Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > Štěpán Steiger: Jiné americké příběhy

Štěpán Steiger

Jiné americké příběhy

Příběh Russella Randalla není jen příběhem jednoho Afroameričana: je také příběhem (ne)jednoho amerického města, zejména města na jihu Spojených států. Proto je třeba uvést jako součást pozadí i několik číselných údajů o Memphisu, ve kterém žije a které je největším městem státu Tennessee. Podle údajů oficiální statistiky měl Memphis v roce 2012 655 255 obyvatel, přičemž 61,41 % byli Afroameričané, 34,41 % bylo bílých (kteří ještě v roce 1950 představovali 62,8 %).

Russell Randall byl po dvě desetiletí jedním z těch Afroameričanů, kteří tu na břehu Mississippi měli před sebou stále jasnější obzor. Osamělý otec, zaměstnaný u velké spediční firmy FedEx, ale současně pracující také jako hlídač, vystavěl pěkný cihlový dům, platil si důchod a nejstarší dcera mohla vystudovat vysokou školu. Potom se ovšem připlazila jako mlhová stěna „velká krize“. Russell Randall musel změnit hypotéku na mnohem vyšší úrok, ztratil jedno ze svých zaměstnání – a teď čelí osobnímu bankrotu a dražbě svého domu. „Řeknu vám to úplně jednoduše: jsem černý muž ze sídliště, a abych se uživil, čistím záchody a uklízím. Jsem pyšný na to, co jsem dokázal – ale celý můj život běží nazpátek,“ dodává štíhlý muž, který vypadá o deset let mladší než skutečných padesát.

Ještě nedávno byl Memphis, dnes převážně černý, symbolem toho Jihu, kde historie rasové nerovnosti už nevnucovala dělnické a střední třídě omezenou volbu. Dnes ztělesňuje něco mnohem krutějšího: stoupající nezaměstnanost a přibývající dražby domů se v recesi spojily tak, že ničí majetek Afroameričanů a smazávají dvě desítky let pozvolného pokroku. Zatímco ještě před pěti šesti lety průměrný příjem černých majitelů domů neustále rostl, dnes je zpátky na úrovni před rokem 1990 a zhruba na polovině příjmu bílých vlastníků domů. Vyplývá to z analýzy provedené Fakultou sociologie Queens College v New Yorku pro New York Times. Čtvrti středostavovských majitelů domů se vyprazdňují – ceny se propadají, mnoho domů už je prázdných. Zanikají pracovní místa, nezaměstnanost stoupá souběžně s celonárodním trendem: z 9 % přede dvěma roky stoupla na dnešních 16,9 % (na 5,3 % mezi bílými). Černí mluví o vyčerpání úspor a důchodových účtů, aby zachránili svoje domy. Dražby představují asi dvojnásobek celostátního průměru.

Propast se prohlubuje

Následky tohoto vývoje budou dlouhodobé jak pro Memphis, tak pro celé USA. Nejakutnější hospodářskou propastí v této zemi je stále se rozšiřující mezera mezi majetkem černých a bílých rodin (jak nejnověji zjistil Ústav pro výzkum majetku a pro sociální politiku na Brandeisově univerzitě). Ve srovnání s dolarem majetku bílé rodiny vlastní černá nebo hispánská rodina pouhých 16 centů.

Stav pracující Ameriky (The State of Working America) je každoročně vydávaná studie Ústavu pro hospodářskou politiku (The Economic Policy Institute). Z jejího rozboru vyplývá krizí způsobený pokles majetkového vlastnictví. V prosinci minulého roku vykazovala průměrná hodnota majetku u bílých propad 34 % na 94 000 $, u Afroameričanů pokles o 77 % na 2100 $. Memphisu nezbývá než pokusit se nějak se s důsledky poprat.

Starosta A. C. Wharton ml. řekl před příchodem na radnici: „Tato rakovina metastázuje pro město v ekonomickou krizi. Strhla nás zpět víc než cokoliv jiného od začátku hnutí za občanská práva.“ (Mimochodem, Memphis byl jedním z významných bodů tohoto hnutí: 4. dubna tomu bude 46 let, co zde ostřelovač zastřelil reverenda Martina Luthera Kinga, jenž den předtím v Memphisu pronesl svůj významný projev Byl jsem na vrcholu hory...)

