Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Juraj Buzalka: Pamäť Karélie

Jacek Kubiak

Zesměšnění jako čest

Francouzi se sjednotili k obraně republikánských hodnot

Náš spolupracovník z Francie komentuje atmosféru po útocích na týdeník Charlie Hebdo. Francouzi podle něj masově podpořili společnost otevřenou, tolerantní, stavějící na spolupráci všech svých různých složek.

Maskovaní, kalašnikovy ozbrojení islámští teroristé zaútočili 7. ledna na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v ulici Nicolase Apperta v jedenáctém pařížském obvodu. Zabili dvanáct novinářů a kreslířů. Teroristický útok vyvolal ve Francii i na celém světě šok. Všichni se shodují, že jeho cílem nebyla jen pomsta za urážky Mohameda, ale že mířil na samotné základy republikánského zřízení, ve kterém má svoboda slova prvořadý význam. Proto se každý Francouz cítil, jako by ony výstřely byly určené právě jemu.

Druhý den zemřela při přestřelce na jihu Paříže policistka. V pátek, dva dni po útoku na Charlie Hebdo, vzal stejný terorista rukojmí v košer obchodě ve Vincennes na východě města. Při tomto útoku zemřeli čtyři židovští zákazníci. Paříž se tak stala dějištěm nejkrvavějších teroristických útoků za mnoho let.

Charlie Hebdo je nekompromisně satirický časopis. Jeho při útoku zemřelý šéfredaktor Stéphane Charbonnier vždy tvrdil, že časopis se identifikuje s celou francouzskou levicí i s těmi, kteří nechodí k volbám, ale levici fandí. Časopis se ale vysmíval stejně často extrémní pravici, náboženskému fundamentalismu nespojenému s islámem, sektám, kultuře i široce chápané levicové politice.

Francouzská satirická média nemají nic za svaté a nezastavují se před žádnou autoritou. Francouzi se smějí všemu a nikoho nešetří. Ani prezidenta republiky, ani vládu, ani státní a náboženské instituce. To je svoboda vyjadřování, kterou si vybojovali před více než dvěma sty lety během Francouzské revoluce a o jejíž udržení od té doby nepřetržitě bojují. Útok na Charlie Hebdo tedy nemířil jen na rouhače (chladnokrevně zavražděný Stéphane Charbonnier říkal, že „rouhání nikoho nezabíjí”), ale proti svobodě tout court.

Zločin spáchaný na novinářích a kreslířích z Charlie Hebdo vyvolal bezpříkladnou a neuvěřitelně rychlou reakci celé francouzské společnosti. Na výzvu novinářských organizací, odborů a politických stran se ještě večer 7. ledna (v den atentátu) odehrály v centrech největších francouzských měst manifestace, na které přišly zástupy Francouzů.

Prezident François Hollande přednesl krátké a velmi spontánní televizní poselství. Jeho hlavním vzkazem bylo, že Francie se nevzdá svobody slova. Prezident také vyzval k jednotě francouzské společnosti. I bez této výzvy se ale Francouzi cítili plně sjednocení tváří v tvář hrůznému teroristickému činu.

Politici vystupující v televizních pořadech (levicoví stejně jako pravicoví) hovořili v témž duchu. Zvláštní význam měly projevy podpory buď jak buď krajně levicovému Charlie Hebdo ze strany pravicových politiků, kteří byli časopisem donedávna zesměšňováni. I prezident Hollande, socialista, byl do té doby velmi často terčem posměchu časopisu. Tváří v tvář tragédii všechny tyto věci zůstaly stranou. Ba naopak, být terčem posměšků ze strany teroristy napadeného časopisu se stalo oceněním svého druhu.

Pětice ve středu zastřelených kreslířů Charlie Hebdo byla většině Francouzů dokonale známá z obrázků publikovaných nejen v tomto časopise. Proto jejich tragická smrt vyvolala u velmi mnoha lidí šok podobný tomu ze ztráty blízké a známé osoby.

Svým útokem teroristé udělali z jízlivého a nekompromisního satirického časopisu, jehož žerty bývaly málo vtipné i nevkusné, symbol války o svobodu slova a o udržení dosavadní podoby západní demokracie. Oběti útoku během několika hodin přirozeně rozšířily řady národních hrdinů. Jejich památka byla uctěna v poledne ve čtvrtek 8. ledna ve všech školách ve Francii minutou ticha.

