Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > S Bogdanem Góralczykem hovoří Paweł Marczewski: Přestaňme se zájezdovou politikou

S Bogdanem Góralczykem hovoří Paweł Marczewski

Přestaňme se zájezdovou politikou

Proč by se dnes mělo Polsko zajímat o Čínu?

Vždycky stojí za to se zajímat o Čínu – je to svébytné stará civilizace, která přemýšlí ve svých kategoriích a zůstává do jisté míry odlišná i v době globalizace. Pokud ovšem dřív mohly být předmětem zájmu čínská kultura, civilizace, náboženství, etnické rozdíly, od jisté doby, určitě od začátku 21. století, nelze pominout hospodářský aspekt. Čína, která zahajovala před třemi desetiletími transformaci, byla chudá země, zaostalá, autarkická, a navíc totalitní. Od roku 2009 je to největší vývozce na světě a od roku 2010 druhé největší hospodářství na glóbu po americkém (a není vyloučeno, že během deseti patnácti let se stane jedničkou). Má na světě největší měnové rezervy (asi 3,5 bilionu dolarů, pro srovnání – roční HDP Polska představuje asi 600 miliard). Díky reformám oprostila od bídy a zaostalosti asi 400 milionů svých občanů. Vezmeme-li to všechno v úvahu, Čínu dnes nelze ignorovat.

Bohužel Polsko Čínu zaspalo. Nepochopilo ji a nadále nechápe. Měli jsme k Číně ideologický přístup, který symbolicky určovalo datum 4. června roku 1989. Když se u nás konaly první demokratické volby, v Pekingu brutálně rozháněli demonstranty na náměstí Tiananmen. Zdálo se, že my jsme nastoupili cestu demokratizace a pokroku, zatímco Čína vykročila svou cestou, která se tehdy jevila jako krok zpět. Ukázalo se však, že čínský model je neuvěřitelně účinný a změnil její globální postavení.

Jak Polsko probudit z čínské dřímoty? Měli bychom jako země střední velikosti tvořit nějakou samostatnou strategii jednání s Čínou, anebo bychom měli radši konat společně se silnějšími evropskými či americkými partnery?

Polsko je naprosto nepřipravené, aby takovou strategii vytvořilo. To spíš čínská strana mluví o strategickém partnerství. Polsko se ocitlo ve skupině sedmi či osmi evropských států, s nimiž chce mít Čína strategické vztahy a podepsala s nimi příslušné dohody. Číně záleží na Polsku z jednoho zásadního důvodu – jde o naši polohu mezi Německem a Ruskem, která byla tak dlouho naším prokletím. Když jste v Polsku, jste na jedné straně v předsíni Evropské unie, na druhé získáváte základnu k expanzi na Východ, kterou lze z Polska uskutečňovat z pochopitelných důvodů bezpečněji a účinněji než z Běloruska nebo Ukrajiny. Lze tedy snadno pochopit odhodlání Číňanů, aby se v naší zemi objevili. Jenže my příliš nevíme, co si s čínskou přítomností počít. Posledních dvacet třicet let čínského rozvoje jsme prostě zaspali, chybí nám znalosti a řádně vzdělaní odborníci, jejichž výzkumy by byly koordinovány nějakým střediskem na způsob Centra pro východní studia (Ośrodek Studiów Wschodnich). Chybí taky politická a ekonomická koordinace. Působí sice Polská agentura pro informace a zahraniční investice, ale prozatím hraje hlavně služebnou roli vůči čínským a ne jen polským investorům. Jako země střední velikosti si bez strategie neporadíme. Snad by pro nás bylo snadnější zahájit spolupráci ne s celou Čínou, ale s vybranými provinciemi, které se rozměry blíží naší zemi.

Má Polsko Číně kromě výhodné polohy co nabídnout?