Starosta a někteří bývalí bankovní úředníci viní také velké banky, zejména Wells Fargo. Tvrdí, že tyto banky se v Memphisu při poskytování rizikových nákladných hypoték a spotřebitelských úvěrů zaměřily na Afroameričany. Město a okres Shelby vloni žalovaly Wells Fargo s tím, že míra dražeb domů, jež tato banka prodávala, byla v černošských čtvrtích téměř sedmkrát vyšší než ve čtvrtích převážně bělošských. Jiné banky, například Citibank a nebo Countrywide, vykazovaly v dražbách rozdíl mnohem přiměřenější.

Ne všechno zlo, jež krize způsobila, lze ovšem připisovat bankám. Někteří Afroameričané podlehli v „lepších dobách“ horečce velkých domů a zdánlivě výhodných půjček. Nezaměstnanost pak zasáhla i ty, kteří měli zcela běžné hypotéky.

Představitelé federální vlády i státu Tennessee tvrdí, že nákladné hypotéky se majitelů domů dotýkají zvlášť tvrdě a statistický model je nevyhnutelný. „Čím segregovanější je ,barevná' komunita, tím pravděpodobnější je, že na majitele domů dolehne dražba, protože věřitelé, kteří nabízeli nejrizikovější půjčky, se zaměřovali právě na tyto komunity“, řekl kongresovému výboru Thomas E. Perez, náměstek ministra spravedlnosti pověřený řízením odboru občanských práv.

Hospodářský zvrat v Memphisu je zvlášť bolestný pro černé profesionály, kteří se zde usadili. Jedním z nich je i právník A. C. Wharton ml., současný starosta. Demografové předpovídají, že Memphis se co nevidět stane první americkou metropolitní oblastí s černošskou většinou. William Mitchell, realitní agent, kdysi viděl budoucnost dost růžově. „Hodnoty našich domovů stoupaly, vzhůru šly i příjmy.“ Na okamžik se zamyslel. „Co vidíme dnes,“ pokračoval, „je nový svět. A nijak dobrý.“

Pohled z jednoho prahu

„Tam nahoru určitě nechcete jít! Tam je velice divoký Západ,“ křičí na nás soused. „V tom bloku není nic jiného než vydražené domy a skvoteři!“ To je Soulsville, čtvrť na jih od městského centra – většinou prázdné přízemní a cihlové domy uprostřed azalek a svíd, se střechami skloněnými dozadu, ve zdech díry, jimiž se zloději kovů snažili dostat dovnitř k měděnému potrubí. Na týdeníku ve schránce je rukou psané datum dražby. Sem tam některý dům už vypálili žháři.

Je tomu sotva pár let, kdy se Howard Smith cítil jako boháč. Šestapadesátiletý inženýr, Afroameričan s prošedivělým vousem v červených teniskách a máslově nažloutlých džínách, seděl se dvěma sousedy před domem na Richmond Avenue a vyprávěl o svém malém realitním království. V témže bloku mu patřil dům, další měl v blízké čtvrti White Haven, třetí kus dál. Měl dobře placené zaměstnání a těšil se na slušný důchod.

Jenže pak přišel o práci. Rozeslal šedesát přihlášek, dostavil se k tuctu pohovorů – žádná odezva. Banka vydražila jeho největší dům. Bude rád, když za tento dům dostane 30 000 $ – ještě přede dvěma roky měl odhadní cenu 80 000 $. „Všecko to zmizelo přes noc,“ říká.

„Ano, pane, přes noc,“ souhlasí jeho sousedka Glen Wardová. Bylo jí přes padesát, když dostala výpověď – z místa, kde byla patnáct let mistrovou. Nastěhovala se ke své staré matce. „Zdálo se, že bychom mohli šéfovat,“ luskne prsty „a všecko bylo pryč.“

Howard Smith přikyvuje. „Banky a Wall Street sebraly střední třídu a všechny nás semlely,“ dodává.

Po většinu minulého století paralyzovala rasová diskriminace snahy Afroameričanů kupovat domy a nabývat majetek. V letech po druhé světové válce během hospodářského vzestupu vedly banky a realitní kanceláře černé občany do segregovaných komunit, kde hodnota domů značně pokulhávala za hodnotou ve čtvrtích bělochů. Teprve poměrně nedávno se černým občanům začalo dařit mezeru uzavírat a poměrně bohatnout – dnes je tento pokrok vymazán. V praxi to znamená, že černé rodiny mají méně prostředků na placení vysokoškolského vzdělání, na investice do podnikání anebo prostě na přežití v těžkých časech.

