Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Dušan Havlíček: Proč EU trestá Švýcarsko za přímou demokracii?

Dušan Havlíček

Proč EU trestá Švýcarsko za přímou demokracii?

Před patnácti roky uzavřela Švýcarská konfederace s Evropským společenstvím a jeho členskými státy dohodu o volném pohybu osob, která vstoupila v platnost dne 1. června 2002. Švýcarská vláda a parlament vyjádřily s výsledkem této dohody souhlas a přijaly 17. prosince 2004 rozhodnutí o jejím prodloužení na dobu neurčitou a o rozšíření platnosti i na deset nových členů Evropské unie, mezi nimi i na Českou republiku a Slovensko. Totéž se opakovalo i v roce 2008, kdy do Evropské unie vstoupilo Bulharsko a Rumunsko. Protože v obou případech bylo proti těmto federálním výnosům vždy vyvoláno referendum s více než 50 000 podpisy oprávněných občanů, musely být předloženy lidovému hlasování, která se uskutečnila 25. září 2005 a poté 8. února 2009. O pozitivním postoji k těmto dohodám nemůže být pochybnosti, neboť v prvním případě se pro ně vyslovilo 56,0 % a v druhém hlasování dokonce 59,6 % švýcarských občanů. Pro úplnost dodávám, že v roce 2004 podepsalo Švýcarsko smlouvu o přistoupení k schengenskému prostoru. I tato dohoda byla v referendu 5. června 2005 schválena většinou 54,6 %.

V této souvislosti může působit překvapivě, proč švýcarští občané na počátku února letošního roku vyslovili v lidovém hlasování souhlas – byť jen nepatrnou většinou 50,3 % – s iniciativou proti takzvanému „masovému přistěhovalectví“.

Výsledek tohoto lidového hlasování zavazuje federální státní orgány, aby v souladu se schváleným textem iniciativy připravily ústavní zákon, který stanoví, že Švýcarsko autonomně spravuje přistěhovalectví cizinců. Počet povolení pro pobyt cizinců má být omezen stanovením nejvyššího ročního kontingentu, přičemž se jedná o všechny druhy pobytů včetně žádostí o azyl a o počet osob, které do země přijíždějí za prací z pohraničních oblastí sousedních států. Tyto limity mají být určeny v souladu s globálními ekonomickými zájmy Švýcarska. Žádná mezinárodní smlouva nesmí být v rozporu s tímto ustanovením.

Ačkoliv se v zahraničí o výsledky lidového hlasování, které ve Švýcarsku probíhá v průměru asi třikrát do roka, povětšině nikdo zvlášť nezajímá, byly tentokrát reakce četné a většinou pobouřené. Některé z nich zazněly i výhružně. Prezident Evropské komise José Manuel Barroso například prohlásil, že rozhodnutí lidového hlasování bude mít „závažné důsledky“ pro vztahy mezi Švýcarskem a 28 členskými státy Evropské unie, a zároveň naznačil, že by asi 450 000 švýcarských občanů, kteří dnes žijí a pracují v Evropské unii, mohli toto právo ztratit. Už dnes se ze strany EU urychleně uskutečňují některá odvetná opatření bez ohledu na to, že dosavadní dvoustranné smlouvy jsou stále v platnosti a že švýcarská vládní místa mají v souladu s přijatou iniciativou tříletou lhůtu, aby byly projednány a připraveny modality jejího uskutečnění, přičemž není vyloučeno ani nové lidové hlasování.

Brusel vzápětí po osudovém hlasování oznámil, že švýcarští studenti budou od podzimu vyloučeni z evropského programu ERASMUS+ a že se Švýcarsko nebude moci podílet na výzkumném vědeckém programu HORIZON 2000, byť na něj přispívá miliardami franků. Při debatě v Evropském parlamentu pronášeli někteří poslanci na adresu Švýcarska ostré káravé výroky. Mezi nimi se vyznamenal zejména Daniel Cohn-Bendit, když prohlásil, že „Švýcarsko přileze zpátky po kolenou“.

Proč tolik zloby a ukvapených odvetných činů? Zdá se, že švýcarský ostrůvek přímé demokracie, obklíčený státy Evropské unie, v nichž platí princip demokracie zastupitelské, není v politických kruzích těchto států zářným vzorem. Mnohým evropským politikům stačí, když jsou zvoleni, a pak už se jako poslanci o mínění občanů-voličů nezajímají.