Návštěvy premiéra Wen Ťi-pao – letošní v Polsku nebo před rokem v Maďarsku – ukázaly, že Čína hledí na region Střední Evropy dychtivě. Všímá si toho, že tady stále existují obrovské investiční možnosti. Vzhledem k obrovským kapitálovým rezervám hledá Peking především cesty k expanzi čínských firem (fiasko stavby dálnice konsorciem Covec v Polsku se považuje za drobný pracovní úraz) a snaží se přebírat evropské značky (podařilo se to třebas v případě Volva, Saaba, v Polsku v případě Hutě Stalowa Wola, koupené koncernem LiuGong). Evropa si ještě plně neuvědomila, že čínská přítomnost bude bankovní, kapitálová, investiční, to už nebudou levné textilní výrobky, padělky, se kterými jsme si donedávna Čínu spojovali. Měli bychom tyto stereotypy rychle odhodit. Ve Varšavě otevřely své pobočky dvě největší čínské banky. Jsou tady, aby podporovaly čínské investice. Přes obrovský nepoměr obchodní výměny mezi Polskem a Čínou (víceméně 1:12, čínské a polské údaje se liší, ačkoliv všechny poukazují na obrovskou nerovnováhu) je však potěšující, že 80 % polského vývozu do Číny vytvářejí malé a střední podniky. Pro ně znamenal začátek přímého leteckého spojení s Pekingem konec závažné překážky. Budu ale opakovat, že jsme na to, abychom tyto výzvy uchopili, naprosto nepřipraveni – mentálně, strukturálně a institucionálně.

Zmínil jste se o loňské návštěvě čínského premiéra v Maďarsku. Zdá se, že Viktor Orbán se uchází o čínský kapitál, a tak je ochoten dělat gesta, která hraničí se servilitou. Polský tisk například informoval o vytlačování demonstrantů, kteří protestovali proti okupaci Tibetu, z ulic Budapešti. Může nás maďarský přístup pobuřovat, ale gesta jako odmítnuté pozvání na zahájení olympiády v Pekingu v roce 2008 by dnes zřejmě byla nemožná.

Orbán, který dnes vládne Maďarsku vlastně sám, rozhodl, že stojí za to hrát čínskou kartou, poněvadž podle jeho názoru je Evropská unie v závažné, ba snad terminální krizi. Problém spočívá v tom, že Čína se zvlášť nehrne, aby sázela na Orbána. Raději sází na větší země, Polsko nebo Rumunsko. Maďaři se však nevzdávají. Byl jmenován zplnomocněnec pro vztahy s Čínou, je členem Orbánova kabinetu v hodnosti ministra. Aktivity se koordinují, maďarští představitelé jsou přítomni na všech důležitých mezinárodních akcích, které Čína pořádá. Odhodlání ke sblížení je patrné. To naprosto nevidím v Polsku. Co víc, chybí středisko nebo politická strana, která by vsadila na spolupráci s Čínou. Sice tam nedávno jelo několik poslanců, ale to nemá větší význam. Pokud jde o vztahy s Čínou, nejlíp nám jde pořádání zájezdů. Je nejvyšší čas skončit s touhle „zájezdovou politikou“.

Orbán se obrací k Číně, protože stále méně věří v Evropu, a také Evropa se na něj dívá stále méně vlídným okem. A EU má nějakou společnou strategii vůči Číně?