Svátek radosti

V neděli 11. ledna se v celé Francii odehrály masové manifestace. Přes čtyři miliony Francouzů prošly v klidu a soustředění ulicemi všech větších měst pod hesly o svobodě slova a republikánských hodnotách. Manifestace se proměnily v kolektivní opojení národní jednotou. Týden poznamenaný terorismem i náboženským fanatismem končil neočekávaně optimisticky.

Na rtech všech demonstrantů bylo možné číst heslo Je suis Charlie. Jako symbol solidarity s chladnokrevně zastřelenými novináři z časopisu Charlie Hebdo. Šlo ale také o heslo boje za svobodu slova a tisku, bez kterých nelze zajistit svobodu obyvatel.

Objevily se mnohé variace tohoto hesla: „Jsem Žid”, „Jsem policista”, „Jsem muslim”, „Jsem gay” a řada dalších. Francouzi chtěli vykřičet, že se cítí svázáni se všemi, bez ohledu na vyznání, rasu, původ, sexuální preference. Natruc patologickým představám teroristů. Právě to je hlavní republikánská hodnota.

Manifestace se proměnily ve svátek radosti. Francouzi samozřejmě vzdali čest obětem teroristických útoků z předcházejícího týdne, ale rychle začala převažovat euforie z porážky zla, hrdost na práci policie, vlády a lidí, kteří se náhodou stali součástí tragických událostí a často se zachovali hrdinsky. V ulicích chtěli lidé zdůraznit, že se nenechají zastrašit terorem, že budou bránit svobodu a demokracii, že společně chtějí budovat lepší budoucnost.

Národní fronta – spojenec teroristů

Pařížská demonstrace spojila rovněž představitele 44 států, kteří společně prošli krátký úsek Voltairova bulváru mezi náměstím Republiky a náměstím de la Nation. Mimořádně symbolický význam měla přítomnost Benjamina Netanjahua a Mahmúda Abbáse.

Kromě zahraničních politiků manifestace spojila také francouzské politiky všech proudů s výjimkou Národní fronty. Neúčast těch posledních nikomu nevadila, naopak naplňovala optimismem, že možná právě to otevře oči voličům strany, která hraje odedávna s kartou xenofobie a koketuje s rasismem. Je to paradoxně Národní fronta žádající obnovení trestu smrti mj. pro teroristy, která je největším spojencem takových teroristů.

Nedělní demonstrace prolomily lhostejnost většiny společnosti obvykle mlčící k projevům netolerance a fanatismu. Miliony Francouzů vykřičely, že nesouhlasí se zvětšováním rozdílů. Všichni jsou dnes ve Francii Židy, muslimy, gayi, policisty. Příznačné je, že ještě před několika týdny prošly Francií demonstrace napadající policii za smrt demonstranta proti stavbě přehrady na jihu země. V neděli byly policie i četnictvo vynášeny do nebes.

Sotva se mohlo zdát, že se teroristům podařilo zastrašit a proměnit otevřené západní společnosti ve společnosti vyděšené, zatlačené do kouta, uvažující výhradně o vlastní bezpečnosti, když Francouzi takto masově podpořili společnost otevřenou, tolerantní, stavějící na spolupráci všech svých složek.

Neobvyklý den zakončilo shromáždění v pařížské Velké synagoze, které připomnělo všech sedmnáct obětí teroru z předchozího týdne, mezi nimi čtyři Židy zastřelené v košer supermarketu ve Vincennes. Přítomen byl prezident François Hollande, premiér Izraele Benjamin Netanjahu, francouzský premiér Manuel Valls i ministr vnitra Bernard Cazeneuve.

Výrazně antisemitský charakter posledního, pátečního útoku ve Vincennes jen posílil, jistě proti záměru teroristů, pocit jednoty společnosti. Na výzvu premiéra Netanjahua k nové aliji premiér Francie Manuel Valls odpověděl, že Francie bez Židů nebude skutečnou Francií. To jen posílilo republikánské vyznění toho výjimečného dne.

Přesně týden po útoku, další středu, vyšlo nové číslo týdeníku Charlie Hebdo. Přestože byl vytištěný v absolutně rekordním počtu sedm milionů výtisků, jen nemnoho Francouzů ho hned dostalo do rukou. Většina výtisků zmizela pod pultem.