(Pohlédneme-li na vývoj politické situace v České republice, zjistíme snadno proč. Kouzla, která s handrkováním o poslaneckou většinu předváděla v posledních letech koaliční vláda Petra Nečase, jen aby většinou jednoho hlasu prosadila zákony, s nimiž převážná většina voličů nesouhlasila, by v demokracii švýcarského typu byla nepřípustná. Jen si představme, jak by asi dopadl zákon o církevních restitucích, kdyby musel být předložen lidovému hlasování.)

*

Upozornil jsem v Listech již nejednou a naposledy vloni, že Švýcaři hlasují o všem možném i nemožném (Občan Švýcar, roč. 1998, č. 4, s. 43; Švýcarsko je v Evropě odedávna, roč. 2000, č. 4, s. 43; Švýcarské povolební bolení hlavy, roč. 2003, č. 6, s. 45; Občan Švýcar hlasuje o všem, roč. 2013, č. 5, s. 58). Proč z těch 24 předloh, o kterých se v posledních dvou letech až do února 2014 hlasovalo, vyvolala mimořádnou pozornost právě ona zmíněná iniciativa, zasluhuje vysvětlení.

Iniciativa silně pravicové strany, která si v alemánských kantonech říká Švýcarská lidová strana (Schweizerische Volkspartei) a v románských kantonech Demokratická unie středu (L'Union démocratique du centre), obratně oslovila voliče v citlivých bodech. Z necelých 7 milionů obyvatel Švýcarska v roce 1992 vzrostl jejich počet koncem roku 2013 na víc jak 8 milionů. K tomuto růstu přispělo především přistěhovalectví. Počet ve Švýcarsku trvale bydlících cizinců se zvýšil na 1 880 000 osob, což odpovídá 23,3 % veškerého obyvatelstva. Převážná většina z nich (1 250 000) přišla do Švýcarska z Evropské unie a Evropské asociace volného obchodu. Nejpočetněji jsou zastoupeni Italové (291 000), Němci (284 000), které následují Portugalci (237 000) a Francouzi (104 000). Podíl cizinců v ostatních evropských státech je s výjimkou Lucemburska podstatně nižší. V České republice představují cizinci 4,1 procenta obyvatel, přičemž pouze polovina z nich má v zemi trvalý pobyt. Obavy z „přecizinštění“ nejsou tedy ve Švýcarsku zcela neopodstatněné.

Množství cizinců pracujících ve Švýcarsku je však ještě podstatně vyšší, neboť k nim musíme připočítat občany pohraničních oblastí sousedních států, kteří do zaměstnání v blízkých švýcarských kantonech dojíždějí ze svého bydliště. Po uzavření bilaterálních dohod s Evropskou unií v červnu 2002 jejich počet neustále narůstal. Koncem roku 2012 jich ve Švýcarsku pracovalo víc než 310 000. Počet Francouzů dojíždějících za prací do kantonů kolem Ženevského jezera se za deset let zdvojnásobil na víc než 90 000 zaměstnanců. Zatímco v románském Švýcarsku s počtem „frontaliérů“, jak jim tu říkají, není problém, v kantonu Ticino je situace dramatická. V Ticinu žije kromě 251 000 švýcarských občanů (73 %) i 94 000 cizinců (27 %). Z italských pohraničních oblastí tam dojíždí na 60 000 frontaliérů, kteří spolu s cizinci usedlými v tomto italofonním kantonu na jihu Švýcarska zabírají 44 % všech pracovních míst v oblasti Sottoceneri a kolem Locarna. To byl zřejmě hlavní důvod, proč se 68 % občanů Ticina – nejvíc ze všech kantonů – vyslovilo pro přijetí iniciativy proti údajnému „masovému přistěhovalectví“.

Jinak se ale nezdá, že by rozhodnutí občanů při hlasování o iniciativě SVP/UDC ovlivnila obava z vysoké nezaměstnanosti. V kantonech románského Švýcarska, kde je nezaměstnanost ve srovnání s celostátním průměrem 3,5 % podstatně vyšší (mezi 5,4 % a 5,8 %), byla tato iniciativa vždy rozhodnou většinou mezi 52 % a 61 % voličů zamítnuta. To ostatně platí i pro půlkanton Basilej-město (61,0 %) a kanton Curych (52,7 %). První převládající dojem, že při hlasování došlo k rozkolu mezi alemánskými a románskými kantony, není proto oprávněný.

