Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Andrzej Stasiuk: Z cest

Andrzej Stasiuk

Z cest

Dziady

Před nějakou dobou jsem pobýval v jedné polské farnosti na Sibiři. Byl to samotný kraj Ruska, již již začínal Altaj a potom už Mongolsko. Strávil jsem u kněze, řekněme Marka, tři dny. Ani jednou jsem ho neviděl v sutaně. Chodil „v civilu“, nebo vlastně „v pracovním“. Budoval skromný kostelík. Překypoval energií. Hlídal dělníky, svážel materiál, měřil, počítal, sám se pouštěl do práce, celou dobu v pohybu, v montérkách umouněných od vápna. Přisedl si teprve večer a pak jsme si mohli popovídat. Vyprávěl, že kromě žijících farníků má ještě své mrtvé: hroby vyhnanců, rozeseté po okolí, o něž se stará. „Okolí“ v těchhle končinách představují desítky nebo i stovky kilometrů jedním směrem. Vyptával jsem se ho na Rusko, ale na to nebyl zvědavý. Mluvil rusky sice, ale jenom natolik, nakolik to potřeboval ke kontaktům s úředníky. Připomínal trochu obyvatele polského ostrova. Rusko je oceán. Věznil ho, odděloval a odsuzoval k samotě. Blížil se podzim. Korejské jeptišky sbíraly v zahradě okurky, aby je pak nechaly zkvasit. Ve svých hábitech vypadaly jako šedí motýli.

Jaký mělo smysl střežit staré hroby v liduprázdné pustině Východu? Čemu sloužila zarputilost a cosi jako heroičnost v tom střežení kostí, neodvolatelně proměněných v nerost? Tohle chození po zemi, zatímco oni tam vespod dávno shnili, zvětrali, odplynuli do hloubi anebo vstoupili do stonků rostlin? To mě nenechávalo na pokoji, když jsem cestoval po Východě. Byl obrovský. Nepředstavitelně veliký a pustý zároveň. Polské ostatky, rozprášené tu a tam, mizely v nicotě. Jako jednotlivá zrnka písku na poušti. Nic neznamenaly. Východ je pouze zahlazoval. Šlo podpalovat hrdinské vatry, ale to byla znamení porážky. Stráž mrtvol v nesmírně cizotě.

Tuším u Ossendowského je vyprávění o čínských zesnulých v Urze – tak se jmenoval před revolucí Ulánbátár. Číňané v ní měli svou čtvrť. Jmenovala se Majmačen čili prostě „obchodní město“. Číňané bydleli za zdí, obchodovali, dodávali a přiváželi zboží a, ovšemže, umírali. Mrav velel, aby byli pochováni v rodné zemi. Bylo by však obtížné transportovat přes poušť Gobi jednotlivé nebožtíky. Vkládali je tedy do dřevěných truhel, truhly vršili na sebe a čekali, až se jich nashromáždí dostatečné množství, aby se vytvořila karavana. Těžko říci, kolik bylo těch truhel. Desítky? Stovky? V každém případě musel pohřební průvod velbloudů, kráčejících majestátně písky a kamenitými pustinami, zanechávat nezapomenutelný dojem.

