Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 3 > Dagmar Vaněčková hovořila s Pavlem Landovským ve Vídni: O divadle a jiném...

Dagmar Vaněčková hovořila s Pavlem Landovským ve Vídni

O divadle a jiném...

Dagmar Vaněčková napsala: „Jak se tak hrabu ve starých papírech, najednou mi vyplave na zežloutlých stránkách úplná rarita. Velmi dlouhý rozhovor z r. 1982 s Pavlem Landovským, o němž jsem věděla, že by měl existovat, ale neobjevila ho. Bylo určeno pro Škutinův Magazín... Mnohem kratší je rozhovor Františka Vaněčka s Landovským o  Bytovém divadle, snad vyšel ve švýcarském Zpravodaji. S Lanďákem jsme jeden čas bydleli v jednom domě ve Vídni. Nevěděla jsem, že v říjnu zhasl, zrovna v době, kdy i já jsem se spíš loučila se životem, p. velvyslanec a jeho pravá ruka mi tehdy horko těžko sehnali místo v hospici, ale Pán měl pro mne jiné oumysly. Práci. A tak se lopotím. Lanďák nebyl jen velký herec své generace, ale jak zjišťuji z rozhovoru, myslitel na svůj způsob a charakter. Je to velmi autentické, hovorová čeština, no, prostě celý Landovský. Až budete mít po uzávěrce, napište svůj názor.“ Pisatelka, jak už se to občas stává všem, zapomněla připojit přílohu. Poslala ji dodatečně 28. dubna. Nestihli jsme ale už odpovědět, že rozhovor otiskneme. Teď jako vzpomínku na oba.

-red-

Už je to nějaký ten pátek, co vás s Vaculíkem, Urbánkem a s čerstvou Chartou „rafli“ policajti na Václaváku. Poslední roky doma, začátky ve Vídni, zbavení občanství. Nebylo toho na vás moc? Umělec pociťuje a reflektuje leccos silněji než obyčejný smrtelník.

Ono už je to nějakej pátek, ale zase to není tak dlouho, aby se nevědělo, že to nebylo s Vaculíkem a Urbánkem, ale s Vaculíkem a Havlem a že to nebylo na Václaváku, ale v Dejvicích u gymnázia. Věci se stávají už legendou, to mně na tom šíleně štve.

Nemyslím si, že umělec reflektuje věci silněji než obyčejný smrtelník. Každej jsme vlastně umělcem na svém pracovišti. Domnívám se, že každej ten svůj resort pociťuje víc než ten, který patří tomu druhému. Zase jsem třeba úplnej lazar v slaboproudej elektrotechnice nebo v biologii, ale to neznamená, že se o to nezajímám.

Jednou jsem dostal na estrádě otázku, co je to pracovitost, štěstí a tak. Tehdá jsem řekl, že když se někdo narodí milionářem, tak v šesti letech mu někdo nosí aktovku do školy, kdo se to naučí nosit sám, zvykne si pracovat. Taky lidská síla a energie není u lidí rovnoměrná. Je to jako v úlu, mezi včeličkama nebo mezi mravenci. Nebo ve školní třídě, která má padesát žáků. Tam je jeden rozenej vůdce, pak je tam básník, blázen, šašek, jeden geniální matematik a geniální dějepisec, velká síla vynikajícího průměru kluků, kteří umějí pracovat, pak nějakej ten žalobník, udavač i sexuální úchylkáři. Jedna taková třída je vlastně jako lidská smečka, na ní člověk vidí celou lidskou společnost.

Jak se vyrovnáváte s pojmem času – jinými slovy – zdá se vám to dávno, nebo spíš včera, co jste odjel z Prahy?

Já jsem neodjel z Prahy, já jsem odjel do Prahy. V Chestertonově knize odjíždí kdosi z londýnského předměstí, kupoval si lístek do Londýna a zapomněl říct, že jede do Indie, ale pak si řekl, že ať jede kamkoliv, že jede do Londýna, domů. To, že já jsem se na té cestě zdržel – i kdyby do konce svého života –, neznamená, že bych jel někam jinam. Všichni lidi by se měli do své země, do svého rodiště dostávat tím, že by objeli celej svět, a všechno by možná vypadalo jinak. Ti lidi by se dostávali domů přes svět. Ti lidi jsou nešťastní doma, protože se domnívají, že jim někde něco ušlo nebo že jinde je to lepší. Jsou lidi, kteří jezdí kolem celé zeměkoule třeba do Vídně, jiní do Mexico City, ale vždycky se vracejí přes ten svět domů. Je to spíš taková básnická metafora, ale na tom trvám, že jsem odjel z Prahy do Prahy. Proč jsem se zdržel, to každý ví. A v dnešním připitomělým světě je to situace zcela normální.