Ne, jakákoliv soudržná strategie chybí, což Číně umožňuje působit v Evropě podle zásady divide et impera. Jediným státem EU, který takovou strategii má, je Německo, a proto je jeho obchodní bilance s Čínou poměrně vyrovnaná. Obrysy takové strategie bychom mohli ještě zahlédnout ve Velké Británii a Francii. V Maďarsku strategie chybí, protože partneři jsou krajně nerovní, ale existuje aspoň nějaká politická vůle. Naproti tomu v Polsku chybí vůle, strategie i institucionální zázemí. Není tu ani nějaký nápad. Nejvyšší čas svolat politický kulatý stůl a uvažovat, co chceme udělat, pokud jde o novou čínskou expanzi. Za prvé si musíme uvědomit, že Čína uvažuje v dlouhodobých kategoriích, a ne pouze od jedněch voleb ke druhým. Za druhé je nejvyšší čas si uvědomit, že čínské úřady vytipovaly k podpoře řadu podniků, na způsob korejských čebolů nebo japonských zaibatsu. Když podepisujeme kontrakt s nějakou velkou čínskou korporací, podepisujeme tím smlouvu s čínským státem. Kdyby čínské úřady chtěly zachránit Covec, zachránily by ho, ale došly k závěru, že obě strany se dopustily příliš mnoha omylů.

Říkal jste, že jedinou zemí Unie, která má strategii a poměrně vyváženou obchodní výměnu s Čínou, je Německo. Může Polsko aspirovat na takové postavení, nemá-li německé trumfy, například pokročilé technologie? Nejsme ve vztazích s Čínou odsouzeni k roli podobné té, jakou hrají některé africké státy, které Pekingu dodávají přírodní suroviny výměnou za investice?

Struktura naší obchodní výměny s Čínou už africkou připomíná. Do Číny posíláme hlavně suroviny, ale dovážíme nové technologie. Proto bychom se pode mého názoru neměli rozhodovat pro plnou spolupráci, ale zasahovat bodově tím, že se budeme snažit získat místo ve vybraných provinciích a odvětvích. Mějme na mysli, že při vstupu na neobyčejně náročný čínský trh máme už na něm zpoždění. Vidím jedinou oblast, která je slibná. Málo se v Polsku ví, že Čínu dobývá polská vodka. Čínská mládež pije zubrovku, jenže netuší, že je to polský výrobek. Z prostého důvodu – zubrovka se do Číny dostává přes německé prostředníky a wyborowa přes francouzské. Co víc, největším exportním úspěchem Polska po vstupu do EU byla zemědělská produkce. Vývoz polského zemědělského a potravinářského zboží rostl dokonce i v případě nejnáročnějších trhů. Čínská kuchyně, známá po celém světě, se opírá do značné míry o hovězí a vepřové maso. Polsko vstupující do Číny s potravinami nejvyšší jakosti má šanci aspoň na takový úspěch jako v případě zemí EU. Není nutné přitom vyvážet samotné zemědělské výrobky, ale například potravinářské technologie. Podobných skulin je víc – ochrana životního prostředí, hornictví.

Taková „bodová“ strategie má jisté vyhlídky na úspěch. Pokusíme-li se poměřit se s celou Čínou, budeme poraženi a staneme se závislým státem. Po návštěvě prezidenta Komorowského v prosinci 2011 je ve vztazích s Čínou zřejmá naprosto nová, přátelská atmosféra. Neměli bychom však přeskakovat z jedné krajnosti ke druhé, od ignorování k bezmyšlenkovitému nadšení. Naše strategické aliance jsou na Západě, v NATO a EU. Tři čtvrtiny naší obchodní výměny se odehrávají se zeměmi Unie, z toho jedna třetina se samotným Německem. Z polské perspektivy je partnerství s Čínou příloha – může to být příloha zásadní, ale přece jen příloha. Čína od nás ostatně nežádá, abychom odmítli svá strategická spojenectví a naprosto změnili směřování. Chápe naštěstí, že jsme strategicky spjati se Západem.

Kultura Liberalna č. 184 (29/2012); český překlad vychází s laskavým souhlasem vydavatele.

Bogdan Góralczyk (1954) je politolog a sinolog, profesor Varšavské univerzity. Byl polským velvyslancem v Thajsku a Barmě; autor knižních publikací o Číně a Barmě; šéfredaktor vědecké ročenky Azja-Pacyfik.

Paweł Marczewski (1982) působí v Sociologickém ústavu Varšavské univerzity.

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.