Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Knihy 4/2012

Knihy 4/2012

Dom, kde žijem

Ladislav Novomeský (1904–1976) – buržoázny nacionalista, väznený i plne rehabilitovaný ľavicový intelektuál a básnik, davista. Keď ho v roku 1951 zatkli, jeho súčasník Ján Smrek napísal verše vnútorného exilu a na dlhý čas ich uložil do zásuvky: „Na rýme, na rytme dávno mi nezáleží / upadla muzika pod ťažkým tlakom drám / predo mnou sloboda, s ňou človek v prachu leží / a keď to hovorím, strašné je, že som sám.“ A Novomeský? Po okupácii v auguste 1968 sa stal členom predsedníctva Ústredného výboru KSS. Pamätal som si ho ako autora plochej agitačnej, budovateľskej lyriky s neznesiteľným pátosom, s klišé povinného kolektívneho optimizmu. Lenže on bol i majstrom štylistického perfekcionizmu a estetickej vybrúsenosti. Navyše mal schopnosť mobilizovať senzibilitu a na pravde svojich básní – mnoho ráz z fondu európskej moderny – trval s rovnakou uvzatosťou a nekompromisnosťou ako na článkoch, ktorými reflektoval politicko-spoločenské deje v ČSSR. V Senici je po ňom pomenované múzeum. On z bronzu čnie pred ním, s cigaretou v ruke, na sebe má vejúci plášť a rozhodným krokom kamsi kráča, „naproti mesto. V oknách lakťami svetiel sa drží nad tmou. Nad tmami.“ To sú verše z nedokončeného básnického cyklu Dom, kde žijem. Vychádzal na pokračovanie v roku 1966 v časopise Kultúrny život a predstavuje zavŕšenie Novomeského lyrickej tvorby. Ten senický krok je revolučný, sotva možno povedať, že básnik sa vybral „do tunela bezútešnej tmy“. Sotva by vtedy on sám o sebe bol povedal: „Neprejdem cez ulicu odtiaľto do tam.“ Aj to sú verše zo spomínaného cyklu, obsahujúceho niekoľko pozoruhodných básní. Jednou z nich je báseň Tieň, ďalšou povedzme tá o odhodenej topánke, čo „hynula v clivotách, že odvrhla ju noha, pre ktorú všetko dala. V páľave i blate aj vlastnú kožku svoju, kožu koženú.“ Nedeľa poézie, sviatok všedného dňa, aj to bol Novomeský, a to mu akiste treba pripísať k dobru, napokon, bolo to i jeho želanie:„Lež predsa / pripíšte k jeho chvále / že miloval tak strašne, neskonale / veci a vecičky sveta.“ Knihu zostavili Richard Kitta a Ján Gavura, ktorý je i autorom doslovu. Ilustrácie pochádzajú od Martina Tomoriho.

Laco Novomeský: Dom, kde žijem, Európsky dom poézie, Košice 2012, 84 s.

-mah-

Sokolský odboj na Moravě

Vo februári 2012 uplynulo 150 rokov od vzniku českej telocvičnej jednoty Sokol, ktorej zakladateľ, dr. Miroslav Tyrš, hoci pôvodom Nemec, jej dal za cieľ povzniesť český národ po stránke „telesnej i mravnej“. Dal telesnému cvičeniu štvoraký účel: zdravotný, výchovný, estetický a branný. Zakladateľ si uvedomoval veľký význam cvičenia pre výchovu, a preto vypracoval podrobné rozvrhy hodín pre všetky vekové kategórie a jednotlivé stupne vyspelosti cvičencov. Vo všetkých sokolských cvičebniach (behom niekoľkých desiatok rokov ich vyrástli stovky a bola to najhustejšia sieť svojpomocne vybudovaných telocviční – ale súčasne aj kultúrnych stánkov: hrávali sa tam divadlá, konali akadémie, osvetové podujatia, výstavy a prednášky, neskôr premietali aj filmy) to bolo rovnaké. Najprv nástup cvičencov v pozore a pozdrav Nazdar! Potom rýchla rozcvička na zahriatie a posilnenie dychu, nástup do družstiev a cvičenie na náradí. Náradie sa počas cvičebnej hodiny striedalo a bolo rozdelené do troch skupín: visy (hrazda, kruhy), podpory (bradlá, kôň na šírku) a gymnastika (preskoky, obratnosť, rovnováha, odvaha a pod.) Nasledovala spoločná súťaživá hra, potom poradové cvičenie v útvaroch, pochody so spevom a záverečný nástup, zápis prítomných a pozdrav na rozchod. Tak cvičili sokoli dvakrát týždenne od detstva až do smrti.

