Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Knihy 3/2012

Knihy 3/2012

Dlouhá cesta spravedlnosti

Nejprve váhám, zda mám knihu číst, a potom, zda mám o ní psát. Připadám si jako můra přitahovaná plamenem. Moje snad nejvýraznější vzpomínka z roku 1983 je článek v Mladé frontě, přetištěný ze Smeny – úryvek z něhož vidím na obálce knihy. Četl jsem jej, snad právem, jako pokus vyjádřit mezi řádky výstrahu před morálním úpadkem společnosti za normalizace, v jejímž ovzduší se mohlo stát, že sedm mladých mužů, většinou s vysokoškolským vzděláním, uneslo, znásilnilo a zabilo medičku Ľudmilu Cervanovou? Nikdo mi ovšem tenkrát neřekl, že tři z obviněných se nikdy nepřiznali a korunní svědkyně nakonec odmítla svědčit. Krátce po Listopadu se vyjevily pochybnosti. Věznění se začali dožadovat propuštění a zproštění viny U soudů neuspěli, ale získali podporu části tisku a veřejnosti. Loni jsme čtyři z nich mohli vidět a slyšet v televizním pořadu Večer pod lampou. Skeptickému pozorovateli se nabízejí dvě stejně hrozná řešení. Buď je původní zločin ještě umocněn nedůvěrou v jeho spravedlivé potrestání, nebo zmizení Cervanové zůstává nevysvětleno (i o identifikaci mrtvoly jsou pochyby) a krutě na ně doplatili nevinní. Kniha Ľudmiliny matky je nepochybně upřímným svědectvím jedné z největších obětí zločinu. Dilema však neřeší. Přejímá a emotivně převypravuje soudní verzi. Pro úvahy o pozadí případu jsou však mnohem zajímavější její vzpomínky na dobu mezi zločinem a trestem, která se protáhla na šest let. Podivné chování Ľudmiliných spolužaček i nejbližšího svědka únosu, záhadná smrt vyšetřovatele a řada dalších okolností jen rozšiřují prostor k pochybám. Zavírám knihu s chmurným pocitem, že cesta lidské spravedlnosti je nejen dlouhá, ale nemusí ani dospět k cíli.

Margaréta Cermanová: Případ Ľudmily Cervanové. Dlouhá cesta spravedlnosti, Epocha, Praha 2010, 192 s., cena 199 Kč.

-jn-

Publicitika Jaroslava Seiferta

Na rozdíl od svazku 12, který je prvním svazkem Seifertovy publicistiky (2004; obsahoval články z let 1921–1932 včetně vzpomínkových fejetonů tvořících soubor Hvězdy nad Rajskou zahradou), svazek 13 knižně poprvé v úplnosti shrnuje fejetony, sloupky, glosy, kurzívky, drobné vzpomínkové texty, úvahy, filmový scénář, medailony, předmluvy, referáty o literatuře či divadelních inscenacích, polemické texty, odpovědi v anketách a veřejné projevy z let 1933–1938, kdy Seifert vedl kulturní rubriku sociálnědemokratického deníku Ranní noviny. Ty se mu staly hlavní publikační platformou (otiskoval zde i své příležitostné verše), kromě nich přispíval do Práva lidu (a Večerníku Práva lidu), ojediněle do dalších periodik. Vedle řady básnických portrétů, úvah o básnickém údělu, záběrů pražských lokalit (nejednou vzpomínkově laděných) a intenzivní reflexe dění na domácí divadelní scéně v těchto letech obrací na sebe Seifertovu pozornost řada šokujících a tísnivých událostí: nástup nacismu v sousedním Německu, občanská válka ve Španělsku, úmrtí Šaldy a Masaryka, projevy nacionalismu v části českých kulturních kruhů, Mnichov. V r. 1938 se takřka všudypřítomným úběžníkem stává otázka národního bytí. Svazek obsahuje také oddíl Dubií a v závěru oddíl Společných prohlášení, na nichž se Seifert nepodílel autorsky, nicméně svým podpisem se s nimi ztotožnil. Součástí jsou dokumentární dobové ilustrace a jmenný rejstřík.

Druhý svazek Seifertovy publicistiky (editor Michal Topor) byl v anketě Lidových novin nominován bohemistou Robertem Ibrahimem na knihu roku „za neutuchající snahu zpřístupnit i přes malý zájem veřejnosti souborné dílo našeho nejvýznamnějšího básníka“.