Od 11. října vám běží na scéně Akademického divadla Burgtheatru hra Arest. Údajně nezávislý, seriózní, konzervativní a exkluzivnější deník Die Presse ji vychválil do nebe a jiný, rovněž údajně nezávislý, bulvárnější, lidovější Die Kronen Zeitung ji ztrhal. Pokud jsem mluvila s přáteli, shodli jsme se většinou, že nám, českým divákům, hra přinesla silný zážitek, nicméně výkony herců a režijní pojetí se na generálce zdály poněkud vlažné. Jak je spokojen autor?

I mezi nezávislostí jsou rozdíly, protože v podstatě nikdo není úplně nezávislej, nezávislej může bejt jen blázen, ale i ten je závislej, protože mu v tom blázinci musejí krájet chleba na kostičky. Každej jsme od narození závislí, na matce, otci, učiteli, protože tím se stáváme, čím jsme. V mé hře Hodinový hoteliér jeden starej chlap říká: „Tak vy si, pánové, myslíte, že kdyby se vzal lidskej mozek a dal pod takovej skleněnej šturc, co se dávají syrečky, a dali se k němu všelijaký šlauchy, hadice, že by ten mozek něco vymyslel? Říkám, že by vymyslel kulový hovno.“ I mozek potřebuje impulsy, vjemy, aby je dával do souvislostí, jakápak nezávislost. Jenom kvalita, schopnost mého mozku může hledat souvislosti v informacích.

Bylo znát, že člověk, který psal o mé hře v Die Presse, tu hru viděl, prožil, cejtil a kritizoval, kdežto ten pan Reimann, kterej psal v Kronen, si nechal referovat od nějakého svého učedníka, a protože je to nepřítel Karl-Heinze Hackla, před půl rokem ho žaloval a od té doby Hackl podle Kronen nehraje v žádné hře, která by byla dobrá. Když mne pochválí blbec, tak jsem uraženej, a naopak. Darebákům se nechci líbit. Nikde.

(Poznámka D. V.: Viktor Reimann byl známý svým protičeským postojem, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Nejen v oblasti kultury.)

Nemůžu chtít na lidech, kteří nebyli ve vězení, aby rezonovali, jako by byli ve vězení. A na to, co ti lidé dostali za informace a že na to měli jen měsíc, udělali maximálně možnou práci. Aniž by se museli nechat dát zavřít. V Činoherním klubu bychom takovou věc zkoušeli čtyři měsíce. Pamatuju, že Vláďa Pucholt měl jednou hrát roli z pasťáku a nechal se na tejden do pasťáku zavřít. Potom ale přišel a říkal, že ten film točit nebude, že je to lež, že ten autor si to všechno vymyslel. Řekl „nashledanou, všecko to je úplně jinak a já to hrát nechci, protože je to lež“. A nehrál. Tu roli pak vzal jinej, za peníze, aniž by se nechal zavřít a poznal pravdu. Krásně to sehrál, aby posloužil nějakýmu blbovi, kterej chtěl dokázat, že ti chlapci v pasťáku jsou jako jiní.

Tady ti herci se snažili všecko chápat a musím říct, že po druhé, třetí repríze, když se trochu zklidnili, to začali pociťovat jinak a teď už to představení má jinou dynamiku než to, co jste viděli na generálce.

O čem pojednává a kdy bude uvedena vaše další hra, která se podle zprávy v Kurieru má jmenovat Sanitäre Nacht, ač původně měla mít název Wegen Desinfektion geschlossen?

Hru jsem napsal v roce 1976 a odehrává se v roce 1985, je to vlastně science-fiction. V Československu to mělo název Sanitární noc, což znamená, že se zavře a jde se na pivo. Když to mělo světovou premiéru v Bonnu v roce 1978, režíroval Günther-Paul Fieber, vyvěsili plakát Wegen Desinfektion geschlossen, jenže lidi namítali, když máte tu desinfekci, vraťte nám peníze. Takže se zhrozili a rozhodli, že by se to mělo udělat jinak. Vrátili se k původnímu názvu a hra se tedy jmenuje Sanitäre Nacht neboli Desinfekce a premiéra bude 20. ledna. Zkoušky začínají 27. října v divadle Die Komedianten v Künstlerhausu, bude jich 48, takže herci snad budou mít dost času nasáknout tu atmosféru.

