Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Jana Červenková: Nadřeli jsme se, ale bylo to fajn

Jana Červenková

Nadřeli jsme se, ale bylo to fajn

Instituce Post Bellum v rámci projektu Paměť národa natáčí a uchovává vzpomínky lidí, kterých se přímo dotkla válečná či komunistická totalita, aby je, s jejich souhlasem, prezentovala těm, kdo dobu nepoznali, a v každém případě uchovala v archivech pro historické bádání a příští věky. Paní Marie, která si nepřeje být jmenována ani fotograficky zveřejněna, nám vyprávěla jako svědkyně o tom, jak po Únoru zažila na vlastní oči drsné zacházení režimu s rodinou svého strýce – kulaka.

Byla dychtivá vyprávět, to jsem poznala už v telefonu. Před spuštěním nahrávače, ještě před vyzváním, aby mluvila o svém životě, mi dala energický pokyn, že zatím nic nemám zaznamenávat. Ale po první větě, „tatínek se tam bál jet, i mně to zakazoval, ale já šla,“ jsem pochopila, že svědectví začalo a já je musím zachytit. Její projev byl prostý a citový, je dobrou vypravěčkou, ale zcela určitě si nevymýšlí.

(Tetička říkala) ... že se musíme vystěhovat, všichni celí hin, holka, co budeme dělat s tím dobytkem, dyť to má hlad. Ta situace byla strašná, strejčka odvezli, že se má stěhovat, musí se stěhovat, dobytek řve, co teď bude, tak jsme šli, dobytku tam něco naházeli, aby krávy měly co žrát, vylejváme mlíko do konve – a teď vidíme, soudruzi, už si tam hezky chodili, všade vlezli, ve dvoře do všeho strčili nos, už abysme byli venku, ti už si tam dělali takový nároky. Doležalovi měli obchod, hospodu měli. Hodný lidi. Tetička říkala, vždyť jsme přece nic nevyvedli, proč nás stěhujou, vždyť to snad není možný. Růženka, sestřenice moje, utěšovala maminku, snad nás musejí vrátit! A brečelo se a brečelo, proč my musíme pryč z takovýho domu ohromnýho, víte, byla to hrozná situace, zoufalá. Tak jsme to svoje začaly probírat, tohle bych mohla, tohle bych si taky chtěla vzít, do krabiček, do krabice, i bedničky přinesli do kuchyně –, jenom to nejnutnější. Tam zůstalo tolik věcí... Já pak už i odešla, kvečeru, už jsem byla z toho pláče pryč. Byl pláč, nářek... proč, vždyť nic neudělali!

Co se s těmi věcmi stalo?

Rozkradli. Tam bylo hodně komunistů v tý vesnici, říkalo se potom.

Co bylo dál?

Byli jsme jak praštěný, chvíli se sedělo, brečelo, zase špajzka se otevřela – vždyť to není možný, co se tam nechalo všeho! A potom bylo nejhorší to, co nám tetička vypravovala, nejhorší bylo, když strejčka propustili: Představte si, měli před sebou druhej den stěhování, a strejček nikde, zavřenej, a oni ho pak přivezli a řekli mu až doma: Zejtra se stěhujete. To bylo šílený. Pak přijelo auto, nákladní, naložili pár věcí, postele, harmary, kuchyňskej kredenc, umejvací stůl, pár balíků, a to bylo všechno.

Za co strýček seděl?