Jelikož jsem rodem Slezan, nemohl mi uniknout Seifertův příspěvek Ztracený kraj Petra Bezruče z Práva lidu (20. 11. 1938). Napsán byl v době po odstoupení pohraničních území Německu. Pražský básník vzpomíná na autora Slezských písní a Stužkonosky modré, z níž je zde obsáhle citováno, jako na „stařičkého básníka, jenž v minulých týdnech jako by se stal jedním z nejtragičtějších českých básníků“, vždyť „s jak hořkou výčitkou, disonancí nechtěnou, sarkasmem zcela nezamýšleným zaznívají nám již dnes úžasné verše Bezručovy“ – nebo snad „mají nám být ty verše znovu tím, čím byly, když vycházely před mnoha lety v Besedách Času? Máme právo ještě věřiti, že nám opět zazní onou slavnostností, jako nám zazněly po převratu v roce 1918? Ve Stužkonosce (...) zpívá nesmířený básník v závěru: Svá dětská léta viděl jsem, / plynula s nimi Opavice, / třesk číší v Praze slyšel jsem / i v Místku podle Ostravice, / stesk bezejmenný nosil jsem / brněnským krajem na své šíji, / života hoře zalil jsem / nádhernou révou nade Dyjí, / surové ruce postih jsem, / jak beskydský lid ve tvář bijí...“. V té době byl hraničními závorami oddělen Hlučín, Dombrová, Ligotka Kameralna, ztraceno bylo na sta vísek, kudy se toulával mladý básník, místa, jejichž jména se stala tituly Slezských písní. Autor sbírky Na vlnách TSF podává pomyslnou ruku slezskému bardovi, jenž kdysi zvolal „Kdo na moje místo?“. Otázka zůstává nezodpovězena: „Kdo na místo básníka, který ,v jeseni pozdní žití svého' vidí ztroskotaný sen, celý sen svého života, sen, který před dvaceti lety, když jsme – ach právě jako dnes – skloněni nad mapou s radostí zaznamenávali jména míst tak známých z básní Bezručových na mapě Republiky československé, zdál se, nám šťastně věřícím, právě se naplňovat?“ I pro tato dojemná slova i citlivé pochopení osudů Slezska stojí za to se k Seifertově publicistice vracet.

Dílo Jaroslava Seiferta. Svazek 13, Publicistika (1933–1938), Dubia, Společná prohlášení, Akropolis, Praha 2011, 615 s.

-martinek-

Skúsenosť z údivu

Reprezentatívna monografia ponúka rozsiahle a žánrovo pestré výtvarné dielo Mariána Mudrocha (1945). Zachytáva obdobie 1970–2010, tvorcu akcentuje ako popredného predstaviteľa alternatívnej tvorby 70. a 80. rokov a jeho tvorbu ako súčasť česko-slovenského výtvarného umenia. Mudroch študoval na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, aj u V. Ciglera. Tretí ročník absolvoval v ateliéri figurálnej maľby, ktorý viedol jeho otec Ján Mudroch. Prvú samostatnú výstavu mal r. 1979 v Brne, v Klube školstva a vedy B. Václavka. Uvádzal ju kunsthistorik J. Valoch, ktorý sa neskôr stal teoretikom Združenia A – R, voľného zoskupenia umelcov „analytických tendencií“. Skupina (M. Mudroch, M. a K. Bočkayovci, L. Čarný, D. Fischer, V. Kordoš, O. Laubert, M. Meško, I. Minárik, D. Tóth) oficiálne funguje až od roku 1991 a nikdy nevyhlásila konkrétny umelecký program, ak zaň nepovažujeme potrebu kritického odstupu od ideologických deformácií vo vtedajšej oficiálnej kultúre a nestratiť kontakt so svetovými trendmi. Pre Mudrocha to boli R. Magritte, J. H. Beuys, E. Heerich či C. Sinte, u nás R. Fila. V skupine formujúcej sa bez jednotiacej poetiky a umeleckej techniky Mudroch rozvíjal výsostne vlastné postupy. Žánrový oblúk siaha od kresby laserom, ceruzou, neónom, akrylom, grafitom, suchým pastelom až k inštaláciám, videoinštaláciám a objektom. Technické riešenia predstavuje sieťotlač, slepotlač, frotáž a najmä ofset. Práve ten si osvojil ako nové a dôveryhodné médium, ktoré naplno uplatnil v cykle Konvergencie. Inšpiruje sa a tvorivo znepokojuje trvajúcim pohybom, vytrvalosťou energie a jej sústreďovaním. Preto siaha po bielej a čiernej ako „absolútnych farbách“. V prácach dominuje ustavičný pohyb a vždy iná prítomnosť miesta. Často ide o hru, v ktorej sa môže zastaviť čas, a o prekonávanie obmedzení v čase a priestore. Naznačujú to už názvy diel: Farbenie ovzdušia, Ak máme vidieť plochu, musíme byť niekde mimo nej v priestore, V dotykoch sa ukrýva podoba tvaru, Potichu smerom dovnútra, Viditeľné a neviditeľné, Uvažovanie o Duchampovi, Hľadanie strateného času, Kresba pre L. Kunderu... „Treba sa vrátiť k slávnostiam, obradom, k stavu,“ píše M. Mudroch v knihe, pričom pojem stav má preňho transcendentálny obsah. Rovnako jeho dielo, ktoré – ak sme schopní vnímať na príbuznej vlnovej dĺžke – môže i s istou slávnostnou obradnosťou obohatiť našu nadzmyslovú skúsenosť, naše poznanie.

Marián Mudroch: Skúsenosť z údivu, s textami od J. Valocha, J. Mojžiša, Z. Rusinovej. Pictonica, Bratislava 2011, 272 strán

-mah-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.