Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > David Voda: Dadaista z Olomouce

Davod Voda

Dadaista z Olomouce čili vypadnout z domu

„Dokončil jsem svůj poslední velký reklamní film pro výrobce ortopedických bot Reifa. Musel jsem pro tento účel co nejpřesněji nastudovat nohy krátké, dlouhé, ploché, koňská kopyta i nohy potivé. Ty první v ateliéru, ty poslední v elektrice. Reklama měla být humoristická. Znetvoření nohou a humor – to by byl problém i pro takového Swifta nebo Jean Paula. S tím se nedalo nic dělat. Obchodníci, kteří navštívili mého objednatele, zprvu vrtěli hlavami, poté rukama a pak zabručeli: ,Stagnace'. To značilo ,Poroučím se', jak mi pověděl jeden znalec románských řečí. Nejprve jsem trávil hodiny a dny cucaje svůj palec na nohou, pak jsem napsal dějiny vývoje zlata od Midase až po Reiskina a nechal jsem si narůst plnovous. Pak jsem navštívil kavárnu Herrenhof, kde jsem vážně onemocněl. Pak jsem si nechal narůst licousy jako císařpán a začal navštěvovat kavárnu Payer, obdivuje se přítomným umělcům a dávaje panu Grünwaldovi autogram. Tak jsem trávil svůj volný čas. – Tu se zjevil pan Kapusta, majitel kapustového obchodu s botami, a objednal si reklamní film v délce dvou kilometrů.“ Takto poťouchle psal o své práci asi nejméně známý a přitom jeden z nejvýznamnějších a nejméně konvenčních umělců původem z Olomouce, od jehož narození odbilo 10. 5. 2012 na olomouckém orloji již sto dvacet let.

Peter Engelmann, olomoucko-vídeňský karikaturista, básník, pionýr animovaného filmu v Rakousku, reklamní grafik, cartoonista, podvratný entertainer a příležitostný šansoniér, který od r. 1915 užíval pseudonymu Peter Eng, se narodil do známé olomoucké familie Engelmannů. Byl mladším a méně známým bratrem slavnějšího a staršího sourozence, Loosova žáka, česko-izraelského architekta a filozofujícího básníka a nakladatele Paula Engelmanna. Čtenáři Listů zběhlí ve filozofii možná budou znát Paulovy vzpomínky na jeho dlouholetého přítele filozofa Ludwiga Wittgensteina a jeho olomoucký pobyt v roce 1917, které osobnost jeho bratra vykreslují poměrně plasticky: „Můj bratr, který se před nedávnem proslavil ve Vídni jako karikaturista a který byl mnohovrstevnatou umělecky nesmírně nadanou osobností a žil tehdy v Olomouci v téměř polovojenských podmínkách, se našich večerních setkání (večery kroužku Engelmannových přátel a Wittgensteina na podzim 1917 v bytě na Mořickém náměstí; pozn. aut.) nezúčastňoval téměř vůbec nebo jen sporadicky. Nežil s námi ani doma. Wittgenstein, který s ním v pozdějších vídeňských létech udržoval přátelské styky, choval tehdy k němu v Olomouci ne bez jistého oprávnění silnou averzi, která byla ovšem oboustranná. Wittgenstein také neměl v lásce jeho karikatury, které byly nadmíru jízlivé a nadmíru trefné, dokonce si necenil ani jejich uměleckého výrazu. Naproti tomu vždy spatřoval jejich krátké titulky jako velmi podařené. (...) Jako příklad toho, jak rád býval v pozdějších letech Wittgenstein ve Vídni hostem u Enga a jeho ženy, malířky vyrostlé v Americe, a jak se s nimi cítil dobře, předložím nyní jednu krátkou a dramatickou satiru: večer v domě Stonborough (Margareta Stonborough byla ve Vídni žijící Wittgensteinova sestra; pozn. aut.). Zde můj brat sehrál Tolstého jako svého druhu pozoruhodnou obludu pod jménem Lev Fux Nikolajevič Tollhaus, a sice jako medvěd na řetězu. Nejpohoršlivější na této satiře byl přirozeně výsměch Wittgensteinovu světovému názoru. Wittgenstein byl totiž ctitelem Tolstého, a když mu můj bratr předložil bez skrupulí tento skeč, skácel se zcela v protikladu k jeho dosavadnímu chování ze sofa a svíjel se v křečích smíchu, doslova se válel po koberci. U těchto lidí známých mimořádným smyslem pro sebeovládání to byl jistě značně groteskní obrázek.“

