Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 6 > Vladimíra Dvořáková: Je všechno jinak? Reflexe voleb

Vladimíra Dvořáková

Je všechno jinak? Reflexe voleb

Pointa židovské anekdoty, již prezident Miloš Zeman vyprávěl v přímém televizním vysílání v neděli po volbách, přinášela vzkaz, že zatímco vnější pozorovatelé (diváci-voliči, novináři, experti...) ztrácejí čas nesmyslnými úvahami, analýzami či spekulacemi, jsou zde ti, co vědí, či přímo jinou realitu tvoří. Pár hodin před tím, než předsednictvo ČSSD odsunulo Bohuslava Sobotku na slepou kolej a než pronikla na veřejnost informace o utajované schůzce části vedení ČSSD s prezidentem republiky, byl tak veřejnosti vyslán důležitý signál: „Ať jste rozdali karty jakkoli, hru mám pod kontrolou.“

Každé volby i povolební vyjednávání dávají velmi důležitou zprávu o stavu společnosti; je ale potřeba se pokusit ji opravdu přečíst. Jde totiž o mnohem více než o to, zda volby vytvořily prostor pro vytvoření stabilní a efektivní vlády (vydrží čtyři roky a protlačí vše, co chce). Volby především vypovídají o tom, co se ve společnosti děje a co společnost hledá, o nadějích i frustracích, o postavení jednotlivých formálních i neformálních (někdy velmi „neformálních“, ve spojení s kmotry, či přímo organizovaným zločinem) politických hráčů. O čem tedy vypovídaly parlamentní volby na podzim 2013?

Především ukázaly, že občané usilovně hledají cestu, která by nás vyvedla ze současného marasmu. Skutečnost, že do Sněmovny se dostaly tři strany, které v minulém parlamentu nebyly, z toho dvě zcela nové, je samo o sobě dosti významná zpráva. Tradiční strany, které v minulém parlamentu byly, dostaly jen něco nad 55 %. Tato zpráva o něčem vypovídá. Občané usilovně hledali „novou“ alternativu, přestože za sebou měli zkušenost s Věcmi veřejnými, jež jistě spíše nabádala k ostražitosti.

Volby také ukázaly, že strany nehledají cestu, která by nás vyvedla ze současného marasmu. Politické strany ve svých volebních kampaních předvedly především prázdnotu, jež odrážela zjevně i stav mysli většiny klíčových politiků, neprofesionalitu a místy až hloupost marketingových přístupů. Mám vážné podezření, že podobně jako u všech dalších zakázek i při vyhledávání profesionálních služeb pro vedení kampaně se ve stranách vybírá podle principu za hodně peněz málo (či spíše falešné) muziky, tj. „kšeft se přihraje kámošovi“.

Volební kampaně tradičních stran jsou u nás především zaměřeny na vlastní přesvědčené jádro voličů, přesvědčují přesvědčené. Nikdo si zjevně neklade otázku, proč tu či onu stranu některé skupiny, jež by nemusely být nutně nepřátelsky zaměřené, nevolí. Jaké mají tito lidé problémy? Jak jim vyhovují naši lídři? Co je pro ně prioritou? Přitom samozřejmě většina voličů, byť si to nepřizná, je ovlivněna těmi nejjednoduššími hesly na billboardech, plakátech a také tím, kdo u „nich“ je lídrem. Jakého se těm nerozhodnutým a potenciálním voličům letos dostalo poselství?

Hlubokomyslná symbolika fajfky spojená se stejně hlubokomyslným tvrzením, že „Víme, kam jdeme“ u mnoha voličů vyvolávala reakci: My zase víme, kde jsme. Básničky na billboardech ODS po jistou dobu mohly působit dojmem, že jde o negativní kampaň nepřátel ODS, než si voliči uvědomili, že je to myšleno vážně. Uvádět hesla, jež jsou zcela zjevně v rozporu s běžnou praxí ve straně či realitou, není úplně ideální. Obraz silné premiérky Miroslavy Němcové nepůsobil rozhodně přesvědčivě (a nikoli jen kvůli trapasu s deklarovanou 101, jež se rozplynula během jednoho půldne). Mohla být celá řada jiných charakteristik, které by působily mnohem důvěryhodněji. Další slogan „Poctivé peníze za poctivou práci“ nutně vyvolával vzpomínky na snahu nezveřejňovat odměny některých úředníků včetně tehdejší paní Nagyové. Nedostatek pouhého náznaku sebereflexe vedl k úprku voličů, většinou k panu Babišovi

Ve volebních kampaních jde také o „ideální“ rozvržení osobností v republice. Možnost vedení stran zasahovat do sestavování kandidátek na úrovni volebních krajů je odborníky většinou zdůvodňována tím, že se skrze určitou osobnost maximalizuje míra zisku hlasů pro stranu (osobnosti schopné oslovit v kraji potenciální voliče) a také tím, že strana má mít v parlamentu rovnoměrné zastoupení expertů (zejména na ekonomické a právní otázky). To jsou určitě podstatné důvody, skutečné motivy jsou však často čistě mocenské, respektive odrážejí vnitrostranické mocenské boje.