Oni ho zavřeli, protože ho chtěli vystěhovat, kulak, měl dobytek, pole, hospoda byla, obchod byl. Víte, jak to působilo na ně strašně, nevěděl, proč ho zavírají, proč ho stěhujou – chtěli tu hospodu, barák, on byl nežádoucí pro ten režim. Záleželo na lidech, tam v jedný vesnici, to bylo taky všelijaký, ale předseda řekl, tady se stěhovat nebude, a bylo – u nás v Dolní Vilímči. Ale tohle se stalo v Červeným Hrádku. U nás byl správnej předseda. Jen si představte, jak tetička byla kvečeru tak zoufalá: Kam pojedem, co budem jest, co bude? Tak šla za nějakým tím vedoucím, kam půjdem, my jsme tak zoufalí, nevíme, co si máme vzít, co můžem, co ne, můžeme si aspoň slepici zabít, abysme měli co jest? A on řekl: Ani slepici! A nemluvil s ní už. Tetička přišla domů v takovým pláči, všichni jsme plakali, nesmíme ani tu slepici! To byl režim hroznej.

Jak ten den dopadl?

... Druhej den přijelo auto, naložili je, jen to nejnutnější, teď je vezli do Dačic na vlak, tam je šupli do vagonu, kde ani nebyly sedátka, tam je navalili a jeli, jeli, jeli do Prahy, už byli u Prahy, nikdo nic jim neřek. Pak za nima někdo přišel, tak se ptali, kam vlastně jedem, a oni zas nic neřekli, jede se dál, jeli, jeli až za Kladno, kde byl ňákej státní statek. Tam je přivezli a řekli, tady budete bydlet. A to vám bylo postavený – takovej pruh, několik bytů vcelku. Žádný okno, dveře tam nebyly, to bylo po cikánech vytlučený, spálený – a tady budete bydlet! V noci spali ve vepříně na votýpkách slámy, jen tam asi seděli. A druhej den začali sbíjet nějaký okna, dveře, vypadalo to hrozně, ti si zažili.

To je všechno. My tam pak jezdili za nima na ten statek, co můžeme dělat, musíme s tím bejt smířený. Tetička a Růženka šly pracovat do vepřína a kravína, strejček s koněm jako na statku, a bydleli v nouzovým bytě. A jmenovalo se to Státní statek Peklov. No to je teda něco!

A co bylo s rodinou potom dál – děti, školy?

Zdeněk študoval v Telči gymnázium a chtěl jít na vysokou, samozřejmě zamítli, měl poslední rok. A Růženka byla s rodičema doma, bylo co dělat v obchodě. No, a potom Zdeněk, tetička říkala, že šel tam na tu školu, všechno jim pověděl, kam chtěl jít na vysokou. a nějakej profesor, někdo mu pomohl, to byl jedinej člověk, kterej pomohl.

Jeho jméno neznáte?

Neznám... Růženka se za nějaký čas vdala, tetička se strejčkem byli v tý škaredý bytovce. Růženka si vzala... – v Nový Říši byl kostel a klášter, a tam bylo vojsko, seznámila se tam s jedním Slovákem a byla z toho láska. Už nevím, jak se jmenoval. Všichni zemřeli a my tam přestali chodit. Měli spolu dvě holky, šikovný, študovaly, pěkný děti, hodný byl ten člověk.

Jaký byl váš život předtím?

Rodiče byli normální sedláci, tatínek měl smůlu – to vám ještě musím říct: V tý vesnici co bylo sedláků, každej pacholka, děvečku. Po válce to všechno odešlo, sedláci zůstali sami, pracovat musely děti. A náš tatínek měl smůlu: Boženka, Mařenka, Liduška, Růženka – čtyři holky, měl oporu jedině v nás! Naučil nás s koňma, holky chodily do školy a já byla dědouškova pravá ruka, furt v poli, krmili jsme dobytek, jezdila jsem s koňma, naučil mě zapřahat kobyly, seli jsme, všechno jsme dělali. Potom, to tu ještě komunisti nebyli – že se budou scelovat pole. Tam byly políčka, oni to rozměřili lidem, kolik bylo hektarů, dostali jsme velký celky a rozorávaly se meze, bylo práce, jejdymane, to jsme se nadřeli! A byl z toho pěknej celek, dělali všichni. Jenže dlouho to netrvalo, přišlo jezede.

Jaký vy jste měla poměr k práci v zemědělství?

