Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 6 > David Voda: Sůl, popel, éter světový

Náčrtník z Olomouce

David Voda

Sůl, popel, éter světový

V názvu toho zákona se hovoří „o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody“. Avšak nemylme se, neběží jen o některé křivdy, nýbrž také jen o některé církve. A církev, o níž bude řeč – ač se se skromností sobě vlastní církví ani nenazývá, přenechávajíc ten titul onomu jedinému společnému a tajemnému Tělu; i zove se raději náboženskou společností – odškodněna nijak nebude. Přitom její úděl během různých „dob nesvobody“ podobá se snad jen osudu řeckých katolíků. Když jsem jednu listopadovou sobotu v pražských Nuslích hleděl do usměvavé dvaadevadesátileté tváře ležícího Jana Dostala, nestora české antroposofie a faráře Obce křesťanů, zdálo se mi, že jeho obočí a oči byly podobné těm Kristovým ze sousoší Reprezentant lidství – o němž jeho tvůrce Rudolf Steiner řekl, že má vyjadřovat „vtělenou lásku“. A hustá síť mluvou se vlnících vrásek na jeho čele jako by se proměnila v letopisné pole duchovní vědy i „Obce, jejichž údové cítí v sobě Krista“.

K tomu ten skrovný až nuzný příbytek: v obývacím pokoji otevřené omšelé německé pianino, na polici eurytmické měděné hůlky, na vitríně dřevěná busta, kopie Donatellova mladičkého Jana Křtitele (v dalších inkarnacích Raffaela, Novalise...). Dostal, mírnost sama, leží v peřinách, hlavu podepřenou několika polštáři, obrázek rostlinnými barvami v lazurních tónech visí prostě, beze skla a rámu, nad postelí, po ruce dřevěná flétnička. Do pokoje táhne sirý listopad a slabé slunce. Zlomenina se brzy zahojí a žena Michaela, terpsichoré české eurytmie (alespoň se mi tak jeví), jeho éterické, astrální i fyzické síly léčebnou eurytmií zase brzy vyspraví. (Spartánské? Spíš jako z katakomb. Bratr Olbrama Zoubka, jiný antroposofický kmet Ratmír, mi tuhle do telefonu přispěchal s antickou anekdotou: Traduje se, že když psal Tacitus své dějiny Říma, přímo pod jeho domem vedlo rameno jedné z katakomb, aniž by se jeho obyvatelé do jeho „nadzemních“ dějin dostali.)

„Církev antroposofů“

Obec křesťanů to od počátku nemá snadné, žije s cejchem „sektářů“, „esoteriků“ či rovnou „církve antroposofů“; spíše z ekumény vyhnávaná, někdy na okraji trpěná: především kvůli svému otci-zakladateli, který si dovolil spojit Bhagavadgítu s epištolami svatého Pavla, který hovořil o dvou chlapcích Ježíších, který kázal o tom, že poté, co Kristus třetí den „překročil“ smrt, proměnil se v obnovené Já planety Země, jejíž auru proměnil. A tak bychom mohli pokračovat. Konvenční křesťany může na Steinerově duchovní nauce, jak se zrcadlí v Obci křesťanů, iritovat mnohé, ale problém je ten, že oficiálně žádná závazná nauka v této církvi není. Ústředním sloupem tu je liturgie, ne nepodobná katolickému ritu, v níž se klade velký důraz na formy a barvy, ritualizovanou řeč a pohyby a na účinek svátostí i na jejich substance ve zcela přímé nesymbolické rovině. A i když se v kaplích Obce křesťanů vedle evangelia občas čte i z enigmatického díla pana doktora R. S., kdo se kdy dostal dovnitř, musel si povšimnout až enigmatické nedogmatičnosti, otevřenosti, opravdové ekumény, která v této církvi vládne. „Můžeme plně státi v Obci křesťanů, aniž bychom souhlasili s následujícími vývody. Přijmeme je ve vší svobodě jako myšlenkovou možnost a samostatně je zpracujeme bez přenáhleného ,ano' a ,ne'.“ S podobnými větami se v liturgické knize Obce křesťanů Sedm svátostí setkáte často. (Rudolf Frieling: Sedm svátostí, Práh, Praha 1938). A křesťan, jenž má uši k slyšení, nemůže přeslechnout působivou krásu a poetickou hloubku liturgie a svátostí této církve.

Odkud se Obec křesťanů vlastně vzala? „Počátkem dvacátých let 20. století se na Rudolfa Steinera obrátila skupina evangelických teologů a studentů teologie (...) s žádostí o poskytnutí nových spirituálních impulsů. Steiner na toto téma pořádal (...) celkem pět seminářů. Na třetím z nich se na podzim roku 1922 skupina asi padesáti osob rozhodla založit Obec křesťanů (Christengemeinschaft) jako ,hnutí za náboženskou obnovu'. V jejím čele stanul původně evangelický farář a teolog Friedrich Rittelmeyer (1872–1938), jenž byl zároveň ve vedení Anthroposofické společnosti.“ (Rober Bezděk, Antroposofie a její vliv na spiritualitu v českých zemích, rigorózní práce MU, 2008) Dnes tato malá „církev“ bytuje asi v 350 sborech po celém světě. V roce 1941 byla v Třetí říši zakázána a mnoho jejích kněží uniklo do ilegality, velké procento však neuniklo perzekuci a zajetí v koncentračních táborech.