Kampaň ČSSD potenciální nerozhodnuté voliče patrně přímo neodrazovala (ale určitě jich moc neoslovila), rozvržení osobností do krajů představuje však učebnicový příklad, jak vnitřní pnutí strany výrazně poškozuje výsledky. Kandidatura tří výrazných osobností – Sobotka, Hašek, Tejc – v jednomu – jihomoravském – kraji určitě synergický efekt nepřinesla. Naopak zjevné vyřizování účtů a vnitřní soupeření (nemluvě o tom, že při prezidentské návštěvě Jihomoravského kraje nebylo jasné, komu vlastně dělá Hašek kampaň) mohlo vést spíše ke snížení možných zisků. Stejně tak pro mnoho potenciálních voličů sociální demokracie v Praze byl odborářský vůdce (Zavadil) jako lídr kandidátky jasným vzkazem, že strana o jejich hlasy nestojí. Do čela v Praze měl jít Bohuslav Sobotka, prokázal by jistou odvahu, a pokud by se strana chovala racionálně, výsledky by určitě obhájil – všichni vědí, že v Praze sociální demokracie nevyhrává.

Volební výsledky ČSSD jistě stojí za hlubší interpretaci, kterou si strana musí na základě analýzy podrobných dat udělat, pokud možno bez vlivu jednoho či druhého (třetího?) soupeřícího křídla. V obecnější rovině lze říci, že kromě nemastně neslané kampaně, nevhodně rozmístěných osobností, Haškovy (SPOZ) kampaně je hlavní slabostí ČSSD, že ji nedokáže ušít na míru jak pro určité sociální skupiny, tak regionálně. Pravidelně přichází o potencionální voliče, které může mít u drobnějších živnostníků, mladých rodin, učitelů... Rozhádanost, propojenost ekonomických a politických elit, mnohdy ještě jako důsledek opoziční smlouvy, prohloubené nyní novými klientelistickými sítěmi na úrovni krajů, a řada dalších faktorů nakonec zřejmě vedou k tomu, že dobré výchozí postavení ČSSD nakonec ztrácí.

KSČM fakticky zůstává na svém, počet voličů mírně poklesl, procentuálně a z hlediska mandátů si polepšila díky menší volební účasti. „Historická“ možnost integrovat KSČM do systému tím, že by se menšinová vláda ČSSD o ní opírala, se kvůli „utrpěnému“ vítězství sociální demokracie neotevřela. Jistým zdrojem posilování mocenského vlivu může být vztah k prezidentovi, svým způsobem v návaznosti i na jistou symbiózu s prezidentem Václavem Klausem, jehož zvolení KSČM dvakrát umožnila. V této konstelaci sil může být podpora – v souvislosti s  deklarovanou levicovou orientací Miloše Zemana – mnohem otevřenější i logičtější.

Nové strany pronikly do parlamentu zejména proto, že byly nové a že se uvolnil prostor politických stran tradičních. Tomio Okamura sebral především protestní hlasy, hledající jasné a jednoduché řešení i jasné viníky (nepřizpůsobiví, imigranti), Babišovo ANO zřejmě oslovilo voliče tradičních stran, pro něž – při pohledu na dlouhodobé fungování ODS, ČSSD a částečně i na krátkodoběji působící (zato jako plod recyklace) TOP 09 bylo varování před nestandardností ANO spíše úsměvné. Slušné výsledky měli i zelení a piráti, kteří se snažili obsadit stejný prostor; dohromady by pětiprocentní hranici překonali. Jejich témata ovšem v zemi sociálně a společensky frustrované příliš nerezonovala. Nelze vyloučit, že jejich čas nastane již v evropských volbách, pokud se jim podaří přesvědčit své voliče, aby k volbám dorazili.

Volby přinesly také dvě zajímavé zprávy – voliči odmítli jak „postprezidentskou“, tak „prezidentskou“ stranu. Je to fenomén určitě zajímavý, byť důvody v obou případech mohly být dost odlišné. Fakticky oběma aktérům byl společný postoj chytré horákyně – byli a zároveň nebyli ve volební kampani a byli, ale vlastně nebyli se stranou spjati. Zejména u Miloše Zemana byl tento přístup markantní, a byť strana nebyla o nic virtuálnější než v minulých volbách, kde jen těsně do parlamentu neprošla, tentokrát skončila naprostým propadem. Viditelná nákladnost kampaně, „poštovní známka“ jako symbol a prezidentská (ne)účast v kampani při návštěvách krajů, doprovázená okázale předváděným výsměchem (jak jsem vás převezl), to vše zjevně odradilo i výrazné příznivce Miloše Zemana od podpory Zemanovců.

