Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Alena Zemančíková: Portrét prezidenta jako člověka

Alena Zemančíková

Portrét prezidenta jako člověka

Pavel Rychetský v rozhovoru pro Právo 15. září 2012 říká, že se v politice už nevyskytují osobnosti, jako byl Willy Brandt, Olof Palme nebo Bruno Kreisky, lidé, kteří zaštiťovali svým lidským kreditem a osobní zkušeností politické kroky svých zemí a vlád. Že dnes je politika v rukou profesionálních straníků, kteří sotva zletilí zaujali pozice v sekretariátech a pouhým přibýváním let přes pozice asistentů poslanců se dostali až do parlamentu a na ministerstva. To je podle Pavla Rychetského úpadek euroatlantické demokracie. Taková politika je pouhou fachidiocií (říkám já) a působit v ní je zajímavý úkol jen pro člověka, který si skutečné životní angažmá ani nedovede představit. Lidé jiného druhu se k nejvyšším podílům na moci ani nedostanou. Politické strany jsou podle Pavla Rychetského hermeticky uzavřené, nikoho mezi sebe nepustí a hlídají si exkluzivní přístup k funkcím.

Pavel Rychetský mě přivedl k úvaze o tom, jak je důležité sledovat prostě lidské chování veřejných představitelů. A za obzvlášť důležité to pokládám v případě prezidentských kandidátů v přímé volbě, která má a mohla by zrušit zmíněný partajní hermetismus. Protože prezident je koneckonců figura reprezentativní, je důležité, co reprezentuje sám o sobě člověk, který má reprezentovat zemi. Pokud si o poslaneckých lavicích nebo ministerských křeslech někdy můžeme říci, že účel světí prostředky, v případě prezidenta to neplatí.

*

V tomto smyslu mi připadají zcela nepřijatelní dva kandidáti, ale ještě než se pokusím něco o nich napsat, musím se svěřit s lítostí, že se nepodařilo najít a přesvědčit ženu, která by se s veškerou možnou podporou mohla ucházet o funkci prezidentky. Mám podezření, že dokonce politické strany, které disponují aparátem a dostatečnými prostředky, se ani nesnažily – což jenom potvrzuje Rychetského názor. Cítím, že česká politika posledních deset let podléhá podivnému kouzlu jakési načepýřené maskulinity, chlapáctví a ranařství, doprovázeného většinou basbarytonovou hlasovou polohou, kterou si její nositelé ještě pěstují. Mějme se na pozoru, co je za chladnou arogancí a neústupností (ministr Kalousek), za hrubiánstvím a vulgaritou (vzpomeňme si na „chlapa s gulama“ Mirka Topolánka), za komediantskou nevzdělaností Vítězslava Jandáka a narcistickou výmluvností Davida Ratha. Vždycky to vede k porušování civilizované slušnosti a k násilnictví.

Veřejnost, která vidí, jak se chovají tito muži ke svému nejbližšímu okolí, si ale z důvodu nepochopitelné slepoty neuvědomuje, že přesně tak se ve svých pozicích chovají i k ní, veřejnosti samé, že to jsou frajeři, kteří přece chrání silné a pohrdají slabými (nebo těmi, které za ně považují), kteří milují pomstu a nesnášejí spravedlnost, kteří mají v zorném poli svých zájmů sebe samé a nikdy nepřiznají chybu. A dokážeme vůbec říci, jak by se vedle nich měly prosadit ženy? Vždyť všichni tihle muži veřejně odkázali ženy do pozice manželek (pokud jsou ženatí s jinou, tak jakýchsi oficiálních matek svých dětí), odkud mohou působit k podpoře svých supermaskulinních mužů. Žena, která by neměla tuto – přiznejme si, servisní – úlohu, se buď nevyskytuje, nebo je všelijak pomačkána, zpracována, využita a odhozena (Renata Vesecká), nebo – pokud se nedá – odvolána a odstavena (Marie Benešová). A holky z Věcí veřejných nemají za sebou nic jiného než studium na zahraničních školách, které si mohli dovolit jejich zámožní rodiče.