Těšilo mě to, těšilo, já měla ráda kytičky, s maminkou, s babičkou, já byla furt na zahrádce. Když naši něco dělali, brali nás s sebou, na zahradu, na pole, svačiny jsme nosili, bylo to takový pěkný, víte, já na to tak ráda vzpomínám. Nadřeli jsme se, ale bylo to moc fajn.

Pracovala jste potom v JZD?

Ne. To bylo takhle: když byl konec války, zrušili školu ve Vilímči, část dětí šla do Červenýho Hrádku, tam byla škola větší, část do Nový Říše do měšťanky, já taky. Tam jsem byla jenom rok, protože už to nešlo dál, a to nás bylo víc těch žáků, že rodiče potřebovali děti doma, musely dělat. S ředitelem školy to bylo projednaný, že nás zprostí tý poslední třídy, a prostě už jsem byla jako pacholek, s dědouškem, s tatínkem pracovala. Jako tady všichni. Kde neměli kluky, tam šly holky.

Tatínek byl i potom soukromý zemědělec?

Ano, užili jsme si, nadřeli se, a všechno jsme stačili. To se selo – oves, pšenice, ječmen, mák, hrách, řepy, buríny, a my všechno jako tatínek, když měl pacholka. A všechno jsme stihli!

V kolika letech jste se vdala?

Kolik mi bylo... vždyť já ani už nevím, kolik mi bylo.Tak Vládík se narodil ve čtyřicátým osmým. a já jsem se vdávala v čtyřicátým šestým. nebo pátým. To byl poslední rok, a pak se začalo mluvit, že bude JZD. Já šla za manželem, byl zaměstnanej v Jihlavě ve Stavoprojektu, jmenoval se stejně jako já, tam byly ve vsi tři rodiny toho jména, nebyla to naše přízeň, přízeň byla v Červeným Hrádku. Muž se jmenoval Vladimír. Stavoprojekt začal stavět paneláky. Já byla zatím doma, pak muž dostal garsonku, byli jsme za ni vděčni, v novostavbě. A pak byla možnost, že bysme si mohli postavit domek, protože se bourala jedna celá ulice, škaredý baráky. Tak to lidem nabízeli, za to, že ten baráček zbourají a uklidí, srovnají se zemí, jenom aby na to najely bagry. To byl tenhle náš domek, museli jsme to zbourat, každou cihlu osekat...

A jak rodina?

Pak jsme měli za rok a půl druhýho kloučka, za rok a půl třetího kloučka – máme tři syny. Vladimír, Jaroslav, František.

Co dělají?

Jaroušek, nejmladší, vychodil školu a študovat se mu nechtělo, tak zaměstnání, dělník na dráze. Prostřední dělá silnice, kanalizaci. Třetí, ten je stavbyvedoucím, po tatínkovi.

2. návštěva

Ať se ještě vrátíme – jak se vám tu dařilo za války?

Bylo to obsazený vojákama, na dvoře měli kotle a tam vařili, a zase šli k lesu, tam stříleli, dělali nějaký cvičení. No ale oni už se blížili Ruský odzdula, už se to blížilo, tak najednou dostali povel, a všechno to mašírovalo pryč... Měli tam věci pro vaření, vysílačku, jeli do Hrádku, do Vilímče a házeli vysílačku do rybníka, odhazovali, aby byli lehčí, ujížděli k Telči... Bylo napínavý, co bude dál, to víte, už se to blížilo, rodiče měli strach, my třeba a soused za humnama – začali jsme kopat kryt, ty dvě rodiny šly spolu do krytu za plotem v poli, kdyby náhodou se střílelo. Ale naštěstí k tomu nedošlo.

Byli tady i Rusové, jaké to bylo za nich?

Byli takoví. naši říkali, oni přišli k nám, a maminka povídala, že je místo ve stodole, a ten Rusák jí povídá, tam půjdete vy, a my budem tady. Vrhli se do sednice, leželi v postelích, peřiny naházeli na zem, lehli si a spali, byli unavený. Tam budete vy, a my budem tady. Něco jim tam mamka dávala, chleby, něco vařila, čaje, kafe, brzo odešli.