Někdy se mi zdá, že jsme už dávno měli do Polska přepravit všechny naše zesnulé z Východu. Najít, vykopat, vyjmout. Jemně, pečlivě vložit do nějakých zásobníků, rakviček, uren a přivézt do vlasti. Myslím, že bychom to dokázali udělat. Máme průpravu ve vykopávání, zakopávání, exhumaci. Nevím jen, jaký dopravní prostředek bychom měli vybrat. Letadlo? Černě natřený americký Herkules? Ruskou smuteční Bělugu? To se trochu nehodí k poslání tak velice národnímu. Zbývá tedy vlak. Transsibiřská souprava, zahalená do smutečního sukna: dlouhá, nekonečná jako všechny porážky mého národa. A smuteční bajkalsko-amurská, vezoucí stovky vagonů plných ostatků, popela a kostí. A na každé stanici, ve Vladivostoku, Komsomolsku, Birobidžanu, Tynze, Čitě, Bratsku, Ulan-Udě, Tajšentu, Krasnojarsku, Novosibirsku, Omsku, Jekatěrinburgu, Kazani a tak dál, by čekaly transporty tělesných ostatků, svezené ze severu a jihu automobily, povozy, po vodě, čekaly by, až je vezme ta souprava, zahalená hřbitovními věnci, černými praporci, pohřebními chocholy, řítící se v klubkách krvavé páry ku vlasti, aby jednou provždy zcelila to, co je rozervané, vysvobodila unesené a obnovila definitivní spojení mezi živými a mrtvými. Aby sjednotila vlast. Aby nemokvala v tom divokém, nelidském prostoru. Aby nehnila v pustině. Aby byla zbavena od zlého, od satanské moci Východu, kde mizeli lidé i národy a kde zmizí světadíl. Tak to vidím. Je třeba je všechny přistěhovat, protože když se vrátí, bude to skoro, jako by vstali z mrtvých, poněvadž vstoupí do našeho života. Budou se hřát v jeho teple a jednou do roka, na podzim přijdou na výzvu a usednou s námi za soumraku ke stolu. Ale musí být na místě, blízko, pod chodidly, aby mohli přijít. Jen je třeba je vytrhnout, vykopat z věčně zmrzlé půdy, z bezvodých písků. Musí být s námi. Někde na rovině u Kutna, aby to měli na podzim všichni stejně blízko k podpalování vater, zvaní ku hostině.

Měli by být převezeni. Už třeba proto, abychom tam nelétali a neumírali, protože to nebude mít konce. Je tam přece nikdo nechce, nepotřebuje. Zabírají jenom místo. Východ má dost vlastních. Domnívám se, že pokud už je po všem, ty svoje vlastní si má člověk vzít a nenechávat je cizím, kteří moc nevědí, co si s nimi počít. Je to trochu jako vydírání. Takže bychom je měli vzít třeba už proto, aby měl otec Marek víc času na živé. A uložit je někde blízko sebe na zelených lukách u Kutna. Amen.

816

Kdykoliv slyším hořekování nad chybějícím polských románem, který byl odpovídal době a možnostem, vybavuje se mně silnice číslo 816. Vezmeme-li to od jihu, začíná v Zosině a končí v Terespolu. Domnívám se, že je to jedna z nejhezčích silnic v naší zemi. Jedete celé kilometry, a nepotkáte žádné auto. Pole, mlází, lze spatřit srnky na pastvě. Občas se objeví cerkev v troskách. Zprava nás provází Bug. Jednou dál, jednou blíž, ale vždycky je někde za linií stromů, v rákosinách valí své nazelenalé vody. To je Polsko „b“, ba snad „c“. Bez okázalosti, bez rachejtlí postmoderny. Podújezdní. Místy stále dřevěné a slaměné. Ovšem silnice i krajina jsou pro celosvětový příběh, po kterém tak toužíme v oblasti prózy, symbolické. Cestou z jihu (a když pomyslně trochu prodloužíme silnici 816 tímto zeměpisným směrem a trochu ji prodloužíme na sever) míjíme vlevo postupně Belžec, Sobibór a Treblinku. Zprava pak máme někdejší hranici Sovětského svazu.

Továrny na smrt i komunismus byly nesporně událostmi v planetárním měřítku. Spalovaní lidských těl v pecích a snaha o chov nového typu člověka nás ovšem taktak zachytily. Ani jeden ani druhý experiment nebyl náš. Přišel k nám zvnějšku. Byli jsme spíše svědky než účastníky. To je samozřejmě pro nás lepší, ne ovšem nutně pro příběh. Silnice 816 symbolizuje svou malebností, odlehlostí a slaměně dřevěným půvabem jaksi mou zemi. Silnice 816 je jako štěrbina mezi tektonickými deskami dějin. Neúčastníme se, jenom nasloucháme. Kolem se dějí veliké a hrozné věci, ale žádná z nich nepředstavuje náš úděl. Vždyť přece ani Židé nebyli „naši“, ani „Rusáci“ se svým komunismem. Připadalo nám, že si uchováme nevinnost. A jistě jsme ji nějak uchovali – ale to nezáviselo na nás.

