Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 6 > David Voda: Sbohem a pukrle

David Voda

Sbohem a pukrle

Autor Náčrtníku (předtím Galerie) po osmi letech (a nocích po nesplněné redakční uzávěrce) shledal, že se vyčerpal. Čím se rozloučit? Jak poděkovat? Kousnout se do ocasu? Skončit iniciací? Ten šedý kostel s červenou kupolí – jak se tu říká U letadla – od té doby, co jeho portikus a lucernu ozářilo sporé tajuplné světlo halogenů, zatímco zbytek zůstal skryt v temnostech, mě už dlouho provokoval. Tu jsem si řek', že se pokusím o rozhovor-reportáž s knězem stejně tak málo nasvětleným, křehkým, jakož i odvážným; s básníkem-legendou moravského disentu, na nějž se letos zaslouženě snesl laur v podobě Ceny města Olomouce, s Rostislavem Valuškem; o němž jsem tušil, že jeho život je podivuhodnými, nezbatatelnými nitkami spjat s metropolitním katedrálním chrámem Církve československé husitské v Olomouci vulgo Husovým sborem.

Byli jsme domluveni na jeden listopadový večer. Ale domluva se zvláštně komplikovala, Valušek se snažil po mém vybídnutí vše zaonačit tak, abychom mohli být sami, aby nás na cestě kostelem „neotravovali“ všichni ti milí lidé, jako je místní farář Jaroslav Křivánek, který se zasloužil o ono enigmatické osvětlení. Stepoval jsem pak dlouho v mrazivém listopadovém večeru před rondokubistickými vraty, za nimiž jsem dlouho sledoval rudou cyklistickou kombinézu Valuškovu, jeho erbovní znamení. Avšak stále se konspirativně nic nedělo, nikdo se neměl k tomu mě vpustit. Konečně již značně zkřehlý jsem se dozvěděl, že přes všechna opatření se uvnitř koná veledůležitá schůze staršovstva a že přes ni nezbude než projít a udělat pukrle.

