Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Václav Žák: Co se stalo se Spojenými státy?

Václav Žák

Co se stalo se Spojenými státy?

Když v roce 1989 padala železná opona, měli jsme velmi naivní představy, co bude dál. Nebyli jsme sami. George Bush starší vyjednal s Michailem Gorbačovem konec studené války. Prestiž USA se zdála neotřesitelná. Francis Fukuyama – posléze jeden z předních představitelů amerického neokonzervatismu – tehdy předpokládal konec dějin a globální vítězství ústavní liberální demokracie. Ve Spojených státech volně sdružená skupina intelektuálů, kteří se označovali za neokonzervativce, ztrácí vliv na veřejný diskurs: nepředpokládali mírový konec Sovětského svazu.

Chvíli se zdálo, že jejich agenda, v níž na prvním místě byla vždy sázka na vojenskou sílu, vyšla z módy. Stačilo však několik let a našli si novou mantru: pád železné opony prohlásili za vítězství USA ve studené válce. Začali zdůrazňovat, že se Spojené státy staly jedinou supervelmocí a jejich posláním je nedopustit, aby se tato situace změnila. Na světě nesmí vzniknout soupeř USA. Sílu americké supervelmoci, benevolentního hegemona, je však třeba dát do služby šíření demokracie a amerických hodnot v globálním měřítku. Tak se rodila koncepce amerického unilateralismu.

V roce 1997 vzniká strategicko-lobbistický institut Projekt pro nové americké století, který tradiční konzervativci sledovali se zděšením. Politiku vyvažování zájmů ze standardního konzervativního repertoáru nahradili aktivistickou zahraniční politikou „morální jasnosti“, kterou vydávali za reaganovskou, i když Reagan nebyl ideolog, ale pragmatik.

Jejich vidění světa bylo manichejské: jako v černobílém filmu se v něm srážely síly dobra a zla. Vzhledem k tomu, že v takovém světě je dělba rolí mezi dobro a zlo daná a neměnná, je důležité neváhat použít pro prosazení dobra sílu. Projekt pro nové americké století podporoval vojenský zásah proti Srbsku i uznání Kosova. Oblíbenou figurou jejich argumentace byl Mnichov. Interpretovali ho jako selhání demokracií, jež nenašly odvahu k preventivnímu zásahu proti Hitlerovi, ačkoliv tím mohly odvrátit hrůzy druhé světové války. Tato interpretace Mnichova byla blízká ministryni zahraničí v Clintonově vládě Madeleine Albrightové, a přestavovala spojnici s přesvědčením Václava Havla. Tak se humanista Havel dostal do společnosti jestřábů. Otázky, jestli by demokracie mohly být demokraciemi, kdyby tasily kolty ještě rychleji než diktatury, a jaký by měly morální kredit, kdyby začaly vraždit před tím, než se zvrácenost jejich protivníků naplno projevila, neřešili.

Po celou druhou polovinu devadesátých let neokonzervativci vyzývali Clintonovu administrativu ke svržení Saddáma Husajna. Tvrdě ji kritizovali za laxní používání síly na Balkáně a přílišné ohledy na OSN. Jejich kritika a blokování Rady bezpečnosti Ruskem při konfliktu se Srbskem přispěly k tomu, že se na principy mezinárodního práva postupně přestaly brát ohledy. Madelaine Albrightová Rusům opakovaně zdůrazňovala, že prohráli studenou válku a na jejich názory není třeba brát zřetel. Přesvědčení, že je třeba mít mravní odvahu k zastavení zla, vedlo k „humanitárnímu bombardování“ Srbska i k uznání Kosova. Posléze k Bushově doktríně preemptivních válek.

Afghánistán, předehra k Iráku

V koncepci šíření demokracie silou měl důraz na změnu režimu v Iráku zvlášť důležité místo. Nekonzervativci věřili v teorii „naskočení na vagon“. Pokud vyhraje demokracie v některé z důležitých lokálních mocností na Středním východě, stane se krystalizačním jádrem a ostatní nedemokratické země se raději přizpůsobí, tedy naskočí na vagon, než by riskovaly konflikt s USA. Předpokládali, že se tak blízkovýchodní režimy promění v demokracie a stanou se přáteli Izraele, čímž skončí jeho ohrožení. Takovou strategii je obtížné zdvořile komentovat.

Clintonovu administrativu se jim k zásahu v Iráku přesvědčit nepodařilo. Clinton sice porušil slib daný Gorbačovovi prezidentem Bushem starším, že se NATO nerozšíří na východ „ani o píď“, ale v používání americké síly se držel zpátky. Rozhodující prostor se jim otevřel až s příchodem George Bushe mladšího. Ten v inauguračním projevu sliboval, že bude v otázkách zahraniční politiky zdrženlivější než Clinton. Jenže několik dní po útoku na newyorská dvojčata 11. září 2001 napsali signatáři Projektu prezidentovi Bushovi dopis, v němž vyjadřují plnou podporu jeho „válce proti teroru“, a vyzvali ho ke svržení Saddáma Husajna. Přestože neexistovaly žádné důkazy, že by se Irák na teroristickém útoku jakýmkoliv způsobem podílel.

