Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Jiří Němec: Kraje a Senát jako luxus?

Jiří Němec

Kraje a Senát jako luxus?

Stává se pravidlem, že po volbách, a třeba i v souvislosti s jejich výsledkem, ten či onen politik či strana zvažují existenci orgánu, do kterého volby proběhly, i to, kolik by se tím ušetřilo. Zrušením Senátu prý půl miliardy korun ročně, snížením počtu krajů tři miliardy a zeštíhlením Poslanecké sněmovny asi 90 milionů...

Samosprávné kraje vznikly vůbec první novelou české ústavy – ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. – v počtu 13+Praha po dlouhé a komplikované politické diskusi, která přiznejme nebyla vždy racionální, ale také pocitová; v praxi myslím osvědčily svou oprávněnost. Navíc zrušením okresních úřadů k 31. 12. 2002 a přenesením jejich činnosti na kraje a obce bylo rozhodnuto o tzv. spojeném modelu výkonu veřejné správy, kdy pod jednou střechou krajů (a také obcí) bude vykonávána jak samospráva prostřednictvím voleným zastupitelů, tak i státní správa – rozhodování o konkrétních právech a povinnostech podle zvláštních zákonů. Podle mne správné rozhodnutí, i když se po celou dobu existence modelu objevovaly pokusy ministerských úředníků stav narušit: tu na ministerstvu dopravy vymýšleli „dopravní úřad“, tu na vnitru cosi jako malý „okresní úřad“, jindy zase na MPSV „sociální úřad“, pozadu nechce zůstat ani ministerstvo průmyslu... Tedy jakési výsadky státu a posilování jeho vlivu na území obcí a krajů. Všechny dosavadní pokusy o rozbití spojeného modelu neuspěly, především pro odpor obcí a krajů. Je přece nesporné, že jsou občanům nejblíže, a jsou proto schopny nejlépe řešit jejich problémy. To přece bylo i cílem vzniku krajů a poslední reformy: přiblížit rozhodování co nejvíce občanům. Přiznávám, že jsem nikdy nechápal (nakonec bohužel úspěšnou) snahu Ministerstva práce a sociálních věcí odejmout agendu sociálních dávek obcím a svěřit ji státním úřadům práce. Na obcích přece nejlépe znají sociální situaci a případnou potřebnost občanů a systém přece fungoval bez větších problémů na rozdíl od současného stavu, když úřady práce jsou spíše ne zrovna bezproblémovými výdejnami dávek. Nebyly přitom zřízeny kvůli něčemu jinému, třeba aby aktivně zprostředkovávaly pracovní příležitosti?

Jsem naopak příznivec úplného a co do pravomocí i komplexního zemského modelu, kdy by nejlépe veškeré činnosti veřejné správy byly vykonávány v gesci krajů, klidně i agenda úřadů práce... Proč ne! Kraje by prostě měly (a čím dříve, tím lépe) získat kompletní rozhodovací pravomoci v otázkách veřejné správy v regionu. A nakonec by to bylo v souhrnu i lacinější, kdyby takový zemský úřad pracoval se všemi agendami pod jednou střechou a s jedním rozpočtem – na rozdíl od více jednotlivých regionálních úřadů s vlastními rozpočty! A jestli něčím velmi naléhavě začít, tak třeba novým zákonem o územním členění ČR: stále platný zákon z roku 1960 (!) je už velmi překonaný a nerespektuje samosprávné kraje; základním kamenem veřejné správy by přitom měly být obce s obecním úřadem s rozšířenou působností.