Když se mě někdo bude ptát – počkejte, jak jste to myslel? –, odpovím, že jsem nic nemyslel, protože to ještě nebylo. Nikdo neví, jak to bude za pět let, jediná možnost je usuzovat z minulosti, přítomnosti a pak nám vychází budoucnost. Je to vlastně rovnice. S rakouskými herci můžeme hledat adekvátní věty o tom, co tady bude, co bude prašivější, co bude dražší. Není tady krize, ale určitě teď chodí lidi míň do hospod, za zábavou, než když jsem před léty přišel. Když jsou lidi moc rozmařilí, odpadkový koše jsou plný žrádla, vždycky je pánbíček potrestá. Já jsem pro krizi. Lidi se vzpamatují, jdou do sebe a přijdou na spoustu věcí. Když člověk vynalezl trakař, byl asi línej, nastala pro něj nějaká krize. Teda ne z nouze ctnost, ale z nouze pokrok.

Hrají se vaše hry a účinkujete v dalších. V premiéře běží rakouský film Den tüchtigen gehört die Welt, v němž hrajete, a rakouská televize uvedla 4. října film Zeit zum Leben s vámi v hlavní roli. To všechno jsou výmluvné úspěchy.

Nejsou to sice ani tak výmluvné úspěchy, ale jsem rád, že jsem byl režisérem Patzakem vybrán, dostat se do jeho týmu je velmi těžké. To je nepodplatitelnej tým, spolupracují pět, šest let a nikdo z těch herců nehraje, protože by tam měl strejčka. Točil jsem s ním už v roce 1980, prakticky po roce svého pobytu tady. Dostal jsem se k takovému režisérovi a svěřil mi takovou roli – to mě na tom těší. Těší mě i to, že ví, že budu v té roli rezonovat, a já se o to budu snažit.

Další film mám točit s režisérem Lauscherem. Natočil jsem s ním film Beruf Weihnachtsmann pro televizi, který kritizuje hloupost vánočních reklam, a film Kopfstand, odehrávající se v blázinci.

Co chystáte do budoucna?

S Peterem Patzakem budu ještě před Vánocemi točit další film. Pokud jde o němčinu, není to už tak tvrdé jako na začátku, a když to režisér chápe a nechá mě před záběrem, abych si text za čtyři až pět minut prošel, reaguju normálně. A taky na mě neřvou, když jim náhodou zkazím záběr, tyhle problémy tady nejsou, tady se nemusí tak strašlivě šetřit s materiálem jako u nás. Krejčík měl na celej film 10 000 metrů Eastman Color, ale potřeboval ho 12 000. A já jsem mu metr zkazil tím, že jsem se přeřekl, takže se šel málem zastřelit.

Chtěl bych si někde v Německu sám zrežírovat Arest a pak taky Hodinového hoteliéra a chtěl bych udělat nějakého Gogola. Asi to ale dopadne jinak – že budou chtít, abych napsal další politickou hru. Ale je to už tři roky, co jsem pryč, a myslím, že bych nebyl dost přesný. Spíš bych chtěl napsat hru o tom, co udělá s člověkem emigrace. Perfektní básnickou hru o tom napsal Sławomir MroŸek. Na polskou duši. Já bych chtěl napsat o české emigraci.

Hrál jsem v Gorkého Na dně a poslouchal asi stokrát repliku Miroslava Macháčka: „Až to nebudeš moct vydržet, tak se seber a běž, kam tě oči ponesou.“ Jaká to je od toho Gorkého strašlivá blbost – v té době, kdy rušili Boha, už tady předvedl první lež. Já si ho velice vážím jako spisovatele. Ale posílá svoji postavu, která už to nemůže vydržet, pryč, dává jí falešného Boha. Člověk nemůže utéct sám před sebou, nemůže už předem počítat, že jednou uteče. Do Rakous, pak do Kanady, odtud do Austrálie.

A co spisovatelství, myslím kromě dramatického. Pověsil jste je na hřebík?

Psal jsem v minulosti povídky, teď na to nemám čas. Píšu občas dopisy do Kanady. Táborský je pak otiskuje v Západu.

Viděla jsem vás ještě v Praze v Činoherním klubu slavné paměti – v Revizorovi a dalších hrách...

