Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Vladimíra Dvořáková: Hradní lapka, či lapkové potulní?

Vladimíra Dvořáková

Hradní lapka, či lapkové potulní?

Dilemata kleptokratického státu

 

Poměrně bulvárně znějící titulek je bohužel aplikací odborné terminologie na české podmínky. Otázku, zda je pro zkorumpovaný systém lepší, je-li země centralizovaná a vládne v ní hradní lapka (stationary bandit), či decentralizovaná s velkým množstvím potulných lapků (roving bandit), si v roce 1993 položil Mancur Olson. Stejně tak i pojem kleptokracie je již dobře odborně definován. Například Susan Rose-Ackermannová jej vymezuje pro situace, kdy relativně úzká skupina politiků využívá veřejný sektor a stát jako hlavní nástroj pro získání renty (osobních zisků).

Otázka vůbec není nezajímavá a může nám pomoci ozřejmit mnohé politické procesy, ať již jsou veřejnosti na očích, či probíhají v zákulisí a probíhají doma, nebo v zahraničí. A podobně jako v medicíně je nutné si nejdříve udělat představu, čím a proč pacient trpí, také ve společenských vědách je nutné hledat hlubší souvislosti. Zmíněná otázka, zda je korupce centralizovaná, či decentralizovaná, má význam pouze tehdy, nejde-li o jednotlivé nahodilé případy nebo nepostihuje-li korupce jen velmi specifické sektory ekonomiky (třeba prodej ilegálního alkoholu), ale zasahuje-li systém jako celek.

Jak ale poznáme, že korupce již nabývá systémového charakteru? Každá země je samozřejmě jiná, někde probíhá korupce v režimech demokratických (alespoň formálně), jinde je spjata s autoritářstvím. Země jsou také ekonomicky různě vyspělé – není ale bohužel pravda, že by se korupce rozvíjela jen v těch rozvojových. Pronikání korupce do systému je kromě toho postupné, má svoji dynamiku a je také proměnlivé; zdánlivá vítězství v protikorupčním boji často vedou jen k dílčím proměnám a ke hledání a nalézání nového korupčního prostoru.

O tom, že je korupce součástí fungování systé­mu, svědčí řada charakteristických příznaků: systém je schopen z větší částí vytvářet ochranu pro hlavní i dílčí „účastníky“ korupční sítě (policie, soudy, státní zastupitelství-prokuratura), prosazovat korupční cíle prostřednictvím zákonů („tunely“ již přímo zabudované do zákonů); legislativa je také málo vstřícná vůči možnosti komplikovat praní špinavých peněz. A především nejsou budovány, případně jsou odbourávány základní regulační mechanismy, které mají zabezpečovat určitou kvalitu života bez ohledu na to, zda v dané oblasti působí stát či soukromý sektor. Jde o ochranu zdraví a života obyvatel, zajišťování základní bezpečnosti, kvality vzdělání a fakticky všeho, co vytváří veřejný prostor.

Systémovou korupci poznáme také podle výrazného propojení ekonomiky a politiky a toho, že se (i díky tomu) stírají rozdíly a rozmělňují hranice mezi legálním a ilegálním byznysem. Systémová korupce v demokratickém státě (státě s formálně demokratickými procedurami) proniká do volebního procesu ve snaze ovlivnit výsledky voleb. Volební manipulace může mít nejrůznější podoby: od vytváření volebních obvodů, které zvýhodní jednu stranu (gerrymandering), přes změny volebního systému s tzv. posílením vztahu občana a konkrétního politika (v prostředí systémové korupce to znamená posílení vlivu kmotra na jím přímo řízené poslance, ministry či prezidenta). V „ideálním“ případě je kmotr přímo v parlamentu, ve vládě, v prezidentském úřadě zastoupen.

Ačkoli bychom jistě našli další rysy, které naznačují, že určitý stát funguje pod vlivem systémové korupce, zkusme se nyní vrátit k původní otázce: Jaký je rozdíl mezi tím, zda systémová korupce probíhá v prostředí centralizovaného rozhodování, či v prostředí decentralizovaném?

