Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Alena Zemančíková: Historie každodennosti

Alena Zemančíková

Historie každodennosti

V Novém prostoru mě zaujal rozhovor s Michalem Pullmanem o historiografii každodennosti. K tomu, že je třeba se na každodenní postoje jednotlivce dívat diferencovaně, uvádí historik velmi trefné ekologické podobenství. Říká, že přece víme, že když použijeme letadlo, zanecháváme neblahou ekologickou stopu, a přece to letadlo použijeme. Dáme prostě přednost jiným povinnostem, ohledům, zájmům a potřebám. Kdyby se ale historie měla interpretovat pouze ekologicky, byli bychom vinni všichni my, kdo jsme někdy letěli letadlem. A čistí by byli jen ti, kteří z různých důvodů, třeba i kvůli chudobě nebo panickému strachu z létání, nikdy do letadla nevstoupili.

Hledám příklady, kdy jsem před svým přesvědčením dala přednost momentální potřebě, možnosti nebo strachu, a zjišťuji, že život se skládá téměř ze samých takových příběhů.

Tak třeba: v 70. letech jsme se s matkou, vyhozenou po stranických prověrkách ze zaměstnání, ocitly v Plzni, kde se jí podařilo práci sehnat a mě tam vzali na gymnázium. Neměly jsme kde bydlet, ale máma využila nějaké zprostředkované protekce a získala tzv. byt na úpravu. Když došlo na kolaudaci, úředník stavebního odboru červenou tužkou zatrhl nedostatky a nařídil je odstranit, aniž by byt po úpravě navštívil. Matka to vyhodnotila jako žádost o úplatek a samozřejmě... Ne, nešla se stížností na jeho nadřízeného. Vzala dárkovou kazetu s lahvemi od moselského vína, kterou kdysi dostala, našla dokonce originální zátky, láhve naplnila nejhnusnějším Sklepmistrem a Ostravským kahanem, zátky napařila, láhve uzavřela, zabalila a pozvala referenta na kolaudaci bytu, na němž jsme neudělali podle jeho reklamace nic. Koupila chlebíčky, uvařila kávu, nalila vodku a předala kazetu. Úředník bez mrknutí oka podepsal kolaudační protokol. Moc jsme se té korupční příhodě nasmály.

O třicet let později se stalo tohle:

Můj nejstarší syn skončil školu v 90. letech, právě tehdy, kdy se nám svět příležitostí zdál otevřený a šance neomezené. On ale nehodlal těch příležitostí využívat, naopak. Šel mi tím svým lhostejným a anarchistickým přístupem na nervy a dost to mezi námi skřípalo. Nakonec si našel práci – v Chebu, kde jsme tenkrát bydleli, se boural pivovar, syn jezdil na té stavbě náklaďákem. Už sama demolice pivovaru byla z našeho hlediska zločin, ještě horší však bylo, co na jeho místě mělo vzniknout. Totiž Kaufland, který zničí všechny menší obchody v okolí, psala jsem bojovné články do Literárních novin, a přesto jsem byla ráda, že syn má práci, z níž mi přispívá na domácnost. Dodnes, kdykoli kolem toho Kauflandu jdu, vzpomenu si na ten tehdejší pocit.

Jiná příhoda je starší, z doby, kdy naše děti byly malé. Tehdy jsme bydleli v hájovně a pracovali v lese, Evropou znělo slovo solidarność a na ředitelství Státních lesů se podepisovala rezoluce odsuzující kontrarevoluční počínání polských pravicových oportunistů a agentů imperialismu. Můj muž tehdy řekl, že žádnou rezoluci proti dělníkům nepodepíše, přidal nějakou frázi o mezinárodní solidaritě proletariátu a zdálo se mu, že proti tomu není argument. Do půl roku přišla reorganizace, náš lesnický úsek byl jako jediný sloučen s jiným a měli jsme se přestěhovat do úplně zapadlé vesnice, kam nic nejezdilo. Odhodlali jsme se, že půjdeme za ředitelem lesního závodu, požádáme ho, aby nás v hájovně nechal bydlet, a nabídneme mu za to zlatý tereziánský dukát, minci z pokladu, dědictví po mých předcích. K řediteli jsme se objednali, o možnost zůstat v hájovně požádali, ale nabídnout ten úplatek jsem nedokázala. V téhle příhodě se dodnes nevyznám, nevím a nikdy už nezjistím, zda rozhodla morálka, anebo jen lpění na věci. Každopádně jsme se vystěhovali.

První příhoda by se mohla jmenovat Lest, ta třetí třeba Čest, ale co s tou prostřední?

Alena Zemančíková (1955) je rozhlasová novinářka, autorka rozhlasových her a dokumentů; od tohoto čísla fejetonistka Listů.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.