Bohoslovci v lotosovém květu

Po pukrlatech jsme se ocitli v poměrně rozsáhlé temné místnosti se stoly, s rozličnými obrazy na stěnách, nad námi se klenulo konstruktivistické žebroví apsidy. A Valušek, jenž se doposud zdál nesvůj, spustil proud řeči, který jsem sotva byl s to zaznamenat. „Původně to byl do roku 1942 učební prostor pod liturgickým sálem, nad námi je kněžiště. Tady jsem chodil do náboženství, jak známo komunisté to ještě v padesátých letech nezvládli zlikvidovat, měl jsem náboženství tady a pak ještě do páté třídy ve škole. Tu do mě pan farář Salfický zasíval seménka dobra... Napřed jsme brali Starý zákon, a ten se nám líbil, bylo v něm mnoho hrdinů, a když se nám nějaký nezamlouval, pořád zůstávalo spousta jiných, s nimiž se dalo identifikovat, třeba David. Tady měl pan farář ten přístroj, co uměl promítat obrázky z knih, a tady jsem poprvé viděl toho chlapce, co porazil armádu Filištínských. Taky Samson se mi líbil, že i když byl oslepen a ostříhán, tak porazil nepřátele lstí; ta lest se mi líbila, že byla jako povolena. Potom Jób, tak tomu jsem nerozuměl, spravedlivý, a tak trpí... Epidiaskop se jmenovala ta potvora... Po dvou letech jsme přešli k Novému zákonu, tam už to nebylo tak jednoduché... Tam byl jen jediný hrdina, ale byl to vůbec hrdina? Základní otázka: proč je všechny neporazil jako ti hrdinové ze Starého zákona? Pan farář promítal ty obrázky pašijí, bylo to jako z filmu od Gibsona, no a já jsem to nemohl udržet, tam cosi přišlo na dětskou duši, proč když byl tak hodný... Až jsem se rozplakal. Salfický mě utěšoval, ale stále tu byla ta metafyzická otázka, kterou vlastně řeším dodnes. Salfický pak říkal mému otci, ten váš syn možná bude knězem. No, ale toto není licence, no možná je, tak tohle je taková moje iniciační místnost...“ Z místnosti, kde se radí staršovstvo, slyšet vzrušené hlasy, ptám se Valuška, co je na pořadu dne. „No, řeší se bytí a nebytí tohoto sboru, když si nás ti katolíci teď koupili.“ – „Sami jste se nechali koupit.“ – „No, máš pravdu...“ Ve chvíli ticha hledíme na ponurý obraz, který jako by vypadl z katalogu výstavy Neklidem k Bohu, Náboženské umění fin de siecle: Hus kristovské postavy sedí na pryčně v předvečer popravy, uvnitř temné cely, kolem něj temnosti jako kolem Husova sboru. „Tak tohle ten Salfický vykládal, když jsem se díval na tento obraz a kladl jsem si stejné otázky nad ním. Nevinného upálili... Jak mu asi je? V tom vlhku? V tom kriminálu? Ale tady je Hus samozřejmě idealizován, my dnes víme, že byl spíš obtloustlý... No, tak to je takový můj iniciační prostor...“ „K čemu slouží dnes?“„No tak schůze, přednášky, vikariátní shromáždění, náboženství už tady není, už tady není jako za nás třicet dětí...“ Chvíli jsem pozoroval cyklistickou svítilnu, kterou Valušek položil na stůl. „No a kolik dětí tu chodí do náboženství?“ Valušek se otočil na štíhlou brunetu, která nám otevřela a evidentně se neměla i se svým synem k odchodu (konspirace někdejšího disidenta totálně zkrachovala), paní kostelnice přisvědčí: „I s dětma pana faráře asi deset.“ Valušek se zasní: „V devadesátém jsme si naivně mysleli, jak začne obroda církve, já sám jsem rozesílal desítky dopisů, chodil po husitských rodinách...“ Náhle do iniciační místnosti vrazí muž ze staršovstva, farář Jarek, o něčem se rychle dohaduje, zmerčí mě, ihned se omlouvá za urny stojící na stole: „To je tady takový věčný kolorit, koloběh...“ Hovor se stočí na vznik církevních odborů. Vcházejí další: „Dlužím ti pivo, Rosťo,“ pak starší dáma: „Já se omlouvám, už musím běžet, sehnala jsem dnes lístky do divadla na Noc plnou světel, víš, to je podle toho libreta pana faráře Hrdličky.“ Světícího biskupa Hrdličky, ozve se ve mně dómský farník. Rosťa rychle vytahuje různé fotografie, ukazuje mi spolek malých husitských neofytů, pana faráře Salfického: „Toto jsou ty děcka, ani nevím, kam všechny zmizely... No, nebyly samozřejmě žádný zkoušky z toho náboženství, tady je Salfický, kterého jsem miloval, profesor náboženství, skončil jako průvodce na Bouzově.“ „Rosťo, a ty jsi neusiloval po revoluci, aby ses tady stal farářem?“ „Přišel biskup a řekl, nastoupíš tady. My tady nepotřebujem žádný estébáky, a já na to, bratře biskupe, to snad nemyslíte vážně, já nemám žádnou praxi... Já měl nějakou pověst disidenta, který se stýkal s kýmkoli, u Pelikánů, u Kvapilů, večery poezie u nás na Litovelské, tam seděly naše děcka, všude bohoslovci v lotosovém květu... Prostě biskup Zítek vycházel pragmaticky z toho, že mám styky, měl naději, že se ta církev rozjede díky mě, kterej měl přátelství napříč konfesemi, byli jsme vlastně všichni bratři na cestě, ale já jsem na to neměl odvahu... Ať mě radši zkusí někde jinde, takže v Horce... Ta Horka měla to zvláštní kouzlo, že jsem tam nastoupil za trojnásobnýho estébáka, který byl do jara devadesát diecézním biskupem a likvidoval nepohodlný duchovní...“ – „Jak se jmenoval?“ No, L..., ale co já tady dnes budu kádrovat... Chtěl prostě jako důchodce ještě pracovat, stal se mým kolegou, nakonec byl propuštěn z církve, no, až než jsem nastoupil, navykládal farníkům, že teďka teda přijde někdo, rocker fousatej, dlouhý vlasy, s dvoumetrovou šálou...“

