Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Jan Rychlík: Ukrajina a vztahy mezi Ruskem a Západem

Jan Rychlík

Ukrajina a vztahy mezi Ruskem a Západem

V Listech č. 5/2014 publikoval Michal Reiman článek Ukrajinská krize a její důsledky. Na straně 58 Michal Reiman napsal: „V deníku nejisté barevnosti jsem si [...] přečetl článek renomovaného politika, že ,Ukrajinci mají právo rozhodnout', a též článek renomovaného historika o tom, že Novorossije, jehož se dovolávají představitelé Luganska a Doněcka, je imperiální vynález carevny Kateřiny II.; s jeho pomocí zcizila Ukrajincům území. To celé povídání ve skutečnosti slouží pouze jedinému: upřít Rusům postavení jednoho ze státních národů Ukrajiny a označit je za ,národnostní menšinu', která by měla mlčet a poslouchat.“ Protože Reiman zde naráží na můj článek Vzkříšení názvu Novorusko není náhodné, uveřejněný v Právu 5. 9. 2014, považuji za nutné na jeho vývody reagovat.

Na úvod chci zdůraznit, že jakákoliv rusofobie je mně cizí. S úctou i dnes vzpomínám na svou gymnaziální učitelku ruštiny, která mne nejen poměrně dobře naučila tomuto jazyku, ale především ve mně dokázala vzbudit v nelehkých dobách první poloviny sedmdesátých let minulého století zájem o ruskou literaturu a především o ruské dějiny. Díky ní jsem také pochopil, že Rusko, to není jen Lenin, a především to není gruzínský bankovní lupič Džugašvili, vulgo Stalin. Rusko je velká země, která jistě má v Evropě své místo. Chápu frustraci průměrných Rusů z toho, že se rozpadl veliký Sovětský svaz, který většina z nich považovala za svou širší vlast, a především z toho, že v devadesátých letech se Rusko propadlo do postavení pouhé regionální velmoci. Jistě můžeme lidsky pochopit také to, že se dnes 80 procent Rusů raduje z opětovného vzestupu Ruska mezi velmoci. Jestliže ale Rusům lidsky rozumíme a chápeme jejich postoje, neznamená to ještě, že máme akceptovat Putinovu politiku vůči Ukrajině. Putin v ní navazuje na starou ruskou politiku snažící se o postupnou integraci co největšího území Ukrajiny do ruského státu, a pokud už to není možné, tedy alespoň o její začlenění do své sféry vlivu. Nevím, co M. Reimana na mém článku tak iritovalo, protože historická fakta jsou jasná: ukrajinští kozáci vedeni Bohdanem Chmelnyckým souhlasili v roce 1654 v Perejaslavi s uznáním svrchovanosti ruského cara, ale za cenu, že jim bude ponechána úplná samostatnost ve vnitřních záležitostech „hetmanátu záporožského vojska“. Chmelnyckyj se pro toto řešení rozhodl, protože potřeboval ruskou pomoc proti Polsku, ale jeho území zůstávalo i nadále více-méně samostatným územím (hetmani běžně vyjednávali a uzavírali dohody s cizími státy, především s Polskem a osmanskou říší). Rusko ovšem dohodu z Perejaslavi interpretovalo tak, že Ukrajina byla prostě připojena k Rusku, a záleží tedy jen na samotném carovi, zda tomuto území poskytne nějaké zvláštní postavení a autonomii. Že se to kozákům nelíbilo, o tom svědčí jejich opakované vzpoury a povstání, které muselo likvidovat ruské vojsko. Samostatnost kozáckého území, které je v ukrajinském diskursu chápáno jako ukrajinský stát, byla postupně v 18. století osekávána, až za Kateřiny II. zanikla docela. Neřekl jsem, že toto území bylo za Kateřiny II. „zcizeno“ Ukrajincům, jak mi to podsouvá M. Reiman: ani bych to říci nemohl, protože Ukrajinci zde žijí dodnes. Počet Rusů na Ukrajině s tím ale nemá co dělat. Nikdo přece také nezpochybňuje, že české pohraniční oblasti byly převážně německé, a přesto pokládáme za samozřejmé, že byly z historických důvodů součástí českého, resp. československé státu. Nejinak je tomu na Ukrajině. Samozřejmě že velká část původního slovanského obyvatelstva se v rámci ruské říše přirozeným způsobem rusifikovala a přijala ruský jazyk i kulturu, vedle toho přicházeli na Ukrajinu i ruští kolonisté. Toto obyvatelstvo je třeba chápat jako autochtonní. Jeho právo na jazyk a vlastní kulturu jsem nikdy nezpochybňoval a rozhodně jsem nikde a nikdy nenapsal, že by tato menšina měla „mlčet a poslouchat“.