Z citátu je zřejmá nejen značně praštěná osobnost Engova, ale především důkaz o tom, že Engových karikatur vzniklo v Olomouci během I. světové války a zřejmě i po ní velké množství. Dnes je Engovo dílo roztroušeno mezi soukromé sběratele v Rakousku, USA a pravděpodobně i v Izraeli, část je uchovávána v grafické sbírce Musea für Angewandte Kunst ve Vídni, v Brenner-Archivu v Innsbrucku a snad i jinde. O jedné karikatuře, která v Olomouci zůstala, si dnes budeme vyprávět. Jednou z olomouckým spojek s dílem Petera Engelmanna se totiž stal Vladimír Müller z Černochovy ulice č. 6 v Olomouci-Letné, jehož vilu vyprojektoval r. 1927 Engův bratr Paul a k jehož padesátinám zmíněná kresba vznikla.

Olomoucký Montagu Norman

Vladimír Müller se narodil v Tišnově u Brna 16. 1. 1889. Po studiu na nejmenovaných středních školách v Brně, Třebíči a Praze studoval dále v Mnichově (pravděpodobně finančnictví). Studia nedokončil a nastoupil na místo praktikanta ve vídeňské pobočce Živnostenské banky. Kolem roku 1910 přešel do Sporobanky ve Lvově a brzy se stal důvěrníkem pro tzv. východní filiálky (Krakov, Lvov, Černovice). V r. 1912 se stal zprostředkovatelem mezi stávkujícími zaměstnanci banky a vedením – což ho po prohrané stávce stálo místo. V Haliči se z Vladimíra Müllera stal přesvědčený filosemita. Nové místo si začal hledat v Kyjevě a v Oděse, kde pracoval jeho bratr jako agronom. Později se pokoušel o totéž bez úspěchu v Turecku, kde ho zastihl dopis jeho matky, která jej informovala o možném nástupu do právě založeného „lidového společenstva“ Pozemkový ústav v Olomouci, kam ještě před vypuknutím světové války nastoupil. Tato instituce měla za účel shromažďovat jako drobná družstevní záložna kapitál českých obyvatel a podporovat české národní instituce v pohraničí. Za tím účelem již po válce vzniklo na 14 filiálek. Roku 1924 zakoupil Vladimír Müller spolu se svou chotí Helenou v Olomouci luxusní parcelu v nově budované vilové kolonii Letná s panoramatickými výhledy na hlavní dominanty města. V. Müller byl společenským člověkem, pravidelně docházel do Kaffehaus Grand na olomouckém Masarykově náměstí na tzv. Linii A-B, kde se scházela především židovská společnost. Zde mu byl také doporučen jako architekt plánovaného rodinného domu právě Paul Engelmann. Engelmann v té době pracoval na vídeňské vile sestry Ludwiga Wittgensteina Margarety Wittgenstein-Stonborough a v Olomouci se zdržoval spíše zřídka. Při jednom z návratů potom navrhl manželům Müllerovým malý, kontemplativně vyhlížející až strohý kubický domek, v němž uplatnil osobitou variantu Loosova slavného konceptu: Raum-Plan, která však nezapře v architektovi i básníka. Interiér, v němž je Raum-Plan naznačen v obou podlažích, skýtá kromě ohlasů tradic anglického bydlení také celou řadu skurilních hříček až dadaistického vyznění.

