Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Dagmar Vaněčková: Slovensko v písních

Dagmar Vaněčková

Slovensko v písních

Z mých vzpomínek a zápisků

Bože môj, Otec môj
z vysokého neba,
keď si mi dal zuby,
daj že mi aj chleba...

Kolik je v lidovém popěvku obyčejné moudrosti! Jak si kdysi mohl a možná leckdo z potřebných obyvatel Slovenska může i dnes takto povzdechnout... Ale dosud ve mně znějí, ožívají i jiné, převahou veselé písničky. Pri Dunaji šaty perú, kde husari mašírujú nebo Dozrávajú červené jahody, povedz, milá, kto za tebú chodí a Ešče som sa neoženil, už ma žena bije, v čardášovém rytmu se chce člověku až přidupávat, aniž by měl jistotu, zda se už netoulá Moravským Slováckem. Slovenské písničky tvořily kmenový repertoár někdejších svazáckých souborů. Postupně odcházející generace vzpomíná na léta míru po nejstrašnější válce v Evropě i v ohlasech písní. Znamenala pak doba padesátých let pro menší část národa utrpení, strádání, pronásledování s mučením a popravami, leč většina usilovala žít, pracovat, zakládat rodiny, rodit děti a pečovat o výchovu. V křesťanském a častěji bezvěreckém duchu.

Mládež zpívala, tančila, sportovala, nemálo času trávila o víkendech a prázdninách nezvykle těžkou fyzickou prací při sklizni lnu, obilí, jeho výmlatu, na stavbách domů a přehrad, přitom udržovala lidovou píseň, kulturu. Starší ji podporovali. Bývali jsme národem aktivně hudebním, z tradice i v přítomnosti. Dnes se opět ve větší míře navazuje na rodinné i skupinové muzicírování, hlavně na venkově. Na Slovensku a Moravském Slovácku častěji než v Čechách, možná Jihočesko je výjimkou.

Avšak honem zpátky na Slovensko, alespoň zčásti poznané a shledané krásné i zajímavé. Mohlo mi být čtrnáct, možná patnáct let. Zvědavá, už tehdy chtivá poznávat širý svět, jen netrčet zapškle za humny. Odměnou za kulturní činnost ve Svazu mládeže vzhůru na týdenní rekreaci na Slovač. Já, benjamínek mezi čtyřmi Jihočeškami pod vedením energické Lenky, dcery hajného od Orlíku. S hřívou černých vlasů, štíhlá, tmavooká Mirka a nenápadná, přesto sebevědomá Helena, všechny samý smích a očekávání zážitků.

Nejprve courákem z Budějovic do Prahy a na Wilsoňáku čekat na noční rychlík do Popradu. Přijel nacvaknutý. Prodraly jsme se nastupujícím davem a stěží urvaly možnost stát na chodbičce jednoho vagónu na jedné, občas i na dvou nohách. Sardinky. Ale jely jsme. Po mnohahodinové noční jízdě jsme v časném ránu vystoupily nevyspalé, utahané jak z těžké dřiny. Slabostí jsem skoro omdlela a nebylo kde se zbavit nucení na ranní potřeby. Ale už čekal vlak do Kežmarku a přestup na autobus směr Spišská Stará Ves. Naším cílem byl skromný penzion ve Smerdžonce.

Po delším nutném odpočinku jsme se vydaly na obhlídku okolí. V údolí jsme narazily na nádhernou scenérii Pienin se stuhou Dunajce, razícího si mezi skalami cestu k polským hranicím a dále do Visly. Žádný malý Dunaj, ale divoch. V dnešní době turistická atrakce, zvláště pro milovníky jízdy na vorech i na raftech. Nemohly jsme pominout památný Červený Kláštor, přitom vyslechnout legendu o Juraji Jánošíkovi, jak na útěku před žandarmy přeskakoval Dunajec do Polska. Výkon, jaký při plavení těžkých kmenů po alpských bystřinách, s dlouhými bidly a akrobacií z balvanu na kámen museli zvládat rakouští horalé. Dodnes jej předvedou ve filmovém dokumentu.