M. Reiman kritizuje ukrajinskou vládu a její chování od počátku roku 2014. V mnohém s ním souhlasím. Vůči způsobu, jakým byl letos na jaře svržen řádně zvolený prezident Viktor Janukovyč a nastolena nová vláda, jistě musíme mít vážné výhrady. Je pravda, že mezi silami, které Janukovyče svrhly, byly i krajně pravicové síly navazující na ne právě nejlepší tradice meziválečné a válečné Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Právě tyto síly se snažily v Nejvyšší radě (parlamentu) prosadit zákonem ukrajinštinu jako jediný úřední jazyk, čímž samozřejmě nahrály Rusku na smeč a poskytly mu vhodný propagandistický materiál, o který se opřel i Reiman. Podobné pokusy, které se ostatně na západě země objevovaly už mnohem dříve, je třeba jednoznačně odsoudit, protože skutečně diskriminují ruskojazyčné obyvatelstvo. Jenže Reiman už nenapsal, že zákon, který byl iniciativou pravicových poslanců, nikdy nevešel v platnost, protože jej dočasný prezident vetoval. V praxi by stejně nebyl uskutečnitelný, protože velká část obyvatelstva východní části země ukrajinsky neumí a úřady s nimi musí tak jako tak komunikovat v ruštině. Nedívejme se ale na to, co bylo na jaře: podívejme se, jak vypadá situace dnes. Režim byl legitimizován řádnými volbami. Vláda v Kyjevě je mezinárodně uznána, a to dokonce i samotným Ruskem, které s ní přece udržuje diplomatické styky. V nové vládě žádné fašistické síly nejsou. Vláda je ochotna poskytnout a garantovat ruskojazyčnému obyvatelstvu na východě země kulturní a jazykovou autonomii a decentralizovat státní správu. Na druhé straně má Ukrajina nejen právo, ale i povinnost hájit integritu svého území.

Reiman na s. 59 dále napsal: „Vraťme se do našeho roku 1992 a představme si, že by československá vláda na požadavky slovenských národních orgánů vytvořit vlastní slovenský stát odpověděla tím, že by poslala na Slovensko jednotky československé armády.“ Takováto paralela může být pro neinformovaného člověka líbivá, je ale zcela zavádějící a vůbec neobstojí. Slováci jako národ měli samozřejmě nárok na svůj samostatný stát. Právo Slovenské republiky na úplnou samostatnost v letech 1989–1992 nikdo nezpochybňoval, ostatně ústavními právníky nebylo zpochybňováno (alespoň teoreticky) ani v letech 1968–1989. Z tohoto důvodu zásah armády na Slovensku nepřicházel v úvahu a nikdo o něm neuvažoval. Ale právo národů na sebeurčení včetně odtržení se vztahuje jen na národ jako celek, nikoliv na národnostní menšiny. Pokud už M. Reiman hledá paralely se současným ukrajinským vývojem v našich dějinách, pak mu je rád nabídnu: jak reagovala československá vláda v listopadu 1918 na vytvoření provincie Deutschböhmen v Liberci a snahu tamních Němců odtrhnout se od právě vzniklého Československa? Jaká byla reakce československé vlády na vzpouru sudetských Němců v polovině září 1938? Odpověď M. Reiman jistě zná velmi dobře: v obou případech vyhlásila vláda v pohraničí stanné právo a vyslala proti vzbouřencům armádu, která nemilosrdně zasáhla. Současná snaha ukrajinské vlády ovládnout území svého státu, jestliže to nejde jinak, tedy i silou, je proto zcela legitimní. Svět nemůže akceptovat vzpouru ruskojazyčného obyvatelstva s cílem odtrhnout se od Ukrajiny a připojit se k Rusku, protože potom by si stejné právo mohly nárokovat všechny menšiny v Evropě – např. Maďaři v Sedmihradsku, na Slovensku či ve Vojvodině.

