Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Karel Hrubý: Dva otcové

Karel Hrubý

Dva otcové

Lenin a Stalin na dlouhé trati

Před šedesáti lety, 5. března 1953 zemřel J. V. Stalin. Brzy nato 14. března zemřel náhle i vůdce československých komunistů Klement Gottwald. Zármutek v řadách stoupenců byl nezměrný.

Básníci tepali oslavné verše na nebožtíky, slzy oficiální propagandy přetékaly stránkami novin. – Za necelé tři roky však se měl svět od Stalinova nástupce Chruščova dozvědět, že nezemřel génius revoluce, ale bezohledný tyran, který v likvidaci milionů viděl nejspolehlivější záruku zajištění své neomezené vlády. Co se v prvních chvílích jevilo jako nezměrná ztráta světového komunismu, mělo být po několika letech označeno za šťastnou chvíli osvobození velké části světa od nezákonné tyranie. Začala se připomínat doba Leninova.

Ve stínu diktátora

Po všechna léta stalinské vlády byl Lenin ikonou znázorňující především velikost revoluční myšlenky. Byl jedním z velikánů světa, vynikajícím teoretikem, iniciátorem a kapitánem revoluce. Ale vlastní zásluha o vybudování moderního „socialistického“ státu a o vítězství komunismu v jedné pětině světa byla připisována Stalinovi. Ten byl od třicátých let nejvyšším bohem ve svatém kvartetu marxismu-leninismu: M+E+L+S. Byl prezentován jako dovršitel revoluce, který upevnil sovětskou moc, vyvedl národy Sovětského svazu z bídy, vybudoval industrii a velmocenský stát, porazil v lítém boji Hitlerovy hordy.

Teď najednou bylo jeho jméno synonymem zla.

*

Do popředí se po roce 1956 znovu dostal Lenin. Měl se stát novým důkazem čistoty a vznešenosti komunistického boje. Návrat k Leninovi, návrat k leninským normám stranické práce, byl receptem na zotavení z otřesné „deviace stalinismu“. Z velké části se to podařilo.

Po pádu „reálného socialismu“ převládlo mezi ortodoxními komunisty mínění, že celková éra vlády komunistů – tohoto leninského předvoje – byla v podstatě dobrá – až na ten nešťastný skluz stalinismu. Analýza příčin a následků 17. listopadu 1989, kterou vypracoval tým expertů KSČM, došla v tomto duchu k závěru: „Považujeme období socialismu za období, které přes všechny nedostatky patří k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu.“

*

Mezi Leninem a Stalinem byl ovšem nepřehlédnutelný rozdíl. Lenin byl politický myslitel, razící odvážné myšlenky. Stalin byl chytrý aplikátor, který tyto myšlenky přejal, vykládal – a mnohdy znetvořil. Leninovi byla moc prostředkem k naplnění vize, kterou choval o lepší budoucnosti společnosti zbavené kapitalismu. Stalinovi se moc stala časem prostředkem k uspokojení osobních ambic – a zdrojem perverzního potěšení. Přesto nelze přehlédnout Leninův impuls k vytvoření bezohledné diktatury, která od samého počátku nebyla diktaturou proletariátu, ale diktaturou stranického aparátu nad proletariátem a celou společností (jak mu to už záhy předpověděla německá revolucionářka Rosa Luxemburgová).

Dvojí revize Marxe

Základ teorie o nezbytnosti přechodu od kapitalismu k socialismu byl ovšem u K. Marxe. Po jeho smrti došlo k prvním systematickým úvahám o platnosti jeho teorie. Nejvážnější námitky proti správnosti některých jeho tézí přinesla práce Eduarda Bernsteina (Předpoklady socialismu), vydaná v roce 1899. Upozornil v ní, že některé Marxovy prognózy se nevyplnily, protože spočívaly na vratkých vědeckých základech. Nedošlo například k oslabení kapitalismu a k jeho rozhodující krizi, jak předvídal Marx, nýbrž naopak kapitalismus se časem vyrovnal s některými svými nedostatky, existuje dále a nelze v dohledné době očekávat jeho zřícení. Také vědomí proletariátu, který byl označen za hrobaře kapitalismu a nositele naděje na větší svobodu člověka v novém, socialistickém světě, se nevyvinulo na takovou výši, aby bylo lze očekávat, že proletariát je dostatečně připraven nejen svrhnout kapitalismus a měšťáckou formu státu, ale i převzít vedení nového systému. Bernstein proto navrhoval, aby dělnické hnutí se neutápělo v nedohledné vizi nového společenského řádu, jak ho předvídal Marx, nýbrž aby se podílelo na politickém boji s buržoazií v existujícím kapitalistickém systému, snažilo se ho dostat pod větší kontrolu a místo revolučním bojem usilovalo parlamentní cestou o zlepšení sociálního, politického i kulturního postavení proletariátu.