A vy, mladý holky – neměli zájem?

To mi mamka taky povídala, holky, vy se jděte schovat, jděte na zahradu, je tam plno rybízu, buďte tam ticho, nechoďte sem. to bylo nebezpečí. Jinak si nepamatuju, že by se tam něco odehrávalo.

Tady za války nikdo neudával, nebyl nikdo zatčený u vás ve vsi?

V Jihlavě nevím, ale na vsích v mém okolí ne... Po válce tu byli zas němečtí uprchlíci, spali ve škole, u nás na statku ležely dvě rodiny... Když už se to chýlilo, byli zas oni ohrožení, tak naši sedláci odváželi k Dačicům celé rodiny. Ještě nebyli úplně v Dačicích, a už to bylo takový škaredý, že se báli do toho vjet, byli tam s koňma, hrozilo jim to taky, sedláci se vraceli s vozama prázdným lesem. Člověk byl mladej, všechno si nepamatuju.

Bylo tu hodně německých usedlíků?

Několik rodin, šest nebo tak...

Že by se tady lidi po válce na někom mstili...?

Ne, ne, to vůbec ne. Němci ani za války nám nic nedělali... ne, ani nepamatuju, že by z Vilímče byl někdo zavřenej od Němců. Docela to probíhalo dobře... My jsme pásli husy, za vsí k Telči, tam je velkej rybník, byl tam obecní pozemek – nás tam bylo hodně dětí v mém věku, každý měl doma husy, a to si pamatuju, že jsem tam byla s kamarádkou, každá jsme měly hejno hus, a u potůčku jsme blbly. A  najednou vám takovej hukot, letadla lítaly směrem na Novou Říš, a úplně to tak hučelo, že se husy plašily a my za nima a teď se koukneme, a od Černýho lesa vidíme, že ta letadla letí tak strašně nízko! My jsme se tak polekaly, husy letěly, prášilo to za nima, my do křoví – do dneška je ten šípkovej keř u silnice, co jsme tam padly, když jsme viděly toho pilota, jak tam sedí, tak nízko, držely jsme se trávy, to byl hroznej pocit!

Byla to německá letadla?

Já nevím, letělo to na Novou Říši, kostel byl postřílenej. Teď já přijdu domů – husy věděly, kam mají zalítnout – to ještě byla tatínkova maminka, zadělávali na chleba a říkali, bude zle, bude zle, nebudeme moct do města. Babička roztopila pec a pekli popelky, abysme měli. A pak to jako utichlo, tak jsme nikam nemuseli.

Měla jste nějaké kamarádky?

Jo, jo, už jsou všechny po smrti, sousedka, Mařenka, Milada. Kluci, holky, bylo to prima, vesnický.

Vy jste měla bohatý a naplněný život...

To tedy měla. Víte, jak to bylo pěkný: dobytek jsme měli, dvě maštale, dvě krávy, já měla telátka, bejky, tatínek koně – a všechno jsme zvládli, moc hezký mám na to vzpomínky. Že jsme se nadřeli, ale vzpomínky pěkný, tatínek byl na nás hodnej, všechno v klidu. Tatínek kšíroval Pepinu, já Fricka, vyvedli jsme si je, zapřáhli do vozu.

Mohla byste nám říct, jaké je vaše životní vyznání, na co dáte, v co věříte?

Věřím v Boha, určitě.

Životní moudrost, kterou jste nabyla?

Do kostela chodíme. Když je to možný, jdeme do kostela, katolickýho.

Jak by se člověk měl chovat, co dělat, aby mu bylo dobře?

Poctivě pracovat. Já říkám, děcka, buďte poctiví, pracujte, buďte slušný.

Je lepší bejt chudej, ale mít čistý svědomí.

Jana Červenková (1939) je spisovatelka a novinářka.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.