Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > Václav Burian: Spory, které vést chce

Václav Burian

Spory, které vést chce

Hranatá autobiografie Evy Kantůrkové

Rozhovor samé se sebou? S několika tazateli? „Napsat knihu o sobě tím, že předstírám, že ji o mně píše má přítelkyně, je literární nápad, který odpovídá a vyhovuje autorčině sebestřednosti i její profesní snaze se za literární text skrývat.“ Možná tento výrok Evy Kantůrkové o Gertrudě Steinové něco napovídá o zvolené spisovatelské strategii? Třebaže se sebestředností to nebude tak zlé, to by v knize nebylo tolik podrobnějších i působivě jen načrtnutých portrétů tolika lidí, a třebaže tajemný tazatel v tomto knižním rozhovoru vystupuje v mužském rodě.

Možná nejméně ze svých vrstevníků-spisovatelů a někdejších komunistů přistupuje Eva Kantůrková na dnešní dobová klišé o „odčiňování“ a „vyrovnávání se“, „kontroverznosti“ nebo „klikaté cestě životem“. Ne z cynismu nebo potřeby zastírat stopy, řekne toho na sebe hodně i z „budovatelských“ dob, ale je příliš vzdorovitá, než aby přistoupila na sebereflexi dnes ve středním proudu očekávanou: „... beru život jako celek. Některými skutky se zaskvíte, některé nejdou odpárat. Beru je ne v pořadí, jak přicházely, ale jaké jim připisuji hodnoty. Žádného se nevzdávám. Životopis si nepřepisuji. (...) Cítila bych se potupně, být rozpolcená, rozčtvrcená, po částech sebezapíraná. A možná bych ani nic pořádného nedokázala napsat.“ Tímto přístupem má ze svých vrstevníků jistě blíž k nespisovateli a jednomu ze svých nejdůležitějších životních přátel Jaroslavu Šabatovi než například ke spisovatelům Ivanu Klímovi či Pavlu Kohoutovi (ti samozřejmě nelžou, v interpretaci svého generačního příběhu jsou však dnešnímu střednímu proudu bližší).

„Štvali mě, a to v obou významech toho slova, i jako označení výpadů mstivé smečky, i jako pojmenování mého vnitřního pocitu, lidé neuchopitelní. Kluzcí. Bez hran čehokoli autentického.“ K čemu takoví lidé také mohou druhého člověka donutit? Eva Kantůrková odpovídá mimo jiné: „Vést spory, které vést nechcete.“

Hrany má. Brání se velmi úspěšně vnuceným otázkám. Proto nekádruje a nelustruje, ale dovede připomenout minulost tomu, kdo ztrácí vkus a soudnost. Tak po smrti Ivana Jirouse řekne: „A Magorkem popřený střední proud pospíchá, aby se o něm rozepsal.“ A hájí vytrvale při každé příležitosti Ladislava Fukse.

Když hrany, tedy hrany... Každého bude řezat nějaká jiná. „Když budu neslušná, řeknu, že Putna vylíčil Havla jako estetického, filosofického a náboženského eklektika; slušně a uctivě řeknu, že přesvědčivě popsal Havlovo syntetizující myšlení.“ Zde však lze jedovatost s úsměvem nakonec přijmout, vždyť na to se portrét Václava Havla – ale také sebereflexe vztahu k němu, jež bude blízká leckomu – neomezuje. Možná menší smysl má srovnávání bratří Čapků, třebaže to činil ledaskdo? A třebaže jedna stránka spisovatele, přehlušujícího ducha buřičství, je popsána výstižně, lze říci, že Karel Čapek maloměšťáckou omezenost zvěčnil, „aniž ji zpochybnil“? Lze to snad říci o mnoha fejetonech a sloupcích, možná i některých apokryfech, ale lze to říci docela i o těch „kapesních povídkách“? A o Obyčejném životě snad ano?

V knize, která mluví o dětství, mládí, rodinných kořenech, láskách, ovšemže o Jiřím Kantůrkovi, o přátelích, Josefu Zvěřinovi, Ludvíku Vaculíkovi, Karlu Kosíkovi, Milanu Šimečkovi, se zároveň často komentují události dne. Je to snad projev novinářského temperamentu Eva Kantůrkové, ale patří ke zvolenému žánru, k onomu „beru život jako celek“; životní chronologie je jasná, ale kniha ji nesleduje stránku po stránce, ani fotografie ji nesledují – nedaleko za snímkem roční budoucí spisovatelky v kožešinách a na ateliérovém křesle snad pseudorokokovém je zařazena její fotografie, na níž jedná za dnešní Obec spisovatelů. Ostře knihu člení přicházející zprávy o úmrtích blízkých, také Jiřího Gruši, a mění směr vyprávění.

V Listech musíme ještě dodat, že jedním z hrdinů knihy je i jejich zakladatel Jiří Pelikán; a je řeč také o jedné publikaci, kterou jsme nedávno vydali. Ale to už si každý najde v knize. Protože ji nejde přehlédnout a přeslechnout; její hlas se přidává k mnohohlasu významného pokolení, s nímž zároveň ladí, a zároveň jej opět dokážeme odlišit od ostatních.

Eva Kantůrková: Řekni mi, kdo jsi!, Torst, Praha 2012, 336 s.

Václav Burian

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.