Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Jiří Vančura: Honza (Bohemicus)

Jiří Vančura

Honza (Bohemicus)

Nepamatuji, že by někdo oslovil Jana Šterna jinak než jako Honzu, aniž nás přitom nenapadala analogie s Honzou pohádkovým. Tento náš přítel a spolupracovník byl až nepřehlédnutelně vzdělaný, kultivovaný, a třebaže disponoval silným hlasem, nikdy nepřekřikoval ostatní. Srdečný a pracovitý, poněkud staromilsky si zakládající na své mimořádné nevědomosti v oblasti techniky i praktického života, což nebyl ten nejlepší vklad pro dělnickou práci v maringotce. Patřil k nemnohým, vzácným osobnostem, které svou přítomností jako by prosvětlovaly okolí.Schopný přenášet na druhé úsměvnou náladu a optimismus, až geneticky věrný, na jeho slovo se dalo spoléhat. Kvalitu lidí posuzoval podle kritéria, zda se dokáží zastat obětí té či oné svévole, nebo se zdrží v bezpečném houfu mlčících, přihlížejících. Že vždy patřil k prvně jmenovaným, není třeba zdůrazňovat, stejně jako skutečnost, že tato pozice nebyla výhodná ani v časech jisté oblevy ve druhé polovině šedesátých let, tím méně pak v mrazivé normalizaci časů posrpnových.

Četl jsem kdesi, že jedenadvacátý srpen byl pro Honzu Šterna datem osudovým: před třiačtyřiceti lety mu vzal zaměstnání a ten letošní byl jeho dnem posledním. Samozřejmě patřil mezi první, kterým posrpnová moc, často složená jen ze společenského odpadu, zakázala práci v tisku, ale byl také mezi prvními, kdo se rozhodl neustoupit bez ohledu na nebezpečí a rizika s tím spojená. 21. srpen 1968 ho zbavil zaměstnání, poslal do maringotky, nevzal mu však to, co bez nadsázky označujeme jako povolání. Byl vynikajícím publicistou a zůstal jím po všechna další léta. V čase normalizace i po ní byl pak autorem ještě vyzrálejším, s pohledem beze zbytku zbaveným všech iluzí a útěšných nadějí.

*

Potřeboval – potřebovali jsme – ke svému plnému procitnutí to zlověstné srpnové datum? Večer 20. srpna 1968 jsme oba přiletěli vnitrostátní linkou do Ruzyně, asi posledním civilním spojem. Pak už pražské letiště přijímalo jen podle pokynů diverzního letadla, navádějícího k přistání ruské antonovy s tanky a vojáky. U východu z letiště jsme se rozešli, já tehdy bydlel jen pár kilometrů od Ruzyně, Honza se ještě zastavil ve městě mezi diskutujícími občany, aby tam podpořil názor, že něco takového jako sovětská intervence není pravděpodobné. Proč také, proč by jim to naše „Pražské jaro“ mělo tak vadit, že se odhodlají k invazi? Měl jsem názor obdobný. Když mne pak na dnešní Evropské budil ze spaní neobvyklý rámus, podíval jsem se z okna a žehral na tu naši armádu, že projíždí městem v noci. Až teprve k ránu byly zřetelné bílé pásy na kapotách, které tam malují vojáci jistí svou válečnou převahou. Teprve toho dne jsme pochopili, že moc kremelských starců použije všech prostředků, když se cítí ve svém panství ohrožena. Kdo z nás tehdy věděl, že uplynou dlouhá či pouhá tři desetiletí a Moskva dojde k podobně krotkým, ale pro režim zničujícím závěrům, jaké tehdy měla odbojná Praha?

*

Honza se z pravidelného autora Pelikánových římských Listů, kde publikoval pod pseudonymem Bohemicus, v osmdesátých letech stal jejich nejmenovaným, ale faktickým editorem, získávajícím a pak skrytými cestami odesílajícím příspěvky českých autorů. Pomáhal shromažďovat podklady pro některé dokumenty Charty 77, a dovoluji si tvrdit, že ty, které sám, už jako chartovní mluvčí, napsal, mají mezi stovkami ostatních své výrazné místo: velmi srozumitelně, bez žargonu politických textů oslovoval mladé lidi, v jejichž rukou byla blízká i ještě vzdálená budoucnost nás všech.

Při rozloučení s Honzou Šternem zazněla v obřadní síni na Olšanech hudba, již tato místa sotva kdy slyšela: Marseillaisa. Nikoli státní hymna Francouzské republiky, ale staletá píseň francouzského lidu, odhodlaného bránit svou revoluci. Bojovat za její heslo, za naději vyjádřenou třemi slovy – volnost, rovnost, bratrství. Za tolikrát potlačený, ale vždy znovu rozkvétající ideál, za maximu nikdy snad plně nedostižnou, ale pro lidská srdce nezapomenutelnou, podobně jako sotva kdy budou zapomenuty maximy z Kristova Kázání na hoře. Ta revoluční píseň byla pro nás všechny posledním Honzovým pozdravem i vzkazem poté, co se zařadil mezi naše blízké, na které v poslední době až příliš často můžeme v Listech už jen vzpomínat.

Co vlastně čtenářům dali? Jen slova, slova, slova? Nebo nám občas pomohli pochopit souvislosti, které jsme jen tušili, poznání, která jsme pak přijali za vlastní? Tak už to na světě bývá, že si bezděčně osvojujeme jakési osobní kulturního dědictví, prvky vědomí, názory, osobité výrazy a postoje lidí blízkých i vzdálených, a tím prodlužujeme jejich přebývání na našem pomíjivém světě.

 

Jiří Vančura (1929) je historik a novinář.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.