Sokol mal vo svojich poldruhastoročných dejinách obdobia rozkvetu i úpadku, zákazov a rušenia organizácie i habanie majetku. V roku 1912 mal už v českých krajinách 1026 jednôt a viac ako 100 000 členov. Najväčší rozkvet dosiahol v medzivojnovom období, keď mal viac ako milión členov. Najvýznamnejšími sokolskými akciami boli všesokolské zlety, ktoré sa konali raz za šesť rokov. V roku 2012 je to už jubilejný XV. všesokolský zlet – avšak v podstatne menšom rozsahu, ako to bývalo v minulosti. Napríklad v tragickom roku 1938 sa na zlete len v skladbe mužov s príznačným názvom Prísaha republike predstavilo 27 500 mužov. Sokoli a sokolky boli pripravení bojovať a neskôr aj bojovali. Prezident Beneš mal zviazané ruky a dobre vedel o vlastenectve sokolov, ktorí podobne ako delegácia československých generálov vyslali k nemu delegáciu s posolstvom. a preto sokolov neprijal. Sokoli zaujali podobné stanovisko ako Výbor na obranu republiky: „Promiňte, pane prezidente, že s Vámi nesouhlasíme. Na tomto hradě vládli čeští králové samostatnému státu a často určovali dějiny Evropy. Zde na tomto hradě se však nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odstoupili své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez boje opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme svou vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe.“

Na XI. zlete v roku 1948 to bolo vcelku až neuveriteľných 585 000 cvičencov – a to všetko dobrovoľne, bez nútenej organizovanosti ako neskôr. Komunistická strana chcela sokolskú myšlienku využiť pre seba vo forme spartakiád, ktoré mali nadviazať na sokolské zlety.

Súčasná sokolská filozofka Anna Hogenová vidí zmysel života v pomoci tomu, čomu človek verí. Podľa nej treba žiť z  idey, ktorá je mocou. Sokolu sa toto poslanie aj darilo: sokoli patrili od počiatku k najviac telesne zdatným a morálne vyspelým vlastencom a neskôr k elite československého zahraničného vojska (légií). Zohrali tiež významnú úlohu pri prevrate v októbri 1918, potom pri obsadzovaní Slovenska v rokoch 1918/1919, zúčastnili sa aj v bojoch o Slovensko v prvom polroku 1919 a mnohí tam aj padli. Sokoli patrili k ideovým oporám predmníchovskej republiky a po okupácii sa významným podielom zapojili do odboja. V správe Medzinárodného súdneho dvora v Norimbergu bolo uvedené, že počas 6 rokov okupácie Československa zahynulo okolo 20 000 sokolov. Do odbojovej činnosti sa aktívne zapojila väčšina funkcionárov a činovníkov ústredia Českej obce sokolskej (ČOS) aj poprední predstavitelia jednotlivých predsedníctiev žúp a jednôt. Podľa neúplných správ z jednôt pri povojnovom štatistickom zisťovaní (podchytených bolo len 77 percent sokolských jednôt) bolo v kncentračných táboroch väznených 12 429 príslušníkov Sokola, z ktorých bolo umučených a popravených 4042 osôb, medzi nimi aj mnohé ženy. Značný počet sokolov padol aj v československých zahraničných jednotkách, v Slovenskom národnom povstaní a v Pražskom povstaní. V publikácii je podaný podrobný prehľad sokolských žúp a ich štruktúra na Morave, potom jednotlivo ich stručné dejiny; dôraz je na roky okupácie (1939–1945) a odboj. Pri každej župe je štatistický prehľad sokolov, ktorí prešli väzením a koncentračnými tábormi, pôsobenie v zahraničných čs. armádach, medailóny najvýznamnejších sokolov s fotografiami a prehľad ďalšej literatúry. Ako pripomínajú autori, napísať takúto prácu je ťažká úloha, pretože časť dokumentácie zničili sami sokoli za okupácie, aby neohrozili pracovníkov odboja, časť materiálov padla do rúk gestapa a skazu dokonala nepriaznivá doba po februári 1948. Publikáciu dopĺňajú krátke prehľady Sokol v období druhej svetovej vojny a pred ňou z pera sokola a sokolského historika Jaroslava Nešpora (rodák z Košíc, jeho otec zakladal Sokol v Slavošovciach) a článok Stanislava Bertona (Čech žijúci v Austrálii) o prípade sokola a stredoškolského profesora Ladislava Vaňka–Jindru, ktorý mal podiel na spolupráci s parašutistami pripravujúcimi potrestanie Reinharda Heydricha; neskôr ako kolaborant gestapa vyzradil Nemcom mnohých odbojárov, bol aj agentom ŠtB. V komunistickom režime sa Vaněk sám vyzdvihoval ako významný činiteľ odboja, neskôr sa však objavili dokumenty a aj priami svedkovia, ktorí dosvedčili jeho konfidentskú činnosť.