Z dochované knihovny vyplývá, že Vladimír Müller byl mužem, který preferoval nekomplikovaný duchovní život. Miloval Walta Disneye, film, zajímal se o karikaturu, mykologii, zahrádkářství a sport. Každoročně jezdil lyžovat s manželkou do rakouských Alp a do Vysokých Tater; byl také nadšeným vodákem, který několikrát sjel Inn. Mezi další jeho záliby patřila péče o (tehdy nesmírně módní hobby) alpinum, které přiléhalo k jihovýchodní terase domu. Müllerovi rovněž pěstovali dekorativní kačenky u malého jezírka před domem a byli nadšenými hráči bridže.

Na počátku r. 1939 oslavil Vladimír Müller padesátiny a k této příležitosti vznikla Engova karikatura. Na tušové kresbě lavírované barevným akvarelem vidíme v kajaku na pozici háčku oslavence: blondýn z brýlemi a proviantem (ovoce, láhev piva), který mu čouhá z lodi, a za ním na pozici zadáka sedícího Josefa Kudlu, majitele Kaffé Grand, Müllerova přítele a vodáckého partnera, který má na rameni „vytetováno“ (špatnou češtinou): UKRADENO CAVARNA GRAND. U úst má Kudla obláček s přípisem: POZOR! Oba přátelé jsou zobrazeni pravděpodobně na Innu s alpskou scenérií v pozadí a nad hlavami mají „myslící bubliny“ – Müller výstražný trojúhelník s vykřičníkem a číslicí 50 (rychlost x věk) a Kudla „myslící bublinu“ se symboly britské libry a československé koruny, uspořádané do obrazce „smajlíka“ (!). V dolní části pod kajakem se z Innu vynořuje ryba s „mluvící bublinou“: 50! Česká dedikace pod signovanou karikaturou (tuší: Eng) potom praví: NAŠEMU OLOMOUCKÉMU MONTAGUE NORMANOVI V UPOMÍNKU NA SPOLEČNÉ VODÁCKÉ PRŮZKUMNÉ CESTY K PADESÁTINÁM. Československý vlastenec, masarykovec, ředitel bankovního ústavu Vladimír Müller je v této dedikaci poněkud nešťastně přirovnáván k dlouholetému generálnímu guvernérovi Bank of England Lordu Montagu Collet Normanovi (1871–1950), jehož role při převodu 6 000 000 československých liber šterlinků do Reichsbank, který se odehrál právě roku 1939, nebyla dosud plně objasněna. Jedno je však zřejmé. Tato karikatura je poslední známou prací Petera Enga.

Naposled se směje Medúza

Peter Eng prožil dobrodružný život – jak se na dadaistu sluší a patří. Roku 1906 měl opustil nejmenovanou střední školu, na níž se učil, a měl odjet k nejmenovaným příbuzným do New Yorku. Na Wall Street se měl učit finančnictví a na Broadwayi se měl živit pouliční tvorbou karikatur, které měl i jako Comic-Strip publikovat ve Philadelphia Evening Telegraphu. Rakouští historici animovaného filmu si dnes Enga vysoce cení pro jeho několik průkopnických filmů z počátku 20. let: např. „Objevení Vídně na severním pólu“; jejichž ztřeštěnost je vedla k tomu, že Engovu tvorbu popisují jako dada. Pro jeho kresebný styl jej pak řadí k evropským průkopníkům redukované zjednodušené typizované oblé formy Disney-Stylu.

V květnu 1918 vystoupil Eng v Olomouci v sále Německého kasina na večeru nazvaném PETER ENGELMANN (WIEN) LIEST SATIREN U. ZEICHNET KARIKATUREN. Od července téhož roku žil pak Peter Eng ve Vídni, kde vytvořil několik animovaných filmů (mezi lety 1920 a 1923), ale především se věnoval tvorbě reklamy. Roku 1919 si vzal vídeňskou Židovku Annu Engländer-Pölz (1886–1939). Na první mezinárodní výstavě animovaného filmu ve Vídni na počátku 20. let si Eng otevřel vlastní stan, kde suverénně a pohotově kreslil karikatury náhodných příchozích, které přes noc proměňoval v krátké animované skeče, které (stejným) udiveným návštěvníkům následující den na místě promítal.