V Praze začala působit v roce 1925. První dítě na hodinách náboženství této církve leží v poduškách před námi: „Maminka mě odmalička strčila do Obce křesťanů, pokud se pamatuju, byl jsem první dítě, které chodilo na náboženství do Obce křesťanů, asi to byl rok 1927 nebo 1928. To náboženství bylo ještě tehdy německé, což pro mě nebyl problém, ale vím, že jsem byl sám v těch hodinách, takže přepokládám, že jsem byl první. (...) Náboženství byla rubrika na vysvědčení a musel jsem přinést potvrzení od toho, kdo mě učil, že jakou známku dostanu. Přičemž vím, že tehdá jednu dobu v Praze působil farář Rudolf Meyer, ke kterému jsem tak chodil na náboženství a ten, když jsem k němu přišel s tím požadavkem, že aby mně napsal takové vysvědčení, tak dělal trošku bu bu bu, že jakou známku mi má dát, že to jako neví, tak jsem měl malou dušičku, jestli mi dá trojku z náboženství. (...) Ta rubrika byla povinná, ale člověk nemusel chodit na náboženství ve škole. Obec křesťanů měla sídlo na Staroměstském náměstí v domě U jednorožce. Sál Tychona de Brahe v podzemí (ejhle, katakomby; pozn. aut.), tam byly obřady, ale náboženství bylo v bytech farářů.“ Postupně vznikly sbory v Pardubicích, Olomouci, Zlíně; přibližně v těch místech, kde byli nejsilnější skupiny antroposofů. Existují snad i skryté důvody, proč právě nejsilněji v Praze zapustila Obec křesťanů „své duchové símě“?

Cesta byla nachystána možná už magickým srocením mnoha význačných pražských mágů a mystiků: „Otec i matka se setkali s antroposofií v roce 1915. Otec byl na frontě a utrpěl průstřel levé ruky. Jako umělec pak už nemusel zpátky, takže žil v Praze a kamarád ho jednou vyzval, že v Praze bude přednášet jistý Rudolf Steiner a že to bude zajímavé, ale že by tam nechtěl jít sám, tak jej otec doprovodil. Tak s ním otec šel a měl velký dojem z té přednášky taky po stránce přednesu. A hned po přednášce sedl a napsal dopis matce, která za první světové války žila v Německu, v Darmstadtu; pošta tehdá nešla příliš rychle. A ten jeho dopis se křížil s dopisem, který mu posílala matka, kde mu psala o tom, že se setkala s antroposofií a že to je něco, čím se chce zabývat. Protože já jsem se pak za pět let narodil, tak mám dojem, že v těchhle věcech jsem měl prsty.“ Dostal po každé odpovědi tichounce píská. Jako by nad jeho lůžkem kroužil Světový humor (Weltenhumor) – na Steinerově sousoší je to malý putti. A Terpsichoré tu a tam přerušuje proud manželovy řeči laskavým chichotem, rytmicky, doztracena...

Mojžíš Obce křesťanů

„Pane Dostale, jak jste vlastně přišel na to, že se chcete stát farářem Obce křesťanů?“ „To mi tak docela jasné není, osobně mám dojem, že ve chvíli, kdy Němci zakázali Obec křesťanů, jsem cítil takové povolání, prostě teď se musím za Obec postavit. A já chci v ní pracovat, teď když je zakázaná. Tak jsem se v tomto smyslu také spojil s farářem Adamcem...“