„Smazáváme veškerý majetek, který černí spoluobčané nashromáždili – čímž je pro příští generaci zaručena rasová ekonomická nerovnost,“ řekl Thomas M. Shapiro, ředitel zmíněného Ústavu pro výzkum a pro sociální politiku na Brandeisově univerzitě.

Vzestup Afroameričanů v Memphisu byl vrtkavý. Bytová výstavba je stále hluboce segregovaná. Velcí zaměstnavatelé jako FedEx a AutoZone tu sice mají sídla, ale růst mezd není nijak povzbudivý. Zaměstnanost Afroameričanů je často spíše dočasná než nepřetržitá, navíc mnoho zaměstnaných je bez jistého důchodového a zdravotního pojištění. (Jenom pojištění zdravotní se právě mění k lepšímu vzhledem k uplatňování „Obamova“ zákona.)

Hospodářská recese ovšem představuje krizi jiné velikosti. Starosta Wharton jde přes svou kancelář k vyhlídkovému oknu a dívá se chvíli na třpytivou hladinu Mississippi. Popisuje nedávnou projížďku zanedbanými částmi města: připadal si, říká, „jako lékař, který zjišťuje u svých pacientů tep a shledává, že jsou blízko smrti“. A dodává: „Pamatuju si, že jsem jako kluk jel na kole rozkvétajícím městem. Dnes to vypadá, jako by moje město někdo zbombardoval.“

Čemu sloužily banky?

Čtyřicetiletá Afroameričanka Camille Thomasová měla svou práci v bance Wells Fargo velice ráda. Vzpomíná u kávy: „Měla jsem pocit, že lidem pomáhám.“ Souběžně s rozvojem rizikového trhu vyústil tlak banky na poskytování více úvěrů přímo v mánii. „Hlavní byl prodej vašich jednotek, abyste dostal prémii,“ řekla.

Camille Thomasová a tři další zaměstnanci Wells Fargo podepsali pro žalobu Memphisu na banku místopřísežná pohlášení, která žalobu podepřela. Vypravuje dále: „Nadřízený vám řekl: ,Podívám se na váš seznam lidí, které jste ještě nenavštívili. Budu rád, když se soustředíte na tato směrovací čísla' – a vy jste hned věděl, že jde o čtvrti, kde bydlí Afroameričané,“ vzpomíná si. „Řekli vám: Ti tomu moc nerozumějí.“

Thomasová popsala triky, jež banka používala – některé nebyly zrovna legální. Šéfové třeba řekli podřízeným, aby na žádostech o půjčku vymazali údaje o příjmu a nahradili je vyššími čísly. Agenti také „lovili“ zákazníky a snažili se přesvědčovat je, že tzv. refinancování – nová smlouva o splácení hypoték s nižším úrokem, ale na delší dobu – je pro ně výhodnější (zákazník byl ovšem zavázán bance dlouhodobě, aniž mohl zabránit pozdějšímu zvýšení úroků).

K popisu situace, v níž se ne-li většina, pak jistě podstatná část černé komunity v Memphisu ocitla, by bylo možno dodat mnoho dalších stejně smutných nebo i tragických okolností. Podobné, často i horší je postavení afroamerické menšiny v jiných amerických městech.

Docházet k závěrům o dalším vývoji je poněkud předčasné, museli bychom se zabývat také rozborem situace politické.

Z bídy je strmá cesta

Chattanooga je čtvrté největší město státu Tennessee – podle nejčerstvějších údajů v roce 2012 mělo 171 219 obyvatel. Mnozí z nich se už ráno v sedm začínají řadit do fronty v odbočce z hlavní třídy – dělníci z drůbežárny, ženy z domácnosti, prodavači z diskontních prodejen –, protože potřebují pomoc se zaplacením účtu za topení nebo s výživou rodiny. A jakmile ekumenická charita – tady se jmenuje Metropolitan Ministries – v osm otevře, obsadí čekající všech čtyřicet židlí. Z kapes nebo tašek vytáhnou účty nebo oznámení o (nezaplacené) činži a předají je sociálnímu pracovníkovi, ženě nebo muži, jenž často vypíše šek – 80, 110, 150 dolarů –, aby pomohl překlenout měsíční mezeru ve výdajích, třeba i na benzin pro ty, kdo musí do práce dojíždět autem.

