Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Greg Evans: Měnící se tvář Spojených států

Greg Evans

Měnící se tvář Spojených států

Když člověk cestuje napříč Spojenými státy, neočekává, že by měl v podobě krajiny a měst pozorovat podobné změny, jaké vidí při průjezdu Českou republikou v důsledku přechodu od příkazového centrálně řízeného hospodářství k tržní ekonomice. Přesto však Amerika prochází podobně dramatickou transformací, o čemž se přesvědčuji vždy, když se vracím z Prahy a po příletu do New Yorku jedu vlakem a autem do Arizony.

V hlavní průmyslové oblasti Ameriky, která se kdysi rozprostírala přes střední část států New York, Pennsylvanie, Ohio, Michigan, Indiana až na východ Illinois a Wisconsinu, je změna dokonce ještě výraznější, než jsou změny v průmyslových oblastech České republiky. Evropská média nedávno věnovala značnou pozornost tématu „smrt Detroitu“ – tedy tomu, jak kdysi důležité světové město přišlo o průmysl a stává se „synonymem úpadku“. To, co se stalo v Detroitu, se v průběhu posledních třiceti nebo čtyřiceti let odehrálo v téměř celé americké průmyslové oblasti. Pravě proto se této oblasti, našemu bývalému „průmyslovému srdci“ (industrial heartland) nyní říká „zrezivělý pás“ (rust belt). Menší průmyslová města ve skutečnosti trpí více než Detroit. V metropolitní oblasti Detroitu totiž stále zůstává několik továren a i ředitelství společností Ford, Chrysler a General Motors. Ve městech, jako je například Youngstown (Ohio), již není vůbec nic.

V roce 1960, kdy Youngstown, Ohio, ještě nesl jméno Steeltown, USA, bylo ve městě 167 tisíc obyvatel. Před lety však uzavřeli ocelárny a dnes zde žije pouze 65 tisíc obyvatel. Od roku 1985, kdy do Youngstownu jezdím (je to rodné město mé partnerky), se mezi politiky, obchodníky a novináři vede marná diskuse, jak město oživit.

Dominantou města jsou opuštěné ocelárny, ale já jsem nikdy neviděl nic, co by úpadek města připomínalo víc než jedno místo v severní části města. Při procházce jsem zde narazil na pamětní desku věnovanou několika obyvatelům čtvrtě Smokey Hollow, kteří padli v druhé světové válce. Jenže čtvrť Smoky Hollow již neexistuje. Na jejím místě jsou jen opuštěné parcely a čtyři chátrající rodinné domy. Ve městě je podobných čtvrtí mnoho a všude je to stejné: hrst domků a velké množství opuštěných parcel, na nichž kdysi rodinné domky stály jako symboly úspěchu a finanční jistoty italských, polských, slovenských, černošských, irských i portorikánských dělníků, pracujících v továrnách. Město proto působí venkovsky a největší výdaje z městského rozpočtu jdou na demolici opuštěných domků či sekání trávy na parcelách.

Při poslední návštěvě loni v létě jsem ve vývoji města zaznamenal nejnovější krok: na opuštěných parcelách se rozvíjí zemědělství. Fenomén městského zemědělství, o němž jsem poprvé slyšel v souvislosti s Detroitem, si nesmíme plést s evropským zvykem anglických allotment gardens, německých Schrebergärten nebo českých zahrádkářských kolonií. Nejde zde o oficiální, k danému účelu určené zóny na okraji města, které jsou spravovány nějakým výborem a kde své parcely obhospodařují stovky zahrádkářů. Jde o výjev spíše postapokalyptický. Zahrádky vznikají na troskách městských čtvrtí, a nikoli proto, že by se zahrádkáři chtěli věnovat svému koníčku (i když i pár takových se zřejmě najde), ale spíše proto, že se lidé snaží najít nový zdroj obživy.

Navzdory naději, kterou tyto zahrádky některým obyvatelům města dávají, a navzdory několika vzácným oživením městské ekonomiky (jakým je například přestavba několika starších budov na byty, jež do centra přitáhnou hrst mladých profesionálů i zaměstnanců a studentů z nedaleké malé univerzity) faktem zůstává, že město stále zažívá zlé časy. A úbytek obyvatel se v Youngstownu stejně jako v dalších sedmi z osmi největších měst v Ohiu zrychluje.

Podobně vylidněné jako Youngstown jsou i další části středního Ohia a Indiany. V těchto případech se však nejedná o úpadek ekonomického sektoru, ale o jeho úspěch – zemědělství je totiž stále více centralizované a korporátní, v důsledku čehož na venkově žije a pracuje stále méně lidí. Statky a stodoly, které tam ještě stojí, byly postaveny převážně během první poloviny minulého století, kdy bylo v celé zemi téměř 7 milionů farem. Nyní jich zbývá pouze 2,2 milionu, z nichž 187 816 lidí produkuje 63 procent všech zemědělských výrobků.