*

Česko má ale důstojnou tradici ženské emancipace. Byla do jisté míry vynucená pracovní povinností za socialismu, ale byla i obecně přijatá. Mít zaměstnání přece i dnes patří ke společenskému statutu a pocitu kvalitního života ve všech sociálních vrstvách. Teď, když pomalu odchází generace žen narozených ve třicátých letech 20. století, se obraz o nositelkách emancipace zpřesňuje i v různých dokumentárních dílech a memoárech. Kam se ztratily vzdělané, antiměšťácké ženy, které dovedly zvládnout zaměstnání i obtížný každodenní rodinný provoz? Nejspíš nevidí v politickém angažmá dostatek smyslu.

Zuzana Roithová je podle životopisu žena mimořádná. Kandidaturou za KDU-ČSL ovšem stojí vlastně sama proti sobě. Tato strana má za své téma rodinu, ale s pozicí rodiny v moderní společnosti souvisí řada otázek, které její politické uskupení ignoruje nebo přímo popírá (myslím třeba právo žen na spravedlivé poměry v práci, na veřejné služby, dostupné školy včetně předškolních zařízení, a také ochranu neúplných rodin a rodin s jiným kulturním zázemím). Obecně formulovaný „zájem o člověka“ je fráze, kterou si může na své stránky napsat každý. Zuzana Roithová by mohla do své kandidatury promítnout něco ze své osobní zkušenosti, to ale opatrně nečiní.

Jana Bobošíková reprezentuje pavlač. Kandidátky občanských struktur Rút Kolínská a Táňa Fischerová jsou zbytečně dvě, čímž jedna druhé nevyjadřují zrovna podporu a dokumentují, že údajná ženská schopnost domluvy je iluze. Ale řekněme, že tahle „předkampaň“ má svůj význam prostě v tom, že ukazuje, kde všude je vůle k veřejnému politickému angažmá i jak je ta vůle celkem opatrná a slabá.

*

Z politiků, kteří se ucházejí o prezidentskou kandidaturu, jsou mi z důvodu charakterových vlastností nepřijatelní dva. Nejde vůbec o to, že by představitel země musel být svatý (ostatně co to znamená?), chybující a omylní jsme všichni a pokrytectví je vážná charakterová vada. Nejde o lidské chyby, ale o hodnotový řád, který ten který člověk, ucházející se o naši přízeň v politice, vyznává a – třeba nepřesně a s chybami – v zásadě respektuje. A to si lze uvědomit nad životopisy kandidátů pod nánosem předvolebních sebeprezentací.

Vladimír Dlouhý se podílel na ekonomické transformaci v 90. letech a osobně stál u jejích největších chyb (mírně řečeno). Jeho působení nemuselo být vedeno zlými úmysly, to bych mu snad i věřila, kdyby to veřejně vyslovil, ale následky neseme dodnes, a je to už dvacet let. Tak jako podle lustračního zákona nikdo, kdo byl v nomenklatuře nebo spolupracoval s StB, nesmí dodneška zastávat řídicí veřejnou funkci, tak by ji neměli zastávat ani ti, kteří se aktivně podíleli na naší privatizaci a ekonomické transformaci bez řádného právního rámce, a tím i na současné korupci a špatném stavu veřejných financí. Ať napravují své chyby, pokud to myslí poctivě, v dělných pozicích (Vladimír Dlouhý jich zastává podle vlastního životopisu dost, včetně akademických), ale přece nás nebudou před světem reprezentovat?! Co si pak mají o úrovni veřejného života myslet ti odstavení nomenklaturní ředitelé škol, nemocnic, podniků a kulturních institucí pozdních osmdesátých let, kteří se nezorientovali tak rychle, aby vystoupili z KSČ – v níž jako Vladimír Dlouhý byli třeba od roku 1978 – hned v prosinci 1989? Nebo ti, kterým to prostě bylo před kolegy žinantní, kterým bránilo svědomí? Vědomí, že člověk přece musí nést důsledky svých činů, Vladimíru Dlouhému evidentně chybí, naopak v jeho charakteru je uloženo, že cesta vzhůru je sama o sobě ctností, jež omlouvá a bagatelizuje lapsy, kterých se člověk cestou dopouští. Vladimír Dlouhý veřejně svou roli v devadesátých letech nepojmenoval, nezhodnotil a nepřihlásil se za své činy k zodpovědnosti. Chová se, jako by si myslel, že to přijetí zodpovědnosti je právě jeho prezidentská kandidatura, že teprve až bude mít tu moc, všechno napraví.