Výjimečné místo v mé paměti však zaujímají zejména dva zážitky. Jednoho odpůldne jsme se vyšplhaly nohama rukama na vysoký kopec a odtud se nám rozevřel širý rozhled do dálav. Zapůsobil na nás hlubokým dojmem, který se zachtělo vyzpívat. A nic příhodnějšího nás nenapadlo než – Čechy krásné, Čechy mé, kterých jsme dohlédnout v onom okamžiku nemohly. Hlasitě a procítěně jsme takto vyjádřily své pohnutí nad krásou slovenské přírody a jejím sepětí s nebesy! Na zpáteční cestě jsme se stavily v jedné chalupě a tam se nám nabídl požitek zcela jiného druhu. Plný talíř zralých červených lesních jahod, v Čechách zvaných trávnice, zalitých domácí smetanou. Snad dosud cítím jejich vůni a chuť. Hody, jakých se v životě nabídne vzácně. Selce jsme se odměnily pár korunami.

Druhým zážitkem byl večer s cikánskou kapelou v dolním sále penzionu nebo v místní krčmě... Cikáni v čele s primášem hráli přímo ďábelsky temperamentně, možná zapůsobilo i pár doušků vína, bylo nám do tance. My, Jihočešky, jak se říká rybí povahy, jsme se točily ve víru čardášů stále rychlejšího rytmu. Byly bychom snad vytrvaly do rána bílého. Uposlechly jsme možná primáše nebo vlivem vystupňované nálady z hudby jsme nakonec na stole zakončily taneční noc. Večer, na jaký se nezapomíná.

Léta plynula, než jsem znovu mohla zajet na Slovensko. Tehdy už jako matka dvou dětí, zaměstnaná v Praze. S kolegyní Stáňou Dolinovou jsme služebně mířily na pozvání do Bratislavy a v několika dnech stihly poznat i její okolí. Očekávali nás dva pánové, s nimiž jsme se při nějaké konferenci ministerstva školství v Praze seznámily. Rektor Vysoké školy ekonomické a jeho kolega z vysokoškolského výboru KSS. Během jejich pohostinného přijetí jsme poznaly vinařskou oblast v Modré s tamní vyhlášenou husačinou, pečínkou z hus, tehdy ještě nekrmených v masových chovech. Navečer nás hostitelé zavezli do rekreačního sídla bratislavské VŠE Harmonie v kopcích Malých Karpat. A jak jinak, zase bylo s číšemi dobrého vína veselo u muziky s tancem. Byly jsme dosud mladé, obě otevřené užívání radovánek, včetně dvoření obou pánů – avšak meze sblížení nepřekročeny. Ještě cestou zpět do Prahy jsme se Stáňou rozebíraly nejen nové pracovní náměty, ale s humorem si připomínaly čerstvé zážitky s panem rektorem a jeho aparátnickým kamarádem.

Další pracovní zájezd, v mé úloze zástupkyně vedoucí inženýrky Alice Koscielné, směřoval s početnou skupinou zahraničních postgraduantů do Banské Bystrice. V pestrém programu poznání starší a především novodobé historie města nechyběly zájezdy do Sliače, nejen lázní, tenkrát i sídla významného vojenského letiště, a výlet do Nízkých Tater. Navzdory zatažené obloze byla neodmyslitelná cesta lanovkou na Chopok. Ve výšce přes dva tisíce metrů panovala hustá mlha, výhled nulový. Ale samotná jízda na mou první velehoru v dvousedadlové lanovce mne nadchla. Přemožena dojmy okamžiku jsem zanotovala anglický song: Oh, give me a home, where... the sky is not cloudy all day... V horské chatě na vrcholku jsme se s mým průvodcem zahřáli vřelým nápojem a dolů se nám moc nechtělo. Mezitím náš autokar zamířil bez nás dvou zpět do Bystrice, kam jsme se stopem nouzově přepravili.