Miloš Zeman nesporně výrazně zasáhl, a to jak vlivem na konkrétní výsledky voleb, tak na povolební situaci. Kromě propadu Zemanovců (nebyl ovšem jediným „viníkem“) pravděpodobně zeslabil i výsledky sociální demokracie – tentokrát nikoli tím, že by Zemanovci přebrali ČSSD hlasy, ale odrazením části nerozhodnutých voličů, již měli obavy, že jejich hlasy posílit mocenské postavení Miloše Zemana. Ve světle proslulé povolební schůzky a „puče“ uvnitř sociální demokracie se zdá, že tyto obavy nebyly přehnané.

Naskýtá se nám jedna zásadní otázka: co udělaly volby s  postavením Miloše Zemana? Je jasné, že existence jeho vlády, kterou ustanovil bez ohledu na parlament, nesporně jeho pozice ještě před volbami posílila. Ovšem již samo vyhlášení voleb a následný neúspěch Zemanovců (z nichž mnozí byli členy vlády) prostor pro využití vlády zase zúžil. Kromě rozpočtu vláda zřejmě výrazněji neovlivní další podmínky vládnutí a některé radikální personální proměny (doprava) nemusí mít delšího trvání. Lze očekávat, že premiér Rusnok nebude dávat pro posílení prezidenta svou pověst všanc a pokusí se udržet profesionální administrativní přístup.

Zpackaný pokus o posílení vlivu Haškova křídla v sociální demokracii a tím i vytvoření jisté mocenské základny pro prezidenta, a zejména reakce nejen uvnitř sociální demokracie, ale i veřejnosti, jistě ambice na faktické posílení prezidentského postavení částečně utlumily, přesto strategické postavení prezidenta není špatné. Haškovo křídlo zůstane v parlamentě, za jistých okolností se může opírat i o KSČM, jež potřebuje minimálně symbolickou legitimizaci a otevřené uznání jako důstojného partnera pro jednání; a již v Senátu Tomio Okamura v některých hlasováních podpořil Zemanovy návrhy. Je zjevné, že prezident i nadále bude chtít plnit roli klíčového mocenského aktéra, nikoli moderátora usnadňujícího komunikaci parlamentních stran.

Představuje tento postup a posilování prezidentských pravomocí hrozbu pro demokracii v České republice? Aniž bych se chtěla připojit k výkřikům kalouskovským i jiných politiků z Nečasovy vlády o nutnosti bránit parlamentní demokracii, považuji situaci za skutečně znepokojivou. Minulá vláda (a vlastně i předminulá) neuvěřitelnou tolerancí některých aktivit Václava Klause (a amnestie byla již jen vrcholkem ledovce) i právní ignorancí včetně odmítnutí upravit prezidentské pravomoci při změně způsobu volby vytvořila systémově nebezpečnou situaci. Zjevně by jim obtížně kontrolovatelný prostor pro prezidentské aktivity nevadil, pokud by tam byl „jejich“ člověk; pokřik se ozývá až nyní, kdy ambice Miloše Zemana jdou proti některým jejich zájmům.

Jistě, poloprezidentské systémy nalezneme v mnoha zemích, prezident jako mocenský aktér může působit i v demokratických systémech. V nich je ale většinou nastaven celý systém brzd a protivah, který nutí ke sdílení moci a brání riziku její uzurpace. To u nás chybí, a přestože veřejnost dala najevo, že nechce posilování prezidentských mocenských, hlubší právní kultura téměř chybí; v posledních letech navíc dostala dost zabrat.

V situaci silné frustrace, všudypřítomné korupce, slabosti politických stran (byť se to nezdá, opravdu jsou slabé a nedokážou plnit ty funkce, jež by měly) nelze vyloučit, že silný a autoritářsky se chovající prezident si dokáže vydobýt určité pozice. Komparativně se mi vybavují dvě situace v 90. letech – jedna v Peru, spjatá se jménem Alberta Fujimoriho, druhá v Bělorusku, spjatá se jménem Alexandra Lukašenka. V obou případech hrála obrovskou roli nedůvěra v parlament a v politické strany. A pokud by se do této výbušné směsi namíchalo trochu okamurovské přímé demokracie v podobě plebiscitů, lze se odvolávat na de Gaulla a jeho přímé oslovování občanů; to mimochodem Zeman již činil. Mám obavy, že by se u nás nezrodila poloprezidentská francouzská pátá republika. Možná by se spíše prosadila jiná francouzská tradice, navazující na oba Bonaparty. Že by pro pochopení strategie hry, která se hraje, stálo za to přečíst si Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta?

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka, profesorka VŠE v Praze.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.