V Činoherním klubu jsem hrál celého Čechova: Lopachina – Višňový sad, Astrova – Strýček Váňa, v Rackovi Trigorina, hejtmana v Revizorovi, Bubnova – v Na dně, toho jsem miloval, Na koho to slovo padne Aleny Vostré, ve Smočkových aktovkách jsem hrál Václava Václavů, skončil jsem tam u slovenského, no, dramatika Jána Soloviče – Stříbrný jaguár. On se mne strašně bál, znal jsem ho jako jedinej ze Šumperka, před dvaceti lety tam uplacíroval svoji první hru, věděl, že je špatná, hrozná, a já jediný jsem prohlásil, že v tom hrát nebudu, protože ta hra je o rozkrádání majetku v socialistickým vlastnictví a chci se vyhnout žalobě kvůli paragrafu 33, že nechci rozkrádat. Solovič po premiéře utekl, byl schovaný venku, poslal vyjednávače, měl strach, že ho budu mlátit. Já jsem řekl, že se na něj vy... Hrál jsem tam číšníka, kterej okrádá, věděl jsem, že takoví lidi v tomhle režimu existují. Udělal jsem z toho pravdivou postavu, zatímco oni chtěli padoucha. Co číšník, to v dnešním Československu informátor StB, pak musejí zavírat oči nad jeho okrádáním. Tady v Kurieru jsem četl, jak zašili dva číšníky za to, že kradli, a půjdou sedět. Není to tu prostě povoleno. Za nějaké smýšlení není povolená zlodějna. Když je chytí, tak jim to nasolí.

Byla to dost odlišná atmosféra od vídeňského Akademického divadla. V Činoherním se toho moc změnilo. Neodešel jen Landovský, ale i  Martin Štěpánek, mimochodem nyní také ve Vídni, Sommer do Národního, Husák do Českého Krumlova, Jiří Hrzán se zabil. Nechybí vám někdy malá česká scéna?

Z Činoherního klubu prakticky nic nezbylo. Franta Husák, jeden z mála poctivejch, čestnejch lidí, odešel do Krumlova k loutkovému divadlu. Když se měla dělat gramofonová deska, já jsem byl už vyhozenej. A chtěli, aby za mne v  inscenaci, kde jsem původně účinkoval, mluvil někdo jiný. Jenže Husák řekl, že to dělat nebude, že by to nebyl záznam z Činoherního klubu, když v tom nehraje Landovský. A deska nebyla.

Atmosféra Činoherního klubu byla zvláštní – takové štěstí netrvá nikdy dlouho, tak maximálně deset let. Osvobozené divadlo taky trvalo deset let. Udělali jsme maximum. Zaplať Pánbůh, že jsem tam byl v té slavné, nejlepší éře, že jsem trochu poznamenal dobu, vrstevníky, že na to lidi vzpomínají. Nemůže mi chybět to, co bylo. Může mi chybět pokračování toho stylu. Perfektnost té práce, nápady a ta demokracie. Tady se herec neodváží říct: Pane režisére, plácáte nesmysly. Kdežto tam řek: Hele, Honzo, spad jsi z višně nebo co?

A co film a práce s českými filmaři, s nimiž jste natočil báječné filmy?

Je to pozoruhodné, ale nikdo si neuvědomuje, že poslední film jsem natočil v roce 1971. Moje poslední práce byl Silvestr 1971. Je to přesně deset let, a přesto se nezapomíná. To mě samozřejmě těší. Ale od té doby jsem si nelíznul. Několikrát mne zkusili přes zákazy obsadit do filmu, ale Toman to zkazil. Miloš Vojta, tehdejší ředitel Činoherního klubu – ať je jaký je, divadlu rozuměl –, volal tenkrát sám do Bratislavy, že mi to povoluje a že mu v tom žádný Toman nemůže bránit. Ludvík Toman, hrobař českého filmu, nyní zástupce zahraniční skupiny Filmexportu v Mnichově. Má v Bavárii svoji kancelář a bude se snažit dělat kooprodukci. To jenom aby se tady vědělo, jací lidi reprezentují československý film.

Takže jsme točili v roce 1976 na Slovensku s Honzou Třískou komedii o brigádách socialistické práce, věc, která je mi zčásti směšná, ale ten film byl dobře pojatý. Jenže byl stejně zakázanej – protože jsme v něm hráli my dva. Nešlo o poškození socialismu, ale šlo o to, že Landovský je jméno, který potřebuje do držky. Chartu jsem podepisoval jako člověk, kterej byl rok bez zaměstnání, bez jakýkoliv naděje na zaměstnání, na vzlet. S Chramostovou jsme jediní, kterým neodpustili. A já jsem se k tomu propracoval, na to jsem opravdu hrdej. Nebyla to náhoda. Nevzal jsem na vědomí sedmdesátej rok, nějaký prověrky, rozhodl jsem se, že se budu chovat pořád stejně. To mně holt vydrželo přesně pět let. Podle Brežněvova hesla – bijte je rublem – jsem potom nic nesměl vydělat. V divadle 2400 měsíčně. Přesto jsem dokázal zahrát repertoár – ruskej.