Také Lenin v roce 1902 v brožuře Co dělat? dospěl k názoru, že nelze čekat pasivně na dozrání třídního vědomí proletariátu. Ale měl jiný recept než parlamentní politiku. Politické třídní vědomí musí být do dělnictva vneseno „zvenčí“, a tuto úlohu mohou podle něho splnit jen lidé, jimž je revoluční činnost povoláním. Teorii revoluce vypracoval tedy se zřetelem na její uskutečnění i bez dostatečného třídního vědomí proletariátu. Jeho strategie se opírala o vytvoření militantní avantgardy uvědomělých revolucionářů s neotřesitelnou vůlí dosáhnout změny mocenských a sociálních struktur ve společnosti stůj co stůj. Tato „avantgarda“ musí ovládat nejen strategii a taktiku občanského boje, ale i umění vládnout po uchopení moci společnosti. Začal takovou avantgardu organizovat; odštěpil se od sociálních demokratů („menševiků“), nazval svou část strany „bolševiky“ a dal jí charakter militantní organizace. Zatímco tehdejší sociální demokraté považovali v duchu Marxova historického materialismu kapitalismus, respektive vládu liberální buržoazie za historicky nezbytnou přechodnou epochu z feudalismu k socialismu, neváhal Lenin revidovat Marxovu historickou prognózu a rozhodl se pro přímý přechod z feudálního systému k diktatuře proletariátu revolucí, v níž avantgarda proletariátu se opře nejen o dělníky, ale i o rolnictvo.

Leninova genialita a její důsledky

Tato myšlenka se ukázala jako geniální. Když vypukla válka a carské Rusko se ocitlo ve vojenské a zásobovací krizi, podařilo se bolševikům získat část vojáků na svou stranu slibem uzavřít mír a rozdělit statkářskou půdu mezi zemědělské dělníky. V situaci rozkladu carského státu došlo k revoluci (únorové), z níž vzešla provizorní vláda liberálů a socialistů. Byla však vytvořena bez účasti bolševiků. To bylo proti intencím Leninovým, který se rychle vrátil ze švýcarského exilu. V takzvaných Dubnových tézích žádal okamžité ukončení války, pád parlamentní vlády, zřízení dělnických, rolnických a vojenských rad (pod heslem Všechna moc sovětům!), zrušení policie, armády a byrokracie, vyvlastnění šlechty a velkostatkářů, zestátnění bank, výrobních prostředků, a to vše pod kontrolou komunistické strany, jak se bolševici nově pojmenovali. V říjnu (7. listopadu) 1917 se bolševikům podařilo získat mocenskou převahu a začali tyto požadavky uskutečňovat. Současně museli vést občanskou válku proti zastáncům starých pořádků.

Po Říjnové revoluci se zdálo, že Leninova kritika byla oprávněná. Komunisté na sebe strhli veškerou moc v centrech revoluce, provedli radikální změny ve vlastnictví výrobních prostředků, odstranili feudální byrokracii i buržoazii z mocenských, ekonomických i kulturně-politických pozic a ujali se řízení společnosti svým „revolučním“ způsobem, při němž se bohatě uplatnily likvidační metody. To bylo nakročení k způsobu vlády, který později s centralisticky organizovanou stranou ve svých rukách plně a perverzně rozvedl Stalin.

