Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Pavel Uherek: Příčiny pádu a jak se z nich poučit

Pavel Uherek

Příčiny pádu a jak se z nich poučit

Tento rok uplyne čtvrtstoletí od pádu nedemokratického komunistického režimu v Československu. Již v lednu 2014 bylo výročí veřejně reflektováno. Například Václav Klaus v projevu na Nový rok řekl, že polistopadový režim končí a nastupuje jiný, přičemž v této souvislosti poukázal i na období 1945–1948. Luděk Navara nebo Jiří Hanák na stránkách Mf Dnes či Práva napsali, že významným signálem směrem ke komunistické moci byl tzv. Palachův týden a s ním spojené protirežimní demonstrace v lednu 1989 v Praze.

Jiří Hanák má dle mého názoru pravdu, kdy uvádí, že v rámci Palachova týdne proti tehdejší moci vystoupili zejména mladí lidé nespokojení se stávajícím systémem. Jakási symbolická chvíle pak dle Jiřího Hanáka nastala v rozhodující listopadový den 1989, kdy na plné Václavské náměstí dorazili dělníci z ČKD.

Historik Karel Kaplan v mohutné práci vydané v letech 2005 až 2009 pod souhrnným názvem Kronika komunistického Československa mimo jiné zmiňuje výsledky průzkumů veřejného mínění, které si KSČ zadala v polovině šedesátých let. Z nich vzešlo, že lidem v Československu západní země imponují a s vládou KSČ příliš spokojeni nejsou. Důvodem obdivu k Západu však pro většinu respondentů nebyly garance lidských práv, individuální svobody či demokratický politický systém, ale spíše ekonomický blahobyt a celkově vyšší životní úroveň obyvatel západní Evropy. V šedesátých letech na druhé straně v socialistickém Československu přetrvává vzpomínka na první republiku, spojená s obdobím ekonomického nedostatku, nestabilním politickým systémem a tragickým koncem v podobě mnichovských událostí a okupace. Zatímco tedy Češi druhou světovou válku a období, které jí předcházelo, měli spojené právě s Mnichovem, tj. západní zradou, pak například Poláci si s válkou asociovali zejména vraždy v Katyni nebo pakt Molotov-Ribbentrop, což naopak jejich protiruské (zde rozumějme protikomunistické) antipatie posilovalo.

Španělský politolog Juan José Linz v podobné souvislosti hovoří o tzv. iniciačním zážitku, z něhož nedemokratický režim čerpá zdroje svého ospravedlnění, respektive odůvodňuje jím své kroky i poměrně revoluční změny, zejména pak v ekonomické nebo politické oblasti. Rovněž jím zdůvodňuje, proč v praxi dochází k potlačení některých dříve garantovaných politických a ústavních práv, například práva shromažďovacího, volebního či práva na svobodu projevu. Demokratické režimy naproti tomu svoji legitimitu, tj. vlastně důvod, proč režim obyvatelstvo respektuje a podvoluje se mu, zajišťují a zejména pravidelně obnovují konáním svobodných voleb. I demokracie sice mají své ideologie, třeba v podobě zdůrazňování svobody jednotlivce a nutnosti dodržovat lidská práva, nicméně tyto „demokratické“ ideologie neprostupují společnost tak razantně a neovlivňují či nevykládají všechny principy správného chování včetně osobní a intimní sféry každého občana. Pro demokracie je proto dominantním prvkem jejich ospravedlnění právě proces svobodných voleb. Politici vlastně jejich prostřednictvím říkají občanům „máte nás tu proto, že jste nás nedávno zvolili, a za čas máte možnost nás vyměnit“.

Počátek legitimace, tj. onen Linzův iniciační zážitek československého komunistického režimu přitom leží již v období první republiky, kdy legálně působící KSČ, a to zhruba od roku 1935, vystupuje jako horlivý zastánce obrany země proti nacistickému nebezpečí, hovoří o nutnosti bránit Masarykův odkaz a dokonce se hlásí k prvorepublikové liberální demokracii. Dominantní část iniciačního zážitku komunistického režimu v Československu pak spočívá v porážce nacismu a nastolení údajně spravedlivějšího sociálního řádu. Rétorika o vítězství pracujícího lidu nad reakcí a úspěšném nahrazení sociálně nespravedlivého prvorepublikového systému systémem lidové demokracie (tj. v praxi vládou komunistické strany), který napravil minulé křivdy, vedoucí k tragédiím typu Mnichova, protektorátu a války, komunistický režim v Československu provázela až do jeho posledních dnů.