A právě proto mu ta moc nepřísluší.

*

Pokud jde o Miloše Zemana, jeho lidská charakteristika mi připadá nebezpečná. Za jeho suverenitou a předstíraným klidem cítím vrstvy nevyléčených komplexů, jeho osobnost působí vysloveně negativně. V době ekonomické transformace měl v její kritice v mnohém pravdu (a taky se sympaticky stavěl proti budování okázalých parlamentních budov na Malé Straně, řka, že parlament by přece mohl klidně dál zasedat nad Václavákem, což bylo v té době provokativní a věcné stanovisko), ale už tehdy se dopouštěl i populistických nevzdělaneckých výroků (třeba v debatě o odkazu svatého Václava). Když myslím na Miloše Zemana jako na potenciálního prezidenta, nevidím jen becherovku a trucování vždy, když není po jeho, ale zejména jeho odporné chování k ženám. Jeho (a jím najatých kumpánů) akce proti Petře Buzkové, jeho nehorázné výroky a chování vypudily ze sociální demokracie a sympatií k ní velkou skupinu pracujících žen a matek, které by měla mít na své straně. Je nás polovina obyvatelstva země a od odstoupení Vladimíra Špidly se o naše zájmy nestará žádná politická strana (pravicové řeči o tradiční rodině jsou k ničemu, nejstrašnější rozvody a prohřešky proti dětem jsou právě tam, kde se nepočítá se smírnou alternativou). Tuhle paseku začal v sociální demokracii dělat Miloš Zeman, pokračoval v ní Jiří Paroubek a dodnes se ji nepodařilo zastavit; podobá se to kácení na Šumavě, což je ostatně další důvod, proč by Zeman neměl být prezidentem.

Miloš Zeman na mě působí jako člověk, který si celý život myslí, že ho lidé nemají rádi, předstírá, že mu to nevadí, ale neustále si vynucuje uznání různými prohlášeními a gesty, relativizuje své chyby ironií, pokud je vůbec připouští (pokrytecký název jeho knihy Jak jsem se mýlil v politice). To ho v první části jeho životopisu chrání před kolaborací se systémem, v němž se ani nesluší uspět, v druhé, popřevratové části jeho života, ho nesmyslná gesta (jako odchod do starobního důchodu v šedesáti letech!) dostávají na jedné straně do izolace, na druhé mu zjednávají ctitele, kteří jsou schopni v něm vidět spasitele. Je citově nedostatečný, nemá rád nikoho. Je bezcitný, neurvalý a přes všechnu proklamovanou sečtělost nekulturní.

Vůbec nedovedu pochopit, že si tolik lidí (jak říkají jakési průzkumy) může představit a být smířeno s tím, že by nás někdo takový měl reprezentovat před světem. Ledaže – a to je ještě horší – je člověk s takovou povahou a vystupováním pravdivým reprezentantem toho, co jsme.

 

Alena Zemančíková (1955) je rozhlasová novinářka, autorka divadelních a rozhlasových her, rozhlasových dokumentů a prozaických textů. Vydala soubor povídek Bez otce (Mladá fronta, Praha 2008) a pro děti knížku Mařenka a Čenda (Brkola, Praha 2009). Žije v Praze.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.