Tyto oblasti však nejsou tak prázdné, jak se zdá. Když člověk se dívá pečlivě, pravidelně zaznamenává budovy a komplexy postavené kolem silnic. Je těžké přesně rozpoznat, o jaké objekty jde, protože jsou často skryté za ploty a hliněnými náspy a nejsou u nich žádné cedule s nápisy. To těmto místům propůjčuje zlověstnou atmosféru, která nezmizí, ani když zjistíme, že v objektech jsou umístěny velkochovy, jatka (a kafilérie), které chrlí obrovské množství masa (ve Spojených státech se ročně zabije 9 miliard kuřat a průměrný Američan ročně zkonzumuje 120 kg masa – zatímco průměrný Čech asi 80 kg).

Místní by o tom, co se v těchto komplexech děje, mohli vyprávět, neboť tam zhusta pracují. A opravdu, když jsem byl nedávno v supermarketu v malém městě Logansport v Indianě, asi šedesátiletý muž mi vyprávěl hrůzostrašné příběhy o práci a o svých zraněních, která v práci utrpěl. Pohled do skrytého světa masného průmyslu, který se mi tak neočekávaně otevřel, byl doprovázen pohledem na jinou, již ne tak skrytou stránku amerického života: zatímco muž povídal, prošlo kolem nás neobyčejné množství vysoce obézních lidí. Fenomén, se kterým se setkáte právě spíše na venkově než ve městech.

Je pravda, že do zemědělských oblastí jezdím jen zřídka, jezdím třeba na malý hřbitov poblíž Logansportu, kde jsou pochováni příbuzní z otcovy strany. To, co pozoruji v zemědělských oblastech Ohia, je však zřejmě obdobné napříč celými Spojenými státy. Tuto realitu odráží také kniha George Packera The Unwinding: An Inner History of the New America, jež obdržela cenu National Book Award. Následující citát zaznamenává úvahy Deana Price, podnikatele ze Severní Karolíny, který si uvědomil, že zemědělství v jeho státě prochází krizí:

„Občas zůstal vzhůru dlouho do noci, seděl na verandě... a poslouchal nákladní auta jedoucí po silnici na jih, jak vezou přepravní klece s živými kuřaty na jatka – vždycky pod rouškou tmy, jako by šlo o nějaký špinavý kšeft – kuřata, která byla tak napumpována hormony, že kvůli své velikosti nemohla chodit – a myslel na to, jak se možná ta stejná kuřata vrátí do místního Bojangles [Bojangles' Famous Chicken 'n Biscuits je řetězec restaurací rychlého občerstvení na americkém jihu; pozn. G. E.] a jak se jejich maso bude topit v bublajícím oleji fritovacích hrnců pod rukama zaměstnanců, jejichž nenávist k vlastní práci jako by prosakovala do připravovaného jídla, a jak se toto jídlo podává zákazníkům, kteří ho snědí a ztloustnou, a pak se kvůli cukrovce nebo infarktu dostanou do nemocnice v Greensboro, stanou se břemenem společnosti a Dean je později uvidí jezdit po Wal-Martu na elektrických vozících, protože jsou příliš těžcí, než aby mohli chodit, stejně jako ta hormony krmená kuřata.“

Zdálo by se, že alespoň v Chicagu se lidem daří dobře. Například jižní část centra, tedy část města, kterou znám nejlépe, neboť jsem zde v první polovině 80. let minulého století několik let bydlel, prodělala proměnu srovnatelnou s tou, jíž od roku 1989 prošlo pražské centrum. A právě tak jako v Praze i zde to vypadá, že proměna je důsledkem dramatického nárůstu prosperity – nikdy dřív tato čtvrť nevypadala tak úspěšně a vymydleně. Když byl na začátku 30. let minulého století starostou Chicaga Antonín Čermák, The South Loop, jak se této oblasti říká, měla spíše drsný charakter – byly zde převážně velkoobchodní sklady a budovy s velkými tiskařskými lisy. Jižní část State Street pak byla lemována velkými obchodními domy, jež však vůbec nebyly tak luxusní jako obchodní domy na slavném severním konci State Street. Jediná část South Loop, jež byla považována za luxusní, byla jižní část třídy Michigan Avenue, na níž leží několik elegantních hotelů, jejichž pokoje mají výhled na Michiganské jezero.

