Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Pavel Urban: Odpovědnost z jiného úhlu

Pavel Urban

Odpovědnost z jiného úhlu

(K Listům 2/2013)

Petr Pithart vyčítá politikům i některým svým přátelům, že rozdělili (respektive schvalovali rozdělení) státu za půl roku. To je jako vyčítat chirurgům po amputaci, že za deset minut ufikli nohu, která rostla třicet let. Kdyby ji hezky pižlali centimetr po centimetru, tak… tak co? To je jedno. Hlavně nehledat jednoduchá řešení.

Jenže jednoduchost řešení je sama o sobě plus, nikoli minus. Jestliže volíme složitější řešení, pak to musí mít nějaký důvod. A tady je problém. Petr Pithart rozebírá skutečné i domnělé důvody těch, kteří Československo rozdělili. O důvodech těch, kteří si přáli jeho zachování, nepíše přímo nic. Pouze nepřímo lze odvodit, že pro něj samotného bylo Československo především zdrojem problémů. Problémů, které měly Čechy a Slováky kultivovat k větší toleranci a politické vyspělosti.

Nevím, jestli jsou například Belgičané tolerantnější či politicky vyspělejší než Francouzi či Nizozemci. Jsem si ale jistý, že popsaný mechanismus může fungovat, pokud vůbec, jen jako vedlejší efekt snahy s jiným cílem. Sama o sobě se tato myšlenka (buďme spolu, abychom si přidělávali problémy) fungující státoprávní ideou stát nemůže. A silně pochybuji, že za něco takového umíraly na frontách desítky tisíc Čechů a Slováků.

Petr Pithart ovšem nic jiného nenabízí. Pokud tenkrát měl nějaké další důvody pro zachování Československa (což by naznačovala samozřejmost, s jakou existenci společného státu obhajuje), pak si je nechává pro sebe. Tím pádem mu nelze položit otázku, co jej vede k závěru, že pokračování společného státu by tyto důvody naplňovalo. A nikoli třeba jejich pravý opak.

Nevím přesně, jak by měl vypadat elementárně spravedlivý, samozřejmý model „rovný s rovným“. Pokud si dobře vzpomínám, v tomhle směru existovaly mezi českými a slovenskými „stoupenci společného státu“ dost zásadní rozdíly. Petr Pithart má ale v tomto směru zřejmě jasno. V tom případě je otázka, proč se ten model nepokusil vytvořit sám. Dva roky byl premiérem tehdy nesuverénní České republiky. Po většinu této doby vedl státoprávní jednání se svým protějškem Jánem Čarnogurským. Co mu bránilo se s ním dohodnout na „nejsamozřejmějším“ modelu, dát mu podobu náčrtu nové federální ústavy a tu předložit veřejnosti? Pokud by ji čeští či slovenští politikové nebo občané nepřijali, dobrá. Víc se udělat nedalo. Jenže žádný takový návrh veřejnosti předložen nebyl. Místo toho, jak připomíná Petr Pithart, „na jaře 1992 se už jednalo o státní smlouvě, která by existenci federace stvrdila“.

Takže víc než rok trvalo, než se dohodla forma budoucí dohody. To nevypadá na příliš velkou vůli se doopravdy dohodnout. Kdopak tehdy nechtěl pochopit „nejsamozřejmější“ – pan Pithart, nebo pan Čarnogurský? Nebo šlo o podvědomou snahu vést jednání tak, aby se na skutečně důležité (a konfliktní) věci, totiž kompetence a mechanismy řešení vzájemných sporů, vůbec nedostalo? Tak či onak, tyto státoprávní rozhovory připravily půdu pro rozdělení státu.

Pithart sám to samozřejmě může vidět jinak. Může se pokusit svoji politiku obhájit. Ale on ji vůbec nezmiňuje. Jako kdyby nikdy nebyl nositelem nejvyšší ústavní funkce v tehdejší České republice. Jako by se žádné státoprávní rozhovory pod jeho spoluvedením nikdy nekonaly.

Vypadá to, jako by chtěl bývalý premiér především přesvědčit sebe i druhé, že u toho rozdělování (které rozhodně nezačalo až po volbách v roce 1992) nebyl. Že za ně nese zodpovědnost pouze metafyzicky, jako Čech, a ne jako politik.

Není divu. Kdyby měl Petr Pithart zhodnotit vlastní politiku poctivě a s razancí autora Osmašedesátého, asi by to bylo dost bolestivé účtování. A co horšího, takové selhání by nemohl vysvětlit jen jako setkání hlouposti či zlé vůle s historickou příležitostí. Nakonec by musel před své pověstné zrcadlo postavit nejen sebe, ale i své ideály.

To je bod, kde jeho pověstné kritické myšlení končí. Jinak by si asi lépe rozmyslel na jedné straně vytýkat Čechům neschopnost žít s jinými jako rovný s rovným a na druhé straně se vášnivě dovolávat státu, který vznikl právě proto, aby Čechy této nutnosti zbavil. Aby jim umožnil ovládnout ty, které bylo možné ovládnout, a oddělil je od těch, které ovládnout nemohli.

Ing. Pavel Urban, Velim

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.