Celý náklad byl ale distribuovaný do trafik v několika částech během celého týdne, nejen ve středu, jak to bylo do atentátu. Každý tak žádané zboží dříve či později dostal. Motivace ke koupi časopisu byly různé. Nejdůležitější byla bezpochyby chuť přiblížit se symbolu. Část lidí chtěla touto cestou teroristům a islámským fundamentalistům osobně ukázat, že se jim nepodařilo zabít Charlie Hebdo a ducha Francie. Jiní takto chtěli finančně podpořit rodiny zavražděných i samotnou redakci.

Důležitá motivace je také čisté vlastenectví. Během uplynulého týdne velmi mnoho Francouzů pochopilo, jak důležité jsou pro ně pojmy demokracie, svobody slova, národní jednoty a hrdosti. Do té chvíle bylo vlastenectví pojem ospalý, pokulhávající. Brali si z něj jen strany a organizace extrémní pravice, oslavující velkou koloniální Francii. Ukázalo se, že důležitým symbolem vlastenectví může být malý levicový, často krajně levicový humoristický časopis kritizující všechno, nelítostně a nešetřící nikoho.

Právě tyto charakteristiky Charlie Hebdo na časopis nasměrovaly nenávist náboženských fanatiků. Ale byli to právě oni, kdo, když zabili jeho redaktory, udělali z malého, ne moc dobře prosperujícího časopisu symbol boje o svobodu slova a demokracii. Ba co víc, do té chvíle mimo Francii neznámý Charlie Hebdo se stal během několika hodin nejznámějším časopisem na světě.

Francouzský smysl pro humor je velmi zvláštní. Liší se výrazně od smyslu pro humor, který mají Angličané, Němci nebo Poláci. Stojí na čtyřech pilířích: cynismu, sarkasmu, slovních hříčkách a odstínech jazyka. Charlie Hebdo používal mnohem víc cynismus a sarkasmus než slovní hříčky a subtilnost jazyka. Ty dva druhé nástroje zase mnohem častěji využívá druhý humoristický časopis Le canard enchainé.

A právě proto to byl Charlie Hebdo, nikoli Canard, kdo tak iritoval náboženské fanatiky. Jadrnost i srozumitelnost takového typu humoru byla totiž právě v oněch kruzích přesně chápána. Tito lidé se nebaví luštěním slovních hříček; obrázek Mohameda je pro ně největší urážkou. Takový jednoduchý až selský humor je srozumitelný každému a nevyžaduje ani přípravu, ani intelektuální úsilí.

Náboženští fundamentalisté nemají přece v úmyslu pouštět se do filozofických diskusí. Obvykle vysílají svá poselství v podobě ultimativních požadavků na podřízení se jejich víře, zvykům, výmyslům. Diskursy všech fundamentalistických náboženských formací toho typu se sobě navzájem velmi podobají, jsou obvykle intelektuálně velmi slabé, naduté, iracionální nebo přímo odporující logice a zdravému rozumu.

Jednoduchost sdělení zaručuje možnost zasáhnout nejširší skupinu nevzdělaných posluchačů, protože ti vzdělaní se beztak jejich názory přesvědčit nenechají. Tyto metody užívá univerzálně každá propaganda. Francouzi se přesvědčili na vlastní kůži, k čemu tento typ indoktrinace vede.

Útoky ze 7. ledna budou mít dlouhodobý vliv na život ve Francii, ale také mimo ni. Největší obavy se týkají Národní fronty, která odedávna využívá pro vlastní politické cíle strach z islámu a bezohledně napadá muslimy. Tato strategie jí přináší výborné výsledky, takže si lze snadno představit, že ji bude po tragických útocích tím víc využívat.

V uplynulém roce se ve Francii povedlo zmařit několik teroristických útoků džihádistů a s nimi spojených radikálních skupin. Francie je však pro islámské teroristy ideálním polem působnosti, protože zde žije více než pětimilionová muslimská náboženská menšina. Mezi těch pět milionů patří samozřejmě i nevěřící a nepraktikující Francouzi pocházející z muslimských rodin. Je nutno si uvědomit, že v tak obrovské a různorodé společenské skupině se snadno najdou černé ovce. Úsilí vlády se zaměřuje na zastavení případné odvety na vyznavačích islámu.

Přeložil Patrik Eichler.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, jako publicista spolupracuje s několika polskými médii a Listy, dlouhodobě žije ve Francii.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.