Nyní však měli úplně jiné postavení. Zastávali pozice v nejvyšších patrech administrativy. Jeden z nejvýznamnějších neokonzervativců Donald Rumsfeld se stal ministrem obrany, viceprezidentem s velkým vlivem na nezkušeného prezidenta byl Dick Cheney, muž, jehož ideologická cvičení příliš nezajímala, ale o to víc rozuměl moci. Projevilo se to v přijetí nové strategické doktríny USA v roce 2002, které se posléze začalo říkat doktrína Bushova.

Opírala se o koncepci unilateralismu. Vycházela z předpokladu, že Spojené státy jsou jedinou supervelmocí na světě a dokáží zachovat svoji hegemonickou pozici po neomezenou dobu do budoucnosti. Jejím druhým prvkem bylo odhodlání, v případech, kdy to okolnosti vyžadují, užít vojenskou sílu preemptivně – tedy k odvrácení bezprostředně hrozícího útoku.

Z doktríny vyplývalo několik klíčových rozhodnutí: celkem logicky Spojené státy velmi rychle vojensky zasáhly v Afghánistánu, protože se zdálo nesporné, že teroristé, kteří provedli útok, měli úzké vazby na tamní režim. Ve světě se tento zásah setkal s přátelským přijetím a byl plně schválen Radou bezpečnosti OSN. Mnoho zemí, včetně Ruska, nabízelo Spojeným státům pomoc při snaze zlikvidovat teroristické podhoubí, které útok zorganizovalo.

Jenže neokonzervativce Afghánistán nezajímal. Požadovali zejména svržení Saddáma Husajna kvůli změně režimu v Iráku a celkové rekonfiguraci Středního východu ve prospěch Izraele.

Jak se však měl naplnit další cíl Projektu pro nové americké století, aby se USA staly na dlouhou dobu nezpochybnitelně nejmocnější silou světa? Vážnou překážkou bylo Rusko. Bylo zřejmé, že dokud platí smlouva o zákazu antiraketových systémů, není možné, aby jedna z mocností získala rozhodující výhodu nad druhou.

Bylo tedy třeba smlouvu vypovědět. Oficiální argumentace tvrdila, že jde o reakci na vývoj raket Severní Koreou a Iránem, které by v budoucnosti mohly ohrozit Spojené státy. Jenže pokud by se Spojeným státům podařilo vytvořit celosvětovou síť radarů a antiraket, kam měl patřit i brdský radar, mohly by preventivním úderem zasadit zastaralým raketovým silám Ruska tak silný úder, že by se ruská odveta už dala za pomoci raketového štítu odvrátit, čímž by se vojenská rovnováha ve světě skutečně jednoznačně vychýlila ve prospěch USA. Takový záměr se samozřejmě nestal součástí oficiální politiky Spojených států, ovšem článek s touto úvahou se objevil v březnu 2006 v časopise Foreign Affairs, který vydává vlivná Rada pro mezinárodní vztahy.

Spojeným státům se nepodařilo přesvědčit OSN, dokonce ani NATO, že Irák představuje bezprostřední ohrožení světa zbraněmi hromadného ničení, přestože ministr zahraničí Colin Powell tomu svým projevem v OSN obětoval svůj kredit. Tedy nebyl důvod pro preemptivní zásah. Německo, Francie i další země se postavily proti intervenci. Neokonzervativcům se však podařilo získat podporu osmi představitelů zejména bývalých zemí sovětského bloku. Jedním ze signatářů tzv. dopisu osmi byl i prezident Václav Havel, který ho podepsal několik dní před tím, než přestal být prezidentem.

Donald Rumsfeld dopis použil k rozdělení Evropy na starou a novou. Staré Evropě reprezentované Francií a Německem dával za vzor novou Evropu, představovanou ochotnými spojenci Spojených států. Prezident Chirac tehdy na adresu Václava Havla poznamenal, že propásl dobrou příležitost mlčet. V české veřejnosti vyvolal pobouření, ovšem zhodnotíme-li po letech důsledky, k nimž intervence v Iráku vedla, lze o oprávněnosti Chirakovy poznámky stěží pochybovat.

Ignorování Ruska

Bush nakonec OSN ignoroval. Intervenci do Iráku nařídil, i když nebyla ani legitimní, ani legální. Jak se dalo očekávat, byla to katastrofa. Bush starší velmi dobře věděl, proč se nepokusil po vyhrané válce v Kuvajtu pokračovat do Bagdádu a svrhnout Saddáma Husajna. Existovalo vysoké riziko destabilizace oblasti. Jeho obava se ukázala opodstatněná: náboženské i etnické napětí v Iráku, který Saddám držel pohromadě silou, začalo okamžitě rozkládat zemi, vzniklou uměle po první světové válce. Představy o vzniku kvetoucí irácké demokracie, které na Západě šířili někteří iráčtí emigranti, se ukázaly jako naprosto iluzorní.

