Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 3 > David Voda: Metamorfózy paní Emílie čili Na lýře domov můj

David Voda

Metamorfózy paní Emílie čili Na lýře domov můj

Zakladatel anthroposofie a „re-designér světa“ Rudolf Steiner (1861–1925) a jeho monumentální dílo duchovní a umělecké zažívají renesanci zájmu ze strany neanthroposofů přinejmenším od roku 2011, kdy svět slavil 150 let od jeho narození. Zapomenuté osudy reprezentantů české anthroposofie dokazují, že Češi kdysi patřili do epicentra hnutí, které chtělo re-designovat celý evropský všehomír. Nedávno objevené deníky olomoucké anthroposofky Emílie Hudečkové (1890–1956) jsou dalším střípkem do mozaiky české části historie této spirituální internacionály.

Život Emílie Hudečkové zprvu nijak nenaznačoval, že by tato středostavovská panička z moravského maloměsta měla kdy čímkoli vybočit z průměru své doby. Před první světovou válkou se vdala za známého olomouckého rámaře Ferdinanda Hudečka, který provozoval úspěšnou živnost v Denisově ulici. Obchod vzkvétal i díky malé konkurenci a úzkým kontaktům, které manželé udržovali s místní maloměstskou bohémou. Plicními chorobami a zá­něty ženských ústrojí trpící Emílie ve 20. létech zajížděla často do různých sanatorií v Jugoslávii, Korutanech a Sasku. Mezi její hlavní koníčky tehdy náleželo dobově módní alpinkářství. A v souvislosti s ním se poprvé setkala se Steinerovou utopií. Biodynamické zemědělství ve své době představovalo absolutní avantgardu, v čase, kdy nijak nebylo rozšířeno umělé hnojení a chemizace zemědělství, přišel esoterik Steiner s tezí, že k půdě třeba přistupovat medicínsky, že bytost-planeta Země vydá zdravé plody, pouze bude-li oplodněna tajuplnými bio-preparáty a bude-li zemědělství orientováno celostně a lunárně. Zprvu snad biodynamický rozmar vedl Hudečkovou k proměně, při níž se z maloburžoazní dámy stala zapálená anthroposofka, vyznavačka alternativní medicíny, arteterapie a duchovní badatelka. Tento obrat nastal pravděpodobně na podzim roku 1932, kdy Emílie navštívila Mekku anthroposofického hnutí – kolonii v Dornachu a Arlesheimu na jižním okraji Basileje.

Deník z cesty do utopie

V rodinné pozůstalosti se zachoval její cestovní deník z léčebné cesty do Dornachu a přilehlého Arlesheimu. Je to měkká brožura černé vazby z voskovaného papíru a jemného vzoru krokodýlí kůže o 120 nelinkovaných bílých listech. Psáno je tužkou, lehkým, jemným, čitelným písmem, česky i německy, stránky nečíslovány.