Měl jsem velké štěstí v životě. Byl jsem poprvé vyhozenej ze školy, když mně bylo dvanáct let. Byl jsem rád, že už nebudu muset do školy chodit, jenže mě z novoměstské školy dali na Staré město. Musel jsem dojíždět na kole, bylo to veselejší, doma nebyl o mně takovej přehled. Údajně jsem přísahal ve sklepě, že budu trápit ředitele školy tak, až ho klepne pepka. Udal mě nějakej Jirka Levický, dneska okresní prokurátor v Chrudimi. Je zajímavý, že se lidi moc nemění. Končil jsem na tom Starém městě s vyznamenáním, ale ne že bych se rád učil. Nedostal jsem se na žádnou školu. Bylo mně čtrnáct a půl a šel jsem se učit nástrojařinu do Tesly. Nemusel jsem být nikomu vděčný, že mě vzali na školu třetího stupně. Jakmile se takový kluk dostal v patnácti na gymnázium, hned věděl, že musí držet hubu. A už ho čekalo, že půjde na vysokou. A už ztrácel tu svoji dětskou logiku a taky vervu upozorňovat na věci, který jsou nesprávný, bouřit se proti nespravedlnosti. A najednou mu bylo pětadvacet, měl vychozenou školu a pojal ho hnus nad sebou samým, dostával se do opozice jako hotovej člověk.

Kdežto já měl to štěstí, že jsem si zachoval svoji dětskou svobodu až do dneška. Mně bylo všecko jedno.

A jak to, že jste se směl stát hercem?

Když jsem přišel k divadlu, žádnej herec jsem nebyl. Bylo mi jedno, jestli mě vyhodí. Říkal jsem si, že půjdu spravovat motorky, kola, auta, cokoliv. Vždycky jsem měl to nesmírné štěstí, že mi na tom, co dělám, tolik nezáleželo. Jednou se mě někdo ptal, jak jsem se stal hercem. Já na to, já jsem se hercem nestal, já jsem se jím jmenoval, jako se prohlašují diktátoři. Talent jsem asi musel mít, protože se mi to podařilo. Ale neměl jsem na to žádnej papír. Bavilo mě to, to jo, ale asi tak, jako když se sejde deset lidí v hospodě a povídají si vtipy. Ale všude jsem byl vyhazovanej.

Začínal jsem v Teplicích v operetě, zpíval jsem ve sboru. Činohru jsem dělal ještě před vojnou, pak na vojně, dost se mi hodilo, že jsem v té operetě několikrát přeběhl jeviště. Využil jsem toho. Hrál jsem na vojně v souboru letectva, tam jsem se prohlásil hercem. Nikdo nevěděl, že to není pravda. Po vojně jsem šel do Šumperka, pak do Klatov, do Pardubic, pak do Činoherního klubu, pak, no jo, kamsi. A pak do Burgtheatru. Můj život je vyhazov, jeden za druhým. A zajímavý je, že jsem šel vždycky nahoru. Z Pardubic, se pamatuju, mě vyhodili pro neschopnost. Byla to lež, protože když tam jezdila Jiřina Bohdalová hrát Idiotku, já jedinej jsem s ní dělal, protože věděla, že já jedinej jsem kluk na ťukes. Protože ti ostatní šmíráci – jednoho bolelo v krku, druhého jinde.

Všichni ti lidi, co mě vyhazovali, když jsem natočil první dva filmy, mně začali lézt do pr... a říkali, jestli by se něco pro ně nenašlo ve filmu. A já říkal, že ne. A oni se ptali proč. A já jim odpovídal: protože umíte h... Vy jste mě vyhodili, protože nerozumíte tomu, co dělám. Je to takhle: Vždycky, když tě odněkud vyhazují, protože jsi to neuměl, dělají to, protože to umíš líp. Ale do roka jsem byl zase v divadle, protože jsem si to našel. Ředitel Kovář, hrozně hodnej komunista, mě vyhazoval z klatovského divadla a já jsem si říkal: víš co, a já nepudu. Nešel jsem. Čtyři dny před premiérou mu onemocněl chlap na žlučový kameny, tak chtěl, abych to hrál. A já říkal Kovářovi: Víš co, já se na to tady vys..., a jdu pryč.

Že bychom si zopakovali, v kterých filmech jste hrál?

