ČSSD se mohl stát jen ten, kdo zveřejní své majetkové přiznání. Kdo vydá jednoznačně formulované prohlášení, že on ani jeho užší rodina nedisponuje majetkem v souhrnné výši pěti (nebo sedmi?) milionů korun, a pokud ano, zcela srozumitelně vysvětlí, kdy a jak k tomuto majetku přišel. Pokud sociální demokracie uvažuje o podobných přiznáních pro všechny, ať jde příkladem a stanoví pro své kandidáty kritérium ještě přísnější. Včetně povinnosti tato prohlášení či vysvětlení zveřejnit na internetu, aby byla možnost jejich veřejné kontroly. Nejde přece o žádný radikální projekt, připomeňme si, že ve Švédsku, které rozhodně není ovládáno revolučními živly, jsou daňová přiznání veřejně přístupná.

Pokud kandidát odmítne, nebude za sociální demokracii kandidovat; ukáže-li se jeho prohlášení dodatečně jako zkreslené, bude rovněž z kandidátky vyřazen, nebo jeho obmyslnost strana zveřejní.

Pravděpodobně zbývá do voleb dostatečně dlouhá doba, aby způsob, jímž ČSSD před voliče předstoupí, mohl být posouzen a dostatečně připraven. S vědomím, že jde o budoucnost nejen vlastní strany, ale o charakter dnů, které nás čekají.

Jiří Vančura (1929) je historik a novinář.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.