Jak vypadá „centralizovaná“ systémová korupce? Finanční toky se pohybují směrem nahoru k relativně úzce vymezené politické elitě, která má tyto procesy víceméně pod kontrolou, vytváří se korupční prostředí, ve kterém je přítomna i jistá důvěra mezi účastníky sítě, protože existují i neformální pravidla a instituce. Například se v zásadě tuší cena korupčního příspěvku (třeba 20 procent z ceny zakázky), jsou nastaveny mechanismy, jak se dostat ke kýženému cíli („losovačky“, dohody firem při výběrových řízeních), systematicky jsou odstraňovány kontrolní mechanismy. Opozice vůči konkrétní vládnoucí skupině je spíše formální a kritika je založena jen na „rétorice“ (nutno říci, že často velmi slabé úrovně). Podstatná je schopnost „centra“ kontrolovat situaci, vytvářet silné klientelistické a zároveň hierarchizované vztahy a sítě. Je zde i schopnost potrestat ty, kteří se vymknou kontrole (například porušují neformální pravidla či hierarchii, kradou příliš, mají mocenské ambice). Putinovské Rusko je myslím velmi dobrým příkladem centralizované systémové korupce; přičemž Putin svou kontrolu získal po období velmi decentralizované až anarchické korupce jelcinovského období.

V situaci systémové centralizované korupce se i tato kleptokratická elita musí snažit o základní legitimizaci své vlády; pokud nevládne pomocí přímého násilí, musí být schopna alespoň částečně prokázat jakousi funkčnost systému. Snaží se tedy relativně udržet základní kvalitu vládnutí – stát v mnohých oblastech funguje, pokud to není přímo proti zájmům této elity.

Decentralizovaná systémová korupce, což je pravděpodobně trend našeho současného vývoje, znamená, že vzhledem k přístupnosti podstatných veřejných zdrojů i mimo kontrolu centra se rodí vlivní regionální kmotři, kteří se propojují s lokální politickou elitou. Centrum začíná být postupně vyprázdněno, dostává se pod tlak silných, různě utvořených mocenských skupin, které spolu soupeří o přístup k veřejným prostředkům centrální vlády. Kvalita centrálních politických vůdců přestává být podstatná; ideálem je slabý a ne příliš schopný šéf strany, do vedení resortů se mnohdy dostávají „loutkoví“ ministři, „šedé“ eminence se množí, prudce klesá kvalita státní správy; ideální špičkový pracovník je hloupý a líný. Hloupý, protože bez otázek plní instrukce shora (neuvědomuje si rizika, stačí mu „ochrana“ ze shora), a líný, protože není iniciativní a nekomplikuje situaci nemístnými nápady. Boj všech proti všem (vláda vůči opozici, koaliční konflikty, vnitrostranické konflikty) nakonec vede k další blokaci kontrolních mechanismů, respektive k tomu, že každé významnější místo ve státní správě je předmětem ostrých konfliktů a nakonec zůstává často neobsazeno. Jen za posledních pár týdnů si můžeme v České republice vzpomenout na neobsazení míst hlavního hygienika, šéfa NKÚ, na spor o vrchního státního zástupce, na odvolání policejního ředitele, ředitele Národního divadla, ředitele Dopravních podniků, Czechinvestu. Ale můžeme pak ještě mluvit o různých správních či dozorčích radách, například VZP, kauze IZIP... „Rebelové“ z ODS, kteří potápějí vlastní vládu, pravděpodobně hledají také další instituce, které by bylo možné obsadit. V hledáčku je zřejmě Česká exportní banka, Evropský garanční fond a pojišťovací společnosti; připravují se další privatizace.

Katastrofa decentralizované systémové korupce spočívá v tom, že již vlastně nikdo nedbá ani na tu nejzákladnější efektivitu státu; prosazuje se logika nástupu průměrnosti či podprůměrnosti, nefunkční základní kontrolní mechanismy nakonec vedou k naprostému omezení schopnosti státu garantovat základní funkce. Stát je rozebrán a zprivatizován, veřejný prostor osekán. Není to příliš krásná perspektiva a případ metylalkoholu je jen jedním z tragických projevů tohoto stavu.

Je snad ještě čas na změnu a klíčem k ní je institucionální nastavení státní správy na všech úrovních, eliminace role různých hochštaplerů spojených s politickou či ekonomickou „elitou“. Současný stav brání rozvoji kvalitního podnikání, rozvoji lidského kapitálu země a vytváří prostor pro to, aby náš „národní“ stát s plnou „suverenitou“ (mimo Evropu to půjde jednodušeji) se stal jednou velkou montovnou, prosperujícím černým trhem s čímkoli, velkou pračkou špinavých peněz. Je to opravdu na nás, co všechno si necháme líbit a jaká řešení budeme hledat.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.