Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Dagmar Vaněčková: Plavba mrakodrapem

Dagmar Vaněčková

Plavba mrakodrapem

Strašidlo krize, především pod Akropolí, a hrůzná katastrofa lodi Concordia mě přiměly nahlédnout do deníkových záznamů z okružní plavby z Benátek do Benátek, mořem Středozemním, Jónským, Egejským, Jaderským, především kolem italského a řeckého pobřeží, s jejich přístavy a ostrovy. Brzy na počátku cesty byli pasažéři informováni, že v určený den zazní siréna a bude se konat cvičný poplach k opuštění lodi. Nebyl to zážitek nejpříjemnější, ale vše proběhlo disciplinovaně podle pokynů a za přispění posádky. Za pěkného počasí, klidného moře v létě 2008...

Cesta letadlem z Vídně do Benátek trvá něco přes hodinu, když odmyslíme čekání na letištích. Sběrným taxíkem do přístavu, po lodním můstku k recepci a spěšně se ubytovat v kajutě. Z balkónu stihnout známé kulisy jedinečného města na vodě. Z nespočtu filmů, především s comissariem Brunettim podle veleúspěšné americké Donny Leonové. Detektivní zápletky jsou zcela vedlejší, hlavní roli hrají ulice, mosty, chrámy, paláce, kavárny, restaurace, a ovšem kanály s vaporetty, gondolami. Vše pro mne připomínky na jeden několikadenní pobyt v osmdesátých letech. Kouzlo města, tolikrát se potápějícího ve vzdutých vlnách moře, nepomíjí.

Lodní mrakodrap nabízí mnohočetná lákadla, leč pro suchozemce a navíc romantičku je největším zážitkem postávat u zábradlí balkónu, ve dne v noci dokořán otevřeného. Pozorovat, jak kloužeme po hladině, dole šumí a pění se příboj, vyvolaný rychlou plavbou. Občas se v odstupu mihne větší i menší silueta jiné lodi. Krátce zazáří z noční temnoty světla pobřežních a ostrovních sídel. Tvář pohladí závan jižního větru. Takto promeškám koncert tenoristy ve velkém lodním sále...

Ale nenechám si ujít výstup v největším jihoitalském přístavu Bari v provincii Apulie. Nejdříve projedeme výstavným městem s mnoha památkami, chrámy, pevností. Právě sem nejčastěji směřovaly davy uprchlíků z Albánie. Na svých kocábkách ne vždy dopluli živí. Zbylé čekal život v uprchlických, spěšně zřizovaných táborech, některým se podařilo zůstat v Itálii nebo se dostat do jiné evropské země; mnozí se museli vrátit, neměli statut politických, ale jen hospodářských uprchlíků.

Cestou do městečka Alberobello už zahlédnu první trulli, objekt mého dlouholetého zájmu. Před více lety jsem se papírově seznámila, nevím jak a kde, s těmito prazvláštními obydlími. Upoutala mě jejich architektura a interiér. Žít v takovém trulli! V městečku jsem se oddělila od skupiny s průvodcem a vydala se na průzkum. Přísně kulaté domky z kamene, stavěné bez malty, s dvojitou zdí, takže udrží stabilní teplotu v zimě v létě. Stříška je do špičky s koulí místo korouhvičky. Jak vznikly? Chudí venkované z těchto jiným obydlím nepodobným stavbiček nemusili platit daně. V městečku a okolí se jich zachovalo asi 1400, v některých, s přidaným komfortem, domorodci dosud bydlí. Ale spíše je pronajímají turistům, další trulli jsou už jako památky jen na prohlídku. Nikde jinde se nevyskytují, proto jsou pod ochranou UNESCO. Už směrem k Bari vypadají některé dost zchátrale, slouží možná jako skladiště. Ale krajina pěkná, zelená vinicemi a olivovými háji.

*

Na bocích lodi byly připevněny čluny, určené nejen pro případ nouze, ale i k dopravě z kotviště na moři do přístavů. Naše obrovská Musica do většiny přístavů nesměla. Ani do Kotakolonu, odkud se po pevnině jezdilo do antické Olympie. Jeden z člunů jsem využila, avšak nechtělo se mi trmácet se ve vedru sto kilometrů autobusem. Místo toho jsem rychle prošla příbřežní ulici s krámky, stánky, kavárničkami a vyhledala procházku po pláži. Zklamala mě nečistou neupraveností, odpadky. Na zpáteční cestě k člunu na mne dotírala nabídkami majitelka zlatnictví. Koupila jsem nakonec lahvičku likéru uzo.

Večer se konal v ledově klimatizovaném sále Tukan koktejl. Dámy přišly v róbách se šperky, já jsem si na cestu vzala jen sportovní oblečení, takže jsem po usrknutí manhattanu vypadla. Večeři jsem si nenechala ujít. Seděla jsem u velkého oválného stolu se čtyřmi manželskými dvojicemi: nalevo švédský pár, napravo Poláci, naproti Němci a Rakušané. Hněvala jsem se na vrchního číšníka i na sebe, že jsem nepožádala o jiné, pohodlnější místo. Spolustolovníci byli ovšem milí, v anglické a německé konverzaci jsme mezi chody probírali většinou jen zdvořilostní a kulturní témata, ohleduplný byl i obsluhující Indonésan Purano.