Snad si účastníci zájezdu z mnoha zemí různých kontinentů pod vedením inženýrky Koscielné odváželi dostatek historických poznatků, jak bylo zamýšleno. Kolegyně Alice po srpnu 1968 emigrovala do USA. Se svou dobrou angličtinou a ekonomickým vzděláním jistě našla uplatnění.

*

Odejít z vlasti s rodinou nebylo jednoduché, i když republiku opouštěly tisíce rodin a jednotlivců. Bláhově jsme stále ještě doufali, že se poměry změní a přece jen dojde, byť pomalejším tempem, k pozitivnímu vývoji. Už dubnové plénum ÚV KSČ v roce 1969 a pak účast na násilím rozehnané demonstraci k prvnímu výročí invaze nás přesvědčily o zmarněných nadějích. Znamenalo to pro nás zůstat, ale nepodrobit se nové diktatuře.

Po mém druhém vyhazovu ze zaměstnání (třetí jsem zažila v exilové éře), zákazu žurnalistické činnosti pro mého muže i pro mne jsme nacházeli různé způsoby obživy. O víkendech a prázdninách vypomáhaly i dcery. Z pracně shromážděných úspor jsme si mohli dokonce pořídit první auto, široké žiguli pro čtyřčlennou rodinu, na výletech i k nouzovému přespání. Jedna z prvních cest po nově vybudované dálnici s mírným provozem vedla na Slovensko. Zastavili jsme v Bratislavě, kterou znal můj muž z dřívějších pracovních pobytů. Zavedl nás, kam také jinam, do proslavené restaurace U malého františkána. Prošli jsme městem, po mostě přes Dunaj na náměstí s Národním divadlem. Na známou dominantu čtverhranného Hradu jsme jen zpovzdálí upřeli pohled. Však velkoměsta s příjemnými i rušivými momenty ve stěží krásou srovnatelných historických kulisách Prahy jsme si užili dostatečně. Za zmínku snad ani nestojí krutá podobnost sídlišť na Petřinách či na Petržalce.

Rychle jsme uháněli po tenkrát ještě provozem nepřeplněných silnicích přes Trnavu k Trenčínu, kde se konal veletrh s nabídkou levného textilu. A pak honem do přírody, poznat Velkou i Malou Fatru, ze severní strany obkroužit Nízké Tatry. Předtím jsme odbočili do Vysokých Tater, zhlédnout majestát (tehdy našeho) nejvyššího horstva. Projeli jsme Starý Smokovec a Tatranskou Lomnici, všude hotely s cenami pro nás nedostupnými. Takže šup do spacích pytlů, s nepohodlím přenocování v autě. Ovšem nás, původem obyvatele jihočeské nížiny s nevysokými zalesněnými horami Šumavy, fascinoval pohled na nebetyčné, místy sněhem a ledem pokryté vrcholky. Tehdy jsme neměli potuchy, že nám často budou dopřány výhledy na alpské velehory a dokonce pobyty pod jejich štíty.

*

Po sjezdu od tatranských výšin nás dcera Lenka opustila a vlakem z Popradu se vracela do Prahy, kde na ni čekal nový přítel. Jak se později ukázalo, bylo to nejen pro ni, ale pro celou naši rodinu osudové seznámení. Mladík sice studoval medicínu, zubařskou specializaci, ale náročné studium mu příliš nevonělo. Chtěl uniknout dozoru nespokojené přísné matky, zdravotní sestry, která mu protekcí prakticky studium umožnila. Možná se jí hodlal i trochu pomstít. Proto se se dvěma kamarády rozhodl pro únik za hranice, kam za ním mateřská péče nedosáhne. Nebylo asi příliš obtížné v době stupňujících se represí proti naší rodině včetně dětí přesvědčit Lenku, a tím ovšem i dvojče Štěpánku, aby riskovaly emigraci.