Ako smutne konštatujú autori publikácie, Sokol sa po novembri 1989 podarilo obnoviť, ale dve chýbajúce generácie sa nepodarilo nahradiť a ČOS už nikdy nedosiahne ten význam, ktorý mala v minulosti. Napriek tomu je význam sokolskej organizácie v novších českých i slovenských dejinách neprehliadnuteľný.

Jan Přidal a kol.: Sokolský odboj na Moravě 1939–1945, Sokolská župa prostějovská,

Prostějov 2012, 271 s.

-vrábel-

Okamžik stvoření

Při bilancování na počátku třetího tisíciletí se řada významných fyziků shodla, že jejich věda se v poslední čtvrtině 20. století stala obětí vlastních úspěchů – její do té doby dynamický rozvoj ustrnul na „standardním modelu“, který je sice z hlediska pozorované reality uspokojivý, ale zdaleka nesplňuje ideál jednoty fyziky. Velké naděje se proto upínají ke srážkám částic s vysokými energiemi v tunelu urychlovače u Ženevy. Od jejich rozboru se očekává, že potvrdí nebo vyvrátí existenci „božské částice“, požadované standardním modelem, napoví, co se mohlo dít v raných fázích vývoje vesmíru (to je ten „okamžik stvoření“ v názvu), a umožní tak vykročit za standardní model. Kniha přichází jako na zavolanou pro každého, kdo chce aspoň trochu nahlédnout pod povrch tohoto úsilí. Autor dovedně a poučeně míchá koktail informací o historii a provozu urychlovače, o myšlenkovém pozadí nadějí, které jsou s ním spojovány, a o lidech, kteří byli a jsou „u toho“. Nevyhne se ani posouzení obav, zda srážky v urychlovači neodstartují vznik hltavých černých děr.

Amir D. Aczel: Okamžik stvoření. CERN a Velký hadronový urychlovač. Lov na božskou částici,

Knižní klub, Praha 2012, 295 s., cena 314 Kč.

-jn-

Myšlenky, které musíte znát

Autor představuje filozofii v podobě problémových okruhů, které jsou na první pohled velmi různorodé – od kritérií pravdivosti poznání a usuzování přes pokusy o důkazy existence Boha až po úvahy o právech zvířat. V souhrnu však pokrývají značnou část toho, čemu říkáme filozofie. Kniha by mohla dobře sloužit jako nestandardní učebnice – obsahuje v kostce její hlavní problémy, historii i stěžejní osobnosti. Autor rád vtahuje čtenáře přímo do děje: Souhlasili byste se vstupem do virtuálního světa, v němž se vám dostane plného smyslového uspokojení, ale jen s vědomím, že to je „bez reality“? Vyhodili byste z klesajícího balonu nejtěžšího cestujícího, kdyby to byl jediný způsob, jak zachránit zbývající posádku před rozsápáním žraloky? Kniha pobaví a zaujme široký okruh čtenářů – pro některé z nich může být i vstupní branou k četbě děl filozofů

Ben Dupé: Filozofie. 50 myšlenek, které musíte znát, Slovart, Bratislava 2010, 207 s., cena 249 Kč.

-jn-

Hledání zatraceného času

Paměti tohoto novináře, fejetonisty, kritika nelze opomenout zdaleka nejen proto, že patřil k důležitým osobnostem kolem exilových Listů. Byl taky jedním ze spolutvůrců nadějné doby 60. let, která zdaleka pro Čechy a Slováky neskončila tak temně a neplodně, jak se dnes často tvrdí. Není nutné zde připomínat film, literaturu, design a tak dále, méně se ale ví třeba to, že už tehdy se navazovaly živé kontakty s demokratickým exilem (a osobně Pavlem Tigridem) a že Schulz byl u toho. Samozřejmě že čtenáři mnohé chybí, mnohem podrobněji by chtěl číst o Semaforu, když tam byl autor dramaturgem, mnohem podrobněji by chtěl číst o Svobodné Evropě (právě proto, že Schulzovo líčení přináší do líčení tamní atmosféry odstíny ne zcela neznámé, ale v celku ještě známé málo), ale pisatel ho odzbrojuje skromností, s jakou se dívá na své literární schopnosti i na – vlastní paměť. I zkušenosti se ztroskotáním snah o intelektuálně náročnější a ne jen čistě a prvoplánově politický debatní pořad v polistopadové veřejnoprávní televizi by zasloužily rozvedení; i proto, že takové pořady zanikly všechny, nejen Sněží. Ale Milan Schulz pětidílné vzpomínky nenapíše; buďme vděčni za tyto, čtivé, upřímné, ale vlídné.

Milan Schulz: Hledání zatraceného času aneb Co jsem nezapomněl, Torst, Praha 2012, 248 s.

-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.