Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 4 > Václav Burian: Nenápadnost jako naděje? Pak jsme bez naděje

Václav Burian

Nenápadnost jako naděje? Pak jsme bez naděje

Za prezidentské kampaně se objevovaly většinou mlhavé, ale i tak jedovaté slogany; Přemysl Sobotka: „Naše země, naše kultura“, „Naše země, naše pravidla“, „Naše země, naše hrdost“; Miloš Zeman: „Zde domov můj“. Můžeme se domýšlet, co bylo proti EU, co proti muslimům, proti Romům, proti Němcům a kdo tady tedy „doma“ není. Šlo o to, abychom se mohli domýšlet.

„Chceme-li vzniku brutálního antisemitismu u nás zabrániti – obyčejného povídavého antisemitismu jest ovšem také u nás dost – musíme se starati o to, aby nynější poměry, které činí náš národ celkem imunním vůči antisemitské nákaze, se nezvrátily. Hlavní podstatou těchto poměrů jest ta okolnost, že podíl židů na veřejném a hospodářském životě u nás nepřestupuje určité rozumné procento. Kdyby jednou přestoupil, také v tomto rozumném národě by se nepochybně zdvihla bouře. (...) Soužití židů s naším národem děje se podle zvláštních zákonů, z nichž nejhlavnější jest snad nenápadnost,“ napsal Ferdinand Peroutka do Přítomnosti (19. ledna 1938). V této situaci se podle něj židovských uprchlíků z Rumunska ujmout nemůžeme. Bylo nedlouho před anšlusem. Už bylo velmi zle.

My, kteří považujeme Ferdinanda Peroutku za jednoho z nejen nejstatečnějších, ale také nejhlubších odpůrců diktatur a kteří se k Přítomnosti vracíme, nejspíš od těchto řádků odvracíme s úzkostí zrak. Ale proč? Co je na nich strašného? My už víme, jak strašné bylo pokračování, a od velikánů chceme co nejvíc: měli jsme se ujmout židovských uprchlíků; měli jsme za Mnichova bojovat; neměli jsme vyhánět Němce; měli jsme čelit Únoru i normalizaci. Kdyby byl Peroutka světec, možná by nepsal tak hrozně a věcně, opustil by žurnalistiku a vrhl by se všemi silami na pomoc?

Jenže ty řádky se čtou hrozně také proto, že ve věci samé – měl patrně pravdu. Měl rád svůj národ, ale neměl o něm iluze; tak jako o patnáct let dřív, když mu sděloval, že není národem husitským ani holubičím, ale jen národem, který je si vědom reálné situace; a národem, v němž se protireformace buď jak buď podařila.

*

Jen namátkově vybraná věta (dobrého autora) z českých reflexí polského antisemitismu: „antisemitismus v Polsku je zakořeněnou takřka samozřejmostí, nenávist vůči Židům byla dlouhodobě pěstována, potenciál zločinu se kumuloval.“ Budiž. Ale je řeč o zemi, kde mezi válkami představovali židé (držme se zde s Peroutkou malého „ž“; měl k tomu dobré dobové důvody) deset procent obyvatelstva, přes tři miliony lidí. I kdyby chtěli, „nenápadní“ být nemohli. Malý zlomek z toho byli – stereotypu vyhovující – podnikatelé, advokáti, lékaři, další zlomek tvořili – jiné představě, fantomu židobolševismu vyhovující – komunisté, vzhlížející k SSSR. Většinu tvořili židé zbožní, chudí, hluční, mnohodětní. Ve štetlech kvetla mystika a vzdělanost, jak víme, ale kvetly tam také nemoci, prostituce, pasáctví. Jako všude, kde je bída a moc lidí pohromadě. O tom se – z pochopitelné piety vůči milionům zavražděných – píše a ví méně. Ale polským sousedům, jež židovská mystika nezajímala, se nemuseli židé jevit jinak než Romové svým dnešním „bílým“ sousedům.

„Polský rolník čili plémě traumatizované otroctvím, zvyklé, že se k němu přistupuje jako k předmětu, si v osobě Žida našlo někoho, kdo byl horší. Opovržení bylo formou terapie, odreagování. Tu v klovacím pořádku kdosi stojí níž, a když ho zasáhnu, nic mi nehrozí, protože se ho nikdo neujme. To je efekt polské sociální struktury. Paradoxně jsme přece měli dva národy – polský, dominující, a chlopský, Chámovo plémě. A potomek Cháma si našel Šéma, aby jím mohl opovrhovat,“ řekl polský spisovatel Andrzej Stasiuk pro deník Gazeta Wyborcza. My v tomto smyslu „český“ šlechtický národ nemáme; klovací pořádek máme.

Pokud straší v novodobých českých dějinách vyvraždění židů a vyhnání Němců, naší dnešní největší starostí a největším ohrožením nejsou zkorumpovaní politici ani polské potraviny. (Polské potraviny už spíš, kampaň proti nim připomíná hesla Svůj k svému a křesťanské firmy, rozumí se: nežidovské). V prezidentské kampani, či v jejím mediálním obrazu, většina voličů se podle toho nerozhodovala, dominoval – vztah k Němcům a jejich vyhnání. Tedy něco, o čem je dobré přemýšlet, ale co už není změnitelné. Největší možná příští hrůza, která by mohla vyvřít z protiromské nenávisti, se tématem nestala.

Je mnoho rozdílů mezi českými Romy a židy. Ale neměli bychom si všímat toho, čím jsou si v očích většinové společnosti stále podobnější? Kde existuje nepochybný problém soužití, který je třeba řešit politicky, ale i policejně a kde hrají Romové roli zástupnou, kde vstupují v klovacím pořádku na místo těch, jež bychom si klovat netroufli? A kolektivní vina? Kolikrát lze slyšet na otázku, proč mají být vystaveni strachu Romové jako takoví, odpověď „ať si udělají nejdřív pořádek sami mezi sebou“?

Jistě jsou lidé, kteří cítí nenávist ke všem Němcům, židům, Romům. Zde je debata těžká. Ale je zarážející, kolik lidí vlídných je s to tvrdit, že „to je něco docela jiného“. Snad je tedy nutné, ačkoliv se těžko hledá jazyk a riskujeme nedorozumění, připomínat, kolik „dobrých“ důvodů měli antisemité? Nemluvě už o „dobrých“ důvodech, které vedly k vyhnání Němců. Má jinak obnovování synagog a německých i židovských hřbitovů smysl? Snad má, ale slyšíme to poselství hlavní? Ten, kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen k jejímu opakování? Národ, který se nepoučí... atd. Opakujeme to často a z dílčí moudrosti je už fráze.

*

Když člověk o prázdninách cestuje, říká si, že synagogy v českých zemích nebyly nikdy tak krásné, vonící maltou a čerstvými nátěry, tak úhledné. Lze se v nich oddávat dojetí, úctě k veliké kultuře i tísni nad vražedným dvacátým stoletím. A žádný šnorer tu nepáchne, vřískající černooká děcka nás v rozjímání neruší.

Václav Burian (1959) je redaktorem a spoluvydavatelem Listů.

Obsah Listů 4/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.