Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Pavel Uherek: Úchylka, nebo podstata?

Pavel Uherek

Úchylka, nebo podstata?

Růst nacionalismu a euroskepticismus v evropské politice

Výsledky posledních voleb do Evropského parlamentu potvrdily především nezájem, popřípadě v některých zemích vzestup přízně politickým stranám z rodiny krajní pravice. Výrazný nárůst hlasů zaznamenala zejména francouzská Národní fronta. Jaké jsou příčiny? Jsou nacionalismus a odpor k EU něčím nepřirozeným, nebo naopak představují součást stávajícího politického systému a tento systém je vlastně základem jejich existence?

Domnívám se, že platí spíše druhá možnost. Podíváme-li se totiž na hesla krajně pravicových nebo euroskeptických stran o boji proti imigrantům nebo evropské byrokracii, zjistíme, že nejsou ničím novým. Zastávají se podstatou lidových zájmů, jež údajně ohrožuje jiný lid, od toho „správného“ odlišný místem narození, barvou pleti, národní příslušností nebo prostě tím, jaké vykonává povolání.

Idea nacionalismu a s ní spojené národní jedinečnosti přišla do Evropy s Velkou francouzskou revolucí. Do té doby byl lid sjednocen spíše politicky pod příslušným panovníkem; vzájemným poutem byl v první řadě zákon. Až s myšlenkou, že jedinec pravé svobody může dosáhnout jen v rámci jednotného národního společenství, kdy pouze prostřednictvím svobodného národního ducha budou moci být realizována rozmanitá přání a touhy individua, začal být politický život v Evropě poznamenáván soupeřením mezi národními celky. V nich lid nebyl sjednocen pod tradičními aristokratickými rody, ale podle své pokrevní nebo jazykové příslušnosti. Každý národ pak o sobě začal tvrdit, že on je nejlepší, a tudíž je ostatním národům nadřazen. Původně pacifistická a liberální myšlenka o svobodě národů, která umožní harmonický a úspěšný vývoj obyvatel, se tak postupně změnila v myšlenku soupeření. Není důvod se domnívat, že pokud mezi sebou soutěží lidé, nebudou soutěžit i národy.

V rámci západní Evropy, kde zejména Britové nebo Francouzi představovali politické celky dlouhodobě sjednocené pod jedním panovníkem, neměl „nový“ nacionalismus tak drastické dopady. Pustošivěji se idea práva národů na sebeurčení projevila ve střední a východní Evropě: národní ani jazykové hranice nebyly totožné s hranicemi říší. Právě sjednocování národů pod hlavičkou svobody jednotlivce tedy zavinilo konflikt, který přerostl ve válečné vřavy dvacátého století. Nacionalismus a s ním spojený odpor ke všem cizorodým prvkům, které škodí tomu správnému lidu, tedy není úchylkou, ale přirozeným důsledkem – mimo jiné i – liberálních myšlenek.

Všechny významné revoluce, znamenající zásadní změny politických systémů, dříve či později začaly vykazovat nacionalistické prvky. Když Francouzi na konci 18. století tvrdili, že pouze oni mohou zajistit správnou demokracii, odrazilo se to v napoleonských válkách. Dokonce i pozdější socialistická myšlenka, respektive socialistická revoluce se postupně k nacionalismu uchýlily, a to přesto, že teoreticky by měl být nacionalismus socialistickým vizím zcela cizí; pojem lid na rozdíl třeba od fašistické verze je v socialismu vyložen univerzálně, tj. bez rozlišení, zda jde o Germány, Slovany či černochy („Proletáři všech zemí, spojte se!“). Přes uvedené teoretické vlastnosti socialistické ideologie však většina evropských socialistických stran podpořila v roce 1914 začátek první světové války. A komunistické režimy ve východní Evropě nebo Asii, vzniklé po roce 1945, se rovněž nacionalistickým požadavkům buď přizpůsobily (Rumunsko, Čína, Severní Korea), nebo se snažily nacionalismus neúspěšně zamést pod koberec. Že šlo skutečně o snahu marnou, se ukázalo po roce 1989, kdy socialistický ideologický nátěr zmizel. Nacionalismy vypluly na povrch s nebývalou intenzitou – rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie nebo Československa (naštěstí nekrvavý) jsou výmluvnými příklady.

Soupeření mezi národy a argumenty, že jeden národ je ohrožen národem druhým, popřípadě zdrojem jeho ohrožení je jiná cizorodá entita, tedy nejsou originální. Riziko vylučování ze společnosti a vzájemné soupeření, které s sebou nacionalismus nutně nese, leží v tradiční vágnosti pojmů lidu a jeho údajných protivníků či v tom, co se míní onou svobodou, jíž pokrevně vymezený národ může údajně dosáhnout. Proto dnes v celé Evropě znovu roste obliba těch subjektů, které se stavějí „za lid“ s tím, že je nutné omezit na právech jinou, zpravidla menšinovou kategorii občanů, popřípadě kategorii občanů spojených s jiným, „špatným“ a protilidovým režimem. Byť se tedy projevy politiků tváří, že přinášejí něco nového, jedná se o pouhou variaci na stejné téma – zájem lidu na obecném štěstí a dokonalé, nechaotické společnosti je údajně ohrožen. A to přistěhovalci z Maroka, tradičními politiky nebo třeba evropskou byrokracií.

Odpor proti Evropské unii jako celku je tedy opřen o uvedené ideologické a věcně velmi chabě podložené argumenty. Smutným symbolem příslušné rétoriky byl dříve „polský instalatér“, kterým se strašili voliči ve Francii. Odpor vůči eurobyrokracii je vyobrazen v tradičním klišé o údajném evropském předpisu upravujícím zakřivení banánů; odkaz na tento předpis česká Strana svobodných občanů použila ve své kampani před evropskými volbami. Příslušné evropské nařízení přitom o „správném“ zakřivení banánů vůbec nehovoří. V ČR byla podobná úprava přijata ještě před vstupem do Unie a má spíše volný pohyb zboží usnadňovat, než jej regulovat. Je-li předpis v terminologii Svobodných „euronesmyslem“, pak musí být nutně nesmyslem i všechny technické normy (včetně neevropských, národních), které mají zajišťovat buď volný obchod, anebo prostě jen bezpečnost daného zboží.

Pokud argumentace proti Unii není založena na věcných úvahách, ale na antiliberální a antidemokratickou byrokracií údajně omezovaných nacionalisticky vymezených kategoriích občanů (jako by národní parlament nikdy žádný nesmysl nevydal), lze jí velmi snadno uvěřit. Svojí povahou totiž nadnárodní Evropská unie do nacionalistických konceptů nezapadá, stejně jako do nich nezapadaly nacionálně neutrální (nyní již zaniklé) panovnické rody či ještě před nimi svojí podstatou nadnárodní katolická církev.

Je tak logické, že evropská témata nemohou voliče „mobilizovat“, daleko účinněji je mohou přitahovat antiunijní nacionalistická a údajně demokratičtější hesla. A že se liberalismus ve své argumentaci o údajně nesmyslných regulacích opětovně spojuje s nacionalismem, není také nic nového. Jde o opakování toho, co Evropa poznala v devatenáctém a dvacátém století. Zase se tedy Evropané ze své historie poučí až poté, co bude pozdě?

Pavel Uherek (1975) je právník a politolog.

Pavel Uherek (1975) je právník a politolog.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.