Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Eva Dobšíková: Proti stáří není léku?

Eva Dobšíková

Proti stáří není léku?

Inu, kdopak by chtěl být starý? Přináší to jen samé potíže. A přece – docela paradoxně – každý chceme žít co nejdéle a umřít, když už to musí být, v co nejvyšším věku. Můj moudrý tchán, který jako legionář pobyl přes pět roků v Rusku a viděl zhasínat i bezpočet mladých lidských životů, říkával, že umřít mladý je jediný způsob, jak se vyhnout obtížím stáří. Sám se dožil osmdesáti šesti let. Bral život, jaký je, bez nářků a trpkosti, a pomáhal druhým, jak jen to šlo. Myslím, že jeho okolí mu to zdaleka nedokázalo vrátit.

Ve vědomí mladé generace plné energie a plánů je ovšem stáří neoblíbená a nenáviděná životní etapa. Vzpomínám tu na svou kamarádku, která byla psychiatrička a před půl stoletím jezdívala ráno tramvají cosi dostudovávat na filozofickou fakultu. Přitom se setkávala s řadou spolužaček a také se známým a velmi ambiciózním učitelem fakulty, který byl sice obtloustlý a zdál se starší, než odpovídalo jeho věku, ale zřejmě si stále myslel, že je pro ženy neodolatelný. Ironická, vtipná Ela, která v době jeho nástupu obvykle seděla, téměř vždy přeochotně vyskočila a nabídla mu místo, což on kupodivu ochotně přijímal. Pobaveným kolegyním potom říkala: „Jo, proti stáří není léku.“

Odkdy je vlastně člověk starý? Snad od chvíle, kdy se stává závislým na pomoci jiných. Když duševní a tělesné síly ubývají a otevírají průchod nemocem. Když si začíná připadat jako nepotřebný, osamělý a překážející tvor. Nedá se to patrně vymezit věkem. Starým se člověk začne cítit s odcházejícími nadějemi. Přestává se těšit, co bude zítra, za měsíc, za roky, čeho se ještě zúčastní a co dokáže. Všechny příznaky stáří ustoupí a skoro zmizí, vidíme-li, že nás má někdo rád, že zapadáme do lidské pospolitosti, že i druhým jsme stále něco platní. A někdy stačí, že se na nás někdo usmívá, nic nám nevyčítá, laskavě s námi mluví.

Sama jsem pomáhala pečovat o několik seniorů doma i ve zdravotnických a sociálních ústavech. Zvláště těžkou čerstvou zkušenost mám se svou devadesátiletou kamarádkou, která nejprve pobývala v soukromém domově důchodců, pak se ještě asi na dva roky vrátila do svého bytu, ale nakonec ji potkalo osudové neštěstí, když si po zakopnutí o koberec zlomila pánev. V nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN) pozbyla schopnost chodit, neposadí se a těžce hýbe nohama. Dostala gangrénu v noze, kterou jí neléčili a ani neuvedli v lékařské zprávě. Láska a chápající pozornost chyběly všude, ale v rozdílné míře. Přehlédne-li ošetřující lékařka hlubokou gangrénu a cítí se obtěžována dotazy, jakou naději dává starým lidem takové zařízení? V žádném z ústavů, kterými má kamarádka prošla, se téměř neprováděla rehabilitace a chyběla péče o zrak a o sluch. Takže má přítelkyně, bystrá intelektuálka, byla dvěma sestrami označena za slabomyslnou. I neslyšící však pozná atmosféru nezájmu, ba odporu vůči své osobě. Pak pro něho není vysvobození, leda umřít.

Tyto zkušenosti mě vedly k následujícím úvahám, pro něž jsem si jako partnery vybrala tři odborníky, kteří se věnují péči o staré lidi a práci s nimi jako své dobrovolně zvolené profesi.

Jedním z nich je MUDr. Tomáš Kepák. Pracuje v nemocnici s onkologicky nemocnými dětmi, ale mimo to se věnuje i nesoběstačným lidem v ústavech a nejstarší generaci ve vlastní rodině. Ptala jsem se doktora Kepáka:

Co podle vás staří lidé nejvíce potřebují?

Ve stáří přirozeně ubývá kontaktů s jinými lidmi, zejména s vrstevníky. Mění se životní tempo, schopnost učit se nové věci a rozumět měnícímu se světu. To působí zvláštní obtíže v době nových informačních technologií s rostoucími nároky na rychlost zpracování a vyhodnocování informací. Mění se i formy komunikace (mobilní telefony, e-maily) a jsou často nad síly seniorů, zvláště v pokročilejším věku. Cítí se pak osamělí, neužiteční a někdy dokonce na obtíž.

Co se však nemění, je potřeba blízkosti a zájmu druhých. Tuto potřebu samozřejmě nejpřirozeněji vyplňuje rodina a je velká škoda, že pokrok civilizace rodinné vztahy mnohdy rozvolnil. Poprvé v historii máme díky pokrokům medicíny a výrazně prodloužené době života možnost setkávat se napříč čtyřmi generacemi a děti se tak mohou dovědět o minulosti své rodiny, svého regionu a své země nejen od rodičů, ale i od prarodičů a praprarodičů, což působí jistě mnohem bezprostředněji než školní výuka. Pokud je rodina funkční a jednotlivé generace jsou si důvěrně blízké, nemusí si starší lidé připadat jako břemeno, ale mohou mít naopak radost z poskytování své zkušenosti mladším generacím.