A právě zde je neuralgický bod všech „velkých“ ideologií. Je totiž logické, že nejsilněji působí na počátku, avšak postrádají onen pravidelný rytmus (v demokracii zajišťovaný volbami), který vždy v čase jejich naléhavost a opravdovost obnoví. Je proto logické, že i v československém případě komunistická ideologie nejvíce působila po skončení druhé světové války. Proto nový politický systém upřímně vítala a schvalovala nejen velká většina obyvatelstva, ale i významné a veřejně činné osobnosti. Jak konstatují např. historikové Michal Pehr nebo Jiří Maňák, i Ferdinand Peroutka, za první republiky podporovatel prezidenta Masaryka a přítel Karla Čapka, nový politický systém, a to zejména pod dojmem svého věznění v koncentračním táboře, co do jeho sociální stránky kriticky podporuje. Ve volbách konaných v roce 1946, v nichž je stále zcela legální volit i jiné politické strany, za KSČ kandiduje řada významných osobností, například spisovatelé Ivan Olbracht či Marie Majerová nebo herec Jindřich Plachta. Komunisty podporují také básníci Jaroslav Seifert a František Halas (třebaže již v roce 1929 Jaroslav Seifert či Marie Majerová na protest proti její bolševizaci KSČ opustili). Stejně tak o dva roky později se komunisté co do své metody řešení tehdejší vládní krize dočkají pochvaly ze strany v podstatě celé kulturní obce, naopak politiků nekomunistických stran se veřejně nezastane nikdo. Jediným protestem proti převzetí moci komunisty v únoru 1948 je pochod vysokoškoláků na Pražský hrad, kterého se účastnilo asi tři tisíce osob. V Praze však tehdy bylo několik desítek tisíc studentů vysokých škol a mnozí naopak KSČ pomáhali pořádat její akce nebo působili v akčních výborech strany.

Tzv. iniciační zážitek se tedy v československém případě opíral o reálný souhlas obyvatel. I on však zcela logicky a v důsledku přirozeně působících sil postupně vyprchával. Vzpomínky na negativa první republiky blednou, mladší politické kádry nemají s událostmi spojenými s druhou světovou válkou a nástupem režimu osobní zkušenost. V důsledku technického pokroku mají rovněž obyvatelé Československa stále rostoucí možnost srovnání s ekonomicky úspěšnějšími zeměmi západní Evropy.

*

Zde tedy stojí prvotní příčina kolapsu režimu. Pokud totiž proti němu revoltuje jen úzká nebo izolovaná skupina občanů, vládnoucí moc protestu zpravidla odolá. S. P. Huntington v této souvislosti konstatuje, že například samotní studenti (obecně kritičtí vůči každému systému, včetně demokratického) nemají sílu žádný režim svrhnout, a je-li jejich protest izolovaný, stihne je stejně tragický osud jako v roce 1989 v Číně na Náměstí nebeského klidu. Avšak ve chvíli, kdy se k nim (nebo jiné protestující skupině) přidají i další vrstvy společnosti, je moc nepochybně ohrožena. Armáda, o kterou se každá vláda v poslední linii opírá, totiž za podobné situace zpravidla odmítne zakročit – vojáci mají zakódováno, že vlastní civilní obyvatelstvo mají bránit, nikoliv proti němu útočit. To je ostatně důvod, proč se většina nedemokratických režimů sice snaží armádu infiltrovat, ale vedle ní postaví vlastní ozbrojené složky. V československém případě jimi byly Lidové milice. A je rovněž pravidlem, že do těchto „stranických vojsk“ vstupují nejradikálnější podporovatelé režimu, mnohdy až se sektářskými názory, což byl i případ milicionářů (je přitom uváděno, že v 50. letech měly milice až 150 tisíc členů).

Na druhé straně v československém případě to s armádou v listopadu 1989 bylo specifické. Samuel Huntington sice ve své knize Třetí vlna, věnující se obecně problematice přechodů k demokracii v letech 1975–1989, uvádí, že československý ministr obrany tehdy prohlásil, že armáda do občanů střílet nebude, nicméně z reálného běhu událostí a dostupných podkladů vyplývá, že armáda a ministr M. Václavík byli k ozbrojenému zásahu svolní; odvahu použít vojáků nenašli funkcionáři ÚV KSČ.

Definitivní zhroucení režimu pak přichází ve chvíli, kdy mu přestane být loajální složka, kterou si původně předcházel a kterou podporoval nejen rétoricky, ale i řadou praktických sociálních nebo jiných materiálních opatření. V případě režimů komunistických byla touto složkou vrstva pracujících v průmyslu, zemědělství a službách (tj. příslušným ideologickým jazykem dělníci, rolníci a pracující inteligence). A ve chvíli, kdy se v Československu v listopadu 1989 k protestujícím studentům a hercům přidali oni Jiřím Hanákem zmínění dělníci z ČKD, znamenalo to pro KSČ konec. Pád československého komunismu byl tedy primárně způsoben vyprchanou ideologií, která již pro obyvatelstvo nebyla přitažlivá, a to včetně těch vrstev, pro něž příslušné ideologické recepty byly původně určeny.