Chápu že centrální vládě bez ohledu na stranické zabarvení by se nikoliv asi lépe, ale určitě pohodlněji vládlo bez krajských samospráv, územní decentralizace a přibližování rozhodovacích pravomocí co nejblíže občanům se však osvědčily všude v Evropě. Je však třeba lépe vysvětlovat, co vlastně mohou kraje rozhodovat a jak ovlivňují život. Aby je lidé vzali opravdu za své a jednou třeba na otázku „odkud jsi?“ odpovídali „z Libereckého kraje!“ a aby krajské volby nebyly hlavně vyjádřením názoru na centrální politiku, ale rozhodovaly skutečně o alternativách rozvoje kraje. Diskuse o existenci krajů či jejich počtu jsou kontraproduktivní, spíše diskutujme o rozšíření jejich pravomocí! Ministerstvům totiž sluší především metodická a normotvorná činnost, jak předpokládala i 3. fáze reformy veřejné správy, která bohužel nebyla zatím naplněna, nikoliv činnosti rozhodovací, třeba o odvoláních (což se teď děje, pokud jde o MPSV a rozhodování o sociálních dávkách).

A co dál se Senátem? Když vykládám základy ústavní práva studentům, málokdo Senát výrazně podporuje. Částečně proto, že o skutečných pravomocech Senátu toho moc neví, možná i proto, že jsou zbytečně malé. A těm, kteří jsou laděni protisenátovsky, připomínám, že senát znala i naše první ústava z roku 1920 (dokonce 150 senátorů!), naopak Ústava 9. května v roce 1948 jej zrušila! Nyní přišel o jednu ze zásadních pravomocí – volit s Poslaneckou sněmovnou prezidenta. Senát zatím většinou posuzujeme nikoliv jako významnou instituci, ale spíše jako soubor jednotlivých senátorů, které volíme většinově. Na jejich činnost ve volebním obvodě dobře vidíme a ti senátoři, kteří v dalších volbách křeslo obhájili, zřejmě uspěli především jako politici, kteří umějí naslouchat starostem občanů regionu a snaží se je ve spolupráci s příslušnými orgány a úřady i řešit. Malá či větší „ombudsmanská“ činnost je tak jednou ze senátorských povinností a je asi jen spravedlivé posuzovat senátory i podle toho, jak se perou (v dobrém slova smyslu) za svůj region, i když věcně už to bývá v pravomoci jiných.

Právě pokud jde o onu věcnou rovinu pravomocí druhé parlamentní komory, je to na pováženou. Ústava vymezuje její funkci v legislativní oblasti především jako kontrolní, a Senát má tedy hlavně prověřovat kvalitu zákonů, přijímaných Sněmovnou. A právě tady jsme u problému, který všichni určitě už léta vidí, ale zatím nebyla vůle se jím zabývat: pouze u ústavních, volebních a ještě asi tří dalších zákonů je třeba ke schválení souhlasu obou komor. Pokud jde o všechny ostatní „obyčejné“ zákony, Senát je může s pozměňovacími návrhy pouze vrátit zpět Sněmovně. Jejím právem pak je o návrhu znovu a již definitivně rozhodnout, přičemž stačí kladné vyjádření nadpoloviční většiny všech poslanců, což není velký problém. Navíc nesmyslně může Poslanecká sněmovna senátní pozměňovací návrhy buď jako celek přijmout, nebo také jako celek je odmítnout. Nemůže tedy přijmout pouze některé ze senátních návrhů ke konkrétnímu zákonu, ať by byly sebeprospěšnější! Když nic jiného, alespoň toto by velmi chtělo změnit! Aby si Sněmovna mohla i vybrat z pozměňovacích senátních návrhů třeba jenom některé a hlasovat o nich odděleně. Parlament tak má sice dvě komory, ale pravomoci Senátu právě v jeho hlavní – legislativně kontrolní – činnosti jsou tak malé, až se leckomu zdají zbytečné. Přitom by možná stačilo zvýšit počet poslaneckých hlasů potřebných k přehlasování senátních pozměňovacích návrhů ze současných 101 na nikoliv ústavních 120, ale třeba na 110. Znamenalo by to nejen jisté zrovnoprávnění Senátu v ústavním systému v jeho nejdůležitější pravomoci, ale předpokládalo by to i větší vůli obou komor po co největším zpřesnění tvorby zákonů.

JUDr. Jiří Němec, Liberec

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.