Erika McCurdyová přichází ze své noční směny (od 10 večer do 6 ráno). Potřebuje zaplatit účet za elektřinu a topení za poslední měsíc, protože ten byl chladný a namísto obvyklých 120 $ vyskočil na 280 dolarů. Paní McCurdyová je pomocná sestra v domě pečovatelské služby; říká, že v nejednom týdnu v posledních měsících nebyla s to zaplatit všecko, co potřeboval její devatenáctiletý syn a sedmiletá dcera. „Prostě bez pomoci to nejde. Jsem samoživitelka se dvěma dětmi, vydělávám 9 dolarů na hodinu – jinak to nejde,“ vypravuje čtyřicetiletá obyvatelka Chattanoogy. Přiznává, že její finanční situace byla tak napjatá, že když chtěla s dcerou vidět hrát svého syna ve středoškolském fotbalovém mužstvu, proklouzly obě dovnitř o přestávce – na šestidolarové vstupenky neměly peníze. (Je hrdá, že syn Charles se dostal do celostátního týmu.) Dcera Jer'Maya, říká matka, „by moc ráda měla lekce z baletu a učila se hrát na klavír, to si ale vůbec nemohu dovolit“.

Erika McCurdyová pracuje jako pomocná sestra už 15 let. Patří k těm 25 milionům amerických dělníků, kteří vydělávají méně než 10,10 $ na hodinu – což je částka, na niž by prezident Obama chtěl zvýšit minimální mzdu. Ze zmíněných 25 milionů 3,5 mil. pracuje za federální minimum 7,25 dolaru (nebo méně).

Také jako mnozí z těchto milionů nemůže se paní McCurdyová spolehnout na plnou pracovní dobu: často ji potřebovali jenom 20 hodin týdně. Ale i kdyby pracovala celý rok na plný úvazek, její devítidolarová hodinová mzda by ji „držela“ pod hranicí chudoby, jež je pro tříčlennou rodinu stanovena na 19 530 $.

V posledních letech je obtížnější překročit práh chudoby. „Velká krize“ totiž změnila složení skupiny pracujících s nízkými mzdami. Více než polovina těch, jejichž hodinová mzda je 9 dolarů (nebo méně), je ve věku 25 let a starších, kdežto podíl dospívajících je jenom 17 % proti 28 % v roce 2000. Současní pracující s nízkými mzdami mají vyšší vzdělání – 41 % má aspoň částečně vysokoškolské, zatímco v roce 2000 je mělo 29 %. „Dělníci s minimální nebo nízkou mzdou jsou starší a vzdělanější než před deseti nebo dvaceti lety, ale jejich mzdy jsou nižší, než byly před deseti nebo dvaceti lety (po započtení inflace),“ říká John Smith ze Střediska pro výzkum hospodářské politiky. „Při pohledu několika desítek roků zpět vidíte, že tehdy byli dělníci se mzdou okolo minima nejpravděpodobněji dospívající – byl to stereotyp. Rozhodně to dnes už tak není.“

Chattanooga má převážně pracovní místa s nízkými mzdami, což přispívá k vysoké míře chudoby: 27 % obyvatel žije pod její hranicí, kdežto federálně zjištěný průměr – tj. v USA jako celku – je 15 %. Ještě na konci minulého století bylo toto město na řece Tennessee průmyslovým střediskem s výrobou konfekce, textilu a slévárnami. V posledním čtvrtstoletí byly téměř všechny továrny zavřeny, takže zmizely tisíce pracovních míst – i takových, jež kdysi pozvedaly dělníky i bez středoškolského vzdělání do střední třídy nebo na její okraj. Tato místa byla nahrazena tisíci jinými – ve službách: u velkého akvária nebo v kině typu IMAX – obojí mělo přilákat turisty, v hotelech a domech s pečovatelskou službou, ve velkoprodejnách, výčepech, restauracích rychlého občerstvení, masážních salonech a v nemocnicích.