Za rozbřesku 14. září 1932 se Emílie vydala vlakem z Prahy přes Plzeň, Mariánské Lázně, Cheb, Norimberk, Baden Baden, aby v ranních hodinách 15. září dorazila do Basileje. Odtud se přepravila tramvají do 10 km vzdálené vesničky Arlesheim na kliniku charismatické Dr. Ity Wegmannové, spolutvůrkyně anthroposofické medicíny. Rudolf Steiner krátce po první světové válce ve spolupráci s mnoha lé­kaři vytvořil základy tzv. léčebného umění – anthroposofické medicíny, která na rozdíl od prudce se rozvíjející „materialistické“ medicíny, bázující na výzkumu buněk, vývoji očkovacích látek a laboratorní diagnostice, obrátila svou pozornost k Paracelsovu léčení „podobného podobným“, tedy k homeopatii a tzv. celostní medicíně, snažící se odhalit esoterní příčiny nemoci. „Odpoledne jsem byla předvedena pí. Dr. Dawenter. Všechno jsem jí pověděla. Dělala si pilné zápisky a konečně mě důkladně -prohlédla a proklepala jak nakřapané plíce, tak život. (…) Pokusí se léčbou, o které se poradí s pí Dr. Wegman, působit na celé tělo. Provedla hned vystříknutí a zaprášení eukalyptovým pudrem.“ Emílie – a v tom se příliš neliší od naší nynější zkušenosti – byla od prvních chvil šokována laskavým přístupem personálu kliniky. „Co se mne tu zvlášť líbí, je ta hřejivá laskavost všech sester a lékařek. Nebo sl. Häuser, která mne učí léčivé eurythmii, to je také velice milá osoba. (…) A všechny ty holky, co posluhují v jídelně. To je ochota s příjemným úsměvem, že se člověk cítí jak na jiným světě.“ Zprvu Emílie v deníku věnuje velký prostor popisu léčby, která je jí na klinice ordinována: v poledne léčivá eurythmie, pak sedací lázeň z odvaru majoránky a meduňky, „mazání zad lihem jalovcovým“, později i léčba plic silným magnetem, dále konzultace významu snů, které se jí zdají. Po poradě mezi lékaři je jí doporučen přednáškový cyklus Rudolfa Steinera k četbě jako součást terapie(!): „Sestra Anny, velice milá bytost, nosí mne stále nějaké knihy: ,Das müssen Sie noch bei uns lesen, und das müssen Sie bei uns lesen. O, Sie haben noch viel Arbeit bei uns!‘“

Kolik mnohalidu pospíchá ke Goetheanu…

Na konci září zúčastní se Emílie též přednášky švýcarského spisovatele a člena představenstva Anthroposofické společnosti Alberta Steffena v expresionisticko-organické betonové budově druhého Goetheana – pravého centra steineriánské utopie: „Návštěva byla obrovská. Všech 900 sedadel obsazených a ještě přístavby. Přednášející je velmi oblíben. Také obecenstvo často strhl k smíchu. Na cestě tam byla to pěkná podívaná, kolik mnoho lidí pospíchá ke Goetheanu, jak do obrovského chrámu.“ Hluboký dojem v ní zanechá představení tzv. Mysterijní hry Faust na hlavní scéně Goetheana: „Co napsat o představení samotném, to opravdu nevím. To nestačí slova. To jsou nezapomenutelné dojmy. A ta nádherná hudba, obyčejně na ukončení obrazu. Jsou to zvuky jako v nebi! Po návratu, po večeři, 9 h, předčítala pí. Dr. Wegman poslední krásnou přednášku Dra Steinera. Bylo to velmi dojemné. Jednalo se o znovuvtělení proroka Eliáše – Jan Křtitel – Lazarus – Jan Evangelista – Michelangelo – Novalis. Nakonec s velkou vážností promluvila, že anthropososophové nepracují tak, aby bylo možno v intencích Dra Steinera den Michaeli oslavovat.“

Stále znovu je Emílie – i po 14 dnech pobytu – šokována religiózní atmosférou na klinice a především stále se proměňující internacionální společností: „6./10. Tak mé milé protějšky, onen pastor Brun se sestřenicí velmi milou a úslužnou dámou aus Mühlhausen, dnes ráno odcestovaly. Jejich místa zaujala stará dáma z Oslo. Má dceru v Goetheanu, studuje tam eurythmii. Má sousedka v pokoji je Angličanka Miss Gregg z Newbury. Má sousedka u stolu sestra (v bílém čepečku) Elfriede Hahndla z Hannoveru, vedle ní fr. Führer aus Solothurn se synáčkem. Bývá tu někdy osm až deset různých národností najednou pohromadě, jak sestra Anny jednou při stolu vypravovala. Je tu lékařek: Dr. Ita Wegman, Dr. Dawenter, Dr. Knauer, Dr. Bockheld a lékaři Dr. Suchantke, Dr. Kaelin. Všichni sedí u středního velkého kulatého stolu, na kterém je jen uprostřed pěkné větší čtvercové milieu, na něm podložka z lýka, na ní váza se širokým hrdlem, vždy plná květin. Ubrus na stole není. Pod každým talířem podložka z lýka. Před každým jídlem říká obyčejně sestra Eva tuto modlitbu: Rostliny klíčí v noci země, / byliny pučí mocí vzduchu, / plodiny zrají silou Slunce. // Tak klíčí duše ve schráně srdce, / tak pučí moc ducha ve světle světa, / tak zraje síla člověka v záření Božím. / Amen //

