Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Alexandr Ort: Proč jsem neemigroval

Alexandr Ort

Proč jsem neemigroval

(K Listům 6/2013)

V posledním čísle Listů jsem se zájmem četl úvahy o „nevratnosti emigrace“. Tondu Liehma jsem velmi dobře znal. Logicky mě to vedlo k zamyšlení a porovnání s vlastními postoji k otázce emigrace.

Byl jsem totiž mnohokrát dotázán kamarády a někdy i členy rodiny, proč jsem v těch etapách života, kdy jsem někdy měl i nemalé problémy, neemigroval, když jsem pro to měl i dobré podmínky. Když jsem z podnětu přátel sepisoval na prahu osmdesátky své Střípky vzpomínek jednoho Čecha na složité 20. století, musel jsem se zmínit i o tomto problému.

Objevil se někdy po událostech v únoru 1948. Část politiků, kteří podali demisi a po rekonstrukci Gottwaldovy vlády neměli šanci se uplatnit v politickém životě, odešla z republiky a v zahraničí se pokoušela politicky se organizovat a zajistit si podporu především v USA. Po smrti Roosevelta stanul v čele USA viceprezident Harry S. Truman, který se nikdy zahraniční politikou nezabýval. Idea Spojených národů, která měla svět řídit v poválečném období, teprve hledala vlastní tvář a to nebylo nijak jednoduché.

Pod novým vedením také USA hledaly způsob jak udržet dominantní úlohu v světové politice. Tuto novou politiku charakterizovala od roku 1947 jak pod prezidentovým jménem Trumanova doktrína, orientovaná na Řecko a Turecko, tak představa nového uspořádání Evropy pod jménem ministra zahraničí v Marshallovu plánu.

Složitá situace v poraženém a okupovaném Německu a různé revoluční tendence v mnoha evropských státech vyvolávaly mezinárodní napětí, které světový tisk nazval „studená válka“. Ta přinesla uzavření hranic mezi „východem“ a „západem“; jejich nepovolené překročení z východu na západ znamenalo emigraci.

Někteří kolegové, kteří na studiích příliš neuspěli, hledali lepší možnosti „na druhé straně“, a tak se do jisté míry emigrace stala módou. Snad působilo i to, že „zakázané mimořádně láká“.

V uvedených vzpomínkách jsem o tom s připomínkou slov Jana Wericha, že „Domov je tam, kde jsme hráli kuličky“, napsal: „Sám jsem se takovými úvahami nezabýval a o podobném kroku neuvažoval. Bylo to asi mé vlastenectví, hluboce zakořeněné v Čechách, a snad i jistý dojem z pobytu ve Francii, že jsem byl přesvědčen, že jen doma budu moci skutečně žít.“

Studium na Vysoké škole politické a sociální, kam jsem přešel z práv, jakmile byla začátkem roku 1946 založena, mě velice bavilo svou mnohostranností a zájmem vyučujících. Takže „na útěk do zahraničí jsem nemyslel. A opustit mamku, která se nám nepředstavitelně obětovala, babičku, sestru a ostatní přátele, se mi zdálo nemožné a toho postoje jsem se už nikdy nezbavil.“

Jestliže koncem čtyřicátých let by takový čin znamenal krok do neznáma, později to bylo trochu jinak. Jako asistent na Vysoké škole politických a hospodářských věd, specializující se na mezinárodní vztahy, jsem měl možnost jezdit i do zahraničí na odborné konference, a tak měl pro svůj postoj i další důvody. Příkladem může být náhodné setkání v Paříži koncem šedesátých let s bývalým československým kulturním radou na čs. velvyslanectví, kterého jsem znal už v Praze. Pozval mě na sklenku „božolé nuvó“ a trochu se rozpovídal. Když se rozhodl pro emigraci, dostal slušné místo v jakémsi ústavu v Paříži. Ale dlouho bylo zkoumáno, jak důsledně se rozešel s komunismem, a bylo zřejmé, že i když nemá materiální problémy, se svou prací a se svým postavením spokojen není.

Krátce před tím jsem se na podzim 1968 setkal snad s nejlepší nabídkou na emigraci. Po sovětské intervenci jsme koncem srpna odjeli se ženou do Dubrovníku, kam byla pozvána na konferenci afrikanistů, neboť se věnovala černošské literatuře ve franštině a angličtině. Cestou jsem se ve Vídni zastavil pro nějaký dokument na čs. velvyslanectví a tam byl vyslechnut velvyslancem, kterého jsem dobře znal. Potkal mě na chodbě úřadu a byl po pozdravu překvapen, když jsem mu řekl, že se z Dubrovníku budeme vracet do Prahy. Byl zaplaven žádostmi známých o pomoc při hledání záruk pro emigraci, odůvodňovanou hrozbou přímého ohrožení existence v Praze. Byl překvapen mým rozborem situace a zvláště rozhodnutím se do Prahy vrátit.

Po konferenci v Dubrovníku jsme se zastavili v Bělehradě, kde byl můj bývalý žák radou na velvyslanectví – a také jsem dobře znal jeho šéfa. Pobytu jsem využil k přednášce v tamním ústavu mezinárodních vztahů, se kterým ÚMPE měl velmi dobré styky. Další zastávkou byl Salcburk, kde na semináři IPSA jsem měl mít jeden z referátů. A tam mi moji francouzští kolegové nabídli místo na pařížské univerzitě, kdybych chtěl emigrovat.

I pro mou ženu by se bylo snadno našlo místo, neboť byla jako franštinářka absolventkou studia na univerzitě v Besançonu. Ani jsme se nemuseli o všem radit. Až v autě jsem se jen formálně Jarky zeptal: „Tak domů, nebo...“, a bylo rozhodnuto. I když jsme si nemohli být zcela jisti profesní budoucností v okupovaném Československu, vycházeli jsme z toho, že tam je náš domov, naši rodiče i naše děti. A koneckonců přežijí-li složitější životní podmínky miliony Čechů, není nejmenší důvod, proč bychom nepřežili i my.

Musím potvrdit, že později, v některých pro nás svízelných situacích se nás známí a někdy i naše děti ptali, zda přece jen nelitujeme tehdejšího rozhodnutí, ale ani jednou jsme neváhali a trvali na správnosti tehdejšího kroku.

Alexandr Ort, Klatovy

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.