Ve městě jsou rozesety prodejny levného zboží, jedna blízko středu města téměř sousedí s prodejnou náročného zákazníka. Zrcadlí tak pokles střední třídy. Matthew N. Murray, ekonom z Tennessee University, tvrdí: „Chattanooga má dvojí problém: nízkou úroveň vzdělání obyvatel a fakt, že tradiční pracovní místa, do nichž tito lidé přicházívali, vcelku zmizela.“ Jenom 23 % dospělých v Tennessee to dotáhlo na bakaláře.

Třiadvacetiletá JeraLee Kincaidová je pokladní – 8,50 dolaru na hodinu. Pracuje v kontrolní budce parkovací garáže vedle hotelu Marriott Courtyard blízko středu města. Jako prospívající středoškolačka, která žije s matkou, plánovala studium počítačového programování na univerzitě. Rodina však rozhodla, že musí přispívat k placení nákladů za léčbu pětileté neteře, která má leukémii. „Nemůže sama jíst, mluvit nebo chodit,“ vysvětluje JeraLee Kincaidová. Sama má pocit, že uvázla a nemůže z místa. Je vděčná šéfovi, který se snaží získat pro ni stipendium, aby mohla na univerzitu.

Když tu v roce 2011 zahájil Volkswagen montáž aut – výstavba továrny stála 1 miliardu dolarů –, o 2000 pracovních míst s 19,50 $ na hodinu se ucházelo 80 000 lidí. Mnozí dělníci s nízkými mzdami, jako například Erika McCurdyová – která nedokončila střední školu, ale dosáhla toho, že jí bylo nakonec vydáno vysvědčení na odchodnou –, by byli rádi získali ve Volkswagenu práci – jenže neprošli matematickými testy, vyžadovanými pro práci se složitými stroji.

„Chápeme, že v dnešním světě musí mít více jednotlivců nějaký druh vyššího vzdělání nebo vysvědčení, aby dostali příležitost,“ mínil starosta Andy Berke. „Nechceme, aby se Jih stal místem, kam přicházejí podniky kvůli nízkým mzdám a nekvalifikované práci. Je to dlouhodobý problém, se kterým se středně velká města na Jihu střetávají.“

Škola? Mobil? Byt?

Ovšem tady jako jinde nemůže ani vysokoškolský diplom zaručit dobrou práci. Třeba pro Landona Howarda. Absolvoval před čtyřmi roky na Univerzitě Tennessee jako bakalář sociální práce, ale v oboru nemohl najít zaměstnání. Teď pracuje v přípravné kuchyni módního podniku Tupelo Honey Café. Často jej zavolají jenom na 15 až 20 hodin týdně s hodinovou mzdou 9,50 $. Obvykle přinese domů za týden sotva 200 dolarů. „Musel jsem se přestěhovat zpět k rodičům,“ vypráví. Jeho nejpalčivější starostí je pojištění u zubaře. „Praskl mi zub. Mám v chrupu velkou díru. Nevím, jestli o zub nepřijdu.“

Erika McCurdyová jako matka v nižší příjmové skupině by obyčejně nebyla oprávněna požádat o pomoc státní péči pro nemajetné (Medicaid), ačkoliv její děti by to právo měly, nicméně její žádost byla přijata, poněvadž její srdeční potíže vyžadují nákladnou léčbu. Rodina musela přinést velké oběti, když v roce 2012 přišla matka o místo celodenní pomocné sestry na pohotovosti v nemocnici. Její hodinová mzda klesla ze 13,75 $ v nemocnici na 9 $ v domě s pečovatelskou službou, a to ji donutilo vzdát se velkého bytu v Harrisonu – předměstí, „které je krásné a kde jsou lepší školy“, vysvětluje. „Byl to dobrý život,“ pokračuje. „Nemusela jsem se obávat násilí nebo vloupání.“

Když ji propustili, „uvědomila jsem si, že si nemohu dovolit zůstávat dál v domě, kde byla měsíční činže 625 dolarů“, říká. Našla si tedy byt za 400 $ s poloviční výměrou v Brainerdu, čtvrti známé pro své gangy a násilí. „V noci jsem doma a na okna jsem si dala mříže.“

Nový byt má dvě skromné ložnice, velký obývací pokoj bez nábytku, koupelnu a malou kuchyňku, „kde musím odsunout stůl, když syn vstane od jídla“, popisuje paní McCurdyová. „Představte si, že jste v bytě se dvěma ložnicemi a mladíkem, který měří skoro dva metry a váží 120 kilo, a děvčátkem. Já a moje dcerka sdílíme jeden pokoj.“

Sdílejí také postel, ale JerMaya má svoje panenky, knížky a šaty v Charlesově pokoji mezi jeho vybavením pro kopanou a atletiku. Paní McCurdyová pobírá měsíčně také potravinové lístky v hodnotě 400 dolarů – bez nich, tvrdí, „bychom nejedli“.