*

Ale o několik roků předbíhám čas, nyní ve třech směřujeme už nikoliv dále na východ, ale z údolí Hronu serpentinami vzhůru do hor, až na vrcholek Čertovice. Dodnes snad nejvyšší horský průsmyk na Slovensku přístupný autoprovozu. V letní slunečné pohodě jsme se ve výšce více než dvanácti set metrů třásli chladem. U vrcholového kříže hory ďábelského pojmenování otec s dcerou v pokorném pokleku, jak svědčí snímek, kterým jsem je na památku zvěčnila naším prastarým Kodakem.

Východ Slovenska jsme nepoznali a ani po něm netoužili, bez možnosti navštívit kraj Nikoly Šuhaje a jeho Eržiky. Příliš krátce patřila Podkarpatská Rus k našemu mladému státu. Příběhy vylíčené Ivanem Olbrachtem v knize Golet v údolí patřily k četbě mimořádně oblíbené.

Opustili jsme severní podhůří Nízkých Tater, míjeli v rychlém sledu zvučné názvy obcí, známých nám z národopisu a dějepravy, z legend o protipansky odbojném Juraji Jánošíkovi i zpráv o časově nepříliš vzdálených partyzánských bojích, z folklóru, slavností a poutí. Vysoká, Donovaly, Dämenovo, s odbočkami na Detvu, Očovou, proslule nejrozlehlejší Spišský hrad. Nezbyl čas na Baňskou Štiavnicu, Handlovou, Kremnici, mihla se Slovenská Lupča a pořád jen na západ, se zastávkou na chatě Bumbálka spěšně Moravou a za prací domů, jak všednodenní povinnost vyžadovala.

Možná o rok později jsme z Prahy zamířili znovu k slovenské hranici, přejeli cípem jih západního Slovenska cestou k maďarskému moři Balatonu. Lákalo nás koupání v teplé a léčivé vodě, pár dní odpočinku a poznání. Jízdu bylo nutné přerušit a nocovat v Komárně. To jsme si dali! Zase na způsob sardinek, namačkaní v plechu auta, ale s nesmírně dotěrnými komáry. Pouze otec rodiny, unaven z točení volantem a spavec k pohledání, uvnitř vytrval. Dcery se mnou trávily noc venku, kde komáři nechyběli, ale jejich útoky jsme si líbit nenechaly.

Komáři neznají státní hranice, ale u Balatonu se kupodivu nevyskytovaly.

Cestovní pasy nám úřady odňaly až po podpisu Charty 77.

*

Na shledání se Slovenskem jsem čekala více než dvě desetiletí. Z Vídně jsme tam deset let nesměli. Později nás z časových i jiných zábran nenapadlo vydat se jako mnozí vídeňští Češi do Bratislavy na operu či za chutným obědem. Podunajské lodi-raketě trvá plavba z přístavu do přístavu jen něco přes hodinu.

Už pouze sama jsem jela na týden do Trenčianských Teplic se zájezdovým autobusem a se zastávkou v Piešťanech. Pobyt mne nenadchl ubytováním v betonovém kolosu ani stravou. Čas jsem trávila bez lázeňských procedur procházkami, z nichž jedna vedla kolem celkem nenápadné vily, nedávno postavené k rekreačním účelům pro druhdy velmi aktivního Vladimíra Mečiara. Prý tam tráví své nemocí poznamenané stáří. Bývalo ho plno v médiích, jednacích sálech i kuloárech. Hru o fazulky, jak jednou se svým smyslem pro humor označil politiku, neslavně prohrál poté, kdy asistoval při rozbití společného státu. Jako v kasinu nejvýznamnější hráči roztáčeli ruletu při rozbití státního svazku, někteří jen bezradně anebo pasivně přihlíželi.

Ani onen český politik určitě nevchází do dějin jako Budovatel...

Byť jsme se rozešli sametově a nalezli se znovu ve společné Evropě, Slovensko je pro mne cizinou v uvozovkách, s domovským právem.

Nechť je mi dovoleno zakončit i u nás zlidovělým:

Láska, Bože láska,
kde ťa ludia berú,
na horách nerastieš,
v poli ťa nesejú.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, stálá spolupracovnice Listů, žije v ČR a Rakousku.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.