Loď mezi časností a věčností

„Pojďme už ale dál, nebo tady celej článek napíšeme v jedný místnosti.“ Vede nás paní kostelnice a její malý syn, jdeme do kolumbária, které se náhle zjeví jako velkorysá podzemní krypta. „Bylo dokončeno roku 1942, stejně jako kostel podle návrhu Huberta Austa. Otevřeno tichou slavností... Tady ten sliveneckej mramor je ze Slovenska... Mě se tady moc líbí, že to není žádnej prostor pro elitu. Jsou tu i katolíci, pravoslavní, ateisté, i lidi bez konfese, jak říkal Šafařík: konfese bez vyznání, nebo vyznání bez konfese? Nakonec to stejně určí Bůh... Je to taková loď mezi časností a věčností...“ Na přídi Kristus od Františka Bílka, pod ním urna s „krvavou“ prstí z Osvětimi a Buchenwaldu. Po stranách všude niky se zemřelými. Valušek ukazuje rodinný hrob, nad každým jménem hladí mramor a dělá křížek. „Je tu i celá rodina architekta Austa, manželka Zápotockého... Je tu asi čtyři tisíce uren a na Dušičky to tu voní omamně, to jsou tu všude živé květiny. Je to takový demokratický i v tom, že květiny se dávají tady do té kašničky a svíčky se mohou zapalovat jen tady na tom kovářském stromu... Pán či kmán...“ – „Rosťo, kde se vlastně vzala u husitů praxe pohřbívat do kolumbárií, já to vážně nevím.“ „To bylo tenkrát moderní. Moderní církev, moderní pohřeb. V Riegrovce byl Spolek přátel žehu, tam v tom domě, kde je ten renesanční portál a v něm vitrína, tenkrát to bylo ale, ta renesance, zadělaný, tam bylo tak absurdní heslo, že si to dodnes pamatuju: Pokrokově žít, pokrokově umírat.“ – „Ta souvislost je takhle primitivní?“ – „Ano, takhle primitivní.“ – „A nesouvisí to nějak s katakombami prvních křesťanů?“ – „I ne, já to studoval, i když zprvu katolická církev bránila husitům pohřbívat do posvěcené země, tak nebylo na výběr... Nejdřív na začátku v letech 1925–1926 se ty urny dávaly do obou předsíní podél vstupu portikem, to se tam tak škaredě vrstvilo, jako ptačí hnízda, tak se pak zabral tento prostor, kde byl do té doby čilý společenský ruch, divadla, přednášky, loutková představení...“

Parthenon z Holomóce

Opustili jsme mrtvé a vrátili se zpět do kanceláří faráře, paní kostelnice bere klíče, stoupáme schodištěm, zadním vchodem, stejnou cestou jako kněz na liturgii, ještě sakristie se skříní s liturgickými oděvy, v rohu opřeny husitské prapory, na stěně krásný olej s podzimním pohledem od Jindřicha Lenharta. Dnes už to tak nevypadá, ale Husův sbor byl vlastně téměř ve volné přírodě, stadion Sigmy, sportoviště, házenkářský klub Zora, univerzitní hala, koleje, nic takového...Vlastně tu začínaly Plané Loučky, profesor Zatloukal, který jinak TGM nikdy necituje, mnohokrát vyprávěl, jak Masaryk obdivoval zdejší západy slunce, když se tudy kolem Holomóce projížděl na koni. A už jsme v tom velkolepém prostoru, klenba stejně konstruktivní jako dekorativní vysoko nad námi, bílé sloupy, oddělující boční lodě, rostou jak klasy do výše, potaženy čtyřmi starorůžovými armaturami, ční tu jako v chrámě v Luxoru. Málo se to ví, ale ten kostel byl projektován za největšího rozmachu Církve československé vlastně jako antiteze gotického „německého“ katolického dómu na dohled odsud. Řecký demokratický chrám, jen ta zvonice na přání patriarchy Farského, zakomponovaná na poslední chvíli do projektu, poněkud kazí ten holomócký parthenon. Kdo se však pozorně zadívá, je v tom portiku cítit i monumentální západní průčelí svatého Petra v Římě jako archetyp chrámu. I Husův sbor, stejně jako anglikánský svatý Pavel v Londýně, se musel o něco opřít, proti něčemu se vymezit. To ovšem ještě nikdo netušil nic o restitucích...

