Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Sylva Fischerová: Nad náma dřepěl Svatý Kopeček a vrtěl chvostem (Olomouc)

Sylva Fischerová

Nad náma dřepěl Svatý Kopeček a vrtěl chvostem (Olomouc)

Básníci a jejich místa (35)

Vyrostla jsem v Mezopotámii – v meziříčí mezi řekami Moravou a Bystřičkou. Cestou do školy, která mi zabrala pět minut, jsem vždycky minula dva kostely, z toho jeden pravoslavný a druhý evangelický, a věnovala pohled novogotické katedrále a přes řeku ještě odsvěcenému klášteru. „Olomouc – to staré město, kde tolik historických památek je...“: tak začíná báseň, kterou mám v modrém sešitě nadepsaném Kreslení a básně. Dál to pokračovalo podobně příšerně.

Město je v té době prosáklé univerzitou a hlavně vojenskou posádkou, českou i ruskou – velitelství Střední skupiny sovětských vojsk je ošklivá šedočerná budova vedle naší školy a jednou v jejím okně zahlédnu holou vystrčenou sovětskou prdel.

Snažím se taky pochopit, proč ruští vojáci do pravoslavného chrámu, který mají hned proti svým kasárnám, nikdy nechodí.

A proti zhůvěřilosti režimu krása města: intimita malého uspořádaného, smysluplně členěného prostoru, obtékaného řekami. Ze všeho nejskutečnější jsou ale kašny. A Svatý Kopeček – tehdy jen Kopeček nebo důvěrně Kopec – hlídá seshora tu hanáckou rovinu a její černozem, všechny ty pomalé Hanáky: „Hanák velké panák, ztěžka vekračoje, jedno noho drohó kpředo postrkoje,“ skanduju si nahlas Havlíčkův epigram a v prvomájovém průvodu fascinovaně zírám na alegorický vůz obsypaný Hanačkami v krojích, vévodí mu obrovský nápis HANÁCI BELE A BODÓ, HANÁCI HANÓ ORAT NEPŘESTANÓ. Ta nudná hanácká rovina mě irituje, stejně jako pozlacené, kypré a košaté baroko jejích kostelů: dávám přednost štíhlému vzmachu gotiky a jesenickým kopcům.

Otázka zní: lze skutečně cítit nostalgii po obchodech s polotovary, tímto výdobytkem komunistického režimu a jeho pokrytecké snahy pomoci pracujícím ženám a matkám? Zábrana píše, že byl s to pociťovat dojetí při vzpomínce, jak jezdíval navštěvovat své rodiče, kteří dřepěli v komunistických kriminálech, a to prostě proto, že tehdy ještě byli tady a – aspoň někdy – nadosah. Toto píši, sedíc v hospodě U Fleka vedle zastávky Olomouc – město, mám tu schůzku kvůli vydávání otcových spisů (otec tu po válce obnovil univerzitu a punc význačné rodiny už ze mě nikdo nesmyje, nauč se s tím žít); už dávno jsem vzala na milost baroko i černozem a teď tu čekám, až mi přinesou originál Olomouckou topinku: obnáší anglickou slaninu a loštické tvarůžky...

-sf-

Olomouc

Domy jsou tu naskládané na sebe
jak dýhy v nábytku,
jako epochy.
Snaživost lidská
přestavuje domky jak kostičky,
přemalovává okna s muškátem.
Ani chrámy tu nejsou o jiném –
desetkrát je přestavěli, ale nepřestavěli sebe,
chtěli zanechat zprávu, nebo
vydat svědectví?
Chtěli se vepsat doprostřed nebe,
jako když vyryješ srdce do stromu,
jméno a čas –
Chtěli vytesat kamenný čas,
kamenný kvádr z Hospodina
a vztyčit sen, jaký se jim nikdy nezdál,
sen, o jakém jen snili –
Přesazovali Boha jako květinu,
zalívali Boha jako muškát,
chtěli zanechat zprávu
o snu, jaký se jim nikdy nezdál,
o jakém snili,
jaký se ani snem
nedá vypovědět.

Kašny

Jednou kašnami ve městě nepoteče voda, ale víno.
Lidé se opijí už ráno: v hodině beznaděje mezi tmou a světlem,
kdy jsme domyšleni do konce a není otázky, ale ani
příkazu. Kdy za námi přicházejí postavy z našich knih
a stavějí mezi nás a sebe zrcadla. Kdy jsme jak upíři: nemrtví
neživí. A vzduchem připlouvá útes, na kterém soucit
už není nějaké já.

Opilí kamenní lvi vstanou a budou se plouhat městem
a smát se skuhravě, mňaukavě, lusknou tlapou a ustaví peklo,
svět všech našich možností.

A co je osud

A co je osud – marné
bylo vytyčování jeho hranic
Sofoklem, a ten byl už
blízko cíle, za bronzovou maskou,
s chórem v zádech, vše
slyšitelný přednes v prudkém slunci
;
OSUD: nápis
na lavičce v parku, za ní
na slepém ramenu Moravy
tři kačírci, dva táhnou spolu a
vyštípávají třetího,
od housek, od všeho,
osud?
Řidiči otáčejí klády
oddenky dopředu
Levná ubrusovina!
na Floře Olomouc,
pivo se pění,
slivovice teče.

