Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Karel Hrubý: Od víry k rozumu

Karel Hrubý

Od víry k rozumu

Ludvík Vaculík (23. července 1926?–?6. června 2015) má mezi poválečnými mladými intelektuály svérázné místo. Do KSČ vstoupil v celkem idealistickém očekávání hned po po druhé světové válce, jeho politická angažovanost se však omezovala na studijní a pracovní prostředí, které mu také poskytovalo pevnější vazbu s všední skutečností. To mu brzy ukázalo rozpor mezi propagovaným ideálem a nastoleným systémem. V nových poměrech, které byly vytvořeny únorem 1948, očekával naplnění sociální spravedlnosti, humanizaci pracovních podmínek, poctivost, lidskou slušnost a pravdivost, což bylo pro něho synonymem socialismu. Když jako redaktor poznával, že to nesouhlasí, ozval se. Šlo mu vždy v první řadě o aplikaci mravních kritérií na oblast co nejširší, na oblast společenskopolitickou. To byl také pramen jeho pozdější oblíbenosti v širokých vrstvách společnosti.

O svých politických začátcích vyznal: „Ve Zlíně jsem také vstoupil do komunistické strany. Podle mne to byla jediná strana, která narýsovala plán budoucnosti. Měla za sebou literaturu, teoretické dílo, vytyčovala maximální program, zatímco ostatní strany se definovaly jenom negativně. Nadchla mě Stalinova brožurka O dialektickém a historickém materialismu, všecko bylo přesné a jasné. Přitom mě už tenkrát strašně míchaly některé projevy stranictví. Třeba se šly podřezávat tabule národním socialistům. Jako politická práce. Nešel jsem. Vůbec jsem si představoval, že nastane boj za ušlechtilost, na schůzích se bude filozofovat, jako to dělá Stalin, a zatím se řešily přízemní věci, a ke všemu ne vždycky rovně. Se vstupem do strany jsem tenkrát strašně spěchal, abych to stihl ještě před volbami v šestačtyřicátém, připadalo mi nesmírně důležité rozhodnout se před rozhodnutím mas.“

Spisovatelství pojal jako možnost „vyřizovat si svoje účty se společností“. Stal se hlasatelem lidské poctivosti, kterou formuloval jako solidnost: „Všimněte si, jestli někdo byl jako kluk nesolidní, slíbil přinést cvrčka a nepřinesl, už mu to zůstalo. Dnes zase nepřinese cvrčka. Jenže mezitím se stal třeba ministrem. Možná právě proto.“ To bylo vážné obvinění do nejmocnějších kruhů: systém je také výsledkem charakterů – kde vedou nesolidní lidé, systém selhává. Kritizuje však i mladou generaci, i jí vyčítá nesolidnost. „Oni si myslí, že jsou v opozici. Ale vždyť tím, že lajdácky pracují, jsou už vlastně dávno zotročeni. Nejdou do hloubky, nehledají konfrontace. Všechno, co doba přinesla zlého a zdegenerovaného, jim vlastně vyhovuje: s ničím příliš necítit, k ničemu příliš nepřirůst, ať už jde o lidi, o práci, o přírodu...“ To je pro Vaculíka příznačné. Nehledá nápravu jen v politice, ale v každodenním chování, v morálce každého člověka.

V jeho projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 zazněla naprosto otevřená slova o problémech občana v komunistickém systému. Vaculík v něm obvinil orgány moci nejen z potlačování práv, ale přímo z degradace občana na poslušný objekt politické moci a na bezmocnou oběť jejích cílů. Moc vyvolává svými kroky atmosféru strachu, politické netečnosti, občanské rezignace a vrhá ho do poddanství nového, nebývalého typu. Vybírá si k tomu pomocníky mezi lidmi bažícími po moci, ale také lidi svou povahou poslušné, lidi se špatným svědomím, lidi toužící po prospěchu a zisku. „Upravit lze lidi mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované, kteří důvěřivě přijímají nabídku nové hrdosti, dále pak lidi od přírody hloupé. Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já,“ konstatoval se vší otevřeností Vaculík.