Tak to byly Juráčkův Každý mladý muž – Pavel Juráček, kamarád, na toho mi nikdo nesmí sahat –, František Filip Utrpení mladého Boháčka z roku 1969, Já, truchlivý bůh – scénář Milana Kundery – v režii Antonína Kachlíka, podle Párala s Hynkem Bočanem Soukromá vichřice, s Jiřím Krejčíkem Svatba jako řemen, v hlavní roli Vladimír Pucholt, Svatby pana Voka s Karlem Steklým, s Oldřichem Lipským Slaměný klobouk, s Jiřím Krejčíkem Hry lásky šálivé, Markéta Lazarová s Františkem Vláčilem. Prakticky jsem měl tenkrát dovoleno točit jen pět let, 1966 až 1971.

Jak jste dospěl k odboji, proč jste se zamíchal do politiky? Proč jste se vůbec stal zbojníkem? O Vlastě Chramostové je známo, že jí neodpustili angažovanost proti ruské okupaci, ale o vás nic takového nevím.

Zajímavý je, že mě vyhazovali i z vojny, což je neuvěřitelný. Vlastně jsem tam byl o dva měsíce dýl než ostatní. Sloužil jsem v Počernicích. Hned mě dali do důstojnické školy v Novém Městě nad Váhom. Pak přišel befél, že Landovský důstojníkem být nesmí. Nikdo nevěděl proč. Dneska už to vím. Mám v kádrovejch materiálech, že můj otec je zařazen mezi emigranty ze Sovětského svazu. Šmelináři po roce 1948 na tom byli líp. Můj táta byl rakouský občan, protože v roce 1921 odešel ze SSSR do Rakouska. Na té vojně mě pak strčili do poddůstojnické školy, protože jsem byl silnej a zdravej. Tři měsíce to trvalo a pak zase ven. Vrátil jsem se zpátky na ten palpost a byl jsem zařazen jako obsluha děla. Kádrový prokletí mě zformovalo tak, že jsem si zachoval pocit svobody až doteď. Frčka na vojně, to měla být taková sportovní záležitost, taky jsem chtěl bejt lepší než ty druhý, asi mně to trochu chybělo. Ale blbým důstojníkem jsem být nemohl. Z vyhazování mám kabát. A je mi to jedno. Vždycky jsem se chyt znovu.

Nedávno jsme spolupracovali na seifertovském večeru k osmdesátinám básníka. Mnou připravený program měl být vyjádřením vděčnosti krajanské veřejnosti ve Vídni za jejich přijetí našich dvou uprchlých dcer a pak i nás stařešin. Dodnes si považuji za mimořádnou poctu, že jsem mohla režírovat umělce vašeho formátu. Četl jste tehdy ze vzpomínek Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa. Recitovali brněnská Nika Brettschneiderová, Martin Štěpánek a Jaroslava Tvrzníková, ze starší emigrace Renáta Olárová a Jaromír Borek.

Míváte i jindy příležitost účinkovat česky v českém prostředí, třeba i mimo Rakousko?

Hlavně už vůbec necítím tu ješitnou potřebu vystupovat. Naopak mi to vadí. Nejraději si s lidma povídám. Oni se mě ptají a já jim odpovídám. České divadlo dělat nejde, to by se muselo dělat na úrovni. Když je člověk profesionál, musí pracovat tak, aby to nebyla okrajová záležitost. To můžou dělat ochotníci. Proto v českém prostředí dělám jen besedy.

Poslední dobou jste dost cestoval. Potkal jste cestou něco mimořádného nebo někoho zajímavého?

Všecky lidi, co potkám, mě zajímají. Češi mě zajímají. Všecko je materiál pro moji studii o emigraci. Každej je emigrací poznamenanej – jako kdyby se narodil a bylo mu rovnou třicet. Je to podobnej defekt. Oni říkají, že se mezi sebou nestýkají. Nestýkají, ale chlastají. Říkají, s Čechama se nestýkám. A co já, jsem Tatar nebo co? Vesele pijou a vesele se spolu nestýkají. Jó, to je výjimka, ale jinak se s nimi nestýkám, říká každej o každém. Když se nestýkáš, je to, jako kdyby ses narodil se v třiceti, anebo jsi dostal kládou do hlavy a zapomněl jsi, co bylo. Takový štěstí nemáme.

Ještě doma, předtím, než jsme byli nuceni přece jen emigrovat, jsem po dlouhém rozvažování a diskusích dospěla k názoru, že emigrace je většinou v momentě rozhodnutí selháním, projevem slabosti. Teprve na novém místě, v nepředstavitelně obtížných podmínkách se může proměnit buď v krach, anebo ve smysluplnou existenci.