Z ostrovů jsem už několik znala: Kypr, Krétu, Tassos, Zakynthos. Zvědavá jsem byla na bělostný Santorini. Takže zase do člunu, leč z výletu lanovkou nahoru do městečka nic nebylo. Zaslechla jsem zprávu o krvavé vraždě ženy, která se toho dne odehrála tam někde nahoře. Žárlivec manžel prý běhal po ulici s její hlavou a pak ji donesl na policii. Šílenství okamžiku, nebo psychika nesnesitelně horkého klimatu vysoko nad mořem? Vzpomněla jsem na krétskou tragédii, mistrně vylíčenou v Kazantzakisově románu Řek Zorba, zfilmovanou s Anthonym Quinnem a s nezapomenutelnou Theodorakisovou melodií k tanci sirtaki.

O pořádek v kajutách a na chodbě v našem hořejším poschodí pečoval steward z Madagaskaru. Zeptala jsem se ho, odkud pochází, a zavedla s ním řeč. Znala jsem v Praze pilné a zdvořilé malgašské studenty, mezi nimi jeden manželský pár, dlouho jsem uchovávala jejich svatební fotografii. Také steward je ženatý, má na rodném ostrově ženu a děti, práci tam však nenašel. Jak často vidí rodinu? Jen se smutně pousmál.

V poslední červencový den jsme přistáli v přístavu Pireus, s volným půldnem na prohlídku Athén. Ve stínu sice bylo 35 stupňů, ale copak bylo možné si odpustit pouť do antiky? Výtahem jsem sjela do přízemí a došla po lodním můstku a dlouhém molu ke stanovišti taxíků. Vybrala jsem staršího řidiče, jenže vypukla hádka a vnutil se mi mladý dlouhán s mercedesem. Později jsem zjistila, že hádka byla inscenována podle dohodnutých pravidel. A také pravý důvod. Takové podvody by pražští taxikáři mohli kopírovat. Můj řidič se uměl proplétat hustým provozem, ukázal mi rychle kdeco: prezidentský palác, sídlo básníka Byrona, budovu nadace po miliardáři Onassisovi, pak mě zavezl pod Akropoli. V poledním žáru na vrchol k známé kulise šplhal dlouhý had turistů, ale to pro mne nepřicházelo v úvahu.

Řek sáhl do schránky a vytáhl fotografii Putina, že prý ho vozil po městě. Asi tím oslňoval všechny zákazníky, nebo jsem působila dostatečně naivně? Tak či onak, řekl si o osmdesát eur. Pak slevil na sedmdesát a sáhl si pro tuto sumu do mé peněženky. Až na lodi jsem zjistila, že zmizela stoeurová bankovka. Pozdě. V recepci nejevili ochotu hlásit to policii.

Dalších zastávka na ostrově Korfu, vždyť zde měla sídlo císařovna Alžběta. Autokar po přeplněné silnici až ke vchodu do rezidence Achilleon. Návaly hrozné. Interiér plný pravého kararského mramoru, intarzovaného nábytku, originálních portrétů císařské rodiny. Uvnitř se však nedalo dýchat, šla jsem raději prohlížet park s Achillovou sochou, s cestou mezi keři, kudy Sissy směřovala dolů k moři. V parku spousta palem, staletých cypřišů, květů, fontán, soch antických bohů, bůžků a Byrona. Skoro všechno trochu upomínalo na Hermesvillu, letní rezidenci ve vídeňské oboře Lainzertiergarten, kterou pro svou choť nechal postavit František Josef I. Raději pobývala na Korfu, nejen ze zdravotních důvodů. Kromě koní milovala antiku, znala mytologii.

Poslední byl Dubrovník, který jsem znala z dřívějších cest, a už tu byly znovu Benátky, tentokrát s dostatkem času. Bella Venezia. Vodním taxi jsem dojela k náměstí sv. Marka, odkud mě vypudil puch holubího trusu. Do chrámu nevpouštěli, nejen turisty s ruksakem, bez vstupného. Skončila jsem v kavárně v podloubí, k šálku velice dobré kávy vyhrávala pianistka. Zpět znovu vodním taxíkem, v úložně zavazadel naší lodi dlouho nemohli najít můj kufr. A s taxi k letišti Marco Polo, do mraveniště, vystát několikrát dlouhou frontu. Strážci mi odebrali láhev s minerálkou. Konečně v mrňavém letadle Tyrolian Airways.

Domů jsem dojela s deseti centy v peněžence, cenu za vídeňské taxi jsem usmlouvala. Zbyla únava ze shonu, front, brebentění převahy italských pasažérů. O kultuře jídla se dalo mluvit jen u večeře, ale i zde dával personál najevo chvat – po nás přicházela druhá směna strávníků. Na luxusní lodi stejné společnosti, které patřila také Concordia. Ale převažuje pocit mimořádnosti pouti velkolodí MSC Musica, tolik hodin na moři se mi už nepoštěstí prožít. I na hladině poněkud rozbouřené vichrem 75 kilometrů za hodinu, při němž lůžko mnou pohupovalo až do usnutí...

Ještě jednou se mi letos zjara plavba připomněla. Tentokrát zprávami o havárii bez obětí na životech. Po vypuknutí požáru byli všichni pasažéři i členové posádky zachráněni. Na cestě od ostrova Mauritius k Seychellám.

Z občas docházejících nabídek usuzuji, že jsem doživotně zapsána v registru zájemců o okružní plavby. Marné volání moří, bez nadějí na reprízy...

 

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, dlouholetá spolupracovnice Svobodné Evropy i Listů. Žije v Praze a ve Vídni.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.