Na jiném světě

Ačkoli se úspěch terapie paní Emílie zatím nedostavil, je naše pacientka stále více a hlouběji vplétána do života dornašské reformní kolonie. Obdivuje šperky, které se prodávají v Goetheanu. Šperky ze zlata a jiných drahých kovů, vykládané drahokamy – dle esoterní symboliky, kamenů zvěrokruhu atd. Zdá se jí, že snad každá dáma v Dornachu vlastní nějakou brož v „goetheanském stylu“. Zatouží mít také takový šperk. Dr. Dawenter jí stále ordinuje meditační cviky, eurythmii a bylinné koupele a především studium přednášek Dra Steinera. Emílie je dojata srdečností a blízkostí oduševnělé lékařky. S Dr. Dawenter řeší i manželské problémy doma, vykládá jí sny. Třetí týden pobytu ji jedna ze sester vyzve, aby navštívila už tehdy slavné oddělení kliniky Ity Wegmanové – nedaleký domov v Sonnehofu, kde jsou léčeny děti těžce duševně postižené a mongoloidní. Zde zažívá další šok. V Sonnenhofu se už od roku 1924 začaly shromažďovat těžce duševně postižené děti z celého světa, které byly podrobeny tzv. léčebné pedagogice. Tato revoluční disciplína předběhla svou dobu o téměř třicet let, uvážíme-li, že teprve roku 1960 byla v Německu uzákoněno právo na vzdělání duševně nemocných dětí a že ani Emílii, jak vysvitne z následující citace, nebyl v roce 1932 znám dnes všesrozumitelený pojem „mongoloidní dítě“: „9./10. Při svačině mě sestra Anny upozornila, že v Sonnenhofu je loutkové divadlo, že bych se tam mohla podívat. Již nepršelo tak jsem šla. V Sonnenhofu za katolickým kostelem se léčí děti. Musela jsem chvíli v předsíni čekat a tu se tam nahrnulo [množství] menších a větších dětí. Některé mne podali ruce a pozdravili Grüss Gott, pak se jedna ptala Wie heisst Du? Ich heisse Trudi. Wo wohnst Du? Tlačily se ke mne pohladit kožešinu, sedaly mne na klobouk atd. Jedno malé dítě držela ošetřovatelka v náruči, asi 1 a 1leté, spodní část obličeje bezvládná, ústa otevřená a jazyk opravdu jak trdlo venku. (Přichází prý se občas, že se dítě takové narodí a říkají prý tomu „Mongoloiden“, říkala sl. Häuser). Při představení byly některé děti dosti neklidné, ale nebylo slyšet žádné napomenutí. Taková neskonalá láska tam panuje, že i ti nešťastníci-žebráčci se tak mile a blaženě usmívají jako by si svého stavu nebyly vůbec vědomi. Ten drobek hoch 16letý o dvou hůlčičkách a ten 20letý skoro bezvládný, jak mile mne na rozloučenou pokynuli! – To ovzduší je zde nepopsatelné. Kde jen ti lidé béřou tu sílu, by mohli ze sebe vydávat jen samou lásku! Však to na těch dětech vidět. Žádné zakřiknuté a jedno k druhému tak laskavé, tak ohleduplné. Člověk se cítí jak na jiném světě.“