Emigrace je vlastně selhání, ale jestli člověka, anebo systému, celého národa nebo doby? Člověk by přece měl mít možnost odejít, kam chce. Jinak je to úplná absurdita. Copak je možné, aby člověk, když chce odjet někam na dovolenou, tam musel zůstat nadosmrti? Když se chce člověk podívat do Afriky, tak to tam musí utéct? To je přece pěkná blbost, ne? A pak aby tam začal tvrdit, že to bylo kvůli strejčkovi z pily, kterého doma pronásledovali. On se jenom chtěl jet podívat do Afriky! Měl takový dětský sen. A najednou je z toho nadobro, navždycky.

A co Vídeň? Město lehkomyslné i pochmurné, světové i provinční, město vína, gastarbeitrů, emigrantů, agentů a hlavně bodrých, pomalých a spokojených Vídeňáků. Jak se vám v něm – na té delší zastávce cestou – žije?

Vídeň má nezdravou polohu, föhny, koryto Dunaje, revmatismus. Už pravěké vodní opice tady trpěly revmatismem, jak se při nálezech zjistilo, měly od něj zkroucené kosti. Penzistům tu skřípají klouby. Na mne už to také leze.

A pokud jde o Vídeňáky, mé známé, je to různé. U některých herců mám pocit, že jsou z Čech. U jiných cítím nepochopení určitých problémů. V Německu je tomu jinak, lidi jsou tam citlivější k záležitostem celé Evropy, perfektně je chápou, jsou to Evropani. Zdejší milieu je hodně promíchané, dá se tu dobře žít. Nic z toho není obecné tvrzení, jenom osobní pocit.

Filmový kumšt je silně poznamenaný minulou krizí a divadelní Brechtovým divadlem a němectvím, ale zase ne tolik jako v Německu. Nynější vedení Burgtheatru může hodně přinést, dramaturgie klade otázky, lidi víc přemýšlejí. Herci mají určitou jistotu, můžou se ptát a ozvat. Divadlo, silně poznamenané striktností, se mění, dostává vlastní tvář a je radost v něm pracovat. A není to všechno odvislé od klanů, od financí. Hodně se tu změnilo za poslední tři, čtyři roky.

A co vám píše pan ministr Obzina? Nebo jste to už vzdal? Myslím, jestli pokračujete ve snaze vysvětlit panu ministrovi, jak je to s jeho úřední kompetencí a vaším základním lidským právem na vlast? Ostatně, tenhle zdánlivě marný, ale z hlediska zítřka jednoznačně předem vyhraný zápas nevedete jenom za sebe, ale za nás všechny v exilu.

Co já chudák mám společného s Obzinou? Kdykoliv mu napíšu, ozve se mi Jung. Obzina kdysi prohlásil, že je sice ministrem vnitra, ale že se sám cítí být spíš ministrem kultury. To je dobrý spojení. Tak jsem ve hře Sanitární noc vymyslel rozdělení na ministerstvo vnitřní a vnější kultury. Když mě zbavili občanství, odvolal jsem se. Rozhodnutí mi přišlo třístránkový – zamítnutí, ale oba dva důvody naprosto nesmyslný, že jsem napsal hru Supermatka, ale já jsem napsal hru Supermanka. A druhej důvod byl, že jsem vystoupil v rakouský televizi, a zatím to bylo v rozhlase. Ale ani potom odvolání to neopravili. Takže napíšu věcné napadnutí.

Přišla reportérka z rozhlasu, když jsem tady byl pět dní – jaký na vás udělalo Rakousko dojem –, a já jsem říkal, že velice pěknej, že je tady čistej vzduch, že od Dunaje jde čerstvej vítr a že se všichni lidi chovají velice mile a že už třetí den chodím do školy. To bylo všecko, co jsem řek, pět minut, česky. Hru Supermanka jsem uvedl v Německu, je to hra o morálce, není tam sebemenší narážka, několikrát se tam řekne prdel, psychologie čtyřicetiletý ženský versus život. Prostředí neurčitý, ani se to v Československu neodehrává.

Jsem velmi rád, že to zamítnutí takhle odflajzli, protože ty dva důvody jsou naprosto nesmyslný. Kdykoliv přijde jinej ministr, řekne, že to je nesmysl, ten Obzina a Jung nebo ten úředník, to byli darebáci, takhle to splést. A omluví se člověku, když je mu šedesát, dají mu penzi a mají z krku problém. A to, že mu zničili život, se vždycky nějak obejde. Já si ho zničit nenechám. Je to tak trochu zadovrátkařství, no ale jestli začínají v noci řezat lidi, tak asi už se zadníma vrátkama skončili.

*

Dodatek

Interview o bytovém divadle...