*

Tak jako mnozí cizinci žijí a pracují ve Švýcarsku, je i nemálo Švýcarů – jeden z deseti – žijících a pracujících v cizině. Od roku 1980 do konce loňského roku se jejich počet zdvojnásobil na 730 000, přičemž většina z nich – 450 000, jak uvedl Barroso – sídlí v Evropě. Jenže je tu malý háček, který poněkud zpochybňuje tvrzení, že Švýcaři v tak velkém počtu využívají možnosti volného pohybu osob, aby se usídlili a pracovali v zemích Evropské unie. Statistika z konce roku 2013 dokládá, že z těch přesně sečteno 438 074 Švýcarů v zemích EU měly tři čtvrtiny dvojí občanství a k tomu, aby se v nich usídlily, dohodu o volném pohybu osob nepotřebují. Mezi 191 362 občany se švýcarským pasem, kteří v téže době působili ve Francii, mělo dvojí občanství dokonce 82,8 %.

Ekonomická situace Švýcarska je ve srovnání se situací ve státech Evropské unie zjevně příznivější. Na konci ledna letošního roku tu bylo bez zaměstnání 153 260 osob, což odpovídá výše uvedenému průměru 3,5 %. Podíl nezaměstnaných mezi cizinci byl ovšem podstatně vyšší (6 %) než u švýcarských občanů (2 %). Míra nezaměstnanosti v EU činila naproti tomu v prosinci 2013 10,7 %. Situace v jednotlivých zemích je však velmi kontrastní. Vedle nejnižších podílů v Rakousku (4,9 %) a Německu (5,1 %) dosahuje nezaměstnanost v Portugalsku 15,4 %, v Chorvatsku – od 1. července 2013 nový člen EU – 18,6 % ve Španělsku 25,8 % a v Řecku dokonce 27,8 %. Lze tedy soudit, že Švýcarsko, které přijímá na svůj pracovní trh značný příliv osob ze zemí Evropské unie, tím zároveň pomáhá snižovat podíl osob, které by doma byly bez práce.

S výjimkou kantonu Ticino nemusí mít ve Švýcarsku nikdo obavu, že by kvůli cizincům přišel o práci. Je obecně známo, že některá výrobní odvětví by se bez nich vůbec neobešla. To platí nejen o stavebnictví a službách, ale třeba i o oblasti informatiky. Jen pro dokreslení: víc než dvacet let pokračuje výstavba výkonného železničního koridoru, který má převést podstatnou část silniční nákladní přepravy přes Švýcarsko na koleje. Mezi pracovníky, kteří se podíleli na nedávno dokončené ražbě základního alpského tunelu St.-Gotthadt, bylo 87 % cizinců.

*

Důvody, proč tak velký počet Švýcarů vyslovil souhlas s iniciativou SVP/UDC, je nutné hledat jinde. Obavy vzbuzuje především vzrůstající zločinná činnost ilegálních cizinců. S podpisem schengenské dohody zmizely kontroly na hranicích a pro nikoho není problém dostat se nepozorovaně na švýcarské území. Do země neproudí jen lidé, kteří v souladu s principem „volného pohybu osob“ chtějí ve Švýcarsku získat zaměstnání.

Itálie, Španělsko i Francie jsou první země, kam míří uprchlíci ze severní Afriky i z jiných afrických zemí. K nim se v posledních letech přidružují běženci i z jiných oblastí, například ze Sýrie. Tyto dobrodružné útěky jsou z velké části organizovány za peníze skupinami profesionálních převaděčů. Přetížené lodi ztroskotávají a uprchlíci utonou. Když se jim ale přece jen podaří, že se dostanou do přeplněných uprchlických táborů, nejednou prchají dál i do Švýcarska, aby tu žádali o vytoužený azyl.

Nevím o žádném opatření, kterým by se EU snažila postiženým evropským zemím pomoci při řešení tohoto nesnadného problému. Španělská enkláva Melilla na marockém středomořském pobřeží je cílem četných uprchlíků z afrických zemí, kteří se snaží překonat bariéry z ostnatých drátů. Bezpečnostní kamery nedávno ukázaly, jak se jedna taková skupina v noci snažila na plážových plovácích proniknout na území Melilly a jak je španělská civilní hlídka zaháněla gumovými střelami a plynem. V současné době čeká před Melillou asi 30 000 osob, které se chystají proniknout do této španělské enklávy. Z úřadů Evropské unie v Bruselu zaznělo na adresu Španělska pokárání za způsob, jakým jejich hlídka proti imigrantům zasáhla.

Švýcaři se chovali vůči politickým uprchlíkům vždy vstřícně, jak to prokázali přijetím desetitisíců uprchlíků po maďarských událostech v roce 1956 a po sovětské okupaci Československa v roce 1968. Situace se v posledních desetiletích podstatně změnila. Uprchlíci přicházejí do Švýcarska z jiných zemí a z jiných důvodů.