Po osmi letech Bushovy doktríny byl účet tristní: několik set tisíc mrtvých v Iráku, miliony lidí v emigraci, destabilizace celého Předního východu. Bez intervence bychom dnes stěží museli řešit ohrožení Evropy Islámským státem. Nešlo však jen o Irák. Ministr obrany Robert Gates, který nahradil Donalda Rumsfelda, ve svých pamětech uvedl, že Dick Cheney požadoval bombardování Sýrie i Íránu. Stejně jako rozčlenění (dismemberment) Ruska. Když k tomu připočteme finanční krizi a obrovské zadlužení USA, nebudeme se divit, že řada předních amerických komentátorů považuje vládu Bushe mladšího za katastrofu.

Ignorování postojů Ruska, budování antiraketových systémů, vývoz „barevných“ demokratických revolucí do postsovětských zemí, úvahy o členství Gruzie a Ukrajiny v NATO logicky vedly v Rusku k pocitu ohrožení, takže se postupně přestalo chovat jako partner. Putin to v roce 2007 na bezpečnostní konferenci v Mnichově řekl zcela jasně. Spojené státy hazardují se systémem mezinárodní bezpečnosti.

Svévolná mocenská politika dvojího metru – proč Bush zasahoval v Iráku, když za financováním terorismu stála především Saudská Arábie? – vedla ke ztrátě největší výhody USA – jejich přitažlivosti.

Několik měsíců po intervenci do Iráku v roce 2003 unikly na veřejnost fotografie vězňů mučených a ponižovaných ve věznici Abu Ghraib. Proslýchalo se, že nestandardní metody výslechu se neomezují pouze na exteritoriální základnu USA Guantanámo na Kubě, ale že k nim CIA využívá i jiné země. Vzhledem k tomu, že zahraniční politika neokonzervativců byla odůvodněna „šířením amerických principů a hodnot“, důvěryhodnost USA začala prudce klesat. Zprávy o mučení přispěly k revolucím „arabského jara“. Jak se slučuje mučení s americkými hodnotami? Místo přitažlivosti nastoupil strach.

Mučení versus americké hodnoty

Koncem minulého roku vydal americký Senát zprávu Výboru pro lidská práva, ve které se podezření nejen potvrzují, ale ukázalo se, že o rozsahu tzv. posílených vyšetřovacích metod nebyl informován ani Kongres. Zpráva byla vydána na poslední chvíli: výbor vedla demokratka Diana Feinsteinová, republikáni se na zpracování zprávy odmítli podílet. Vzhledem k tomu, že po volbách ze začátku prosince, které demokrati prohráli, mají od 3. ledna 2015 republikáni v Senátu většinu, zpráva by zřejmě nebyla vůbec vydána. CIA přiznala, že při zacházení se zadrženými „došlo k vážným přehmatům“.

Diskuse okolo zprávy ukazuje, kam se posunula zahraniční i vnitřní politika Spojených států. Fungování unikátního amerického ústavního systému vyžaduje slabou polarizaci mezi hlavními politickými stranami, jinak střety mezi prezidentem a Kongresem ochromí stát. Bohužel, v posledních desetiletích je americká politika polarizovaná stále víc, jak ukazuje diskuse okolo této zprávy. Republikáni obviňují demokraty, že její zveřejnění poškozuje zájmy USA. Až na čestnou výjimku, senátora Johna McCaina, bývalého prezidentského kandidáta, který byl po sestřelení mučen Vietnamci, nikdo z republikánů praktiky CIA razantně neodsoudil. Naopak bývalý viceprezident Cheney, který měl program na starosti, ho vehementně obhajoval. Jenom třetina Američanů odsuzuje mučení při výsleších. Tak se posunulo vnímání amerických hodnot.

Obama se stal americkým prezidentem příslibem změny. Zdědil však po Bushovi veřejné mínění, které bylo silně ovlivněné rétorikou americké výjimečnosti, kterou nepoužívali jenom neokonzervativci, ale i významní členové jeho vlastní Demokratické strany. Obama, který sliboval návrat k vládě práva, mj. zrušení základny na Kubě, ponechal v běhu prakticky všechny programy porušování soukromí, včetně odposlechu německé kancléřky. Kvůli obavám, že by ho republikáni mohli obvinit, že nechrání Ameriku dostatečně před terorismem. Neodvážil se ani významněji změnit politiku vůči Rusku, protože by byl okamžitě obviněn ze slabosti. Pokračoval ve vývoji antiraketových systémů, ačkoliv to Rusko považovalo za hlavní zdroj nestability a Bushovi nabízelo do obecného zákazu doplnit výjimky, které by umožnily čelit hrozbám např. z Íránu.

Obama našel odvahu podpořit senátní zprávu. Lidé, kteří berou západní hodnoty vážně, si jí váží a vidí v ní naději. Vždyť útoku na dvojčata se dalo zabránit i bez mučení, kdyby CIA a FBI spolupracovaly. Teprve budoucnost však ukáže, jestli příští americký prezident dokáže vrátit USA na cestu k získání bývalé důvěryhodnosti.

Psáno pro slovenský deník Pravda.

Václav Žák

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.