Co když ale senior rodinu nemá nebo rodina nefunguje?

Pak je třeba, aby důstojnou existenci seniorů garantoval stát. Ten ovšem sám o sobě mnoho nezmůže bez podpory na komunitní nebo komunální úrovni. Tam, kde se lidé navzájem znají a zajímají se o sebe, mohou konkrétnímu osamělému člověku pomoci. Tady vidím veliký prostor pro dobrovolnické aktivity. Vyspělost společnosti se podle mého názoru nepozná ani tak podle toho, jak je postaráno o děti, jako podle toho, jak je schopna se postarat o své seniory. Zatímco o děti se naše společnost stará velmi dobře a panuje zde jednoznačná společenská shoda, téma seniorů by mělo více vstoupit do povědomí a do středu společenských debat.

Co by se v péči o seniory mělo změnit, aby si uchovali kvalitu života?

Dnešní péče o seniory ve zdravotnických a sociálních zařízeních má své limity a je tam značný prostor pro zlepšování. Mnoho seniorů trpí chudobou. Myslím, že je třeba podporovat nadace, které by seniorům pomohly doplácet pobyty v domovech a jiné specifické životní náklady. Vinou limitů v úhradách se péče často redukuje na základní zajištění materiálních potřeb a nezbývá na uspokojování potřeb duševních. Práce pro seniory není dnešní společností náležitě oceňována. To vede k pocitům frustrace a vyhoření na straně poskytovatelů péče a k strádání na straně jejích uživatelů.

I když jsou v oblasti zdravotní a sociální péče standardy formálně správně nastaveny, vytrácí se obsah samotného pojmu „služba“. Službám bychom měli navracet jejich poslání, kterým je komplexní zájem o každého člověka, který je potřebuje. To není snadné. Dle mého soudu je namístě klást si otázky o kvalitě vzdělání mladých lidí, kteří se připravují pro takto chápanou službu. Smysl má také podpora „ostrůvků pozitivní deviace“, zařízení, jako je Domov svaté Alžběty v Žernůvce, kde jsou klienti spokojeni a péče řádně funguje. Takt a diskrétnost, péče o základní hygienické potřeby, o smysly (zrak a sluch) seniorů, mentální cvičení spolu s laskavým a trpělivým vztahem k pacientům jsou zde obvyklé i v praxi, nejen v oficiální prezentaci instituce. A personál takový stav zřejmě těší. Stojí jistě za to zamyslet se nad tím, proč to na Žernůvce jde a zda a jak závisí rozdíl v péči na zřizovateli (státní, soukromé či církevní zařízení). To by bylo dobré téma pro sociologickou studii.

A co když potřebuje pomoc senior, který je cizinec?

Žijeme v době otevřených hranic a promíchávání kultur. Je potřeba pracovat i na mezinárodních úmluvách o péči pro cizince, a to jak zdravotní, tak i sociální. Člověk by měl mít v dnešní Evropě – a nejen v ní – právo na důstojný život ve stáří v místě, které si vybere k životu, ideálně v místě, kde žijí a pracují jeho blízcí.

Dobrý životní pocit a kvalita života seniorů by měly být cílem nás všech. Sami budeme spokojenější, když je vlastním prarodičům a rodičům zajistíme, už proto, že i nás se to bude týkat, dožijeme-li se stáří. Roli státu vidím v nastavení podmínek, roli nás všech v podpoře vlastních rodin a komunit.

Doktor Kepák se zmínil o Domovu svaté Alžběty v Žernůvce u Tišnova. Právě zde je nyní má kamarádka a zde jsem konečně našla zařízení, v němž se lidem daří tak, jak bychom to přáli všem, kdo jsou odkázáni na pomoc jiných. Na schodišti v Domově nás vítá nápis Nezáleží na tom, co děláme, ale kolik lásky do toho vložíme. Ústav vedou řádové sestry františkánky, ale většina zaměstnanců včetně ředitelky je civilních. Patří mezi ně i magistra Lenka Velebová, mladá žena, která je v Domově v pozici sociální pracovnice. V ní jsem našla dalšího partnera pro rozhovor. Zeptala jsem se jí:

Jaká je pracovní náplň vaší instituce a vás samotné?

V našem zařízení je 45 míst pro obyvatele a těm slouží asi 34 pracovníků nepočítaje dobrovolníky. Mezi obyvateli je jen 10 mužů, jinak jde o staré nemocné ženy. Chodí sem dobrovolníci ze středních i vysokých škol, kteří pomáhají organizovat zájmovou činnost obyvatel. Do jisté míry se na tom podílím i já jako sociální pracovnice. Mám na starosti práci s našimi klienty po mnoha stránkách. Přijímání i propouštění, sepisování smluv, jednání s příbuznými a s blízkými osobami, udržování kontaktů s nimi, vyřizování finančních záležitostí klientů a ještě mnoho dalšího.