Obavy má ovšem o budoucnost svých dětí. „Mám syna, který bude v květnu absolvovat,“ říká. „Pokukuje po vysoké škole. Srdce mi buší rychlostí 99 mil za hodinu. I kdyby dostal stipendium, musela bych ho podporovat – jak zaplatit jeho mobilní telefon, jak zaplatit za dopravu a jídlo během prázdnin.“

Právě došel účet za služby předchozího měsíce a šokoval ji: 320 dolarů. Bude se asi muset zase obrátit na charitu, i když vyjadřuje naději, že asi 3000 dolarů, které by jí měli vrátit jako přeplatek daně ze mzdy (nárok vyplývá ze skutečnosti, že je v nízkopříjmové skupině a matka dvou nezletilých dětí), použije k zaplacení účtu a možná i ke koupi nového gauče do obývacího pokoje.

Rebecca Whelchelová, která je osm let ředitelkou nadace Metropolitan Ministries, konstatuje za tu dobu u svých zákazníků velké změny. „Tenkrát obyčejně přicházívali lidé s jedním problémem – jako ,musím koupit novou pneumatiku, stará mi vybouchla' nebo ,nemám dost peněz na účet za elektřinu'. Dnes,“ pokračuje paní Whelchelová, „přicházejí s tolika účty, že je museli svázat gumičkou, a k tomu se stejným počtem problémů. Všecko je špatné. Všecko je propleteno se vším ostatním.“

Vezměte si například Nicka Masona. Je mu 34, dostává 9 $ na hodinu jako zástupce vedoucího v prodejně pizzy a dohlíží na šest prodavačů. „Nemyslím si,“ říká, „že by devět dolarů byla spravedlivá mzda – pracuju s pizzou 19 roků, od svých patnácti.“ Studoval na Univerzitě Tennessee (v tomto městě, Chattanooga), chtěl se stát diplomovaným ošetřovatelem, ale skočil ve druhém ročníku, když se mu rozpadlo manželství. Vrátil se k celodenní práci a i se svými dětmi k rodičům na předměstí Hixson. „Moje jediné přání je mít vlastní domov, ale nemohu si to dovolit,“ říká otec sedmileté Halle a pětiletého Eliho. „Děti o to pořád prosí.“ „Museli jsme se vzdát mnoha věcí,“ pokračuje. „Nic si nepřeju tolik jako dát jim, co si zaslouží. Pro jediného rodiče to není možné. Před rokem jsem jim dopřál karate. Měli to moc rádi, jenže jsem došel tak daleko, že jsem se musel rozhodnout: buď platit za mobilní telefon, nebo za karate – a jako vedoucí potřebuju, aby se mnou byli lidi v kontaktu.“

Nick Mason slyšel kritiky: přestaň naříkat na svůj plat, jdi zpátky do školy, a tak si pak najdeš lépe placené zaměstnání. „Rád bych šel zpátky do školy. Snadno se to lidem řekne, protože nebyli v mé kůži. Jsem beztak zaměstnaný každou minutu, celý den. Nevidím dost často ani svoje děti. Pochybuju, že bych si mohl dovolit školu, a nevím, kde bych na to našel čas,“ říká. Jeho velkou nadějí je povýšení na vedoucího prodejny, což by mohlo znamenat 15 dolarů na hodinu.

Paní McCurdyová, která se ucházela letos v zimě o práci na dvaceti místech, vypráví s úsměvem dobrou novinu. Nabídli jí práci jako celodenní pomocné pečovatelce v nemocnici Erlanger Health System. „Budou mi platit 10,64 $,“ sdělila. Malé, ale nepochybně viditelné zlepšení proti dosavadním devíti dolarům. „Mám trochu víc prostoru k nadechnutí.“

Štěpán Steiger (1922) je novinář, publicista a překladatel.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.