*

Myšlenka vytvoření militantní avantgardy se však ukázala geniální jen pro fázi bezprostředního boje o moc. Vyjevila se naopak jako osudová pro řízení společnosti. Revolucionáři používali diktátorské moci, aby potlačili odpor stále ještě většiny společnosti – a museli tento diktát v podmínkách občanské války stupňovat. Pluralita prvních měsíců revoluce byla záhy odstraněna, parlament rozpuštěn, opozice rozprášena, veškerá moc se soustředila v rukou komunistické strany. Kronštadtské povstání námořníků, které vypuklo v březnu 1921, bylo protestem proti této snaze komunistů strhnout veškerou moc na sebe. Námořníci žádali obnovení činnosti opozičních stran a vyhlášení nových voleb. Povstání bylo krvavě potlačeno, Lenin je nazval „bílým spiknutím“, sověty byly plně podřízeny bolševikům a zbaveny politického vlivu. Diktatura se stala trvalým organizačním principem ve státě a společnosti. Co se ukázalo jako geniální pro získání moci ve státě, to se vyjevilo jako osudné pro novou strukturu společnosti. Lenin podepřel diktaturu i svou „revoluční morálkou“: Co prospívá věci proletariátu (a strany), to je morální, a vše, co odporuje zájmům proletariátu (a strany), je nemorální. Argumenty odporující zájmu proletariátu jsou proto eo ipso nepravdivé, nesprávné – a hodné zatracení. Kritérium morálky i pravdy nabylo povahy účelové.

Morální kredit revoluci

V letech po první světové válce provázelo Leninovo jméno ohromné nadšení levicové části světa. Idea revoluce byla nesmírně populární. Skutečnost, že byl smeten caristický režim a že byla vyvlastněna statkářská a kapitalistická ekonomika, zatlačena buržoazie a údajně nastolena „vláda lidu“, působilo zejména v západní Evropě opojivě. I u nás se velké části dělnictva a inteligence zmocnilo nadšení pro Lenina. Bylo to nadšení pro ideu osvobození lidu od vykořisťování a pro instalaci socialistického způsobu správy a řízení společnosti. Dekrety o míru, o půdě, o právu národů, které Lenin vydal jako předseda rady komisařů hned v listopadu 1917, vzbuzovaly naděje. Nevědělo se ovšem ještě mnoho o revoluční praxi, o způsobu vlády jedné strany, o krvavém potlačování odpůrců a svobodného projevu. A i když začaly prosakovat zprávy o násilném způsobu vlády, převažovalo nadšení a vděčnost za naplnění idey revoluce. Krev prolil? Vraždil? Ano. – Ale vdechl víru... Tyto verše Karla Tomana vyjadřují obdiv, který Lenina provázel i po jeho smrti roku 1924. Touha po osvobození od vykořisťování a vlády kapitálu stejně jako víra v možnost náhlého uskutečnění této změny byla tak silná, že ideál nového světa nemohla překrýt žádná nepříznivá fakta. Jeho naplnění se zdálo být na dosah ruky. Morální kredit, který měla ruská revoluce ve vědomí levicového dělnictva a intelektuálů, byl nesmírný.

*

Ve skutečnosti však situace v revolučním Rusku byla jiná, než jak si ji vykreslovalo idealistické očekávání jejích příznivců. Strana bolševiků – po říjnové revoluci se vrátila k jménu, které razil K. Marx v r. 1848 a nazývala se Komunistickou stranou (bolševiků) – na sebe strhla všechnu moc. Program lidové vlády sovětů byl po Kronštadtském povstání opuštěn. Na 10. sjezdu strany v březnu 1921, který následoval po povstání, bylo zakázáno tvoření frakcí uvnitř strany, a tím fakticky potlačena svoboda názoru. Síly teroru a nového útlaku, který po krátkém uvolnění v období NEPu byl paralelním průvodcem bolševické vlády, ukázaly časem, že morální kredit byl vystaven předčasně. Důsledkem revoluce byla diktatura aparátu strany a tajné policie nad lidem, nad proletariátem i nad ostatními vrstvami. Nevzniklo socialistické hospodářství, ale systém monopolního hospodaření řízeného státem. Svoboda individua byla podřízena kolektivnímu (státnímu, tj. stranickému) zájmu. Samospráva podniků zůstala pro nedůvěru v řídící schopnosti proletariátu nenaplněna, výroba časem podřízena státnímu plánu, odborům přisouzena nová role: spolupůsobit na vybičování vyšší produktivity. Z boje o vyšší demokracii, nejen politickou, ale i sociálně spravedlivou, se stal zápas o utužení moci jediné, absolutně vládnoucí strany. Revoluční avantgarda se transformovala v politickou a policejní byrokracii. Stát se nezmenšoval a svoboda občana nerostla, jak předpokládal Lenin, ale naopak státní aparát se rozrůstal a svoboda občana se stále zmenšovala. Na vývoj svého odkazu neměl už vliv – mezer v něm využil k ukojení svého hladu po moci jeho pozdější nástupce v čele revoluce Stalin (kterého si ve skutečnosti jako pokračovatele svého díla nepřál). Ze strany revolucionářů se stala strana držitelů a žárlivých strážců své moci, z demokratického centralismu se stal nástroj potlačení svobodného názoru členstva – ostatní obyvatelstvo bylo už dávno všech politických svobod zbaveno.

