Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Lubomír Mlčoch: Chvalořeč na Václava Klusoně

Lubomír Mlčoch

Chvalořeč na Václava Klusoně

Mé přátelství s oslavencem je docela pozdní periodou v životě Václava Klusoně, který – jak dnes říkají s oblibou žurnalisté – pomalu atakuje devadesátku. Blíže jsme se seznámili až v době, kdy Václav Klusoň měl již úředně důchodový věk. Pozdní přátelství však je u Václava Klusoně spojeno s neobyčejně plodným obdobím „pozdního sběru“ několika závažných publikací, jež patří ke zlatému fondu české institucionální ekonomie. Ve víně je pravda a vína s označením pozdní sběr již u nás oceňují nejen someliéři... A mě byla dána příležitost k „ochutnávce“ několikrát jako jednomu z prvních čtenářů, jako recenzentovi. Ostatně – je třeba upřímně doznat, že Václav Klusoň několikrát recenzoval zase mé práce. Přesto si myslím, že jsme se oba snažili o zaujatou nezaujatost. Ta byla dána už tím, že naše profesionální životy běžely dlouho nejen s „fázovým zpožděním“, ale také jaksi asynchronně.

Byl jsem ještě dítě předškolního věku, když Václav Klusoň měl již jako vysokoškolák šanci volit mezi přednáškou národního hospodářství u profesora Macka nebo profesora Engliše – a takových pamětníků je dnes již pomálu. Když mi byla dána jako mladému asistentovi příležitost přednášet vědeckým aspirantům a poté publikovat Teorii firmy v Ekonomickém ústavu ČSAV, zadělával jsem si tím současně na „vyslání do praxe“ na skoro dvě desetiletí. Když já šel „do praxe“, Václav Klusoň šel naopak z praxe „do teorie“, do téhož EÚ ČSAV. Teprve půldruhého roku před koncem „normalizace“ se naše cesty setkaly: díky nabídce Václava Klusoně na práci v jeho týmu. Nabídku jsem přijal, když jsem krátce předtím odmítl podobnou nabídku do Prognostického ústavu téže Akademie. Dodatečně, po letech mi došlo, že už touto volbou jsem se rozhodl pro parketu ekonomické teorie, nikoliv pro praxi reálné politiky. Na půdě akademické jsme ale spolu nakonec dlouho nepobyli, právě jen po období „fázového přechodu“, zlomu doby. A tak se naše přátelství vlastně rozvinulo, až byl Václav důchodcem, a v uplynulých dvou desetiletích se i naše badatelské usilování doopravdy sblížilo. Skutečně svobodným i ve svobodné společnosti – to si přiznejme – se člověk stává teprve tehdy, až má své jisté – penzi.

Ekonomická teorie, která mne tehdy před více než čtvrtstoletím lákala, mne s neúchylnou pevností vedla k filozofii ekonomie jako vědy velice blízké té, jakou představuje dnes Václav Klusoň se svými monografiemi Instituce a odpovědnost, Úvahy post-transformační, Moderní korporace v soudobém kapitalismu. Jde o institucionální ekonomii s etickým rozměrem, a v případě Václava Klusoně jde současně o dílo, v němž – s odkazem na jedno z evangelijních podobenství – on jako dobrý hospodář vynáší ze svých pokladů věci staré i nové. To, že má člověk o generaci starší komparativní výhodu pamětníka, je jaksi přirozené. Je ale skutečně úžasné, když autor je i po své osmdesátce schopen sledovat vývoj v disciplíně, které se upsal na celý život, a to nejen v teorii, ale i tam, kde teorie ukazuje svou šeď proti zelenému stromu života. A o tom všem knihy Václava Klusoně přesvědčivě svědčí.

Ale co více: jsme přece jen na slavnosti pořádané nikoliv Českou ekonomickou společností – jak by si oslavenec nepochybně také zasloužil –, ale na ocenění dvouměsíčníkem pro kulturu a dialog. A proto je třeba na tomto místě vyzvednou schopnost Václava Klusoně, DrSc., podat i neprofesionálnímu čtenáři tu nejsložitější odbornou problematiku svěžím a srozumitelným jazykem. A to Václav skutečně uměl a umí; už např. jeho titulek „Nesnesitelná křehkost finančního inženýrství“ z roku propuknuvší globální krize to jasně dokládá.

Na duševní svěžesti Václava Klusoně má jistě svůj podíl pevné a krásné rodinné zázemí. Rodina je pro našeho oslavence prioritou, a přikládá jí mimořádný význam i jako instituci. Já v tomto ohledu Václavovi velice vděčím za nasměrování mého výzkumného zájmu v posledních letech. Na počátku totiž stál dárek od Václava – kniha Dr. Bedřicha Vaška, křesťanského sociologa, vydaná v Olomouci Maticí Cyrilometodějskou před 90 lety. Tato Rodina 20. století z roku 1924 byla pro mne velkou inspirací pro ekonomii rodiny naší doby.