Jak je však možné, že režim zkolaboval tak náhle, na rozdíl od polského případu, kdy změny probíhaly od počátku osmdesátých let, nebo případu maďarského, kde opozice vyjednávala s vládnoucí stranou posledních deset měsíců před „československým listopadem“? Stejně tak neočekávaně vlády komunistických stran skončily v NDR, Bulharsku či Rumunsku, kdy šlo podobně jako u nás o režimy nepochybně „tvrdší“ v porovnání se zmíněným Polskem, Maďarskem nebo třeba Jugoslávií. Vladimír Handl právě onou tvrdostí vládnoucích sil a téměř nulovou tolerancí vůči opozici vysvětluje i způsob pádu režimů. Podobný závěr je přitom paradoxní jen zdánlivě. Pokud totiž KSČ původně měla nezpochybnitelnou podporu při zrodu své vlády, nemusela se následně legitimovat tím, že v kulturní či ekonomické sféře připustí alternativní zdroje informací či individuální aktivity, které by s její linií byly v rozporu. K vyjednávání a přesvědčování opozice nebo obyvatelstva strana jednoduše neměla důvod, neboť protestující skupiny chyběly.

Ze stejného důvodu absentuje reformní proud i v samotné KSČ. V roce 1987 sice došlo v důsledku Gorbačovova tlaku ke změně stranického vedení, reformátoři však v podstatě i nyní prohrávají a do čela je dosazen spíše dogmatický Miloš Jakeš. Proto Juan Linz režim v Československu na konci 80. let charakterizuje jako zamrzlý posttotalitní režim, který se neustále spoléhá na svoji ideologii a před realitou jakoby zavírá oči. Vedení strany tedy stále žije v době, kdy silná dělnická vrstva režim schvalovala. Podobný systém je však dle Linze mnohem zranitelnější, protože nespokojenost obyvatel může vyplynout na povrch náhle a bez přípravy.

Na rozdíl od zralého posttotalitního režimu, což byl třeba dle Linze případ zmíněného Polska nebo Maďarska, kde proti režimu stála reálná opozice, tedy není „zamrzlý“ režim na žádné radikální změny připraven. V československém případě až do konce 80. let platilo, že o činnosti opozice běžní občané zpravidla nevěděli. Ostatně ani Charta 77 se za opozici neoznačovala, naopak tvrdila, že není politickou stranou ani organizací stojící proti režimu, je postavena na mravních základech (Václav Havel) a její účely jsou spíše pedagogické a osvětové (Jan Patočka).

Pokud však komunistický režim bez reálné alternativy začne provádět ze své vlastní iniciativy (popřípadě iniciativy popostrčené děním v Sovětském svazu) nesmělé reformy, jsou ve světle vyprchané ideologie nedůvěryhodné. Protirežimní opozice však i v této fázi absentuje, takže není s kým vyjednávat o zásadních změnách. Proto ve chvíli, kdy nastanou výhodné zahraničněpolitické podmínky a o vyprchanou ideologii se již nelze opírat, kolabuje stávající moc formou náhlého zvratu.

Jaká jsou však rizika podobného způsobu konce nedemokratického režimu? Onen nečekaný kolaps a zásadní změna politického systému totiž nenastala v moderních dějinách českého národa poprvé. V dané souvislosti lze uvést již zmíněné volby v roce 1946, v nichž lidé vyjádřili KSČ skutečně masovou podporu. Ve volební kampani v roce 1946 každá strana (tj. i nekomunistické) požaduje větší zapojení občanů do politiky, sociálně spravedlivou společnost a nový typ demokracie. Stejně tak je nakonec překvapení, že komunisté dosahují podobně drtivého vítězství – předvolební výzkumy vykazovaly jiné výsledky. Reálný nárok na vítězství si dělala každá politická strana, která v roce 1946 ve volbách kandidovala. Nakonec však vyhrává KSČ jako strana populistická, slibující všechno všem.

Snadnost, s jakou se tehdy KSČ dostala k moci s velmi jednoduchými hesly o novém politickém systému, by měla vzbuzovat pozornost. Pokud totiž demokratická ideologie není ve společnosti pevně zakotvena a pokud lidé nedůvěřují mechanismu zastupitelské demokracie s jejími pravidelnými volbami, riziko náhlého zvratu, tentokrát podobně jako v roce 1946, tj. v přechodu k méně demokratickému systému, zde stále je. A lze také souhlasit s Václavem Klausem naznačujícím, že volby v roce 2013, které co do obsahu volební kampaně, zapojením celebrit a neočekávaně dobrým výsledkem nových hnutí nabízejících změnu politického systému vykazují s volbami v roce 1946 mnohdy nečekané paralely. Ostatně marketingový odborník Petr Topinka, který spolupracoval na volební kampani hnutí ANO, uvedl, že ústřední slogan hnutí Bude líp byl inspirován událostmi v Chile, jejichž vyvrcholením bylo odstranění režimu Augusto Pinocheta (Mf Dnes, 10. 12. 2013). Hnutí ANO tak v rámci poměrů více méně konsolidované české demokracie použilo heslo související v jiné zemi se zásadní změnou politického systému, který doposud vykazoval autoritativní rysy a opozici výrazně perzekuoval.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví; absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.