Jak vyplývá ze statistiky z konce ledna letošního roku, podalo ve Švýcarsku 44 039 osob žádost o azyl. Z následující tabulky je názorně patrné, odkud žadatelé o azyl přicházeli, a také vytušíme většinou proč.

Necelé polovině z nich (20 905, tj. 47,5 %) byla po dobu projednávání jejich žádosti vydána takzvaná legitimace N, která je opravňuje k pobytu a za určitých podmínek i k výkonu výdělečné činnosti. Ostatní (23 134, tj. 52,5 %) obdrželi legitimaci F, povolující dočasný pobyt žadatelům, kteří by se měli vrátit, odkud přišli, ale jejichž návrat by byl v rozporu s mezinárodními předpisy o lidských právech nebo by je vystavil ohrožení a není technicky uskutečnitelný. Tato legitimace F je platná 12 měsíců, ale může být vždy o dalších 12 měsíců prodloužena.

Bídu Afriky i Středního a Blízkého východu a vzdálenějších oblastí nemůže Švýcarsko a ostatně ani Evropská unie přijímáním uprchlíků z těchto oblastí vyřešit.

*

Švýcarské občany oprávněně znepokojuje narůstající trestná činnost přistěhovalců. Do Švýcarska pronikají dealeři drog odevšud. Převážná většina z nich jsou žadatelé o azyl z černé Afriky, kteří se přemisťují z kantonu do kantonu. Policie kantonální i obecní marně zvyšují počet hlídek a kontrol. Dealeři nemají většinou osobní doklady, hlásí se pod falešnou identitou. Většinou u sebe nemají velké množství drog, a tak jsou brzy po zadržení opět propuštěni. Občan se pak třeba dočte, že byl zadržen mladý Guinejec bez stálého bydliště s 65 gramy marihuany na tomtéž místě, kde už byl zadržen pro tentýž přečin před týdnem. O nějaký den později se doví, že na jiné drogové scéně policie zadržela dva Kosovany s 76 gramy marihuany. Dostat tyto ilegální „hosty“ ze země je téměř nemožné.

I Švýcarsko je postiženo činností skupin kuplířů, kteří verbují pod různými sliby dívky v obtížné životní situaci, převádějí je přes hranice a nutí je, nejednou i násilím, k prostituci. Podle zprávy federální policie z června loňského roku převádějí skupiny těchto žen především mafiáni z Rumunska, Maďarska, Bulharska (69 % všech zjištěných případů), ale také z Thajska, Brazílie a Nigérie. Federální policie zaznamenala v roce 2012 na dva tisíce oznámení o nelidském jednání s propašovanými prostitutkami, ale odsouzeno bylo pouze třináct pasáků. Jeden maďarský kuplíř byl sice v Curychu poslán na čtrtnáct let do vězení, ale to mezinárodní pasáky neodradí. Ostatní členové jeho sítě se stáhli ze Švýcarska, nikdo však nepochybuje, že se opět objeví.

Mohl bych vypočítávat další případy trestné činnosti, kterou usnadňují nekontrolované hraniční přechody. Pozoruji s neklidem, jako každý Ženevan, jak do našeho kantonu pronikají skupiny zločinců z nedalekého Lyonu, aby kradli auta, přepadali směnárny, vyloupili pokladny benzinových stanic a opět se rychle stáhli za hranice, kde švýcarská policie nemůže zasáhnout. Stejným způsobem přijíždějí zloději do Ženevy vykrádat byty a organizované skupiny rumunských Romů z blízké Francie posílají starce i děti, aby žebrali v ulicích obcí kolem Ženevského jezera a výnos jim po návratu odevzdávali.

Federální statistiky jasně dokumentují, že si v přeplněných švýcarských věznicích odpykávají trest nebo jsou ve vyšetřovací vazbě v převažující míře cizinci. V září loňského roku sedělo ve švýcarských věznicích 7072 osob, 5258 z nich, tedy 74,3 % byli cizinci. Víc než polovina vězněných si odpykávala trest a 2104 bylo ve vyšetřovací nebo bezpečnostní vazbě. Z osob ve vyšetřovací vazbě bylo 389 Švýcarů (18,5 %) a 1715 (81,5 %) cizinců. Mezi cizinci mělo 432 osob (20,5 %) bydliště ve Švýcarsku, 168 z nich (8,0 %) byli žadatelé o azyl a zbývajících 1115 osob (53,0 %) mělo bydliště v zahraničí nebo bylo nezjistitelné.

