Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Josef Kašpar: Nač narazil Berlusconi – a státní služba

Josef Kašpar

Nač narazil Berlusconi – a státní služba

Šéfredaktoři několika českých médií, do kterých občas přispívám, za mnou přišli se stejnou otázkou: Je Andrej Babiš českým Berlusconim? Nedokážu na to odpovědět, protože nového českého ministra financí vůbec neznám. Viděl jsem jen několik rozhovorů s českými novináři, a to je na úsudek méně než málo. Ale s jednou věcí jsem si dostatečně jist: Berlusconi je na rozdíl od něj vynikající herec, především komik a žonglér. Myslím si také, že Babišův úkol je snazší než Berlusconiho, i když italský magnát dosáhl dvakrát přes 35 % hlasů, tedy mnohem více než Babiš.

Pokusím se vysvětlit proč. Italská ústava ve svém záhlaví praví, že Itálie je demokratickou republikou založenou na práci. Nechám stranou, že dle někoho by tam mělo stát „práci těch druhých“. Myslím ale, že by tam mělo především být: „Zdání klame“. Protože v Itálii téměř nic není tak, jak se na první pohled jeví – v dobrém i špatném slova smyslu. Takzvaná první Italská republika, která existovala od roku 1946 do roku 1993, byla ve světě známa tím, že vystřídala více než 50 vlád, a byla tedy údajně nestabilní. Obrovský omyl: po víc než 45 let měly vlády stejný pilíř: Křesťanskou demokracii, která si pak jako spojence vybírala dle výsledku voleb či vlastních potřeb jednou socialisty, jednou liberály, v případě nouze oba dva, k nimž občas připojila další malé strany. Zahraniční politika byla jasně ve jménu NATO a evropské integrace. Pokud se týkalo vnitřní politiky, tam toho ministr za osm devět měsíců kabinetu mnoho nezmohl a musel se opírat o vysokou byrokracii rezortu, která byla na rozdíl od něj stabilní, měla definitivu. A výkon této vrstvy, která se týká nejen ministerstev, ale i administrativy regionální či obecní, tak jako soudnictví a dalších sektorů veřejné správy (včetně početných univerzit), se stal během postupu let stále rozhodnější pro osud země na jih od Alp.

A na tuto vrstvu narazil i Silvio Berlusconi. O soudních i osobních peripetiích magnáta bylo toho napsáno dost a můj názor se neliší od většiny komentářů. Jen si myslím, že to nebyl pouze sexem posedlý šejdíř, jak ho kdekdo popisuje, ale člověk, který v životě ledacos dokázal, měl nápady opírající se vlastnost, kterou mu ani největší nepřátelé neupírají: houževnatost a odolnost. Je to rozený prodejce – proto má ve volební kampani úspěchy. Ale vládnout, tj. spravovat zemi neumí, a jak přiznávají dnes i jeho stoupenci. ani ho to nebaví. Ale zpět k tomu, proč to možná Babiš bude mít lehčí.

Schválit v parlamentu zákon je jedna věc, ale prosadit ho do praxe je něco jiného. Je zapotřebí prováděcích opatření, která jsou záležitostí administrativy. Příklad: vláda technokrata Maria Montiho schválila počátkem roku 2012 celou řadu reforem, které pak s různými změnami a výjimkami prosadila v parlamentu. Monti rezignoval v prosinci 2012 – ale celá řada zákonů zůstala dodnes na papíře a nebyla převedena do praxe. A týká se to pracovního trhu, školství, justice a všemožných dalších odvětví. Berlusconi byl mistrem takzvané politica degli annunci (volně přeloženo „politiky inzerce¨). V televizi či na nějakém shromáždění oznámil epochální reformu pracovního trhu (možná jí sám věřil, možná ne), dva týdny se o tom psalo v novinách a mluvilo v televizi a pak se na to zapomnělo, protože přišlo nové oznámení či nějaká nouzová situace. Jinými slovy: dokud se nepodaří provést něco s tímto molochem, který zaměstnává miliony lidí, veškeré naděje na skutečné zlepšení situace na Apeninském poloostrově jsou iluzí. Samozřejmě, že ne všude je to stejné a že místní úřady na Severu a ve většině střední Itálie pracují dost dobře, na rozdíl od Jihu. Ale zákony jsou stejné pro celou zemi. Četl jsem někde, že v Británii mají 9000 platných zákonů, v Německu prý 12 000 a ve Francii stejně tolik. Přesný počet v Itálii nikdo nezná, ale hovoří se o neuvěřitelném počtu 150 000.

Trochu naděje snad zasvitlo: prakticky všechny politické strany souhlasí s tím, že Itálie nemůže soupeřit s konkurencí ostatních zemí, pokud se jí nepodaří tohoto balvanu aspoň trochu zbavit. Itálie prožila nejhorší krizi od roku 1945 a sociální napětí pomalu, ale jistě roste. Před rokem to vypadalo zoufale: Itálie byla gerontokracií, kde šedesátiletý politik byl považován za slibného mladíka. A v takovém věku už na velké změny není chuť. Situace se změnila: premiérovi Enrico Lettovi je 48 let, tajemníkovi největší italské strany – Demokratů, florentskému starostovi Matteo Renzimu je 39 let a šéfovi Nového pravého středu Angelino Alfanovi 42. Sedmasedmdesátiletému Berlusconimu nezbylo nic jiného než otočit list: pro Sunday Times se nechal vyfotografovat s vráskami a označil se za dědouška. Snaží se odolat, ale sám ví, že jeho vliv každý den slábne.

Během několika příštích týdnů se ukáže, zda se splní sliby nových leaderů věci skutečně změnit: strany se mají dohodnout na novém volebním zákonu, na zrušení okresů a především na tom, že všechny zákony musejí být schváleny v naprosto stejném znění ve sněmovně i v senátu. Po dvacetileté fašistické diktatuře to byla pojistka proti nebezpečným tendencím. Dnes to znamená, že si obě komory přehazují texty s malými změnami a schvalovací proces trvá třikrát tak dlouho než v jiných zemích. Tajemník Demokratické strany Matteo Renzi už varoval: „Vím, že tu jsou lobby a kasty, které chtějí změny opět zabrzdit. Na tuto hru nejsem ochoten přistoupit, i za cenu nových voleb.“

Domnívám se, že situace veřejné správy a byrokracie je v ČR méně vykrystalizovaná a může být snadněji reformována, je-li k tomu chuť. Pokud se mýlím, omlouvám se – žiju v Itálii již 44 let.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.