Osud: změna dispozice
v danost
a slanost,
levná ubrusovina
z vína
a
oddenky
stinky,
linky
čeho?
linka jedna,
linie, která
pije
pije
až si to vypije
za nás za všechny

Co doma nikdy nebylo

Co doma nikdy nebylo:
tatarská omáčka, protože
nebyla zdravá
knedlíky, protože nebyly
zdravé
kyselé okurky, protože se
nekupovaly.
A co se přineslo, když byla
výplata:
větrníky laskonky
ražničí z obchodu
POLOTOVARY
kde je teď trafika
Obchody POLOTOVARY
už nejsou
lidi chodí po ulicích
jsou to titíž lidé?
titíž lidé jako za Perikla a Aspásie,
v Athénách?
chodí po světě
mezi nejsoucími obchody s POLOTOVARY
kladou otázky:
A máte tučný od šunky?
Tu korunu vám dám
Říkají: Chrousti teď nejsou, ale dřív –
my to chytávali jako děcka
a dávali slepicím, ty se mohly
po tom utlouct

Chůze po světě mezi neviditelnými
obchody s POLOTOVARY
a chrousty
Život jako polotovar
tovar
ovar
var
otázky:

Co doma nikdy není
a nikdo neví proč

Světový orloj a oživený stroj: Olomouc

Místo je první
nehybná
hranice toho, co věc obklopuje
v čem věc pluje

– Lidská opice
lapená v karteziánské
soustavě souřadnic,
která je sama vivisekcí
světového orloje –

a Cartesius si vojákuje na Malé Straně,
sedí na lavičce a dívá se na hradby,
už si zabojoval na Bílé hoře,
ví, že matematika je jazyk, kterým bůh napsal
zákony vesmíru, a člověk –
oživený stroj!

a mladý Wittgenstein s Engelmannem
za nočních procházek Olomoucí
kolem kašen do vojenského
ležení za městem,
uvnitř logiky a filosofie
a pavučiny Traktátu

Kašny se v noci probouzejí
a chodí se navštěvovat
Na orloji je chemik se zkumavkou,
který vypráví anekdoty:
A tehdy do novin dali titulek
Braillovo písmo je i na slánce se solí,
ha ha, co asi
se dává do slánek než sůl
– třeba prášek na praní!
Braillovým písmem na slánku napsali,
že je v ní prášek na praní

Věci plujou vzduchem,
jejich okolí je plný neviditelnýho
inkoustu, který
vypouštějí, jako sépie
lidi se pohybují v pevných, ale
prostupných
obalech,
kosmonauti
ještě si nasadit na nohy trysky
a letět!
uletět a octnout se v jiným
rohu karteziánský sítě!

Kudy se pohybují kašny?
Jaktože je tolik lidí
nevidí?
Hydra sedává na vršku nejsvětější
Trojice
a houpe se.
Někdy pluje po Moravě,
rochní se s kachnama.
Dnes se mi zdálo o mé dávné lásce
a zase jsem šla letním vysušeným
městem.
Poletovali kolem kosmonauti
a byla jsem
najednou klidná, usazená jako
to město. Energie
proudila vzduchem
v pásech, dala se
skoro hmatat. Jak hlídací pes
nad náma dřepěl
Svatý Kopeček
a vrtěl chvostem.

Provincie

V tom městě bylo všude blízko, skoro kamkoli jsi mohl dojít pěšky, i na hřbitov.
Když ses prošel po náměstí, zdravil jsi pořád dokola a byl zdraven. Ale bylo tam
šest kašen a dvanáct kostelů a taky klášter a kopec nad městem; bydlel tam
půvab, krása uzavřeného prostoru, známosti, blízkosti, dalo se na to
spolehnout, jako uvnitř matky vše bylo uzavřeno, vše
bylo doma.
Proto se musel zvednout a jít, jednoho dne, bez předchozího rozhodnutí, musel
vyrazit do světa mimo matku, i když nevěděl, co ho tam čeká, ale věděl, že pak už
nikde nebude mít svět přirozený konec.
Přesto si půdorys města nesl v sobě, opakoval gesta řeckých bohů a hrdinů
na kašnách, jejich barokní vzmach, stejně jako pohyby svatých v kostelích, kteří
zabíjeli ďábla v podobě draka, i zakroucené sloupy, které nesly Panenku Marii.
Nic pak nebylo zajištěno, nic už nikdy nebude zajištěno. Ale musel
odejít, protože svět ho volal... svět v něm ho volal, a on odpověděl
na výzvu vlaků bušících o kolejnice, ostré houkání z nádraží, volání
srdce.
Konec a konce byly otevřené, na začátku zavřený kadlub provincie, malého města,
topografie srdce.

Sylva Fischerová (1963) se narodila v Praze. Je básnířka a prozaička. Po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze vystudovala klasickou filologii na FF UK (1985–1991). V současné době pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK (věnuje se především řecké literatuře, filozofii a náboženství). Žije v Praze. Debutovala básnickou sbírkou Chvění závodních koní (1986), po které následovaly např. básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Krvavý koleno (2005), Mare (2013). Píše také prózu, Zázrak (2005), Pasáž (2011) aj. Její básně i prózy byly přeloženy do celé řady jazyků, publikovány jak časopisecky, tak knižně. Fischerová píše také pro děti (např. Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země, 2006).

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.