Paní kostelnice ukáže na statické poruchy v dlažbě levé lodi „Tady se ten kostel řítí do potoka...“ A myslí tím samozřejmě zasypaný mlýnský náhon, který podtékal (a kanalizován vlastně dosud podtéká) Husův sbor a s jehož neskutečným účinkem také počítal Hubert Aust, při pohledu z třídy Svobody, v point-

-de-vue, se totiž nad vodami, nad mostem zjevuje náhle tento kostel. Procházíme dál bazilikálním trojlodím. Valušek vzpomíná, že prapory pohozené v sakristii visely v bočních lodích a jak si jako chlapec myslel, že jeden je tu za Slováky a ten druhý za Čechy, jak sem chodil s milovanou babičkou, maminkou: „To byla ta pravá symbiosis, společenství.“ Ukazuje na kněžiště celé ve dřevě, dvě točitá ramena se spojují za kazatelnou s oltářním stolem, jemné sloupoví do půlkruhu jako echo monumentálního portiku. „Todle nedělal žádnej umělec, to navrhnul a provedl nějakej stolář Svoboda z Nákla...“ To jméno mi přijde stejně neuvěřitelné jako fakt, že je tu 400 míst k sezení, ke stání rozhodně ke dvěma tisícům. Ptám se kostelnice, kolik je tu v neděli lidí. „Myslíte včetně dětí pana faráře? Tak dvacet, dvacet pět...“ – „A v červenci na památku upálení Mistra Jana?“ Jednoznačnou odpověď nedostávám. Jen Valušek začne popisovat svůj plný kostel v Horce, procesí, kde v průvodu kráčí starosta, členové dobrovolného hasičského sboru, lidovou veselici s klobásami, pivem, zapálenou „kostnickou“ hranicí. Cítím se na malé proroctví: „Až vzplanou pouliční obří vatry na Mistra Jana Husa před tajůplně nasvícenými řeckými chrámy, pak teprve nastane obroda kališnické církve u nás...“

Žebřík bez zvonu

Zima už zle dotírá, navrhuji poslední úkon. Na Farského zvonici! Valuškova cyklistická svítilna svítí na příčky Jákobova řebříku, kostelnický synek se třese trochu strachy, stoupáme vzhůru temnostmi. Valušek vykládá, jak zvonice vyrostla, nikoho nenapadlo to staticky projektovat tak, aby unesla zvon. Tak tu dodnes ční jen Pánubohu, a kdysi i gestapu coby pozorovatelna, a jak o tom svědčí odmontované ampliony pod závaly prachu, i civilní obraně. Okenice úplně na vrcholu nepovolily, tak zas stoupáme dolů temnou hlubinou a Valušek káže o nezbytnosti neužitečností...

V iniciační místnosti vytahuje slivovici, tak si dáme, ač pojedu asi kilometr domů autem. Mluvíme o národním slohu, o rondokubismu, o Janákovi, paní kostelnice chce vědět, čím se liší od jejího oblíbeného konstruktivismu a funkcionalismu. Za dvě hodiny od vstupu vypadnu zas na přímý mráz, v ruce svírám dárek od husitského kněze, Zachův posmrtný výbor O Skryté slávě a jiné texty. Pak jej doma čtu a přemýšlím o tom, jak poděkovat po osmi letech do právě končící rubriky. Tak tedy: sbohem a pukrle!

David Voda

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.