Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Alena Zemančíková: Detektivky

Alena Zemančíková

Detektivky

Po večerech marním čas. Přicházím z práce většinou tak akorát, abych si pustila v televizi zprávy, a pak už nějak nemám dost vůle tu bednu vypnout, a tak koukám na to, co zrovna dávají. Přitom večeřím, což moji lenost a nedostatek vůle ještě zhorší, takže než dojde na Branky, body, vteřiny, na chvíli usnu. Když se cestou od autobusu nezastavím v obchodě a pak zjistím, že doma nic nemám, raději nejím, než bych opustila byt a šla si něco koupit. Vždycky to tak nebývalo, ale poslední dobou večer nedokážu v podstatě dělat nic, leda s velkým sebezapřením a donucena neodkladností, i to však jen velmi těžko. Mám z toho špatné svědomí.

Moje matka začala jednoho večera znovu plést. Nebyla nikdy bůhvíjak dobrá v ručních pracích, celý život je však provozovala, šila, pletla, vyráběla doma všelijaká čalounění a dělala drobné improvizované opravy. Za celý život se v ničem z toho nezlepšila, její krejčovské kreace měly vždycky nějaký křivý šev a svetry trošičku neseděly, máma ovšem nedostatky svého řemesla doháněla silou své osobnosti, která rozhodně nebyla osobností pečlivé pěstitelky ručních prací. Na prahu šedesátého roku svého věku si zlomila dost komplikovaně ruku, tehdy ručních prací zanechala a vypadalo to, že se k nim už nevrátí. Také se změnily poměry, náhle byl všude dostatek oblečení, v oděvních supermarketech se dostaly levně koupit svetry, které vypadaly jako ručně pletené a měly správně nasazené rukávy a nekroutily se doprava ani doleva – přestal být důvod doma šít a plést. A náhle, za několik let, jsem matku znovu zastihla s jehlicemi a vlnou. Řekla k tomu, že poslední dobou má pocit, že příliš mnoho času tráví u televize a že má potřebu, když už to tak je, v tom čase dělat něco užitečného. Mám z té doby modrou vestu, je trochu křivá u krku a nemám ji kam nosit, chovám ji ve skříni proto, že ji upletly ruce mé matky v době, kdy už neměla žádnou práci, která by zaměstnávala její duševní a organizační schopnosti, a kdy nechtěla marnit čas svého stáří.

Zkusila jsem to po ní, ale v mém případě to nefunguje, chybí mi praxe ženy z časů socialismu. Natolik jsem ale vychována matkou, že když marním čas u televize, mám z toho výčitky. V tom čase mělo by vznikat něco užitečného nebo by se alespoň mělo něco smysluplného dělat, třeba u té televize cvičit nebo loupat jablka na štrúdl – ale nejde mi to. Večer prostě už nedokážu nic. S jedinou výjimkou: dokážu přemýšlet i o těch největších blbostech, které dávají.

Můžu se klidně koukat na Ordinaci v růžové zahradě, pozorovat herce a myslet přitom na to, jak se televizním seriálem ovlivňuje veřejné mínění o společensky důležitých věcech, jako je například zdravotnictví. Nebo můžu koukat na detektivky a uvažovat o tom, co je v současné společnosti hybris, ono antické překročení řádu, jak v televizní detektivce nejde o vraždu jako násilnou smrt obecně, ale o její konkrétní okolnosti a hlavně – o okolnosti jejího vyšetřování. V tom jsou výborným studijním materiálem detektivky evropské, kde se hraje o imigrantech a ilegálech, o fašismu, rasismu i islamismu, kde se projevuje snaha umístit zločin do neuralgických míst veřejného prostoru a jako hrdiny (teď myslím policisty, ze současné detektivky se postava soukromého detektiva vytratila) představit lidi nejrůznějšího typu, původu, pohlaví, barvy. A protože to je lidové umění, mají scénáristé příležitost pohrát si i s mezilidskými vztahy a protáhnout příběhem vlákno milostného příběhu. Přičemž platí, že hlavní detektiv je hrdina osamělý. A jisté geniální schopnosti, které mívali soukromí detektivové, mají dnes jejich zvláštní přátelé.

Doufám, že touto činností se mému čumění na televizi dostává jistého oprávnění. Zatímco máma uštrikovala během několika detektivek vestu, já nakonec uštrikuju fejeton.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.