Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > Dagmar Vaněčková: Bohumil Hrabal: A byl jsem zase vítěz

Dagmar Vaněčková

Bohumil Hrabal: A byl jsem zase vítěz

Objevem hrabalovského pábení byly také pro mne Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Člověk četl s rozkoší z vypravěčského stylu bez interpunkce, zato přeplněného dějem. V spontánním sledu metafor, imaginací, fantazie. Literární explosionalismus? Termín pochází od Hrabalova přítele z nejbližších, autora ojedinělé tvorby, výbušné k zbláznění, nejednou hlavou proti zdi, až do krve rozbíjené ze stěží představitelného přetlaku emocí. Explosionalismus génia abstrakcí Vladimíra Boudníka.

Jednou jsem šla kolem antikvariátu v Dlážděné ulici a za výkladem viděla vystavenou malou Boudníkovu grafiku. Ani jsem nezašla se přeptat za kolik, tehdy jsme měli hluboko do kapsy. Dodnes lituji, že jsem nežebrala. Však majetnějších přátel bylo i tehdy pohříchu dost.

V měsíčníku Plamen mne zastihlo stylem zcela rozdílné vyprávění Bambini di Praga. Tentokrát vylíčené klasickým postupem možná povídky, reportáže: dynamické taneční hodiny staropražských důchodců za doprovodu senilního, sklerotického klavíristy s jeho věčně nedokousnutým koňským salámem na desce piána. Mistrně převyprávěná epizoda, již si moje letitá paměť dokáže do podrobností ráda vybavit.

Hrabal byl vzděláním právník, ale zcela jistě dobrý germanista. Excelentní znalec německé literatury, filozofie i klasické hudby. Manželka Pipsy, rodem Němka.

Někdy v polovině šedesátých let pobýval v Německé spolkové republice. Kdoví kde jsem četla, že o svých čerstvých německých dojmech bude vyprávět U kaštanu. Jako když mi naroste vrtule u zadku. Zbuntovala jsem několik přítelkyň, dvě učitelky češtiny, manželka Lída a švagrová Alena od později neblaze proslulého prokurátora Jaroslava Krupauera, sousedka z prvního patra Soňa Šindrbálová, snad i Polka Steniuszka Mielecká. Načechraly jsme si pírka, vyfintily se a sběhly z Petřin do Břevnova, hodně včas, abychom získaly dobrá místa k vidění a slyšení. Knížky k věnování s podpisem spisovatele jsme nesly v kabelách.

Bohumil Hrabal přišel ještě celý rozjařený pobytem v Němcích a jeho originální vyprávění nebralo konce. Jediné nezapomenutelné osobní setkání s mistrem psaného i mluveného slova. Mladistvý, elegantní, galantní, šarmér, jak vystřižený ze žurnálu. Byla radost ho vidět, a což teprve poslouchat! Byl jsem vítěz, a taky a neuvěřitelné se stalo skutkem, víme, jak psával, dodával rád na závěr svých textů...

O řadu let později jeho Obsluhoval jsem anglického krále a Něžného barbara mi k přepisu pro edici Petlici z hloubi svého ložnicového úkrytu předával slepý kamarád Klement Lukeš. Nezapomenutelný je pro mě citovaný manifest Abdikace, podepsaný kdysi dávno význačnými osobnostmi různých ideových orientací. V knihovně ve Vídni opatruji pěknou řádku jeho knih, ohmataných, opakovaně čtených, většinou z šedesátých let.

Po návratu do Prahy po roce 1989 nás do své garsoniéry na Invalidovně pozval kamarád, druhdy známý rozhlasový redaktor Jaroušek Jindra. Původní profesí automontér, vystudoval pražskou žurnalistiku s červeným diplomem. Po srpnové okupaci byl dlouhodobě v invalidním důchodu. Uvařil pro nás nejen výbornou bramboračku, ale předal nám i několik tenkých skromných samizdatů. Vydala je skupina karlínských ctitelů Bohumila Hrabala. Dosud je na mně loudí Jiří Gruntorád z Libri prohibiti a co nevidět je dostane. Jaroušek byl těžce nemocný cirhózou jater a brzy nato zemřel. Kdysi jsme se s ním scházívali v baru U třináctky, říkával: „A teď si ještě jednu dáme do druhého voka.“ Užil si života a tiše odešel.

V narozeninovém televizním dokumentu o Hrabalovi s množstvím kočenek, jinak ponejvíce U tygra, vidím vedle něho sedět Vlastu Třešňáka, karlínského baladika, básníka, malíře, pivaře. Na něho mám vzpomínky z podzemního baru ve Frankenu, z večerních posezení po setkáních Opus bonum.

A nakonec si nechávám Moniku Zgustovou z Barcelony, která, a nejen ona, Hrabala, Kunderu, Haška a další české autory zpřístupnila Španělům. Prezentovala kdysi svou knížku na českém velvyslanectví ve Vídni. A tam jsem ji poznala. Z Třeboně jí budu referovat o důstojně slavených 100. narozeninách Hrabala světoobčana v jeho vlasti. A budu přitom ignorovat existenci internetu.

Televizní dokument k 100. narozeninám nechal – pro mne – otevřené tázání, zda odešel ze života vlastním přičiněním. Chorobné stáří nesvědčívá nejen hrdinům jeho typu. Však on věděl, že se sluší umírat vstoje.

Jako Řek Zorba s pohledem upřeným na věčné moře.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.