Kde domov můj na lýře

S blížícím se koncem pobytu konzultuje Emílie opakovaně svou manželskou situaci, ale také různé nemoci v rodině a obstarává na cestu léky. Dne 11. října zaznamenal deník smutnou událost: „Ten těžce nemocný 4letý hošíček včera zemřel. Dnes tu bylo srocení v pokoji pode mnou, něco podobného jako výkrop. Přišel farář Obce křesťanů z Lorrachu v Německu. Bylo slyšet jeho hlas pronikat až nahoru, také zvuky dvou lyr (Leier). Hošík trpěl skoro nepřetržitými epileptickými záchvaty. K večeru jsem vklouzla k mé sousedce, Miss Gregg, která zcela tiše broukala také na tu Leier. Ukázala mi ji a nechala mi zahrát. Jde to lehce a umí to velmi pěkně.“ I na druhý den se na klinice provozovala výuka hry na lýru, což byla součást léčebné pedagogiky i anthroposofické medicíny už od roku 1926: „Pozděj jsem šla k Miss Gregg a pokusila se zahrát 2 lehké písničky na lýře z paměti. Ona si je hned v notách poznamenala. Musela jsem ji zahrát naši národní hymnu, přála si ji poznat.“

Závěr deníku vyplňují přípravy na odjezd, čekání na obnos od manžela na zaplacení dluhu za pobyt, plán na léčbu plic, seznam dárků, knih a léčiv, tabulka naměřených tělesných teplot, německé výpisky a doporučení Dr. Bockholda pro syna Jiřího, který trpěl zpožděným motorickým vývojem: Wasserfarbentherapie. Má prý malovat červenou, zelenou a modrou: západ slunce, východ slunce, jaro, léto, podzim, rozkvetlý strom…

Anthroposofická tíž

Zdali se Emílie vyléčila z tělesných neduhů, jež ji pronásledovaly až do dvaačtyřicátého roku jejího života, kdy se vydala na léčebný pobyt do Klinicko-terapeutického institutu v Arlesheimu, nevíme. Prošla však pozoruhodnou proměnou, typicky ženskou, zasvěcení uměleckou cestou. Sny, šperky, mysterijní hry, lýra… Za druhé světové války ztratila manžela, který bez léčiv umíral v těžkých bolestech na rakovinu. Vlajková loď dnešní anthroposofické medicíny, preparát ze jmelí Iscador, zázračný lék na rakovinu, byl uveden na trh až roku 1960. Ve třicátých letech se v jejím domě odehrál první olomoucký Obřad posvěcení člověka pražské Obce křesťanů. Její synové Ferdinand a Jiří (Fada a Jux) zdědili její přesvědčení a stali se oba nejvýznamnějšími reprezentanty anthroposofického samizdatu v Československu po roce 1956. Kolem roku 1949 vytvořila Emílie Hudečková svůj vlastní náhrobek z chlebové střídy v goethanském stylu, který dodnes zdobí v pískovci olomoucké Ústřední hřbitovy, dost možná jako prostředek poznání cesty k „vyšším světům“ (Wolfgang Pehnt), jak jej ona sama prožila v Dornachu a Arlesheimu.

V roce 2011 napsal současný švýcarský anthroposof Taja Gut: „To těžké na slově anthoposofie dává často zapomenout, čím tato je: ekvilibristikou, uměním dynamické rovnováhy. A jak se dá ještě jinak v základu definovat jako nevyčerpatelná variace na záhadno u skutečnost: já jsem? Já jsem – mezi tím: mezi narozením a smrtí, duchem a hmotou, nebem a zemí, hojností a úzkostí, minulostí a budoucností, chvílí a trváním, nezištností a sobectvím. Já jsem já a já je někdo jiný. Zrnko prachu a vesmír.“ Nejtěžší okamžik pro Emílii Hudečkovou, moment ekvilibristiky pro ni nastal, když si na podzim 1956 přišla StB pro její dva syny. Ale to už je jiný příběh.

David Voda, Sabine Voda Eschgfäller

Článek vychází v rámci projektu GAF/ Univerzita Palackého

„Antroposofové na Moravě“

(č. SPP 452100021).

David Voda

Obsah Listů 3/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.