Od 30. let se v Obci křesťanů můžeme stále častěji setkat s osobou Josefa Adamce (1902–1995), který ji jako starozákonní Mojžíš vedl více než 40 let přes všechna „údolí stínů“. „8. května 1942 gestapo Spolek přátel Obce křesťanů zlikvidovalo a jeho majetek předalo německému červenému kříži. Koncem války také vyhořel dům U jednorožce. (...). Do života Obce křesťanů stejně jako většiny ostatních náboženských společností zasáhl negativně nástup komunistického režimu v roce 1948. Podobně jako Anthroposofická společnost i Spolek přátel Obce křesťanů odmítl ve své organizaci vytvořit ,akční výbor' (...). Spolek, který měl roku 1949 celkem 150 členů, se postupně rostoucím snahám státních úřadů o likvidaci snažil čelit poukazem na financování z vlastních zdrojů (dobrovolných členských příspěvků), čímž na rozdíl od mnoha jiných církví a náboženských společností nezatěžoval státní finance. (...) Státní úřad pro věci církevní (...) hodlal zaujmout stanovisko k dalšímu trvání spolku teprve po detailnějším průzkumu toho, zda se v případě Obce křesťanů jedná o církev, či nikoli. (...) 14. července 1951 rozhodl Ústřední národní výbor hl. m. Prahy o rozpuštění Spolku přátel Obce křesťanů. Důvodem byl tajný výnos ministerstva vnitra z dubna téhož roku, který nařizoval rozpuštění všech spolků Ťcharakteru náboženských sektť, které představují Ťhrozbu lidově-demokratickému zřízeníť, mezi něž byla zařazena také Obec křesťanů. (...) Členům Obce křesťanů bylo doporučeno sloučení s nějakou větší stávající náboženskou společností či církví. (...) V červenci 1951 vedl Josef Adamec jednání o spojení s Jednotou evangelických pracovníků a rozhodných křesťanů Snaha se sídlem v Pardubicích. (...) Společná fúze se však nakonec neuskutečnila. (...) V listopadu 1951 se pak ještě odehrál pokus o přidružení k náboženskému spolku Unitářů. (...) Unitáři dokonce poskytli Obci křesťanů své vlastní prostory pro konání jejich bohoslužeb. To se také stalo záminkou pro další úder komunistických úřadů. Farář Josef Adamec byl obviněn ze sloužení obřadů podle způsobu Obce křesťanů, což bylo vyhodnoceno jako přestupek porušení pořádku. Za tento přestupek se farář Adamec (...) v příštích letech nevyhnul osobní perzekuci. Zaměstnání získal pouze jako tiskařský dělník (...) až do roku 1967, kdy odešel do důchodu. Smyslem veškerých jednání o sloučení byla především snaha zachránit spolkový majetek a prostory k shromažďování zabrané státem. V okamžiku, kdy bylo jasné, že se to nepodaří, se jakékoli pokusy o splynutí s jiným náboženským subjektem jevily jako zbytečné. Obec křesťanů se tak na příštích sedmnáct let vynuceně odmlčela.“ (Bezděk) Mnoho jejích členů-antroposofů se nevyhnulo vězení, nuceným odchodům ze zaměstnání, zabavení celých knihoven, soudům a mnoha dalším ústrkům. Po krátkém intermezzu, kdy byl v roce 1969 Spolek obnoven a roku 1971 zase zastaven, působila Obec křesťanů pouze v Praze a ilegálně díky nasazení Josefa Adamce, jehož byt poblíž Karlova mostu s výhledem na Hradčany se stal jedním z ohnisek duchovního odporu. Po Listopadu Obec zakoupila své nynější sídlo Na Špejcharu a teprve roku 2002 se zaregistrovala jako náboženská společnost na ministerstvu vnitra. Právě přijatý zákon se jí netýká, ano, vlastně především z vlastního až dětinského nezájmu o to materiální a pozemské.

Kšaft soli a popele

Jednou z největších devíz Obce křesťanů jsou bezesporu modlitby Rudolfa Steinera, jím vytvořený Obřad posvěcení člověka a dětský obřad: „Od hlavy až k patě / obraz Boží jsem. / Od srdce až do rukou / cítím Boží dech. / Ústy promlouvám-li, / konám vůli Boží. / Zřím-li Boha všude: / v otci i též v matce, / ve všech milých lidech, / ve stromu i kameni, / v rostlině i zvířeti, / strach necítím před ničím, / jenom lásku ke všemu, / co jest kolem mne. Amen.“ V této modlitbě, kterou malé děti z Obce pronášejí před spaním, jako by se zrcadlilo celé její duchovní bohatství. Láska ke stvoření, jež je živoucím kosmem duchovních bytostí i v tzv. neživém, tíhnutí k vegetariánství, vědomí toho, že duch a hmota byli na počátku jedním a na konci času se opět jedním stanou, a zbytečnost strachu před čímkoli oproti imperativu lásky ke všemu.

Pro tuto vzácnou vyrovnanost, pro schopnost nést sůl ve vlastních ranách; pro deficit strachu, pro to, že ani po roce 1948 nebylo snadné se Obce křesťanů zbavit, neboť byla nezávislá na státu a jeho příjmech (i pro ten Weltenhumor), přejme Obci křesťanů, aby byla solí mezi našimi církvemi, které, zdá se, přijmutím restitucí na sebe berou riziko pádu do popela.

„Čelo křtěncovo kropí se vodou ve formě trojúhelníku. Na bradě se vyznačuje solí čtyřúhelník. Prsa křtěncova znamenají se popelem v podobě kříže. Novalis mluví (...) o popelu a zároveň o mysteriu kříže: ,Největší tajemství jest všem zjeveno a zůstane věčně nezbadatelné. Z bolesti se zrodí nový svět a v slzách se rozpustí popel v nápoj věčného života.'“ (R. Frieling, Sedm svátostí)

David Voda

Obsah Listů 6/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.