V podobných zařízeních mají sociální pracovnice i podobnou náplň práce. Ve zdravotnických bývají přítomny jen jeden či dva dny v týdnu. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se adresně zajímaly o pacienta. Spíše se staraly jen o administrativu. Neměly osobní vědomost, kdo který klient je, natož aby věděly o jeho zájmech a potřebách. Prohlídka uší, očí i jiné speciální prohlídky byly prostě mimo dosah zájmu oněch zařízení a nezařizovaly se.

Proti tomu působí na mě magistra Velebová jako pramen živé vody. Ani se mi nechtělo věřit, že se po svých dřívějších zkušenostech setkám s člověkem tak hluboce zainteresovaným na svém poslání. Byla s námi, s přáteli a známými klientky, stále ve styku, aby poradila, co klientce dovézt z jejího bytu a tím jí umožnit, aby si kousek vlastního domova ponechala i v ústavu. Ať už jsou to knihy, fotografie nejbližších, kvítko, oblíbený obrázek či soška. Pořídila pro klientku lampu a ovladatelný vypínač, aby mohla lépe číst. Pečuje u léčbu sluchu, jehož ztráta je největší újmou a musí se prozatím nahradit psaním na speciální tabulku.

Kdykoliv zavoláme paní Lenku, aby zprostředkovala styk s mou kamarádkou – jejich klientkou –, neváhá vyběhnout několik poschodí a s pomocí tabulky se s ní dorozumět. Takovou ochotu a spolupráci jsem v žádném jiném zařízení pro seniory nepoznala. Hovořila jsem i s paní ředitelkou, uklízečkami a s pracovnicí pro volnočasové aktivity klientů. Nabyla jsem dojmu, že mají staré, nemocné lidi rádi a že by se nikdo z nich k nim nedopustil hrubosti, a dokonce ani nedal najevo netrpělivost. Je to vůbec možné? Odkud se tahle atmosféra a tento duch berou? Snad je tu někdo z vedoucích osobností, kdo je silný a šťastný, toto ovzduší vytváří a vlévá je i do svých spolupracovníků.

Ještě jeden nápis na chodbě: Bylo by těžkou chybou podávat jen lék, musíme dávat i své srdce.

Poslední partnerkou v rozhovoru je mi řádová vrchní sestra Maxmiliána Myslivcová. V ní jako by byl koncentrován styl práce celého zařízení. Je dost mladá, aby do své práce vkládala dostatek energie, dost zkušená na to, aby byla klientům moudrou poradkyní a svým spolupracovníkům příkladem. Z tváře jí nemizí dobrá nálada a někdy zazní i upřímný, srdečný smích. Říkám jí:

Mám ze svých setkání s vámi dojem, že jste lékařka, psycholožka, výborná organizátorka, že umíte kdeco a že vás mají zaměstnanci i klienti rádi. Pod vaším vedením jste vyléčili mou kamarádku z těžké gangrény, která ji mohla stát život. Léčíte jí i sluch a dostáváte ji z duševní skleslosti, kterou v ní vyvolala předchozí zařízení. Připadá mi, že dokážete být šťastná. Je tomu tak?

V podstatě ano, i když realita každodenního života přináší i nejedno nepříjemné překvapení. Domnívám se však a cítím, že jsem našla své místo a že snad ve svém povolání dokážu lidem přinášet trochu radosti, pokoje a naděje.

Už od mládí jsem chtěla být zdravotní sestrou. Po absolvování střední zdravotnické školy jsem pracovala v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně u lůžek vážně nemocných a cítila jsem, že služba těmto pacientům naplňuje můj život smyslem a že ji chci dělat naplno.

V té době jsem se rozhodla zasvětit svůj život Bohu a potřebám lidí v Kongregaci Milosrdných sester sv. Františka. Působila jsem na několika místech, také jsem po určitou dobu učila studenty na praxi v několika brněnských nemocnicích. Později jsem při zaměstnání vystudovala Zdravotní sociální fakultu v Brně a získala zkušenosti v různých pracovních pozicích. Mnoho jsem se naučila díky svým kolegům a spolupracovníkům. Šla jsem vždy pracovat tam, kde mě bylo potřeba a kam mě moji představení poslali. V Žernůvce jsem již několik roků a toto místo je pro mne obzvláště „srdeční záležitostí“. Nelituji mnohých těžkostí, únavy a někdy náročnosti profese. Nechtěla bych žít jinak. Je pro mne darem od Boha, že smím být v této službě. Stále víc si uvědomuji, jak vzácné a jedinečné jsou příběhy lidí, které tu máme kolem sebe a o něž se nyní staráme. Jak každý náš pacient je osobností se vším tím, co si přináší životem. Jsme zde, abychom mu pomohli jít po cestě stáří a nemoci, neztráceli ze zřetele jeho individualitu a přistupovali k němu s úctou a respektem.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.