Smysl pro mezigenerační předávání vědění a poznání se u Václava Klusoně projevoval i tím, že od počátku sledoval profesní růst několika mladých – ještě o generaci mladších – ekonomů se sociálně demokratickou inklinací, kterou on sám jako štafetu přebíral po svém tátovi. Zájem o Jířího Havla, Milana Sojku a Pavla Mertlíka byl u Václava nelíčený a zasvěcený; přitom tehdy ještě nikdo – ani on – netušil, že půjde jednou o budoucího místopředsedu vlády, autora velkého díla dějin ekonomických teorií či do třetice ministra financí. Zájem byl ale v tomto případě oboustranný – Havel, Sojka i Mertlík Klusoně znali a četli. Havel svým zájmem na pomezí ekonomie a obchodního, a specielně směnečného práva by snad býval byl institucionalismu Václava Klusoně nejbližší; to ale přervala jeho předčasná smrt. Milan Sojka ještě stihl zahrnout Václava Klusoně do slovníku českých a světových ekonomů jako významného institucinalistu a jeho poslední článek pro Politickou ekonomii, již jím nedokončený a bohužel rovněž až posmrtně vydaný, kladl sobě i čtenářům sugestivní otázku, zda to nebude právě škola institucionální ekonomie, co v 21. století nahradí dosud převládající hlavní proud. A potom – jako jakýsi tajemný projev reciprocity – byl Václav Klusoň oceněn jako první laureát nové Ceny Milana Sojky udělované Národohospodářským ústavem Josefa Hlávky a Vysoké školy ekonomie a managementu. Cenu Václav dostal za monografii Moderní korporace v soudobém kapitalismu, věnovanou památce Milana Sojky. Toto dílo vydal Václav v Karolinu ve svých 84 letech v Hlávkově nadání o rok dříve! Pavel Mertlík, jeden z recenzentů studie, poté čtenářům Listů Klusoňovo dílo přiblížil; pasáže z jeho vysokého ocenění Klusoňova díla by bylo možné prakticky bez úprav použít rovněž jako toto laudatio.

Dovolte mi, abych své zamyšlení zakončil drobnou, ale velice důležitou epizodou z dětství Václava Klusoně, jak ji znám z jeho vyprávění. Epizodou důležitou jistě pro něho osobně, ale nejen pro něho: i pro naši dobu. Malý Václav chodíval s maminkou každou neděli na mši svatou, tatínek, ruský legionář, který prodělal celou sibiřskou anabázi, ne. Místo toho jako člen představenstva chodil, vybavený dostatečným počtem viržinek, do kampeličky. Lidé se ve svátek a v neděli zastavovali v „záložně“, kam si ukládali své úspory nebo vybírali hotovosti. Úkolem tatínka bylo spolupodepisovat příjmové a výdajové doklady (vkladní knížky). Ostatní obstarával kvalifikovaný pokladník. Namísto toho otec rozmlouval s některými „klienty“, kteří buď spláceli své úvěry, nebo žádali o nové, o tom, jak se jim daří a jak prosperují. To byla velká výhoda těchto malých venkovských záložen, které na rozdíl od peněžních ústavů ve městech měly spolehlivé informace o bonitě svých dlužníků. Že by někdo nebyl schopen plnit své závazky – to bylo nepravděpodobné. Šlo o vztahy důvěry, a k té jak známo nejde nikoho přinutit – důvěry musí být člověk hoden.

Bankovní lobby té dávné doby, kdy Václav byl vnímavým synkem, usilovala o „zpřísnění regulace“ lidových záložen jako nepohodlných štik v rybníce velkého bankovnictví. Dovídám se, dokonce oklikou přes starou dobrou Anglii od rovněž osmdesátníka Luďka Rychetníka, že aktuálně, v naší době, se chystá rovněž zpřísněná regulace na poslední zbytky „svépomocných úvěrových družstev“ – jak jsou v dikci dnešního zákona jmenovány lidové záložny. Důvěra k mnoha z nich už byla vytunelována v 90. letech, a dnes nepředstavují v našem bankovnictví žádné štiky, spíše rybí potěr. Ale potěr je budoucností rybníka. Nevím, zda dnešní „záložny“ u nás přežijí. Václav Klusoň však ukazuje svým dílem, že jen návrat étosu služby a nezištnosti do financí a správy svěřených peněz může zachránit kapitalismus doby pozdní.

Osobnost Václava Klusoně a Listy jako dvouměsíčník pro kulturu a dialog jsou pro mne jakýmsi ostrůvkem pozitivní deviace – jinak v českých podmínkách velice vzácným –, na němž ještě úplně nevymizela šance na vzájemné porozumění mezi křesťanstvím a idejemi sociálního demokratismu. Čtenáři Klusoňových knih i Listů tvoří jen „malé stádce“. Ale ten, jehož narození si o vánočních svátcích přese všechno připomínáme, nás – malé stádce – povzbuzuje, abychom se nebáli. Dělejme, co dělat máme, a všechno ostatní pak můžeme v plné důvěře svěřit jemu: vždyť jen jeden je Mistr! – jak si při všech oslavách a chválách nás smrtelníků v pokoře uvědomujeme. Gaudeamus igitur! Radujme se dokud jsme mladí, a dnešní oslavenec Václav Klusoň je vynikajícím představitelem duševního mládí, i přes svůj věk kmeta. Václave, díky.

V Olomouci 16. prosince 2014

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.