Skotský spisovatel Daniel Kalder odjel po deseti letech strávených v Rusku do Ameriky, do Texasu. Zeptal jsem se ho, proč zrovna tam. Odpověděl: Víš, když člověk žije tolik let v Rusku, přicházejí v úvahu už jenom apokalyptické země. Já ho naprosto chápu, když jedu po silnici 816, která je podle mého názoru jedna z nejkrásnějších v zemi. Má-li po jedné straně pole člověčího popela, po druhé připomínku lidského experimentu v téměř kosmickém měřítku. Kdo ví – snad je velký příběh a velká próza dítětem apokalypsy? V takovém případě působí však výzvy, aby se stala, zhmotnila, jako skutek poněkud riskantní a snad také nezodpovědný.

Ovšem – tím jsem si skoro jist – nevychází s pocitu nevinnosti. Že to jiní, že to my ne, že nás do toho uvrtali. Ne, Židé nalevo a komunismus napravo jsou stejně tak naši jako je naše polskost, po věky nevinná. To je podmínka účasti ve velkém příběhu. Není jiného východiska.

Buď na jaře, nebo na podzim jsem jel poprvé po silnici 816. Na stromech nebylo listí. Krajinu zastíraly šedomodré šmouhy a ty srnky se opravdu pásly u silnice. Taktak zvedly hlavy, když zahlédly auto. A skutečně mezi Horodlem a Dorohuskem skoro nebyla auta. Jel jsem jakýmsi bezčasím. Zapomněním. Nějakou bukoličností s muškáty v oknech, s husami na obecní pastvě. A zároveň jsem věděl, že tam zleva přiváželi celý národ vagon po vagonu, aby ho prostě spálili. A v takovém Belžci si ani nezapisovali jména, jenom počet. A zachránili se dva. A jednoho z nich zabili po válce Poláci. A zprava ten bezmezný experiment, ta země až k oceánům, k Číně, téměř nekonečno, kde se na širém poli, na stepi, v jakémsi předčasí snažili vybudovat budoucnost s pominutím nynějška...

Z toho tedy přichází závrať. Z té polskovenkovské jízdy, z níž je najednou jízda skrze věci a události nejdůležitější. Po silnici 816 s obecními pastvisky, dřevem i slámou a apokalypsou.

Září

Začíná to stíny. Prodlužují se. Slunce už se nevznáší tak vysoko a zplošťuje se oblouk jeho putování. Tvary jsou pevnější. Odchází vedro, mizí plochost krajiny, odpovídající letním dnům. V zásadě jsou červenec a srpen nejnudnější měsíce roku – nepočítáme-li dny, kdy přijde bouřka. Ale kromě toho je to spíš monotónnost zvolna šednoucí zeleně, vysokého světla, které unavuje a vyvolává cosi na způsob slepoty, protože třetí rozměr krajiny, její hloubku zaznamenáváme pouze ráno a večer. Až náhle přichází září a jakoby ku chvále kalendářního dělení, ku chvále vlastního bytí je ono první zářijové jitro chladné a mlhavé. Ovšem odkudsi shora proniká šedomodrá záře, a to je známka, že den bude vlídný.

Takže září, počátek sklonku. Díky nízkému slunci začíná být svět zřetelnější, hmotnější, protože stíny jsou těžké, tmavé vlhkem a otálejí velmi dlouho. Zdvojují skutečnost. Po prostotě léta začíná být krajina mnohoznačná. Ranní mlha se zdvíhá zvolna a nejprve je vidět na pár kroků, potom dál a dál a nakonec se odhaluje dobře známý pohled až ke hřebeni Uherce. Ale tu hodinu nebo i víc si vůbec nejsme jisti, že to, co je známé, se k nám vrátí ve své staré podobě.