Obžaloba režimu šla ještě dál. Strana byla přímo obviněna z deformace socialismu: „Když se o tomto období mluví, když se hledá vysvětlení, proč jsme ztratili tolik morálních i hmotných sil, proč jsme hospodářsky zaostali, říkají vládní kruhy, že to bylo nutné. Myslím si, že z hlediska nás všech to nutné nebylo, že to bylo snad nutné pro duševní vývoj orgánů moci, jež v podstatě donutily i všechny zastánce socialismu, aby tímto vývojem prošli s nimi.“ To byla ostrá analýza skutečného působení strany v Československu: její nekompetentnosti jako řídící síly v politice, správě i hospodářství a zhoubného vlivu jejích metod na společnost, kterou demoralizovala korupcí, zastrašováním a terorem. Přitom Vaculík sjezd ujistil, a nebylo důvodu o upřímnosti jeho slov pochybovat, že svou kritiku moci nehází na čelo socialismu, protože není přesvědčen, že takový vývoj u nás byl nutný, a protože „tuto moc neztotožňuje s pojmem socialismu, jak se s ním chce ztotožňovat ona sama“.

Pražské politické jaro sice přivítal, ale nebyl si jist, zda reformní úmysly nového vedení KSČ jsou opravdové. V článku Toleranční patent napsal: „A to je fatální na každé toleranci a svobodě, která přichází od dvora: že ten, kdo ji uděluje, má na ni patent. On rozhoduje, jak se jí má rozumět a jaká porce komu přijde.“ Vyjádřil tím obavu širokých vrstev z ohlašované reformy, jejíž podoba byla v té době ještě nejasná. Autorství Dvou tisíc slov v červnu 1968 pak udělalo Vaculíka mluvčím té části národa, která očekávala podstatnou změnu komunistického systému nejen v politickém smyslu, ale především v oblasti lidské pospolitosti, solidnosti, slušnosti, spolehlivosti, vzájemné solidarity a obnovených občanských práv. Jeho kritika mířila do černého. Z jeho někdejšího zaujetí pro socialismus zůstalo jen zklamání. „Zkrátka, naše hlavní zkušenost je ta, že jsme nevybudovali socialismus svých představ. (...) Získali jsme, a s námi celé lidstvo, jednu další zkušenost, jak nelze dospět k šťastné budoucnosti.“

Vaculík si v letech 1967–1968 uvědomoval, že demokratickou obrodu lze v daném systému dělat jen s komunisty. Neboť oni mají organizace, v nichž je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Je však třeba aktivní spoluúčasti lidí: především v podnicích, ale i v obcích a v kulturním životě; vyzýval k ustavení výborů na obranu slova. Společná věc s pracovním názvem socialismus dostávala pro Vaculíka podobu vzájemné solidarity a občanské spolupráce, která předpokládala občanskou rovnost. To byla vážná kritika pojmu „socialismus“, který osudově postuloval Lenin jako vedení lidu militantně organizovanou „avantgardou proletariátu“, jíž měla být u nás KSČ. Odpovědí centra komunistického hnutí byla srpnová okupace a abruptní ukončení všech hrátek o reformě.

Pavel Kosatík o Vaculíkovi napsal, že je v podstatě tradicionalistou. Podstatné pro něho není to nové, co se ohlašuje, ale to, co se stále znovu připomíná; je vždy nespokojený s dobou, ve které žije, což vyplývá z jeho povahy. V tom je také patrně tajemství jeho obliby u čtenářstva. Jeho reakce jsou upřímné a dovede na nich trvat. Ivan Klíma to nazval „umanutostí“, Ivan Kadlečík „svéhlavostí“, ale vždy v tom je obsažena snaha být pravdivý, přímý a nekompromisní. Když se ho Jiří Lederer v roce 1975 zeptal: Nemáš chuť se mi vyzpovídat? Odpověděl prostě: „Nemám. Nechce se mi o tom mluvit. Bude to znít špatně, ale já nemyslím, že jsem dělal špatně.“ Jeho zpovědí je patrně román Sekyra z roku 1966, kde konfrontuje víru v socialismus s jeho uskutečňováním dle stalinského návodu. V tom je odsudek celé té stalinistické doby, od které se Vaculík v dalších letech definitivně distancoval.

Mělo-li prohlédnutí ostatních mladých komunistů v šedesátých letech zpočátku charakter především intelektuální, názorový, šlo u Vaculíka od začátku především o vyjasnění morální. Právě touto složkou svých apelů mluvil v šedesátých letech z duše širokým masám občanů – a to nejen občanů „druhého či třetího řádu“, ale dokonce i mnohým komunistům. Ostatní bojovali o novou tvář „socialismu“ se stranou, s jejím dosavadním vedením, Vaculík bojoval se systémem totality, s morálním rozkladem, který byl tímto systémem způsoben. Tím se blížil očekávání širokých vrstev, které toužily žít v občanské rovnosti a lidsky důstojně.

Karel Hrubý (1923) je sociolog, poslední předseda exilové ČSSD, žije v Basileji.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.