Od poloviny 20. let se Eng více věnoval reklamní grafice, zejména pro dráhy města Vídně, a nevyhnul se při tom opět skandálu. Olomoucký překladatel a básník Otto František Babler (skrze L. Václavka) vzpomínal na zakázku, kterou získal pro reklamu za častější používání městských trolejbusů nedůvěřivými Vídeňany. „Na plátně bylo vidět běžícího, potícího se, schváceného vídeňského občana, který se raději namáhá přihlouple pohybovat pěšky, než aby použil kolemjedoucího prázdného moderního dopravního prostředku. Plakáty byly vytištěny a vylepeny – a teprve teď veřejnost v podobě nedovtipného šosáka na plátně poznala podobu tehdejšího starosty. A tak plakáty musely být po celém městě přelepeny.“ (Ludvík Václavek). Pověstné byly rovněž jeho okamžité improvizované klavírní šansony, kterými, ač neuměl ani jednu notu, bavil na návštěvách. Koncem 20. let se pokusili manželé Engovi o štěstí v Berlíně. Eng tu vydával různé svazečky veršů a karikatur a přátelil se paradoxně s pozdějším Hitlerovým jasnovidcem, králem mezi hochštaplery, nechvalně proslulým Erikem Janem Hanussenem, takto Hermannem Steinscheiderem, z proslulé prostějovské židovské rodiny, kterého znal Eng dobře ještě z Moravy. Krutě prorocký byl drze až cynicky provokativní titul jednoho ze svazků: Lache, Medusa, tedy česky Směj se, Medúzo – v němž se objevila např. kresbička králí­ka sedícího na vlastní ze sebe stažené kůže na kuchyňském stole, kterak se vyzývavě obrací ke kuchaři, kterémužto padá nůž s rukou a jenž upadá do mrákot. Kresba se jmenuje: Proboha, on ještě žije.

Po nacionálně socialistickém obrácení Německa utekli Engovi zpátky do Vídně a sledovali – jako mnozí jiní Židé – z Rakouska pomalu se svírající nacistickou smyčku se značným znepokojením. Snad na popud Engova bratra Paula, který již roku 1934 odešel za svým sionistickým snem do Tel Avivu, rozhodli se někdy po dubnu 1938 k emigraci. Naneštěstí Anny Engová těžce snášela suché a horké klima Svaté země. Koncem roku 1938 jsou zpátky v Olomouci. Anny prý měla příslib vystěhovaleckého víza z pražského velvyslanectví Spojených států. Místo přestupní stanice stala se Engovi rodná Olomouc místem posledního Medúzina smíchu.

Epilog na posledním schodu

Doyen české germanistiky olomoucký Ludvík Václavek potvrdil, že Eng byl člověkem, který „kudy mluvil, tudy kreslil“. Nic na tomto místě nebrání představit si manžele Engovi jako hosty na hypotetické oslavě Müllerových padesátin. Z domu v Černochově 6 pak museli odejít vchodem, který se svým diletantským provedením může směle řadit k vzácným příkladům dadaismu (škodolibosti?) v architektuře, a který se tudíž škodolibému dadaistovi Engovi mohl líbit. Vstupní dveře totiž pro nedostatek prostoru nelze zároveň otevřít a zároveň jimi projít. Člověk se musí z podesty vrátit na pravý okraj ostře diagonálně postaveného posledního schodu a poněkud krkolomně se natahovat po klice a z domu spíše vypadnout než vyjít. Také Engovi tak možná „vypadli“ od Müllerových navečer 16. ledna 1939. Před sebou měli přesně 62 dní života. Tři dny po obsazení druhé republiky německou armádou, 18. března 1939, se Peter a Anny Engovi ve svobodárně v Litovelské 24a v 15 hodin oba oběsili na lustru a zároveň si podřezali žíly na zápěstí. Vystěhovalecká víza – jak praví místní legenda – dorazila poštou jen pár dní poté. Medúzin strašlivý smích tak dodnes zní jako echo za doma téměř dokonale zapomenutým osudem.

David Voda

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.