... pořízené u něho v bytě jen tak mezi ostatními řečmi, telefonickými hovory a neustále opakovanými výčitkami, že jsem uvařil „mizerný, vošizený kafe“. Oslovil jsem Pavla slušně jako spisovatele a herce... Nedokončil jsem větu. Dostal jsem vynadáno: „Proč ty tituly? A dokonce dva. Jakmile má někdo nějaký titul, tak už je podezřelej, a když používá dva, pak už není ani podezřelej...“

Nato následovala dlouhá a zajímavá přednáška o nepřesnosti titulu herec, která by stála za to být zaznamenána, ale žel, není na ni místo, a proto raději k věci a stručně o Bytovém divadle.

(Napsáno pro švýcarský Zpravodaj)

Kdy to začalo?

V létě 1978 na psychologickém semináři v bytě otce Vaška Havla jsem přišel s tím, že bych chtěl napsat hru asi tak pro čtyři lidi, která by se dala hrát u někoho v bytě. Pavel Kohout krátce nato navrhl, že bychom měli začínat nějakým klasikem. Hned se toho ujal a myslím, že velmi dobře a šťastně, Macbethem. Tak vzniklo Bytové divadlo. Koncem srpna 1978 jsme už začali hrát. Mimochodem, ten název Bytové divadlo se mi pak v praxi spojil s pojmem bytař jako bytoví zloději a taky půdař, chatař. To počínání mělo s nimi něco společného. My jsme totiž do těch bytů museli někdy lézt přes balkony nebo po provaze, ale i po lešení.

Proč bytové divadlo?

Protože jsme jinou možnost neměli než hrát po bytech. Mohl bych mluvit o dalších důvodech. Sám za sebe však říkám, že jsem byl pro hlavně ze vzteku, který jsem měl, když mi zakázali hrát. Já nemám rád zákazy. To byl pro mne hlavní důvod.

Kde jste hráli?

Většinou v bytě u Vlasty Chramostové, ale nejen tam. Hráli jsme taky v různých jiných bytech u přátel, kteří se nebáli. Hráli jsme i na chodbách. U Vaška Havla na chalupě jsme hráli na půdě. První představení nám celkem prošla. Pak se to rozkecalo, v Čechách se nic neutají. Začalo nám přibývat diváků, ale taky se zmobilizovala policie. Tím se všechno ještě víc zkomplikovalo. My jsme vlastně nikdy nevěděli, jestli vůbec ten den hrát začnem a když začnem, zda hru dokončíme. Policajty jsme mátli, jak se dalo. Do telefonů jsme říkali jiné termíny a jiná místa. Někdy se nám takhle podařilo policii ošálit, ale někdy taky ne. A v té době nás začali dost zatýkat. A tak nejednou místo představení Macbetha zaskočila Vlasta Chramostová se svým výborným recitálem, zatímco já jsem byl v péči policie.

Kdo všechno hrál?

Tak především Vlasta Chramostová, Pavel Kohout a jeho dcera Kateřina, Vlasta Třešňák, který k tomu udělal muziku, hrál několik postav a ještě na kytaru. A já.

Celkem jsme sehráli sedmnáct představení, kterých se pokaždé zúčastnilo v průměru asi tak padesát lidí. V době, kdy jsme Macbetha natáčeli jako film, došlo na známém pražském mostě k policejnímu zlomení nohy. Takže jsem dofilmoval s nohou v sádře. Tady, v zahraničí, to mé vláčení ogypsované nohy za sebou považují za výborný režisérský záměr, za symboliku...

Při těch představeních jsem zjistil, že člověk v mezní situaci dělá všechno jinak a líp. Okolnost, že jsem nesměl hrát normálně, mne utvrdila v názoru, jak je důležitý hrát i přes zákaz. Nesmět něco dělat v situaci, která doma je, a dělat to, co má cenu. Za normálních okolností je mnohdy hraní jenom zaměstnáním, kdežto takhle je to poslání.

Škoda že Zpravodaj má tak málo místa. O  mnohé z toho, co Pavel řekl o Bytovém divadle, vás proto ošidil

František Vaněček

(Mírně redakčně upraveno.)

Pavel Landovský (11. 9. 1936–10. 10. 2014) byl český divadelní a filmový herec a dramatik.

Dagmar Vaněčková (28. 2. 1933–4. 5. 2015) byla česká novinářka. Více o ní na straně 9.

František Vaněček (1923–1999), byl český novinář, signatář Charty 77, manžel Dagmar Vaněčkové. V rakouském exilu vydával časopis Výběr, jeho kniha glos a deníkových záznamů, vydaná poprvé v roce 1988 pod názvem Stalo se v kraji zvykem nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu,vyšla v roce 2002 s původním autorovým titulem Všivá doba: z deníku chartisty v nakladatelství Zdeněk Susa.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.