Když jsem se v roce 1979 přistěhoval do Chicaga, sklady a budovy, v nichž bývaly tiskařské lisy, byly většinou opuštěné, hospodářské a technologické změny je přinutily přesunout se jinam. Velké obchodní domy v jižní části State Street bojovaly o přežití, a když jsem se v roce 1992 z Chicaga odstěhoval, byly již všechny zavřeny; dokonce i elegantní hotely na Michigan Avenue ztratily svůj lesk – v roce 1985 jsem si dovolil bydlet v jednom z nich za skromných 400 dolarů měsíčně (850 dolarů v dnešních dolarech). Ale když jsem v Chicagu loni pobýval pět dnů na konferenci, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v paralelním vesmíru: stejné místo, jiná realita. Velké budovy byly rekonstruovány a jsou z nich luxusní obytné domy a kondominia, obchodní domy byly rovněž rekonstruovány a nacházejí se v nich soukromé univerzity, hotely na Michigan Avenue jsou znovu přepychové – za jedinou noc v hotelu Blackstone, tedy tomtéž hotelu, v němž jsem přebýval v roce 1985, bych musel zaplatit 250 dolarů, pokud bych si vzal nejlevnější pokoj.

Přes všechnu viditelnou prosperitu jsem se však nemohl zbavit dojmu potěmkinovské vesnice. Od místních jsem se například doslechl, že obyvatelé jižní a západní části přejmenovali město na Chiraq (Chicago + Iraq), protože je tam tolik vražd, že jim to připomíná válečnou zónu. Radnice v té době právě oznámila, že uzavře 47 státních škol, což je největší uzavření škol v historii USA.

Když jsem si začal věcí víc všímat, začal jsem o prosperitě South Loop pochybovat. Všiml jsem si, že některé domy, jež kdysi vroubily State Street a Wabash Avenue (ulice mezi State Street a Michigan Avenue, na které bylo hodně maloobchodníků a specializovaných obchodů), zmizely a jejich místo zaujala parkoviště a nelogicky umístěné malé parčíky. Bylo zjevné, co se tady stalo: majitelé budov již neměli dostatek nájemců, aby to přinášelo zisk, a proto budovy strhli. A pak je zde fakt, že ve značné části stávajících budov včetně dvou velkých bývalých obchodních domů na State Street jsou soukromé vysoké školy a že novější mrakodrapy jsou vysokoškolské koleje.

South Loop bychom dnes tedy mohli charakterizovat jako částečně campus town a částečně jako luxusní obytnou zónu. Ale to znamená, že ekonomika čtvrti, jež bývala založena na velko- a maloobchodu, nyní spočívá na cyklu „konjunktury a krachu“, jenž charakterizuje realitní sektor a v blízké budoucnosti možná i sektor studentských půjček (viz můj článek Bilion dolarů studentských dluhů, Listy 2/2013).

Bylo by hezké si myslet, že když něco klesá, něco jiného stoupá, a pokles prosperity v jedné části země je kompenzován růstem prosperity v jiných částech, například úpadek Youngstownu rozkvětem města Santa Clara v Kalifornii.

V roce 1950, když byla Santa Clara ještě zemědělské městečko, žilo zde 12 tisíc obyvatel, zatímco dnes jich zde žije 117 tisíc a většina z nich prosperuje. Santa Clara je v srdci Silicon Valley a sídlí zde ředitelství společnosti Intel. Bohužel tu však není žádné „něco za něco“. Silicon Valley je mnohem menší než bývalá průmyslová zóna, žije zde mnohem méně lidí a nemůže průmyslovou zónu nahradit.

Moje pozorování úpadku, beznaděje a někdy falešné prosperity velkých oblastí napříč Spojenými státy nejsou vůbec originální. Stačí si přečíst noviny nebo i poslechnout některé písně. Bruce Springsteen (v písni Youngstown) a Billy Joel (píseň Allentown o dalším mrtvém ocelovém městě, tentokrát v Pensylvánii) zpívají o zrezivělém pásu, zatímco Willie Nelson a John Couger Mellancamp nejen zpívají o úpadku venkovského života, ale každý rok také uvádějí benefiční koncert (FarmAid) na podporu rodinných farem.

Uvedené fenomény jsou také tématem knih, kterých je příliš mnoho, než abychom mohli všechny zmínit. Autor knihy citované výše (The Unwinding: An Inner History of the New America, v r. 2013 v kategorii literatury non fiction vyhrála prestižní National Book Award a stala se New York Times Bestseller) George Packer nastoluje toto téma již v předmluvě: „Pokud jste se narodili v roce 1960 nebo později, strávili jste celý dospělý život v závrati tohoto uvolňování [The Unwinding z názvu knihy, tj. „když se smyčka, která držela Američany pohromadě v bezpečném a někdy dusivém sevření, ...uvolnila“]. Sledovali jste, jak se struktury, jež zde byly ještě před vaším narozením, hroutily jako solné sloupy napříč celou tou ohromnou viditelnou krajinou – farmy v karolinském Piedmontu, továrny v údolí Mahoning, stavební pozemky na Floridě, školy v Kalifornii.“

Podle mých zkušeností je bohužel pravdivý i Packerův postřeh, že celé toto uvolňování má jediné jednoznačné vítěze: Wall Street a Silicon Valley.

Greg Evans (1960) je novinář a překladatel, žije v ČR a USA.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.