*

Přesto: Ruská revoluce nepochybně zjitřila sociální vědomí světa. V celé řadě států využili socialisté obav buržoazních stran z možných nepokojů a prosadili uzákonění mnoha svých požadavků. I u nás byly přijaty zákony na ochranu práce a dělnictva, zavedena osmihodinová pracovní doba, státní podpora v nezaměstnanosti (ovšem malá), ustaveno ministerstvo sociální péče, zřízena Ústřední sociální pojišťovna, uzákoněna placená dovolená, rozšířeno starobní a invalidní pojištění. Myšlenka sociálních reforem tak paradoxně nabývala v západní Evropě na síle právě strachem z obávané Leninovy revoluce.

Leninův kult dnes

Kult Lenina byl u nás nejsilnější ve dvacátých letech, kdy se do jeho jména projektovala idealistická přání velké části socialistického hnutí. Ještě v třicátých letech českoslovenští komunisté při prezidentské volbě v roce 1934 odmítali Masaryka a přihlašovali se k Leninovi (Ne Masaryk, ale Lenin!). Potom však byl Lenin postupně zastiňován Stalinem, který „leninismus“ interpretoval podle svých potřeb a diktátorských choutek. K výraznější renesanci Leninova kultu došlo u nás po roce 1956, ale zejména v pozdních šedesátých letech, kdy obroda vnitřního života KSČ a odvratu od stalinismu se zaštítila heslem „návratu k leninským normám“. Lenin byl ovšem vzpomínán, oslavován i pilně citován po všechna léta komunistického režimu, byla připomínána, analyzována a interpretována jeho teorie, ale politická praxe se jím řídila především tehdy, šlo-li o upevnění mocenských pozic komunistické strany. Jeho teorií o avantgardní roli komunistické strany se zdůvodňovala represivní opatření proti opozičníkům, úchylkářům, „zrádcům ve vlastních řadách“, stejně jako později proti disidentům, chartistům, studentům aj. Lenin už nebyl nositelem revoluční pochodně, ale legitimací k udržení „vedoucí role strany“ stůj co stůj.

*

Dnes je kult Lenina u nás omezen na nevelkou skupinu starších členů KSČM a hnutí „komsomolců“, stojících nejméně jednou nohou za hranicí demokracie. Respekt k Leninově teorii chovají také někteří levicoví intelektuálové, pro něž Lenin se stal záchranou myšlenky socialismu poté, když Stalinovo jméno ji zkompromitovalo. V obecném povědomí Leninova památka zplaněla. Většina dnešních voličů KSČM neuvažuje už ideologicky – volí z protestu. Naproti tomu v některých zemích bývalého SSSR je Lenin pořád ještě součástí „národní tradice“. Jeho pomníky stále ještě zdobí veřejná prostranství, mladí manželé si nadále potrpí na svatební fotografie s jeho monumentem za zády, putování k moskevskému mauzoleu a k místům připomínajícím život a činnost Lenina je stále ještě „dobrým zvykem“ leckde na východ od polských hranic. Lenin v očích svých stoupenců nenese žádnou vinu na pozdějších Stalinových chybách a zločinech. A to i přes skutečnost, že strana v leninské podobě umožnila Stalinovi do značné míry postupné, bezohledné a zločinné vyřazení opozice či konkurence, stejně jako přeměnu občana v manipulovanou jednotku diktátorovy vůle.

Lenin nebyl Stalin – a tím se zdá být jeho jméno očištěno od všeho, co vystoupilo zřetelně do popředí teprve za Stalina.

Pieta – či program?