Občas spávám na verandě. K ránu mě budí chlad. Zatahuji zip spacáku, v polospánku otvírám oči a hledím víceméně na jihovýchod. Zleva se už temnota trochu stáhla a odkudsi zpoza zemského zaoblení, zpoza zakřivení světadílu se zdvíhá jas. Zatím nepatrně, ještě studený, perleťový, ale již s podkladem červeně. Na tom místě, při ústí doliny se noc vine jako dým. Nahoře, bezmála v zenitu, visí hoblinka Měsíce v poslední čtvrti. Hned vedle nalevo, východněji září Venuše. Dvakrát, třikrát jasnější než naše oběžnice. Docela tak, jako by se neskládala z nerostů, ale byla pouhým místem, puklinou v černi noci, jíž proniká nějaký pradávný nadpřirozený jas. Jako by tam bylo něco, o čem ve dne nemáme potuchy, a je zapotřebí zářijového úsvitu, abychom si toho na zlomek času všimli. Skutečně je chladno, a tak se vplazím hlouběji, zavrtám, upadám do spánku, ale spánek je křehký, pomíjivý, protože se mysl nemůže odtrhnout od pozvolné proměny krajiny a čas od času je třeba vyklonit se, mrkat na vstávající záři, která se mísí s mlhou tak nějak prachově, neskutečně, vysvobozuje trochu tvary, trochu fantasmagorie ze šera, takže je škoda spát, škoda promarnit, vždyť se to přece v této konfiguraci, v té hře zlata, šedi, modravosti, v tom jednorázovém zázraku už nikdy nebude opakovat.

Takže září. Začátek konce. Poslední úsilí světa, než začne zvolna pohasínat, zpopelňovat se a  zmírat. Heroický měsíc. V zahradách a sadech hojnost barev a plodů. Až to v očích opalizuje z té červeně, oranže, zlata, fialové, lila, z toho jablkového lesku, který na slunci oslepuje jak stovky prasátek. Člověk musí zamhouřit oči. A jak se to sklání, napjaté až po mez zlomu, prasknutí jak záda člověka pod břemenem, jež je nad jeho síly.

Tak si ležím uprostřed září, uprostřed své země, ve spacím pytli, na prknech vonících surovou ropou přímo z ložiska a naslouchám a představuji si, co se děje po sadech, po zahradách a lesích. Pohroužen v tom všem, lehce omámený, omráčený půvabem a zoufalstvím posledních jasných a teplých dnů, dokud nezhynou, dokud je nezalije šero a chlad, než poumíráme. Vždyť nikdy není život vidět líp než na podzim. Nikdy není krásnější a nikdy nebývá tak snadné smířit se se smrtí než za karnevalu podzimu. Tak si přemýšlím ve spacáku, uprostřed země, s černým Uhercem zavírajícím údolí.

Naslouchám, jak troubí jeleni. Jeden, druhý, třetí, pátý. Letos začala říje brzy. Nepočkali na první mrazíky. Ten zvuk je tak mohutný, jako by se prodíral odkudsi z hlubiny pevnin a vod. Téměř jako nějaký velrybí. Jsou tak zaslepení, že lze přistoupit na desítky kroků. Dělal jsem to za měsíčních nocí. Kráčeli jak ke zkáze, téměř slepí, při hledání soků a laní. Bylo slyšet praskot větví, rachot, dunění země, když spěchali, aby všechno stihli, než skončí podzim.

Andrzej Stasiuk (1960) je polský spisovatel, překládaný do mnoha jazyků včetně češtiny a slovenštiny. Žije na polsko-slovenském pomezí ve Wołowci a se svou ženou Monikou Sznajdermanovou vede nakladatelství Czarne.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.