Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 3 > Jaroslav Dvořák: O nezodpovědném plurálu

Jaroslav Dvořák

O nezodpovědném plurálu

(K Listům 2/2013)

V článku českého politika, právníka a esejisty Petra Pitharta, jehož exkluzivnímu postavení u redakce dvouměsíčníku zcela jistě nemohu konkurovat – vždyť jemu do příspěvku vložila redakce jen mezititulky, zatímco z mého posledního příspěvku vypustila cca 80 % slov – s mým uvažováním nejvíce rezonuje myšlenka, že obyvatel té země (myšleno Československa) se nikdo na nic neptal v době, kdy se řešilo rozdělení státu, za který na frontách obou válek bojovaly a umíraly desítky tisíc Čechů a Slováků. Tato myšlenka ve mně nejen rezonuje. Osobně se mne i velmi dotýká kvůli mému otci. Ten se na italské frontě první světové války dobrovolně stal domobrancem, tedy příslušníkem ozbrojené složky nového státu. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do vlasti ještě více než rok stál v řadách armády na slovensko-maďarské hranici, kde napomáhal jejímu zpevňování. Dnes už můj otec odpočívá na jednom vesnickém hřbitůvku na Vysočině a nemůže litovat toho, co jiní promarnili. Ostatně v tom není sám.

Aby se zprostil své spoluodpovědnosti, kterou podle mého soudu zajisté měl, použil doktor Pithart oblíbený a v naší publicistice velice rozšířený grif: obratně přešel ze singuláru do plurálu, případně použil zvratných sloves. To se mi nejeví jako dost poctivé a mužné. Jako dr. Pithartovi, tak i mně vadí to, že ke změně státu došlo překotně a že se nikdo neptal na to, zda občané chtějí žít v tom či onom státě. Nejen to. Vadí mi i to, že „se nikdo“ neptal občanů ani na jiné věci, na které měli být občané dotazováni, a dotazováni nebyli. Cožpak taková otázka, zda poté, kdy se zásadně změnila politická a bezpečnostní situace v Evropě, poté, kdy byla dohodou rozhodujících hráčů ukončena nákladná a devastující „hra“ na válku, válka studená, poté, kdy byla rozpuštěna -Varšavská smlouva, neměli být občané této země dotázáni, zda chtějí být členy jiné vojenské aliance? Neměli být občané dotázáni, zda by nedali přednost neutralitě, místo aby jako jeden muž byli převedeni na druhou stranu „fronty“?

Že už dnes tato fronta neexistuje? Takové pochyby vyvracejí mnozí. Vzpomeňme jen výroků kandidáta na prezidenta Spojených států Mitta Romneye, pronesených loni ve Varšavě! Nebo snad neplatí, že byl náš stát, který není exkluzivním vlastnictvím jen jedné skupiny občanů, převeden na frontu proti těm, s nimiž na jedné z front druhé světové války prolévali krev někteří naši spoluobčané v boji proti nepříteli, jenž ohrožoval existenci našeho státu a národa suveréna v samotných základech? Jak by se jinak dalo vysvětlit ono vzrušení, které v naší zemi zavládlo, když nám kdosi řekl, že by tentokrát mohly přiletět rakety s „humanistickou“ náplní z opačného směru, než jsme je čekali v minulých desetiletích? Neměli být občané dotázáni, zda souhlasí, aby bezpečnost jejich státu, který udržují i svou prací a svými daněmi, byla vložena prakticky výhradně do cizích rukou? Uvádím jen některé z řady otázek, které bych měl.

Jestli doktor Pithart tvrdí, že tehdy, to jest při dělení Československa, dostala důvěra v demokracii ránu, ze které se nejspíš nevzpamatovala, má jistě pravdu. Ale je třeba se podívat pravdě do očí: ty rány následují jedna za druhou. Asi bych unavoval, kdybych je vyjmenovával. Má také pravdu, že demokracie se může stát také prázdnou formou. I mnohým pojmům hrozí podobné nebezpečí. Dokonce se mnohé pojmy, jako například „právní stát“, „totalita“, „svoboda projevu“, mohou stát jen klišé, něčím, co se stalo či stává mnohoznačným, nevýstižným, otřelým a na co mnozí z nás – já k takovým patřím – slyší stále méně a méně.

Velice bych uvítal, kdyby muži, jako je Petr Pithart se svými kolegy politiky, se alespoň pokusili naplnit příběh, který by nás spojoval. Oživil jsem si u F. Trávníčka znalost, co je vlastně „příběh“. Byl jsem poučen tímto znalcem českého jazyka (tedy fenoménu, jenž také doslova před očima mizí v propadlišti toho, co se vzletně nazývá globalizací), že příběhem je to, „co se zběhne“. Čili to, co bude. A kam se dostaneme, aniž bychom tam byli dovlečeni. Protože jen toho, kdo chce, osud vede, a toho, kdo nechce, jen vláčí za sebou. (Fata volentem ducunt, nolentem trahunt – Seneca).

Říkat jen, že takový příběh nemáme, nestačí. Když – tak jako dr. Pithart – hledám kolem sebe lidi, kteří by byli aktivními aktéry, nikoliv jen pasivními oběťmi, zmocňuje se mne pocit, že žiju v pustině, kde kolem dokola nevidím živáčka. A nejen to: nevidím ani návod, teorii, bez které to asi nepůjde. Těžko ale poradí sociální inženýři, tím méně pak profesoři glorifikující neviditelnou rukou trhu. Protože ta je nejen neviditelná, ale navíc i totálně slepá. Slepectví je ale velice silný handicap pro takovou práci. Zřejmě si bude muset tento národ spolu s dr. Pithartem nějakou dobu počkat, než se zde objeví někdo, kdo začne onen příběh tvořit. Já sám ve svých osmdesáti pěti letech mám stěží šanci se něčeho takového dočkat, když už podobná šance byla v posledních třiadvaceti letech tak trestuhodně promarněna.

Ing. Jaroslav Dvořák, Třebíč

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.