Někdo může namítnout, že Kosovo se také odtrhlo od Srbska a svět to uznal. Ano, uznání samostatnosti Kosova byla zásadní chyba, která se vymstila, což jsem ostatně předpokládal a napsal už tehdy. Osobně jsem rád, že jsou v Evropě i EU státy, které Kosovo neuznaly. Kosovo skutečně vytvořilo precedens. To ale neznamená, že proto máme mlčet k podobným separatistickým snahám jinde v Evropě.

Reiman v článku v podstatě opakuje oficiální ruské argumenty, které ostatně můžeme slyšet z úst některých našich i cizích politiků: západ se nechoval k Rusku jako k rovnocennému partnerovi, nedodržel gentlemanskou dohodu uzavřenou při sjednocení Německa v roce 1990, že nebude rozšiřovat své struktury směrem na východ, zasáhl do ruské sféry vlivu tím, že nejen bývalé členské země Varšavské smlouvy, ale dokonce i někdejší pobaltské republiky Sovětského svazu přijal do NATO a EU. Nereagoval na protesty Ruska proti zamýšlené asociační dohodě Ukrajiny s EU. Trpělivost Ruska proto nyní přetekla a Rusko zasáhlo. Chápu, že se Rusko cítí podvedeno. Jenže celá tato konstrukce je mylná, a kdo ji hájí, pouze dokazuje, že se doposud nevymanil z tenat velmocenského a imperiálního uvažování studené války. Právě toto myšlení je bohužel mnoha ruským politikům i běžným občanům stále ještě vlastní. Západ neuzavřel s tehdejším SSSR žádnou dohodu o tom, že se někdejší země sovětské sféry vlivu nestanou nikdy součástí NATO a EU, protože takovou dohodu prostě vůbec uzavřít nemohl. USA ani žádné jiné země v západní Evropě přece nemohly uzavírat s SSSR dohody o Československu, Maďarsku, Polsku, Rumunsku či Bulharsku a omezovat jejich svrchovanost v oblasti členství v NATO či EU, aniž by tyto státy byly účastny těchto dohod. Taková dohoda by nebezpečně připomínala dohodu čtyř mocností o Československu uzavřenou v Mnichově 30. září 1938. Jinak řečeno: k tomu, aby se státy střední Evropy nestaly součástí evropských a euroatlantických struktur, by byl býval potřebný především závazek těchto států samých, podobně jako se např. Rakousko v roce 1955 zavázalo při podpisu státní smlouvy se čtyřmi velmocemi k neutralitě. To platí nejen o někdejších státech Varšavské smlouvy, ale i o někdejších republikách SSSR, které se přece neodtrhly od Ruska, ale vystoupily z SSSR, na což měly plné právo dokonce i podle tehdejší ústavy SSSR. Jako zcela samostatné a suverénní státy měly právo rozhodnout o svém dalším směřování a členství v mezinárodních paktech a uskupeních. A toto právo samozřejmě plně náleží i Ukrajině. Že Rusku nekonvenuje asociační dohoda s EU, protože počítalo s Ukrajinou pro svůj projekt euroasijské zóny volného obchodu, je jasné. To ale neopravňuje Moskvu k tomu, aby anektovala Krym a podporovala proruské separatisty na ukrajinském území.

Po roce 1989 existovala naděje, že bude Rusko integrováno do evropských struktur, a osobně velice lituji toho, že se tak nestalo. Uznávám, že vinu na tom mají i západní politici. Věřím, že každý rozumný a politicky myslící člověk ve střední Evropě si přeje, aby se Rusko stalo normálním evropským státem navazujícím nikoliv na imperiální tradice ruských carů či velmocenskou politiku SSSR, ale na odkaz únorové (resp. březnové) revoluce z roku 1917 a ruských liberálů a demokratů 19. století. Nová dohoda Západu s Ruskem je nutná a potřebná, ale takováto dohoda musí spočívat v nalezení modu vivendi mezi Ruskem a EU a ve vojenské oblasti mezi Ruskem a NATO, nikoliv v územním rozsahu někdejšího SSSR a už vůbec ne ve výsledcích druhé světové války.

Jan Rychlík (1954) je historik.

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.