Zatímco i staromilci vyslovují dnes Stalinovo jméno už jen s ostychem, hodnocení Leninova dědictví je – a to i uvnitř politické levice – přinejmenším nejednotné. Na jedné straně se oceňuje jeho celoživotní nasazení pro osvobození proletariátu, snaha vyvinout na základně marxistické teorie nové řešení přechodu k socialismu, dát nový návod, jak uchopit moc, který spočíval v jeho správném odhadu situace v Rusku a v konstrukci strany nového typu, která byla s to revoluci uskutečnit. – Na druhé straně je Lenin kritizován pro nesprávné očekávání světové revoluce, pro tuhý centralismus, potlačení lidových sovětů, soustředění veškeré moci v rukou bolševiků a pošlapávání lidských práv – až k zavedení metod teroru, který se už pod jeho vedením široce rozvinul. Tím vytvářel předpoklady, na kterých bylo možno (nikoli ovšem nutno) rozvinout totalitní systém stalinského období. Na konci svého života sice rozeznal hrozbu bujícího byrokratismu, který i ve straně dával všechnu moc do rukou centrálnímu aparátu a přezíral potřeby lidu. Viděl nebezpečí i v tom, že generálním tajemníkem strany se stal J. V. Stalin, kterého považoval za hrubého, netolerantního a náladového. Ale spoután těžkou nemocí, nemohl už sám proti tomu účinně bojovat. Jeho dílo už šlo cestami, na jejichž směr neměl sám rozhodující vliv.

*

Přes tento podíl Lenina na vytváření takové strany, jejíž struktura a charakter umožnily Stalinovi vytvoření totalitního systému, je mnohým dnešním komunistům stále perspektivou historického vývoje společnosti socialismus „založený na teorii vypracované Marxem a výrazně rozvedené Leninem“ (olomoucký sjezd KSČM). Přesto skupina pražských komunistů vytkla vedení strany před sjezdem v Liberci 2012, že „fakticky opouští ideové fundamentální základy komunistického hnutí založené učením Marxe, Engelse a Lenina“. Výtka byla striktně odmítnuta. KSČM sice opustila strukturu centralisticky řízené strany, neboť absolutní podřízenost a disciplínu „demokratického centralismu“ nelze v otevřené společnosti vynutit. Ale Leninova teoretického i bojového odkazu se neodřekla.

*

Pokud však leninské názory zůstávají jedním ze zdrojů teorie a praxe KSČM, zůstává i dnešní reformně se tvářící (a dodejme: i reformně se chovající) komunistická strana špatně čitelným politickým fenoménem. Je připomenutí Leninova jména jako vylepšitele marxismu jen výrazem její piety k dávným kořenům a prorokům, připomínkou ideálu socialismu, který je – sice v nestejných podobách – stále živý? Anebo je Leninův návod ke způsobu změny společenského systému pro KSČM stále ještě latentním programem, jen dočasně překrývaným reformistickou rétorikou a strategií?

*

Historie připravila totiž paradoxní situaci: leninská komunistická strana (bolševiků) se ve snaze instalovat socialismus postavila proti pluralitní demokracii v Rusku, Komunistická strana Československa pod heslem výstavby socialismu pluralitní demokracii v osmačtyřicátém s velikou chutí rozmetala a nahradila loutkovým divadélkem Národní fronty. A českomoravská KS, která se k svým předchůdkyním hrdě hlásí, si dává do svých stanov jako cíl vytvořit socialismus jako „demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavenou na maximální občanské samosprávě“. Přisuzují sice klíčovou úlohu společenskému vlastnictví, které je strategickým cílem, vycházejícím z dlouholetých tradic marxistického myšlení. Ale ujišťují: „Jeho naplnění chceme dosáhnout demokratickou cestou. KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie...“ – včetně metod kultu osobnosti, dodává se.

*

Jde tedy o změnu strategie, či o změnu programu? Jak máme v této souvislosti chápat dovolávání se Lenina? Nebyl by na místě spíše Bernstein, který doporučoval odložit myšlenku revoluce, využít systému demokracie a přenést sociální zápas na půdu parlamentu?

*

Tuto nejasnost mohou ovšem vysvětlit jen ti, kteří se k leninským kořenům a ke jménu komunistické strany stále ještě neoblomně hlásí.

Karel Hrubý (1923) je sociolog, politolog a politik; byl posledním předsedou exilové ČSSD; žije ve Švýcarsku.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.