Lze si proto oprávněně klást otázku, zda mnozí z těch, kdož v lidovém hlasování 9. února 2013 vyslovili souhlas s iniciativou SVP/UDC proti takzvanému „masovému přistěhovalectví“, neměli spíše na mysli ilegální přistěhovalectví, které se již dlouhodobě nedaří příslušným státním orgánům zcela uspokojivě zvládat.

Komentátor deníku Le Monde Alain Salles (Suisse: Un vote identitaire, contre l'immigration, pas contre l'Europe, Le Monde, 9. 2. 2014) ve svém článku vystihl, že toto švýcarské hlasování nebylo hlasem proti Evropě, ale právě proti ilegálnímu přistěhovalectví. Kdyby se stejným způsobem jako ve švýcarské přímé demokracii hlasovalo v jiných zemích, dospělo by se podle jeho názoru k obdobnému výsledku. Není sám, kdo sdílí toto přesvědčení.

*

Co se stane dál? Od osudné neděle 9. února nemine dne, aby se o výsledku hlasování a jeho možných důsledcích nerozvíjela obsáhlá veřejná debata. Atmosféru vyostřil poslanec a někdejší člen vlády Christoph Blocher, vedoucí funkcionář SVP/UDC, když v basilejském deníku Basler Zeitung, jehož je vlastníkem, krátce po hlasování komentoval nesouhlas románských Švýcarů s iniciativou urážlivým prohlášením, že „francouzsky mluvící Švýcaři vždycky měli slabší národní uvědomění“.

Politická scéna ožila. Studenti již demonstrovali v Bernu i v Ženevě proti důsledkům přijaté iniciativy a žádají, aby federální orgány našly přijatelné řešení. Vzhledem k tomu, že přívrženci iniciativy převážili nad odpůrci pouze mizivou většinou 19 526 hlasů, ozývají se požadavky, aby problém byl tak či onak předložen k novému hlasování. Člen vlády a nynější prezident Švýcarské konfederace Didier Burkhalter postupuje velmi rozvážně a vyzval všechny k uklidnění, k národní soudržnosti a ujistil i cizince, že všechny dosavadní dohody nadále platí a že vláda do konce tohoto roku připraví vyhovující návrh zákona a do konce příštího roku návrh předpisů k jeho aplikaci, aby mohl vstoupit v platnost nejpozději do tří let od přijetí iniciativy, tedy do 9. února 2017.

V nejbližších dnech se uskuteční zvláštní zasedání švýcarského parlamentu, které bude vyhrazeno právě této problematice. Jak už jsme se mohli nejednou přesvědčit v minulosti, najde se na švýcarské politické scéně i v systému přímé demokracie vždy dost uvážlivých zastánců rozumného řešení, které bere ohled na všechny zúčastněné strany.

Dovolím si tu připomenout, co už jsem jednou v Listech napsal. Před mnoha lety, v neděli 6. prosince 1992, neprošel v lidovém hlasování vládou a parlamentem vypracovaný návrh smlouvy o vstupu do Evropského hospodářského prostoru. Dlouholetá úmorná práce na harmonizaci zákonů, výsledky nekonečných jednání nebyly k ničemu. Z 3 580 094 hlasujících občanů stačilo tehdy 23 836 hlasů (jako v letošním hlasování 0,3 %), aby převážil negativní postoj k navrhované smlouvě. Tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi při své návštěvě Švýcarska po tomto lidovém hlasování o dvoustranných dohodách komentoval výsledek hlasování slovy: „Evropská unie na Švýcarsko nečeká, ale dveře jsou vám otevřeny. Respektujeme váš rytmus, byť by to trvalo měsíc, rok či století... V Evropské unii existuje mnoho různých typů demokracie. Jsme si vědomi, že Švýcarsko by nebylo Švýcarskem bez referenda... Není na vás, abyste se měnili, ale na Evropě, aby se vám přizpůsobila...“

V lidovém hlasování o osm let později schválili švýcarští občané velkou většinou návrh sedmi dvoustranných dohod mezi Švýcarskou konfederací a Evropskou unií, jak mu je předložil federální parlament. Vláda, poslanci, politici levicoví i pravicoví, většina hospodářských seskupení, všichni si konečně s úlevou vydechli. „Černá neděle“, od které uplynulo téměř osm let, se neopakovala.

Evropa nemůže žít bez Švýcarska a Švýcarsko bez Evropy také ne. Řekneme si to za tři roky.

Dušan Havlíček (1923-2018) byl novinář, mediální analytik, spoluzakladatel Listů..

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.